J´ai trés soif 3

1. února 2008 v 16:08 | Anique |  J´ai trés soif

Pokračování...tenhle díl je hodně o přátelství,nemohla jsem si tu písničku odpustit.Takže pokud jste na tenhle druh hudby (příliš sladké slaďáky) nějak extrémně nepřátelsky naladěni,nemusíte ji vůbec poslouchat.Jenom pro dokreslení atmošky XD

"Jo,určitě něco najdem.Ale pokud chceš jít se mnou tak si pohni,prosím." Dal důraz na poslední slovo,asi mu záleželo aby to nevypadalo jako rozkaz.Prostě jen spěchal.Pochopil jsem to a rychle vyskočil na nohy.Už jsem měl zase na sobě jenom svoje tričko.Mikina toho neznámého byla dávno pryč.Naštěstí sluníčko se už vzbudilo,takže zimou jsem netrpěl. "Půjdem?" Dal se na cestu.Na jeden jeho krok jsem já musel udělat dva. Za chvíli už jsem skoro běžel a jím tempo zjevně ani nehlo.Doletěli jsme asi za čtvrt hodiny.Kdybych měl na sobě vestu,přísahám,že můj jazyk by od ní dlouho nikdo neodlepil.Podržel mi dveře a rukou naznačil,že mám jít dovnitř,že potřebuje zavřít.Tak jsem se kolem něj propletl a zůstal stát v studené chodbě lemované sloupovím.Vypadalo to tu nějak moc úředně.Slavnostně.Nikdy jsem tu nebyl.Pro moje studentské účely stačila školní knihovna.A navíc,Pete byl něco jako moje chodící encyklopedie.A teď jsem tu,sám,rozhodnutý pomstít jeho smrt.

Neprosto udýchaný jsem následoval toho kluka do jeho kanclu. "Jsi tu poprvý,že?" "Jak jsi to poznal?" ušklíbl jsem se na něj. "Fajn,tak si sedni,hned to budu." oznámil mi a běžel rychle otevřít přední dveře. Za chvilku byl zpátky.Asi opravdu nestíhal.Pak si sedl za stůl a natáhl se pro propisku a nějakej papír. "Jak se jmenuješ?" "Frank.A ty?" "Já?Gerard,když už se ptáš.Příjmení?" "C-co?" "Potřebuju vyplnit formulář o novém členovi." Praštil jsem se do čela.Já jsem ale pako!On to potřebuje čistě úředně. "Iero" "Jak se to píše?" "I-e-r-o." vyhláskoval jsem své ctěné jméno. "Zajímavý." utrousil a pak se mě ještě ptal na soustu dalších věcí.Po nějaké době zvedl hlavu a usmál se na mě. "Tak.Hotovo.Pojď za mnou,něco vyberem,´kay?" Ukázal mi na dveře a vyšli jsme.Protáhl mě mezi regály až skoro dozadu.Pak trochu zpomalil,zjevně si nebyl zcela jistý polohou hledané literatury. "Ah,tady to je!" usmál se šťastně. Přišel jsem blíž.Koukal jsem se na ty tituly a přejížděl hřbety knížek prsty. Jak poznat že je váš kamarád upír. Jak vyřídit upíra aneb česnek patří na topinky. Jednu po druhé jsem je vytahoval.A z Gerarda jsem si udělal pochodující tašku.Nakládal jsem mu to všechno do náruče. "No nejsi ty fanatik?" smál se už nakonec. "Ani bych neřekl...To už je všechno co máte?" "Asi jo.Pěkně to tu prořídlo.To nepřečteš ani za půl roku." "Ale jo,přečtu.Musím." "Jo,měl bys.Vypůjční doba je měsíc,pokud jsem ti to neřekl." "To je tak jedna na den,souhlasí to?Vadí když to sem budu nosit po jedné?A když přijde něco novýho,řekneš mi?" "Jasně,v pořádku." "Zapíšu ti to do kartičky a můžeš jít.Tak ahoj zítra." Zase se na mě usmál a já jakobych měl na jedinou sekundu dojem,že jsem nezůstal úplně sám.Ale ne,zůstal jsem.Všechno tohle dělám kvůli Petovi.

Večer jsem se ponořil do první knihy.Už jsem spal doma.Naši by měli starost.Vyndal jsem z krabice Petovy fotky a rozestavěl je na noční stolek.Před ně jsem postavil svíčku a zapálil ji.Jinak jsem si nenechal žádné světlo.Postupem času se z toho stal můj rituál.Před usnutím jsem četl pokaždé jednu knížku,pak -i když nejsem věřící - přidal jednu modlitbičku.Ne za sebe,ale za Peta.Přestal jsem chodit do školy.Byl jsem tak na dně z jeho odchodu,že jsem to prostě nezvládl.Jediné místo,kam jsem ještě zavítal byla knihovna.Tam jsem naopak chodil pravidelně.Každý den.Vrátil jsem jednu knížku a poptal se po dalších.Taky jsem se hodně skamarádil s Gerardem.Ale ještě pořád jsem mu neřekl nic co mě trápilo nejvíc.O Petovi a tom (asi) upírovi.Zavřeli jsme se pokaždé u něj v kanceláři a pili jsme z jednoho hrnku kafe.Opravdu se mi dostal pod kůži.Občas,když jsem se bez varování nekontrolovatelně rozbrečel,vždycky tu byl.

Po tom měsící,kdy jsem přečetl snad všechny knížky už jsem ho bez ostychu mohl nazvat nejlepším přítelem.Zvykli jsme si na sebe.V podstatě byl jediný kdo se se mnou ještě bavil.Pro ostatní jsem byl jen ubohá troska bez budoucnosti,co snad dřív bývala milý a společenský kluk.Pro ně jsem zmizel ze světa a oni mě ani nepostrádali.Bylo divné jít po ulici a sledovat jak se od vás se znechuceným úšklebkem odvracejí lidé,které jste považovali za přátele.Někdy jsem byl s Gerardem v knihovně až do zavíračky a pomáhal mu.Aspoň na chvíli jsem zapomněl na svoje problémy.Na problémy lehčího rázu.Na Peta totiž nezapomenu nikdy.Opravdu ne.Ale už na něj aspoň nemyslím každou sekundu každé minuty každé hodiny každého dne.Knihovna mi zabere docela dost energie,takže většinou nemám už ani moc nočních můr.Ale když jsem šel po práci domů,pořád za mnou ťapkaly ty strašidelné kroky.

Poslední knížku jsem nakonec vrátil až za tři měsíce.Nevím jak se mi to povedlo.Položil jsem ji zpátky do regálu a zapsal do počítače.Tolik jsem toho přečetl a nic zajímavého jsem se nedozvěděl.Nic,jak pomstít svého Peta.Snad jen,že česnek nebo dřevěný kolíky by mi byly vcelku na nic.Gerard si všiml,že jsem nějak extrémně posmutnělý.Smutnější než obvykle. "Copak se stalo,Frankie?" zeptal se mírně.Měl bych mu to říct?Nevím... "Jenom že všechno je na nic.Přečetl jsem co se dalo a přesto nic nevím.Nevím jak...jak mu ublížit tak jako on ublížil mu.Jak ublížil mně." "O čem to mluvíš,Frankie?" vyhrkl netrpělivě. "Má...má to něco společnýho s tím Petem?" Jenom při zvuku toho jména se mi do očí vehnaly tisíce slz a nehctěly přestat. "Neříkej přede mnou to jméno!" zavřískl jsem na něj a s totálním zmatkem v hlavě utekl domů.Zalezl jsem pod peřinu a brečel ještě hodně dlouho.

Musel jsem usnout.Najednou mě probudilo zaklepání.Ani jsem si nestihl uvědomit že jsem jenom v boxerkách a kůži na tvářích mi stahují zaschlé slzy.Kdo by to byl jiný než moje máma a ta už je zvyklá.Rozespale jsme otevřel a nedokázal přitom potlačit zívnutí.Ale čelist mi tak už zůstala.Kurnik.Gerard. "Ahoj Gee.Co potřebuješ?" "Já...chtěl jsem se ti omluvit.Nevěděl jsem...Promiň." Vrhl jsem se mu kolem krku. "Já jsem takovej vůl.Promiň mi to,je to moje chyba.Měl jsem ti to říct a vyhnuli bychom se tomu.Ale víš...ono to ještě pořád hrozně bolí..." zase jsem brečel jako malej.Gee mě k sobě tisknul a hladil mě po vlasech. "No tak,klid Frankie.Povíš mi to?" Rozhlídl se po pokoji,zhodnotil situaci a pak nás posadil na postel. Mezi vzlyky jsem tiše kývl. Za chvilinku už jsem opřený o jeho rameno začal. "My,teda já a Pete,chodili jsme spolu.Strašně strašně strašně jsem ho miloval.Před třema měsícema,byli jsme zrovna spolu.Čekal jsem na něj na zastávce,protože cestou něco vytrousil.Už se mi nevrátil.Viděl jsem jen někoho,jak zuřivě nasává z jeho krku.Do té doby jsem na upíry nevěřil.Ale já...musím ho najít.Musím pomstít Peta." Rozeštkal jsem se ještě mnohem víc.Chytil mě do náručí. "Ššššt Frankie,pomůžu ti,´kay?Můj brácha má doma plnou knihovničku vampiristické literatury a ne bo s emůžeš zeptat rovnou ho,pokud ti nevadí že asi budeš muset přijít v noci.Strašně rád se cajdá a myslím že ho od toho neodradí ani tvoje návštěva." "Dík Gee,jsi fakt nejlepší kámoš jakýho si může člověk přát.Můžu přijít teda dneska?Chci to mít za sebou." "Víš co?Hlavně se uklidni.Budu tu s tebou a pak půjdeme k nám,´kay?" Několik hodin jsme tam pak seděli absolutně mlčky a Gerard koukal na fotky mě a hlavně Peta na mém nočním stolku.Možná se mi to zdálo,ale trochu se mu leskly oči. "Jsem rád že tě mám." pronesl jsem sotva slyšitelně. Pohladil mě po vlasech. "Půjdeme teda ke mně?" "Jasně." Něco jsem si oblíkl a vyrazili jsme.

Ani jsem si nevšiml že už se setmělo.Bál jsem se venku.Ale když jsem šel v Gerardově doprovodu,žádné šíleně děsící kroky se neozývaly.Třeba byly jen v mé hlavě,pomyslel jsem si.Odemknul dveře a pošoupnul mě do obýváku. "Bráškooo?" zavolal směrem nahoru po schodech. "Copak Gee?" "Pojď na chvilku dolů,prosím." Asi měli hodně dobrý vztah.Posadil jsem se do gauče a čekal.Gee vedle mě. Najednou vykoukla zpoza dveří střapatá hlava s posmutnělým úsměvem na tváři.Ty oči!Znal jem ty oči.Tolik zklamané,beznadějné,zapadlé ale přitom výrazné s nádechem temna a s řasami lehce mihotajícími o sklíčka hranatých brýlí.Byl to on!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Syrdarya Syrdarya | 2. února 2008 v 21:03 | Reagovat

je to o-on, je to o-on, chichichí .........

(mě si nevšímejte mě pouze hrabe)

a dá si ho k večeří, chíchí

2 W. W. | Web | 2. března 2008 v 0:44 | Reagovat

Syrdarya: :D Dokonalej komentář. :-D :-D :-D

Jinak povídka je úžasná.

3 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 21. srpna 2008 v 22:53 | Reagovat

Hahahááááááá (úchylný smích) a co dáááááááááááál du se kouknoooout (já mám dost xD)

4 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 22. listopadu 2008 v 23:02 | Reagovat

ha ha ha, ha ha ha xD že bych byla taky vempájr dyž se tomu Mikeymu tak strašně podobám? chi chi chi xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama