Son of Egypt 11

27. ledna 2008 v 21:12 | Anique |  Son of Egypt
Rozhodl jsem se opravdu zůstat.Hrnčíř s jeho rodinou mě přijali k sobě a já mu jako pokorný slouha pomáhal vytvářet a prodávat džbány.Každý den,jak se blížil obřad,jsem býval netrpělivější.I Merit,která byla hrnčířčinou kmotřenkou a bývala tedy u nás docela často,se zdála být povadlá.Přiznala mi,že to ráno v hospodě,nic z toho nebyla pravda.Líbil jsem se jí a chtěla mi namluvit že jsme spolu něco měli abych cítil výčitky a zůstal s ní.Ale ta lež mě nedokázala rozzlobit.Merit byla milá a stala se mi nejlepší přítelkyní.Zůstávala se mnou i když jsem měl některou ze svých nálad.Chlácholila mne,že všechno není ztraceno.Já se jí svěřoval a ona se o mne starala.Když jsem kvůli vzpomínkám na Franka nemohl spát,namíchala mi vždy účinný lék,neboť nebyla jen hospodskou ale vyznala se i v různých dryácích.
Tak uplynul určený čas a nadešel onen den.Nevědl jsem,v kolik to má vypuknou,tak jsem prostě jen čekal na tržišti jako obvykle.Už se začaly scházet houfy lidí.Ve skoro panickém strachu,že to nestihnu,jsem opustil svoje džbány.Nestaral jsem s o to,že by je mohl někdo ukrást nebo rozbít.Utřel jsem ruce od prachu ulice a po cestě se ještě snažil očistit si obličej do svého zcela obyčejného roucha z tvrdého lnu.Slíbil jsem Frankiemu,že s ním teď budu.V jeho velké chvíli.Musím být silný!Musím překonat svoji sobeckost a přát mu štěstí.To,které si sám vybral.Osamělá slza se mi svezla po tváři.Vždycky jsem mohl mít všechno co jsem chtěl.Tohle bylo poprvé jinak.Ztratil jsem víru,že bych někdy mohl být šťastný.Bohové mi nemohli pomoct,oproti tomu jeho byli slabí.Zčásti to byla i moje chyba.I když nevím,jak bych to mohl ovlivnit.Nemohl jsem to zachránit a to bolelo nejvíc.
Doběhl jsem těsně před začátkem obřadu.Všude bylo absolutně plno.Poskakoval jsem,abych přes hlavy lidí viděl na oltář.Koutkem oka jsem zahlédl,jak vchází dovnitř hrnčíř s rodinou a připojuje se k Merit.Předtím jsem si jí ani nevšiml.Ale nechtěl jsem se jí teď zabývat.Až tohle skončí,odjedu.Odjedu zpět do své vlasti,tak sám jak jsem sem přijel.Cíl mé cesty sem byl vzdálený jak hvězdy na obloze.Už ho nemůžu zachránit...
V tu chvíli kněz prvními tóny posvátné písně umlčel lid.I já jsem fascinovaně zíral.Vzýval jejich boha a blahořečil mu,děkoval za všechny zázraky,které vykonal.Celý chrám jinak mlčel.Opravdu působivé.Znenadání přestal zpívat.Pokropil oltář vonnými oleji a já v jejich vůni poznal levanduli.Vzpomněl jsem si na to odpoledne v zahradě.všchno bylo tenrát tak jednoduché,nesmělé,krásné.Žádné mráčky na dokonalém nebi.Jak rád bych znovu držel jeho ruku a vdechoval přitom tuhle úžasně romantickou esenci.Ale už nikdy nebudu moct.Je pryč.Tohle je poslední,co pro něj můžu udělat.Rozloučit se.Kněz mezitím dokončil svěcení oltáře a požehnal lidu.Tišší ticho než jaké se pak rozhostilo snad nemůže být ani v západní zemi.A znovu se ozval téměř nadpozemský zpěv a ze zadní části chrámu vyšly dvě malé dívenky v bílých šatech.To ony zpívaly.držely se za rucea sypaly za sebou cestu květy.Následovaly je další dvě.A mezi nimi -Frankie-můj Frankie.Skutečně vypadal jako lidské vtělení boha.Na nohou měl zlat sandály,přes sebe lehkou bíle průsvitnou řízu.Mým tělem proběhla najednou vlna horka i chladu.Ty bezchybné křivky,kterých jsem se dřív smíval dotýkat.Sopka uvnitř mne byla na pokraji výbuchu.Jeho hruď,ve které byli čisté srdce.Kdysi bívalo pro mne.Stažené svay na krku.Vždycky byly takové když byl nervózní.Lehce zrůžovělé tvváře.Zářící oči.Všechno mi to připomínalo naše společné chvíle.
Znovu jsem začal vnímat až když kněz položil Franka na oltář.Ta děvčátka stála kolem něj a zpívala.stále hlasitěji.Už musel křičet. "Franku,synu vojáka,jakými slovy se rozloučíš,než opustíš pozemský svět a tělo a začneš nový život v božském domě?" opustí tělo?Počkat!?Vždyť lidské oběti zakázal už můj pradědeček!Ale tady jsme v jiném státě...On se nejde radovat s bohem,on s ežene do náručí smrti!Kněz mu pomohl vstát. "Franku,synu vojáka,spusť.Nechť je tvé čisté srdce ještě lehčí před bohem než kdyby ho tížila prázdná touha po rozloučení." Frankie otevřel ty svoje krásné rtíky,ty které jsem dřív smíval líbat.Už nebudu.Vzpomene si teď na mě? "Neníť moje srdce ještě natolik čisto abych se odvážil setkat se s bohem.Než rozloučit se nestačí.Sprostit klecí,které mně poutají.Odstranit hřích.Tady na přelomu,přísahám vám.Byl jsem jako vy.Zažil jsem lásku.Lásku zakázanou a nekonečnou.Jinou než lásku boha,proti jeho vůli.Lásku k muži.Nemohu zcela jistě říct,zda vám mohu jít příkladem,neboť moje láska nedokáže zcela vymizet.Ale není tolik silná,abych kvůli ní opustil boha.Smím jen poprosit,aby onen muž,moje hříšná posledlost,byl se mnou v mojí poslední pozemské chvíli?Aby směl držet moji ruku když z mého těla vyjde poslední výdech spolus láskou,kterou jsem mu věnoval?Aby jeho oči byly tím posledním,co uvidím,než s eodevzdám." Sklopil hlavu.Lidé se ohlíželi na všechny strany,aby viděli,kdo je ten ,kdo se protiví bohu.Zatnul jsme zuby a vydal se dopředu.Jeho slova mě bodala jako tisíce jehel.Stydí s eza to,kdo byl.Koho milovat,nebo´t o tom že ke mně cítil víc než by sluha k pánovi měl,jsme nepochyboval.To on mě vyléčil,vysvobodil z okovů samoty. Ostatní přede mnou uhybali,jako by se báli neznámé nákazy,ale jejich pohledy mě pálily v zátylku.Uklonil jsme se před knězem.Bál jsem se jeho očí,proto jsem ty svoje stočil k Frankovi:V jeho tváři nebyla tvrdost či nenávist.Jen čirý strach. "Dovol mu pak odnést moje tělo,aby zanechal u sebe,co za života jemu patřilo." promluvil ještě ke kazateli.On souhlasil,bylať to jen schránka nedůležitá pro boha.U nás je to tolik jiné!Pak už jsem jen opatrně položil Franka na oltář jako do nejvznešenějšího lože.Díval se na mně takovýmpodivným omluvným pohledem.Ani jsem ho moc nevnímal přes vlastní slzy.Byly všude.Frankie taky plakal.Něco šeptal.Sklonil jsem se tedy k němu. "Prosím tě,drž mě pevně miluju tě,teď už to vím.Neopusť mě!" "Nikdy tě neopustím.Taky tě miluju.Vždycky jsem to věděl." Už jsem nemohl ani mluvit.Všechno se mi míhalo před očima.Klečel jsem u oltáře,hlavu sklopenou,svojí rukou jsme naposledy pohladil tu Frankovu. "Drž mě pevně,prosímtě.Bojím se..." zezadu se ozývalo hlasité smrkání;některé možná osud jedné zakázané a nenaplněné lásky dojal.Kněz už se blížil,s mističkou v rukou.V té je určitě jed!Chvíli jsem bojoval s touhou mu ji vyrazit a Frankieho prostě unést.Ale pak jsem si uvědomil,že tohle všechno byla jeho volba.Jeho rozhodnutí.Teď ho musím podpořit a ne zradit.Sevřel jsem jeho dlaň opatrně do svých. "Pevněji!" šeptal.V tu chvíli smočily jeho rty prví kapky smrtelného nápoje.Moje ruka sama od sebe drtila jeho dlaň.Nevím,zda kvůli tomu,či zda ten kalich smrti chutnal tak příšerně,každopádně najednou rozevřel oči doširoka a zakřičel. Už je pozdě,ztratil jsem ho. V jeho očích,prázdných,šedou clonkou pokrytých,jsem zahlédl štěstí.Klečel jsem u jeho,teď už bezvládného těla a smáčel jeho prsty svým smutkem.Kněz nad námi stále stál a odříkával nějaké modlitby v cizím jazyce.Nevnímal jsem jejich text.Všechno co jsem miloval a chtěl,vše za co jsem bojoval,bylo nenávratně pryč.Už nevěřím bohům.Ani jeho ani svým.Žádný nemá právo rozdělit lásku.Neboť láska boží dokáže bdít jen v tom,kdo zná i lásku pozemskou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 foolishmonkey foolishmonkey | 2. února 2008 v 19:26 | Reagovat

tak toto nieeeee....ved fee musi zit!

2 XDXD XDXD | Web | 28. února 2008 v 18:45 | Reagovat

Neeeeeeeee, božeeeeeee, proč mi to děláaaaš... Fee musí žít..a ten bůh ať si nasere, fee patří jenom geemu, kurňaaaa, to je tak smutnýýý:'(..

3 sveetwampire sveetwampire | 5. srpna 2008 v 13:39 | Reagovat

sakra....!!!.bože..,že sem to četla...takhle sem snad ještě nebulela..:-(:-(...bylp to strašně krásně napsaný...

4 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 23. srpna 2008 v 19:12 | Reagovat

do háje do háje DO HÁJE!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama