Son of Egypt 12 THE END

27. ledna 2008 v 21:12 | Anique |  Son of Egypt
Už se stmívalo,když jsem byl konečně schopný postavit se na své vlastní nohy.Byly jako z rosolu.Cesta přede mnou se potácela,její kamínky na mě škodolibě vyplazovaly kousíčky křemene jako ohnivé jazyky.Tu za mne přistoupil hrnčíř a položil mi svoji velkou dobráckou ruku na rameno. "Nepůjdeme už?Jsi slabý,potřebuješ spát.Nedokážu tě falešně uklidnit,že potom ti bude líp.Ale Merit ti může namíchat nějaké byliny.Nepřijde za tebou v tvém spánku jeho duše a nebude žádat stejné oběti od tebe." "Možná by to bylo lepší..." "Nemluv hlouposti a pojď." Znonu jsem se sklonil k oltáři a vzal do náručí to křehoučké tělíčko,ty dokonalé boky,ty nádherné ruce.Jen jeho oči byly bez výrazu. "Zůstanu nadosmrti věrný tomuto muži,tak přísahám!" zvolal jsem neohroženě tváří v tvář velkému obrazu toho ukrutného boha nad oltářem. Hrnčířova žena mě chápavě pohladila po zádech.Za tu dobu tady se mi stala něčím jako druhou matkou,stejně jako hrnčíř mi byl otcem a Merit i ostatní děti sourozenci. Nesl jsem svoji lásku v náručí,jako by nebyl mrtvý,jakoby jen spal.Jakoby byl zakletý v předlouhý spánek,jak už jsem tolikrát slýchal v různých pohádkách.jenže všechny pohádky byly pryč a s nimi i naděje... Došli jsme domů.Zavřel jsem se s Frankem ve své místnosti.Nechtěl jsem,aby nás kdokoliv rušil.Musel jsem mu toho tolik říct.Tolik,co bych mu nikdy do očí nebyl schopný říct.Jak moc jsem ho miloval,jak jsem byl vděčný za každý moment v jeho přítomnosti.A hlavně,že brzy přijdu za ním...Pořád jsem ho objímal.Nevěřil jsem tomu,že mne opustil.Potřeboval jsem cítit,že jeho prsty jsou chladné a jeho rty již nevyzařují žádné kouzlo.Tohle všechno,pak si připustím že jeho duše odešla.Možná se s tím smířím,ale už nikdy nebudu moct žít.Svíral jsem jeho hubené paže a plakal.Jeho tvář se opírala o moji.Možná to bylo tím jedem,ale byla stále teplá a krásná.Jako kdyby ještě nebyl odešel.Jako kdyby tu byl se mnou.Chtěl jsem dnes usnout v jeho náručí,jako tenkrát,když jsem se v noci probudil.Dětinské,ale jinak bych asi neuvěřil.Zavřel jsem oči a snažil se propadnout spánku,ale on stále nepřicházel.Přesto jsem po džbánku mléka s medem usnul.
Vylekal jsem se.Něco mě vzbudilo.Nevím co,ale vím že to bylo nečekané,neobvyklé,děsivé.Stále ještě byla noc,ale měsíc nebyl vidět.Nebyla to žádná myš,ani průvan.Stále jsem nemohl přičíst na příčinu mého náhlého strachu.Frankovo tělo bylo stále v blízkosti mého.Jeho tvář blízko mé.Jeho srdce blízko mého.Díval jsem se na něj.Ale vtom...ucítil jsem slabý pohyb na levém spánku,tak kde byly Frankovy řasy.A pak znovu.Odstrčil jsem ho od sebe.Co když je to ďábel? V tom momentě kdy jsem poplašeně vyskočil co nejdál,otevřel ty svoje krásné oči.zase v nich byl výraz. "Zvládli jsme to Gee,slyšíš?Zvládli jsme to!Povedlo se!" Ohmatával svoje ruce,nohy a smál se. Asi je to opravdu ďábel! Jak jsem předtím nevěřil,že mě opustil,teď jsem ještě méně věřil tomuto.Zakřičel jsem a ve strachu vběhl do kuchyně.Opřel jsem se do dveří. "Pomozte mi někdo,prosím!" "Co se děje?Něco je špatně?" zeptala se se zívnutím Merit od stolu.Seděli tam všichni,kromě dětí.Ty už dávno spaly.Na stole dohořívala svíčka.Díval jsem se na ten výjev vyděšeně. "No tak!Už se vzbudil?" "C-co?Už?Co se tu děje?" Frank z druhé strany dveří tiše zaklepal. "Franku?Tys mu to neřekl?!" "Ne...Nestihl jsem to." ozvalo se zpoza dveří. "Ty jsi ale poděs!Vždyť to nemuselo vyjít!" "Tak sakra řekne mi někdo co se tu děje?" vyjel jsem rozčileně. "Hned,jenom pusť Frankieho dovnitř,prosím." požádal mě hrnčíř. "Vždyť je mrtvý!Jeho tělo určitě posedl Sutech!" "Nemluv hlouposti,všechno ti vysvětlíme,jenom ho pusť za námi.Sám ti řekne.Dělali jsme to pro tebe,měl bys být aspoň trošku vděčný." Pomalinku jsem se nechával přesvědčit a dveře opatrně otevřel. "Že ti to trvalo!" vyřítil se na mě Frank a skočil mi kolem krku. "T-ty nejsi mrtvý?" "Jak vidíš!" otočil se dokolečka,průhledná říza mu vlála kolem boků. "Jakto?" Tu mě chytil za ruku a vedl k lavici.Posadil mě a sám si sedl na moje nohy.Tolik zmužněl od posledně!Už to nebylo to nesmělé dítě,teď z něj byl nádherný mladý muž.Dlouhá doba v chrámu mu dala čas přemýšlet.Rozhodl se.Už ví,co chce. Pohladil jsem ho po zádech.Potřeboval jsem se přesvědčit,že je to opravdu on.Jeho reakce mi to dokázala.Tak známě vyklenul záda. "Myslel jsem že to bez tebe nevydržím!" "To já chtěl umřít s tebou.Nemohl bych bez tebe žít!" Bez ohledu na to,kolik lidí se v místnosti nacházelo jsem ho políbil.Spontánně,se všemi city které jsem k němu cítil a které jsem tak dlouho potlačoval. "Ehm,ehm..." zakašlal hrnčíř. "Franku?Řekneš už Gerardovi,co se dělo?" "Dobře."odtrhl se od mých rtů poněkud překvapeně. "Takže...Teprve v tom zlatým vězení jsem si uvědomil,že ty jsi to jediné pro co má můj život smysl.Dřív jsi byl ten první,ale teprve tam jsem si uvědomil,že pokud mi můj bůh odpírá tebe,odpírá mi život.Merit ke mně směla chodit,nosila mi nápoje.Dlouze jsem s ní vždy rozprávěl.Byla v té tmě jediný člověk který mi rozuměl.Vyprávěla mi i o tobě.Že jsi nezapomněl.Přemýšlel jsem.A ona ke mě chodila dál,ale tobě neřekla o těch setkáních.Aby tě to zbytečně nebolelo. Čím dál víc jsem začínal myslet na lest.Na tebe. Svěřil jsem se Merit a ona mi pomohla. Svým nejsilnějšm nápojem opila kněze a vytáhla z něj,jaký jed používají na oběti. A protože je opravdu dobrá,dokázala namíchat dokonalý protijed.Ale pak už vše záviselo na tobě. Pokud bys nepřišel,nebo třeba i přišel a odmítl jsi být se mnou v poslendí chvíli, bylo by vše ztraceno.Ale ty jsi tam byl.Byl jsi tam a držel mou ruku.Nepostřehl jsi však v mé dlani malou jehličku s protijedem od Merit.Když jsi mě držel dost pevně,probodla mou kůži a látka se rozlila mou krví.Ochránila mě,ale bez tvé lásky by byla jen zbyečným kouskem kovu v rukou zbytečného muže." Zase mu stékaly kapičky slz po tváři. Setřel jsem je a zdvihl jeho bradu abych se mu mohl podívat do očí.Bylo v nich štěstí.To stejné štěstí jako když spal kouzelným spánkem na tom oltáři. Merit,která seděla vedle nás se červenala vší chválou.Pevně jsme ji s Frankem oba najednou obejmuli,takže vypadala jako by ji ovinula chobotnice. Děkovali jsme jí tisíci slov a přesto nedokázaly vyjádřit naši vděčnost.Děkovali jsme i hrnčířovi a jeho ženě,kteří nás u sebe nechali.Věděli o tom plánu,ale nemohli mi nic říct. Děkoval jsem i svému bohu,tomu v kterého jsme přestal věřit. A nejvíc jsem děkoval Frankiemu. Svojí velké lásce.Že zůstal se mnou.Dlouze jsem ho líbal,dlouho jsem si prsty vtiskával do paměti každý záhyb jeho tváře. Všichni už dávno odešli. "Frankie,miláčku...Vím že to lidi nevezmou,ale...nechtěl bys se mnou rozít džbán?Ne před lidmi,před úřady,ale před bohem." "To jako vzít si tě?" "No každý tomu říká jinak.Můj bůh je dobrý,zapřísáhnu se ti při něm,že budu navždy tvým oddaným sluhou.Odpustí nám náš hřích,vždyť láska nevyžaduje trestu.Vím,že chci být až nadosmrti s tebou a chci aby on nám to přál.Aby to nebylo tajné." "Zaskočil jsi mne.Samozřejmě,snil jsem o tom,ale...uskutečnit to?" "Rozbiješ se mnou džbán?" "A-ano Gerarde." vykoktal ze sebe a zčervenal. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na zemi. "Doma,v Egyptě,v našem domově.Už nikdy nebudeš cizincem.Bude to nádherné.Uspořádáme oslavu a pozveme jenom ty,kdo byli celou dobu s námi a přáli nám naše štěstí." Frankie se pohodlněji uvelebil v mém náručí a začal vypočítávat,kdo všechno byl s námi. Mikey,Aisha,Merit,hrnčíř,jeho žena a děti.Sedm lidí bude našimi hosty v mnohem méně honosném ale krásnějším obřadu než obětování.
Plánovali jsme minuty a ráno se objevilo rychleji než se stihl některý z nás shledat ospalým.Sdělili jsme náš úmysl celé rodině,byliť opravdu oni naší rodinou.Všichni nám to štěstí přáli i slíbili,že v naší velké chvíli budou s námi.Už odpoledne jsme tak nasedali na egyptskou loď.Každým fouknutím větru jsem byl blíž domova a mého srdce se zmocňoval blažený klid.Každou noc jsem trávil s Frankem na přídi,držel ho kolem pasu a ukazoval mu souhvězdí,které mě naučili znát mudrcové obou zemí.Někdy obdivoval mou sečtělost a někdy já srovnával jeho oči se zářivostí Polárky.Všechno bylo tak nádherné.Zasloužená idyla po odtrpěném nekonečnu. Jednoho rána se před námi zjevily první domky vesetského předměstí a Nil nás vedl hlouběji do města.Každou uličku jsem tu poznával a byla mému srdci blízká jako žádná jiná.A když velký královský palác se ukázal mým očím,měl jsem v nich slzy.I tisknul jsem k sobě Franka a šeptal mu,že tohle je náš domov.A on byl stejně dojatý jako já. Vystoupili jsme z lodi a já pokorně klekl na kolena a vzdal hold domovské pevnině. Pevně a pyšně jsem kráčel vchodovou cestičkou.Plný očekávání.Kdo asi vládne? Vstoupil jsem do trunního sálu.Koukám na trůn,mžourám,ano,je to on!Mikey,můj mladší bratříček,ten o kterého jsem měl strach jen když si šel ven hrát se svým dřevěným krokodýlem.Možná je schopnější než já.A to jsem mu nechtěl nabídnout aby vládl kvůli němu samotnému. Přišel jsem blíž a poklonil se u jeho nohou. "Kdo jsi a čeho žádáš,cizinče?" Nepoznal mě!Frankie stál u dveří,nechtěl se plést do rodiny.I když do ní zanedlouho už bude taky patřit. Zvedl jsem k němu hlavu,i když on se díval jinam. "Nepoznáváš mne?" Teď teprve si mě pořádně prohlédl. "Ach,při Reově svatém jménu,jsi to ty Gerarde?" prudce vyskočil z trůnu a vrhl se mi kolem krku. "Jsi to opravdu ty bráško?Řekli mi,žes umřel!" "Nevěř všemu co ti nalžou generálové.To si pamatuj." řekl jsem a pročechral mu vlasy.Můj bráška.Tak moc mi chyběl! "Tak rád tě vidím!A kde je Aisha?" Mikey hodil faraonské důtky po nejbližším úředníkovi a vedl mě k sobě,do soukromí.Povídal mi o všem.Jak generálové přinesli zprávu o tom,že jsem mrtvý,jak ho korunovali,jak ho macecha oženila,prostě o všem.Pak jsem povídal já.O všem.Tedy hlavně o Frankovi. "A kde ho vůbec máš?" Na chvíli jsem se vzdálil a přivedl Frankieho.Celou dobu co jsme mluvili s Mikeym se ke mně tulil skoro jako popínavá rostlina. Svěřili jsme mému bratrovi,že bychom byli rádi aby byl s námi až spolu rozbijeme džbán,stejně i moje sestřička.Slíbil nám to.A ještě slíbil nějaké překvapení. Dnes v noci v mé ložnici.Je tedy stále ještě moje,nenastěhovali mi tam někoho jiného.
Chtěli jsme aby všechno bylo krásné.Jakékoliv vzpomínky,že Frank býval mým otrokem se dávno vypařily.Teď byl můj život. Odpoledne jsem ho hýčkal aby na dnešní den nikdy nezapomněl.Ležel v mé posteli a já potíral jeho záda a paže vonnými oleji.V zahradě jsem utrhl snítku levadule a položil ji na polštář.Provoněla celou místnost vzpomínkami.Ale hlavně láskou.Naší.Už dnešní noci! Věnoval jsem se Frankovi jak nejlépe jsem uměl. Chvílemi se jen tetelil očekáváním. Když se setmělo,už jsme měli oba na sobě nejsvátečnější bílou řízu.Plni očekávání jsme se drželi za ruce.Za chvíli vešli dovnitř ostatní.Popřáli nám štěstí.Dlouho jsme s eobjímali a já byl srašně šťastní.Tihle lidé jsou moje štěstí.I když se protivím zvyklostem,oni mé rozhodnutí chápou a podporují mě v něm.Nás. Hrnčíř přinesl nádherný džbán,který vyrobil speciálně pro nás.Byl nádherně tvarovaný a malovaný červení a zlatem. Vybrali jsme si Merit jako strážkyni našeho štěstí,aby to udělala.Nebýt ní,nikdy bych se znovu s Frankem nesetkal.A i kdyby,už by byl mrtvý. Mikey obmotal kolem našich dlaní zlatou stuhu jako symbol věčného spojení a pak šel zajistit slíbenou hostinu.Ale hned se vrátil. Merit předstoupila,v rukou džbán. Se slovy "Buďte šťastni v tomhle páru v pozemských dnech a ať vás díky tomuto svazku ani smrt nerozdělí a v západní zemi se vaše cesty najdou." S těmi slovy mezi námi rozbila džbán. Políbil jsem Frankieho.Teď je jen můj!Konečně celé štěstí. Všichni,které mám rád jsou v téhle místnosti a vím,že mě neopustí. Se slzami v očích jsme odříkali svatební přísahu.I když by nás kdekdo odsoudil,my byli prostě pár.
Přísahám před bohem a přísahám před tebou
že mé srdce,má mysl,patří jen tobě
a každou chvílí-ať už dobrou nebo zlou
že provázet tě budu věrně....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 foolishmonkey foolishmonkey | 2. února 2008 v 19:47 | Reagovat

woooow to bolo tak krasne,...nie nadherne....takyto pekny pribeh som uz dlho necitala

2 XDXD XDXD | Web | 28. února 2008 v 18:55 | Reagovat

Woooooooooooow, úžas, sem vedle, krása, nádhera, wuaaaa, krása prostě, jej, toť komentář, ale-prostě-miluu tooo xD!

3 kačka kačka | 8. dubna 2008 v 16:13 | Reagovat

přečetla sem to za dnešek celý a musim říct že je mi líti že to zkončilo...ale aspoňže happyendemXD vážně zajímavej a originální příběh,píšeš moc hezky

4 Rafivie-- Rafivie-- | 11. května 2008 v 22:40 | Reagovat

Je to asi nejlepší povídka kterou sem kdy četla...

5 sveetwampire sveetwampire | 5. srpna 2008 v 13:46 | Reagovat

oonn...žijee...to je úžasný...strašně krásná story...nádherně napsaný..prostě dokonalý!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

6 Petronajt Petronajt | E-mail | Web | 21. srpna 2008 v 14:16 | Reagovat

ááááh,já se až do poslední chvíle bála,že to skončí špatně!!!ALe je to nádhera,aaach,já sem z oho celá šťastná,že to skončilo dobře!!!krása!!!

7 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 23. srpna 2008 v 19:23 | Reagovat

áááááááááááá jupííííí on žijeeeeeee!!!! wuaaaaaaaaaaaaa!!! (toť smysluplný komentář což? áá už mi hrabe z tý řeči xD) nádhernýýýýýýý!!! supr!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama