Rain can wash down your tears 1

4. února 2008 v 16:24 | Anique |  Rain can wash down your tears
Pokud budete mít dojem,že to znáte -ano,s tímhle jsem kdesi soutěžila.Myslím,že se mi dokonce podařilo vyhrát;) Každopádně to patří sem,mezi moje dílkaXD Bohužel jse to moc dlouhý na jeden článek,takže to bude na dva díly.
Nemáte rádi déšť? To já ano, tedy od jisté doby...Byl to nejuplakanější prosinec,jaký pamatuju.Vlastně spousta lidí v mém okolí si ten rok vybaví jenom podle indície,že na Vánoce nebyl sníh.Mrzelo mě to,ale nedalo se s tím nic dělat.Seděl jsem u okna a pozoroval potůčky vody tekoucí ulicí pode mnou.Tiše jsem doufal,že se říčka sotva deset metrů od našeho domu nevyleje z břehů.Neměla k tomu daleko.Fascinovalo mě to.Nevím proč.Bylo v tom něco kouzelného.Depresivního ale krásného.Začalo hřmít.No skvěle,bouřka.A já byl sám doma.Rodiče s bráchou odjeli někam nakupovat dárky.Prý mají pro mě něco speciálního.Taky jsem začal přemýšlet,co jim dám,protože když vytáhli Gerarda z postele tak to už muselo být fakt něco extrovního.Těšil jsem se jak malý děcko.Vánoce měly být ode dneška přesně za týden a všude už to bylo znát.Na pouličních lampách visely světélkující ozdoby a lidi kolem se mnohem víc usmívali.Stejně mě to nedonutilo vyjít ven.Nikdo mě nedonutil.Už hodně dlouho.Skoro půl roku.Základku jsem měl za sebou,takže škola mi mohla být upřímně jedno.Stejně jako celý svět.Stejně ukradený jako já všem ostatním na téhle debilní planetě.Jediní kdo mě snad měli rádi žili v tomhle domě a já necítil potřebu vylízat.Takhle mi bylo dobře.Táta,máma a bráška.Měl jsem je hrozně rád,bolelo mě,když si o mě dělali starosti tak že třeba odmítali jíst dokud si já nevezmu aspoň něco.Což trvalo třeba i tři dny.Ale já prostě nemohl.Nedostal jsem to do sebe.Já bláhový si myslel,že pokud mě nezabijou pokusy mých myšlenek roztrhat co největší část mozku na nanometrový částečky,tak třeba fyzická bolest bude...jiná.Že bude bolet jinak,že mě nechá se vyspat,že mě nebude pronásledovat dnem i nocí,že...Nevím co.Prostě že mi bude líp.Nebylo.
Zase jsem seděl na svém oblíbeném místě na parapetě a koukal ven.Človíčkové běhali a snažili se schovat před deštěm.Taky bych se nejradši schoval.Ale sám před sebou.Má moje existence vůbec nějaký smysl?Bylo by jim všem beze mně mnohem líp.Neměli by žádný starosti a já sám už bych se netrápil.Mám?Nemám?Vytáhl jsem z kapsy břitvu.Nosil jsem ji u sebe pořád.Ale nikdo se to nesměl dozvědět.Hlavně bráška ne.To on měl o mě největší strach.Paradox byl,že zrovna on byl jedním z důvodů mého stažení ze společnosti.Gerard,za všech okolností dokonalý,milý,úžasný...A já?Ten mladší,ošklivější,drzejší,neschopnější...Ale nekladl jsem to za vinu jemu.To on mi nejvíc pomáhal.Posledně tobyl on,co moji milovanou břitvu odtrhl těsně před prvním dotykem kovu s kůží.Byl to on,co mě nutil jíst,byl to on,kdo mě byl se mnou,ten co mě chápal.Když jsem se mu tenkrát svěřil,že jsem asi na kluky,nevysmíval se mi.Vzal mě za ruku a řekl mi že to bude dobrý,že dneska už to lidi tak neberou.A pokud by se mi někdo opovážil něco vyčítat,sám mu udělá z obličeje sekanou.Můj velkej a statečnej bráška!Jenomže ne všichni to brali jako on.Hlavně Frank ne.Tajně jsem po něm vzdychal už hrozně dlouho a Gerard to věděl.To on mě přemluvil,ať mu to řeknu.Proč ho já blbec poslechl?Mohl jsem být dál platonicky zamilovanej puberťák,místo toho se on na mě podíval jak na idiota a jeho partička si mě pak pěkně podala.Gee jim sice dal pěkně na kokosy,ale co to bylo platný.Všechno se sesypalo,všechno...Možná tohle byl ten zlom,místo kdy mi začalo docházet jak jsem na tomhle světě zbytečný,nebo spíš přebytečný...Frank,moje první a poslení láska mě nenáviděl.Tehdy jsem poprvé začal koketovat s kamarádkou břitvou.Bylo mi tak krásně když se moje problémy rozlévaly spolu s krví po podlaze,místy jsem ztrácel vědomí,ale (bohužel) se vždycky něco zvrtlo a já se musel vrátit.Něco mě táhlo zpátky.Gerard byl u mě,přemlouval mě ať s tím skončím,že mi za to nějakej kretén nestojí,dokonce mi donesl fotku v mobilu,jak zřídil jeho xicht.Byl jsem mu tolik vděčný...Přestal jsem.Ani nevím co mě k tomu donutilo.Snad vědomí,že pokud nevystrčím čumák z domu,už nikdy nikoho jako on nepotkám.Nikoho pro koho bych dýchal a on mi sebral kyslíkovou bombu.Nikoho pro koho bych žil a on mi probodl hlavu.Nikoho...
Zamyslel jsem se a ani jsem si nevšiml,že břitva klouže dolů a dolů.Nepostřehl jsem,že už se dávno zařezala do vláken koberce.Jako zázrakem mi neublížila.Bouřka se čím dál víc přibližovala.Těžké kapky deště bičovaly okno,u kterého jsem seděl.Blesky prosvěcovaly oblohu a zároveň zatemňovaly moje myšlení.Tak krásně.Tak osvobozujícně.V uších jsem měl svoji oblíbenou hudbu,takže hromy nebyly slyšet.Ale vzdálenost bouřky jsem dokázal odpočítat i tak.Kilometr.Sakra,pojistky...Teď jsem tu absolutně po tmě.Jaktože ještě nejsou ostatní doma?A ještě mi začal zvonit mobil.Na displeji se objevilo Gerard. "No čau bráško,kde jste?" vybafl jsem na něj... "Neboj Miško,jsme v pohodě,kolony,chápeš,ne?Jenom aby ses nestrachoval.Jdi klidně spát,my dojedem tak...za 4 nebo 5 hodin,je to tu fakt docela hustý." Zase jsem si připadal jako když jsem byl malej.Miško mi říkal jenom brácha.Když jsem měl strach nebo mě něco trápilo.Nemohl jsem si pomoct a zašeptal jsem do telefonu "Pusuuu!" Bráška se zachcechtal ale stejně neodporoval.Pak mi popřál dobrou noc a já zalehl.Stejně se bez elektriky nedalo moc dělat...
Skoro jsem spal,když jsem najednou uslyšel podezřelý zvuk.U okna.A nahoru se škrábala nějaká silueta.Nenapadlo mě nic moudřejšího než předstírat že spím.Nepochyboval jsem o tom,že je to nějaký zloděj,proto bylo lepší tvářit se že tam vůbec nejsem.No fakt,lupič.Třásl jsem se jak ratlík.Prošel přes můj pokoj do kuchyně,obýváku a dál.Když se vracel,měl pytel na zádech napůl plný.Otevřel okno a v plískanici ho hodil dolů.Pak se otočil na mě.Zůstal jsem jako přejetý parním válcem.Byl to...Frank!Naštětstí jsem se udržel.Ani nevím co bych udělal,jestli ho zlíbal nebo skopal.Vlastně jsem chtěl udělat obojí.A nebyl jsem si jistý co by převládlo kdyby přišla ta chvíle.Radši jsem tedy vyčkával.Tvářil se překvapeně že mě vidí,nejspíš čekal,že bude mít "volné pole působnosti".Přišel ke mně blíž.Už musel cítit,jak mi nervozitou vibruje deka.Ale víčka jsem udržel klidná.Naštěstí.Třeba by mě zmlátil.Nebo rovnou zabil.Vsadil bych se,že o svědky nadvakrát nestojí.Už jenom pár centimetrů.Milimetrů.Čekal jsem,co se stane.Ucítil jsem jeho dech těsně nad mým uchem,skoro se hoditákal,hladil,laskal. "Promiň Mikey,nebyla jiná možnost.Ale než odejdu,chtěl bych udělat ještě něco.Poprvé a naposledy.Do smrti bych si to vyčítal." A pak už jsem stěží vnímal.Jeho rty na mých,jeho jazyk v mojí puse,jeho prsty na mých tvářích.Nechal jsem ho a přidával se.Nenechal jsem ho odejít.Bylo to sen nebo ne?Odkryl mě.Pomalinku.Držel mě kolem pasu a přitom zvedal.Zmítali jsme se v divokých polibcích po posteli.On úplně oblečený a zmoklý na kost.Já svlečený a napůl spící.Ale co jsem věděl jistě,že tohle je to,po čem jsem tak dlouho toužil.Vychutnával jsem ho.Kousek po kousku jsem z něj sundával věci a mezi polibky je pokládal na topení.Pak jsem si ho položil do své vlastní postele seběhl dolů do kuchyně pro nějaké svíčky.Mimo romantické atmosféry jsem potřeboval i trošku světla.Vzpomněl jsem si na břitvu.Aby se nikomu nic nestalo.Než jsem se vrátil,Frank už spal.Škoda.Tak dlouho jsem čekal.Tolik jsem ho chtěl.Potřeboval jsem znát odpovědi.Podíval jsem se do kapsy jeho bundy a našel jsem tam složený papírek.Rozevřel jsem ho. "Mikey,moc se omlouvám,ale já musel.Tohle...děje se to už dlouho,nemůžu s tím nic dělat,jsem totálně v čudu,nemám pomalu kde bydlet ani co jíst.Ale to není to hlavní,nikdy bych se neomlouval každýmu koho...okradu.Až se vrátíš domů,možná tu najdeš tenhle vzkaz a možná si na mě vzpomeneš.Možná.A budeš si říkat Proč?Protože...byl jsem zamilovaný...tenkrát...ale kluci,víš...nešlo to...Byl jsem příliš hloupý abych si přiznal že bez tebe to prostě nejde a podřídil jsem se jim.Byl jsem vážně tele.Hrozný tele.Ale falešní kamarádi tě opustí ani nemrkneš a pak už jenom padáš do hloubky,sto stop pod zem a jako kámen tě bere dolů fakt,že jsi ublížil někomu kdo tě miloval.Dostal jsem se na ulici.Troska bez budoucnosti.Nedokázal jsem mít rád.Po tobě už nikoho.Nikdy.Takže až budeš tohle číst,ber to jako omluvu za největší chybu mýho nemožnýho života.Navždy tvůj Frank" Oči mě pálily a vosk ze svíčky se začal lepit na moje ruce.Položil jsem ji na stůl a koukl na Frankieho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama