Terorist 1

27. ledna 2008 v 21:26 | Anique |  Terorist
Zase,je to moc dlouhý,takže je to na dvě části.Taková kompenzacička za to,že dlouho nic nepřibylo.

Zítra ráno.Už zítra ráno.Naše velká akce.Ta,na kterou jsme se tak dlouho připravovali.Zítra ráno možná zemřu,ale přísahám,vezmu s sebou tolik nepřátel,kolik jen budu moct.Vím,že to všechno je pro naši věc.Pro dobrou věc.Radši jsem šel brzo spát.Kupodivu jsem spal dobře,ani mě netrápily žádné noční můry.

Vstal jsem pravou nohou.Pro jistotu.Oblíkl jsem se úplně obyčejně,snad nějaký reflex,abych nepůsobil podezřele.Tmavě modrý džíny a šedý tričko s nějakým nápisem,ani jsem nepostřehl jakým.Vlasy jsem nechal rozcuchané,dokonce i sluneční brýle jsem opustil na svém nočním stolku.Ještě jsem strčil do kapsy balíček žvýkaček a bůhvíproč i svůj náramek.Nenechal jsem ho na ruce.Dnes jsem byl někdo jiný.Zamkl jsem za sebou byt a odešel.

"Ahoj!" pozdravil jsem sotva jsem za sebou zavřel dveře naší "setkávačky". "Ahoj Gerarde."ozvalo se z několika úst chladně.Oni nebyli mí přátelé,jen měli stejný cíl.Opravdových přátel jsem měl poskrovnu.Spíš skoro žádné,nikomu z nich jsem nevěřil natolik,abych mu řekl co dělám.Ani své rodině.Bylo to moje tajemství.Několik z nich si všimlo,že se chovám divně,ale považovali to u mě za naprosto normální.Postavil jsem se do svého oblíbeného rožku a čekal.S úlevou jsem zjisil,že jsem nepřišel poslední.Po mě dorazili ještě dva lidé.Mladá žena s copánky a šátkem na hlavě.Oproti nám všem ostatním se usmívala,vypadala pozitivní.Mohlo jí být tak tolik co mě.Adrienne.Znám ji.To ona je ten hnací motor naší skupiny.Když už to chceme vzdát,ona nás žene dál.I dnes.Tuhle velikou akci naplánovala ona.Naše velitelka.Už je nás tu asi třicet v jedné místnosti.Ale musíme být všichni.To znamená počkat na věčně zdržujícího Johnyho.Nebyla snad jediná schůzka,na kterou by náš Johny přišel včas.Vřítil se do místnosti a práskl za sebou dveřmi.Možná byste čekali,že se zrovna my budeme scházet někde ve sklepení nebo na tajném místě.Chyba lávky.Právě příchozího ozářil silný sluneční paprsek a on se usmál.Vždycky měl rád tyhle velká střešní okna apartmánu patřícího Patty,nejbohatší z nás a tudíž schopné nás bezpečně schovat.Sousedi měli za to,že prostě příliš často oslavuje.Naštěstí pro ně ne příliš nahlas.Nikomu jsme nepřišli podezřelí.Snad.Ale teď už jsme byli všichni na místě a Adrienne mohla začít.Plán byl všem do detailu známý,takže už jenom pronesla pár svých povzbudivých vět aneopomněla dodat,že už jsme skoro u cíle.Ještě dnešní den.Pro dnešní den jsme chodili jako nervní trosky posledních několik měsíců.Ale po dnešku už bude všechno v pořádku.Už nebudeme...nenávidění.Budeme šťastní;konečně...Nebo mrtví.

Poslední slova naší Adrienne.Poslední tóny bezpečí.Pak už jsme se po skupinkách vydali za svým cílem.Já sdílel svoje poslání s Richim,takovým pošahaným chlapíkem,co byl určitě starší než já ale choval se jak předškolák, a Katie,která byla jeho prav opak - drobounká studentka s brýlemi,nesmírně ctižádostivá a za každé situace na všechno hledající logické vysvětlení.Myslím,že velitelka dobře věděla,co dělá.Oni dva se bezvadně doplňovali a já mohl klidně vykonávat svůj úkol.Tudíž,dostat se v klidu na místo.Sraz?Tělocvična.Věděl jsem,kde je.Vždyť jsem tu svého času pobýval téměř denně.Ale to už je dávno...Ona sama šla v čele svých dítek,svého pluku.Hlavní cestou odporu.Hlavními dveřmi.Ah ano,hodlali jsme obsadit moji bývalou školu.Uzavřít všechny východy,uvězniit tu chátru v jejich vlastní tělocvičně.Když se Adrienne jednoho dne ptala,kdo zná vhodné místo,kde je hodně lidí a vládě na ní bude záležet,více z nás napadla škola.A já navrhl konkrétně tu svoji bývalou.Ne že bych na ni měl jen špatné vzpomínky,ale chtěl jsem spálit mosty.Možná cítím i maličké zabodnutí svědomí,teď,když už to nemůžu zvrátit,teď,když už jsou někteří vevnitř a čeká se na ty opozdilejší z nás.Táhl jsem své dva společníky ponurou a začouzenou kotelnou.Tolikrát jsem tudy utíkal ze školy!Vzpomínky se mísily se současností v nejasné spleti vidění.Zatřepal jsem hlavou abych si vyčistil obzor.Teď jsem musel být bdělý víc než jindy.Richi i Katie se drželi těsně za mnou i když jsem rychle zdolával prudké schodiště.Nedalo se tam dýchat,potřeboval jsem už být nahoře,v té známé chodbě dlážděné šedožlutými dlaždičkami.Konečně!Nadechl jsem se.Nikde nebyl nikdo,Adrienne se zřejmě povedlo dostat všechny do tělocvičny,přesně podle plánu.Všechno bylo v pořádku!Radostí jsem se zatočil dokolečka,s rukama roztaženýma jako pták.Svobodný,silný.Všechno se daří!Nezapomenutelnými chodbami jsem vedl oba své průvodce k těm dveřím.Zpoza nich se ozýval Adriennin hlas i vyděšené výkřiky cizích lidí.Zaklepal jsem.Věděl jsem,že dveře budou zamčené.

Otevřel mi Billy.Usmál se na nás. "Výborně!Jste poslední,že?" "Zdá se." "V pořádku.Pojďte,všechno je okay.Budete s náma jenom hlídat." Vyslal jsem zkoumavé pohledy do každého centimetru té obrovské místnosti.Adrienne stála na švédské bedně pod basketbalovým košem,ostatní poslušně seděli u jejích nohou.Ani se nenamáhali nijak skrývat svoji totožnost.Ani já ne.Buď to vyjde,nebo už mi to bude jedno. "Gerarde!" uslyšel jsem za sebou známý hlas.Naše bývalá třídní učitelka,slečna Mathewsová.Otočil jsem se k ní.Zase ve mně zahlodala bolestná výčitka.Ona mě přece měla vždycky ráda.Co jí to dělám?Co dělám téhle škole?Co dělám všem těm lidem tady?Ale už jsem nemohl couvnout.Ani před tou starou hodnou paní ani před celou touhle situací.Venku za okny jsem mohl vytušit přítomnost policie. Šel jsem blíž. "Gerarde?Ty jsi tu?Patříš k nim?To ty jsi je na nás poštval?" "Nepoštval,slečno.Není to nic proti vám.Nebojte,nikomu se nic nestane,musíme jenom...vyjednávat." Vrhla na mě jediný,zděšeně zhnusný pohled a otočila se na svého kolegu,kterého jsem neznal.Musel nastoupit až potom,co jsem odmaturoval.Nijak zvlášť mě nezaujal,rychle jsem přejížděl zraky studentíků.Byly plné strachu a paniky.Určitě nepochopili,co se tu děje.Možná mi jich bylo líto.Klouzal jsem z jednoho po druhém.Pro ty zmalovaný slečinky v minisukních to tu muselo být hotový peklo.I pro ty šprtíky krčící se úplně vzadu a snažící se předstírat,že vůbec neexistují.A naši chodili kolem nich všech a hlídali je,zatímco Addie rozmlouvala přes vysílačku s policisty a vyjednávala.Všechno je na dobré cestě,všechno!Zvládneme to! "Prosím!Pusťte nás!" ozval se ze šrumu hlasů jeden zcela jasně dominující.Zajímavý.Mužsky hluboký,ale přitom hlaďoučký,okořeněný špetkou obav a zoufalství.Otočil jsem se za ním.Hledal jsem očima původce toho rozruchu,ale stále jsem ho nedokázal najít.Billy ho našel rychleji.Prorval se k němu. "Naše vůdkyně říkala,že nemáte zbytečně tropit povyk.Neslyšels ji?" "Slyšel." "Tak-co-to-tu-ku*va-vyvádíš?" Mezi každým slovem tomu klukovi uštědřil pevnou facku.Škoda,modřiny mu nebudou slušet.V té porcelánově bílé pleti zruší dojem nezlomitelné dokonalosti.Jeho oči už nebudou tak úžasně výrazné mezi těmi ostrůvky sražené krve.Ne,už nebudou vysílat krystalky jakoby ze safíru.Hlavou se mi mihlo spojení "Nevytvořen lidskýma rukama".Ano,to každopádně nemohl být.Na to byl příliš andělský.Jen rudé flíčky zpodobňující Billyho dlaň,jen ty kazily ten dojem.Neznámý se začal chovat dost pošetile.Vytrhl se Billymu a běžel ke dveřím.Ale on si ho nechtěl nechat utéct.I když už byl daleko od něj,vytáhl z kapsy zbraň.Ty nám věnovala Patty.Prý pro jistotu,kdyby třeba bylo třeba se bránit.Jenže on se nebránil!On mu chtěl ublížit!Nezastírám,že se mi ten kluk opravdu líbil.Nebojoval jsem s tím,byla to součást mě a já věděl,že s tím nic nenadělám.Nemohl jsem připustit,aby se mu něco stalo,na to byl příliš krásný.Jenže Billy už držel prst na spoušti.Zpomalený film.Skoro jsem mohl sledovat kulku,jak letí.Snažil jsem se věnovat veškerou vnitřní sílu,abych ji odklonil.Aspoň o kousek!Nevím,jestli se mi to povedlo,nebo můj -ne,on nebyl kamarád-špatně zamířil.Prostě se nábojnice zaryla do chlapcové boty.No,možná nohy,ale i přes své chabé znalost jsem věděl,že na tohle nemůže hned tak umřít.To bych totiž nesnesl!Během těch pár vteřin jsem věděl,že je právě tohle zjevení tím,co mě bude povzbuzovat.Znáte to,upnete se na někoho,kvůli komu musíte přežít a koho musíte zachránit. "Billy,ty debile!Řeklo se nikomu neublížit!Tak co blbneš ku*va!" zařval jsem na Billyho.Běžel jsem rychle za tím klukem.Seděl na zemi,zraněná noha ho nemohla udržet.Možná brečel,nebylo mu vidět do obličeje,ale jeho ramena se mírně třásla.Došel jsem až k němu.To už ke mně zvedl hlavu.Opravdu,tváře měl zmáčené slzami a zorničky rozšířené strachem.On se bál MĚ! "Jděte pryč!Nechte mě být!" vzlykal a snažil se vstát co mohl.Nic mu to nepomohlo.Rychle jsem se k němu sklonil. "Ne!Prosím ne!" "Ššššt,neblbni, nechci ti ublížit." Chtěl jsem ho vzít do náručí,ale on měl ruce v pořádku,takže mi střelil jednu pořáádnou facku. "Nepřibližujte se ke mně!" A ještě k tomu na mě posměšně křičel Billy přes půl tělocvičny :"Gerardek si chce ještě užít,viď buzničko?Nemyslíš že tomu klukovi stačí že jsem mu prostřelil chodidlo?" "Jdi někam,Billy!" zchladil jsem ho prudce. Sepnul jsem tomu klukovi ruce a nenechal ho,aby se vysmýkl z mého sevření.Tentokrát už ne. "Zabijte mě rychle,prosím!" rozeznal jsem jeho slovíčka mezi vzlyky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ChemicalVampire ChemicalVampire | Web | 2. srpna 2008 v 11:43 | Reagovat

uuuuuhhhh...ach jo,Gee jako terorista...xDDDD

2 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 22. srpna 2008 v 16:22 | Reagovat

uu terorista xDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama