La compétiton du coeur 4

25. února 2008 v 22:15 | Anique |  La compétition du coeur
V anketě zatím moc hlasů rozhodně není,takže na pokráčko podle výběru si ještě počkáte,dokud pořádně nezahlasujete.Dneska tu bylo docela dost lidí a hlasovali jenom tři...Zatím dávám všanc trošku kratší,ale ve stejném duchu další kapitolku compétition.Jak jsem řekla,potřebuju něco pozitivního,takže něčekejte žádný zásadní zvraty :D

Asi v deset mě probudily tiché vzlyky z kuchyně.Slyšel jsem mámino uklidňující šeptání.A svého malého brášku,mého malého Mikeyho.Ten má být přece na intru,ne?Vždyť je teprve úterý!Co se stalo,že je doma?Poplašeně jsem vyskočil z postele a vletěl do kuchyně.Mikey měl hlavu položenou na stole a otřásal se pláčem.Máma ho opatrně hladila po vlasech. Smutně se na mě usmála.Přišel jsem blíž a vzal ho kolem ramen. "Mišáčku,pšššt,neplakej,co se stalo?" mamka rázně zakroutila hlavou a položila si prst na rty.Chtěla mě umlčet.Bohužel,dost pozdě. Mikey jen pokračoval v brečení a nepomáhalo ani,když jsem ho hladil po zádech.Co se mu mohlo stát?Mám ho rád,strašně moc rád.Koneckonců,to on jediný mi pomáhal,když mi bylo nejhůř.Teď bych tu pro něj měl být já.

Seděl jsem u něj dobré třičtvrtě hodiny,mamka byla ráda,že ji někdo vystřídal.Mikey už skoro přestal brečet,ale stále mi odmítal říct,co se stalo.Začínal jsem být trošku nervózní.Mikey nebo Bert?Bert nebo Mikey?Za pět jedenáct mě napadla spásná myšlenka.Silně jsem svého brášku objal a jal se ho uložit do postele.Že mě to nenapadlo dřív!Vysílením usnul skoro ještě dřív,než jsem mu sundal botky.Líbnul jsem ho na čelo,šeptem jsem mu popřál dobrou noc a vypálil ze dveří.Stejně jsem to nestíhal.Minimálně pět minut zpoždění.Deset. Doběhl jsem s jazykem ani ne na vestě,nýbrž si mohl docela dobře potykat s tkaničkama od bot. "Pro-promiň lásko,omlouvám se." "Kde jsi byl?" "Doma?Proč?" "S kým,Gerarde!" Z jeho očí netrpělivě šlehaly blesky. Zarazil jsem se. "Proč?" "Gerarde-ty-jsi-byl-s-nějakým-jiným-chlapem,sakra!Poznám tvoji vodu po holení,a tahle to rozhodně není!" Bože!Začal jsem se smát. "Byl jsem s Mikeym,lásko!" "Já si to myslel!Jak dlouho už jste spolu?Nevěřil jsem že by se do mě mohl zamilovat někdo jako ty...." Přitáhl jsem si ho do objetí a i přes jeho zdráhání ho políbil na tvář. "Mikey je prostě Mikey.A jak dlouho jsme spolu?Sedmnáct a půl roku.Mikey je totiž můj bráška,ty třeštidlo!" Pokračoval jsem v cestičce svých rtů přes jeho čelo a tváře a zastavil jsem se na rtech. "Bože Gee,já jsem takovej kokot!Takovej žárlivej poděs...Odpustíš mi to?" "Samozřejmě." "Já jen...strašně moc tě miluju,nedokázal bych si představit,že bych se tě měl vzdát po tak krátké době.Že bych se tě měl vzdát vůbec.Potřebuju tě."

Nechtělo se mi pokračovat v téhle debatě.Tak jsem ho prostě vzal za ruku a vedl ke svému tajnému místečku.Doufám,že se mu tam bude líbit.Ptal se mě,kam jdeme,ale já zachovával mlčení,sem tam jsem na něj hodil tajemný úsměv.Asi po půl hodině jsme došli.Ano,moje oblíbená část zeleně na okraji města.Něco mezi parkem a sadem.Protáhl jsem ho mezi několika stromy až jsme došli k tomu mému.Sem jsem chodil,když mi bylo smutno nebo naopak až příliš veselo,nebo jen tak.Prostě moje tajná skrýška.Pár prken přibitých mezi větvemi,šikovně skrytých mezi pár přikrývek.Bylo odtud nádherně vidět na hvězdy. "To je krása!" uniklo Bertovi,když se nahoře usídlil.Opřel jsem se o kmen,sedíc v tureckém sedu, a svého miláčka jsem si opřel o hrudník.Ruce jsem sepjal na jeho bříšku.Položil si hlavu na moje rameno a vdychoval vůni noci spolu s MOU vodou po holení. "Je tu nádherně,viď,plyšáčku?" "Hmmm...Už jsem ti říkal,že tě hrozně moc miluju,Gee?" natočil hlavu aby mi viděl do očí.Nemusel jsem mu odpovídat,prostě jsem jenom spojil naše rty v krátkém procítěném polibku.Sledovali jsme hvězdičky.Opatrně jsem vzal Bertovu krásnou dlaň do své a natáhl je,spojené,směrem k obloze. "Vidíš?Támhleto je Velký vůz.A támhle - to je Andromeda..." vyjmenovával jsem mu všechny souhvězdí,které jsem si pamatoval.Zachumlal se hlouběji do mé mikiny a všechny zaujatě pozoroval. Najednou on sám vedl moji ruku k jednomu hvězdnému seskupení,které jsem nedokázal pojmenovat. "Vypadá to jako srdíčko,nemyslíš?" "Líbí se ti?" "Moc!" "Stačí říct,přinesu ti je.Přinesu ti všechny souhvězdí,všechny planety,celý vesmír,pokud si to budeš přát." Zachichotal se. "Já jsem skromný...i když...větší poklad leží v mém srdci.Víš co bych chtěl úplně nejvíc?Tebe!" "Vždyť mě už máš,blázínku.Ale pokud můžu tuhle krásnou chvilku přerušit,vyfoť si to.Myslím,že je to dost...dost...dost noční?" zasmál jsem se nahlas. "Děkuju ti..."

Kolem třetí už nám začala být trošku zima. "Půjdem už?" zeptal jsem se a snažil přitom neklepat zubama,abych ho třeba nechtěně nekousl do rtu. "Musíme?" zamrkal nevinně. "Je mi tak trochu zima,zlato.Nechce se mi od tebe,ale..." "Dneska nemůžeme ke mně do pelíšku.Naši jsou doma..." "A co kdybychom šli ke mně?Našim by to nevadilo,neboj." "Opravdu ne?" "Ani omylem.A můžu ti ráno představit bráchu.Pokud už bude schopnej aspoň mluvit.Nebyl na tom nejlíp když jsem odcházel." "Já...omlouvám se,Gee." "Šššt,to je v pořádku.Tak co,půjdem ke mně?" "Dobře." zavěsil se mi kolem pasu a vraceli jsme se domů. Tiše jsme procházeli nočními ulicemi až k našemu bytu. Téměř neslyšně jsem otočil klíčem v zámku. "Pojď dál." vyzval jsem šeptem Berta. V předsíni jsem skopl boty a on mě napodobil.Plížili jsme se bytem do mého pokoje.Naštěstí nebyl nikdo vzhůru,dokonce i z Mikeyho místnosti se ozývalo pravidelné oddechování.Konečně u mě! Pomohl jsem Bertovi svléct se,pak jsem udělal to samé a oba nás přikryl mojí dekou.Bertie,láska moja,se chtěl ještě mazlit,ale já už byl příliš unavenej.Stulil se mi v náručí do klubíčka a já jsem ještě stihl postřehnout,jak píše své mámě smsku že přespí u kámoše.Pak jsem usnul.S jeho žhnoucím tělem a heřmánkově voňavými vlasy těsně u svého těla,ale taky ve snech.

Vzbudili jsme se,nevím jak,oba najednou.Ještě chvilku jsme se po sobě plazili,ale pak jsme vylezli z bezpečí mé postýlky.V rozespalosti mi ani nedošlo,že bych mohl někoho potkat.Tak jsem se pěkně vyděsil,když se oproti mě vyřítil Mikey. "Kurnik brácha!Tys mě teda pěkně vylekal." Dostal se sebe jeden ztrápený úsměv. "Pojď sem,někoho ti chci představit.Mikey,tohle je můj přítel Bert.Berty,tohle je můj bráška,Mikey." Podali si ruce.Zdá se,že se docela snesou.Sesedli jsme si teda všichni tři u stolu a snídali.Moc toho sice doma nebylo,hlavně ani jeden jogurt,takže jsme vzali zavděk nějakýma cereáliema s mlíkem. Bert mi seděl na klíně a bráchovi to ani trochu nevadilo.Je vážně klasa. "Mišáčku?Už mi řekneš,co se stalo?" Strhaným pohledem obrátil svůj zrak k zemi a když ho pozvedl,v jeho očích byly patrné slzy. "Dobře."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Syrdarya Syrdarya | 26. února 2008 v 18:55 | Reagovat

óóó, tohle mi nedělej, myšátko moye maly ubohy .....

jinak: chválim chválim chválim, len tak ďalej.....

2 majenka majenka | 27. února 2008 v 21:33 | Reagovat

Krasna story ;) Jinak ty tvoje nazvy mi vzdycky pripomenou, ze bych se mela jit zas ucit franinu xD

3 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 22. srpna 2008 v 13:54 | Reagovat

suprová story x) a copak je Miksovi?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama