Son of Egypt 10

27. ledna 2008 v 21:07 | Anique |  Son of Egypt
Vzbudil jsem se rozlámaný na naprosto obyčejné rohoži.Podle pachu jsem si uvědomil,kde že jsem si to včera večer ustlal.Hospoda v přístavišti.Hlava mě ještě třeštila jak jsem u vína přemítal svoje šance.Šance a způsoby na záchranu.Na znovushledání.Posbíral jsem své vznešené tělo ze zaprášené podlahy.Její dřevo bylo tmavě hnědé a vyschlé,sem tam poznamenané dřevokazným broukem.Z občasného suku čouhaly třísky a já si musel dávat veliký pozor aby se některá z nich nezabodla do mého faraonského pozadí.Radši jsem opustil tu ponurou prázdnou místnosti a sešel po rozvrzaných schodech dolů.Rozhlédl jsem se kolem sebe.Brzké sluneční paprsky ozářily celou hospodu a vtíraly se do tváří nejčasnějších návštěvníků a těch,kteří večer ani neodešli.Mé oči sklouzly na pult.Žena,která zrovna natáčela pivo,se na mě usmála. "Dobré ráno,cizinče." "Dobré ráno,krásná krčmářko." bylať vskutku krásná.A na první pohled šlo rozeznat,že taky není zdejší.Její pleť byla světlejší než pleť jiných místních žen,i její vlasy se spíš podobaly barvě slunce než bezpečí země.I její oči byly ohnivé a divoké a sjížděly mne chtivým pohledem. "Chtěl bys potěšit své rty nejlepším vínem?" "Děkuji ti,ale zdá se mi,že včera jsem popil víc než dost.Má hlava je jako mezi tisící jehlami Vždyť ani moje mysl není ještě zcela čistá,neboť paměť včerejšího večera nesahá dál než po tvé jemné ruce podávající mi pohár vína z mé domoviny." "Jsi-li Egypťan,vzácný hoste?" "Ano,pocházím ze země červené a bílé koruny.Jsi zřejmě velice sečtělá,když dokážeš rozpoznat národnost,i když jsi opravdu mladičká a nemohla jsi procestovat mnoho zemí." "Ujišťuji tě,že při mém povolání poznám různé kultury,různé lidi.A poznala jsem i tebe.Líbáš po způsobu Egypťanů." Tu jsem se zarazil.Líbám?Co jsem tu pro všechny bohy egyptské vyváděl?Cožpak jsem nepřijel zachránit svou jedinou opravdovou lásku?Franka? Co jsem to provedl?Dokázal bych snad svoji cudnost obětovat sice krásné ale poněkud "do větru" hospodské? Všechnu touhu,kterou jsem cítil k Frankovi,dokázal bych na něj zapomenout při pár číších vína? "Odpusť,vzácná paní,opravdu si nepamatuji nic z toho,co jsem tu včera mohl vyvádět." "V tom případě...Odejdi v poklidu a nech svoje srdce zapomenout,zapomenout na bídnou ženu,která ti posloužila jedné noci jako ohřívadlo pro tvé končetiny šlechticů.Neboť nejsi otrokem ani řemeslníkem,jak soudím z tvých jemných dlaní a čistých nehtů.Neměj mi to za zlé,ale já nemůžu zapomenout.A možná ani nechci." hodila zasněným pohledem někam do neurčité dálky.A já jsem se nemohl na ni dívat.Nemohl jsem se dívat do těch prázdných očí.V opilecké pýše jsem jí ublížil.Nedokázal jsem pod tíhou vína udržet dlouho očekávané,ale pozbyl jsem cenné výměnou za chvilku potěšení,kterou si beztak již nepamatuji.Budiž mé jméno prokleto na věky věků! "Smím-li vědět,jaké je tvé jméno,než navždy odejdeš?" Zamyslel jsem se.Byla by slušnost odpovědět. "Gerard.A prozradíš mi i ty své?" "Merit." "Tvé jméno je egyptské.Pochází snad kořeny tvých předků ze země mých?" "Pravdu mluvíš.Matka mého otce byla čistokrevnou Egypťankou vysokého rodu. "Proč tedy žiješ v této prokleté zemi?" "Rozhlédni se kolem sebe,pošetilý!Cožpak se ti tahle země nezdá krásná?Ba možná krásnější než Egypt?" Nedokázal jsem přesně určit,zda to kypění a skřípění v okolí mého žaludku bylo způsobeno spíš pitím nebo nezkrotným hněvem kvůli jejím slovům. Ale nechtěl jsem ji urazit. Proto jsem se pouze rozloučil,přidal zdvořilou větu,že doufám že se nevidíme naposledy a vyšel do jasného dne. Mé oči se setkaly s dlážděnou podlahou.Všechno se mi tu zdálo jiné než v Egyptě,přestože chodníky byly vyskládané broušenými kameny stejně jako tam.Lidé se mi zdáli tak cizí a přitom nebylo na nich nic zvláštního mým očím. Nevím jak,možná vůlí slunečního boha,jsem došel na tržiště. Zahlédl jsem zde několik obchodníků, se kterými jsem připlul na jedné lodi.I přišel jsem za nimi a vyptával se.Na zboží i na město. Zastavil jsem se u jednoho prodavače džbánů.Vyprávěl mi o sobě,o své ženě i o malém synovi,jež právě dovršil pátý rok.Trpělivě jsem poslouchal jeho žvástům a snažil se vypadat zaujatě. "Vyprávěj mi nyní o téhle zemi,neboť jsem zde přibyl teprve včera před západem slunce a nevím,jak to zde chodí." Tak tedy vyprávěl.Byloť mu tohle město domovem a přístavem jeho dobráckému srdci. Ovšem za svým účelem jsem se dozvěděl pouze,že ten generál,co byl podle početí Frankovým otcem (avšak stejně by se o něj dokázal postarat kterýkoli otrok), bydlí ve velkém paláci na hlavním náměstí.Tázal jsem se na cestu,avšak z kupcova popisu jsem nebyl nikterak moudrý.Souhlasil jsem tedy s jeho návrhem,že až večer zavře živnost,přivede mě k němu.Namluvil jsem mu totiž,že jako egypťanu se mi hrubě příčí vláda faraona a byl bych velmi rád poklonil svůj hřbet před mužem,který se opovážil válčit s ním. Nemohl jsem vyjevit pravdu,neboť lid této země opravdu z duše faraonovy lidi nenáviděl,a to nikterak pro jejich činy,nýbrž pro zlato,kterým by mohly být zdobeny jejich kliky a nádoby,kdyby Egypt byl podroben. Nechápal jsem tuto pošetilou touhu,která mohla zplodit pouze zlo.Ale ještě méně jsem nechtěl poštvat tyto proti sobě. Usedl jsem proto s hrnčířem do prahu země mezi jeho džbány a po jeho vzoru se je jal kolemjdoucím horlivě vnucovat. "Byl bys dobrým obchodníkem." zasmál se ten muž. Tak jsem tam s ním setrval až do večera. Když začal sluneční kotouč boha Re opouštět obzor viditelný mým pozemským očím,sbalili jsme i my dva své věci. Můj průvodce ještě požádal,aby se mohl zastavit doma,maje to při cestě.Neměl jsem co namítat.Po celém dnu mě ještě chvíle nezabije. Vešel jsem tedy na pobídnutí přes práh jeho ubohé lepenice. Za dřevěným stolem připomínajícím podlahu krčmy v níž jsem nocoval,jsem zahlédl útlou tmavovlasou ženu usměvavých očí. "Vítám tě,cizinče.Tento dům ať jest i tvým domem,jelikož tě přivedl s sebou můj manžel a zajisté jsi jeho přítelem.Náš dům je sice skromý,ale mírně kaše a studeného piva tě snad neurazí,jelikož vypadáš jako kdyby tvůj žaludek kroutili mnozí hadi a ani oni sami už neměli sílu tě dále trápit z nedostatku." Zasmál jsem se tomu,ale všechno co mi bylo tak ochotně nabídnuto jsem přijal. Jednou jim to oplatím,přísahal jsem si v duchu. A přišel i jejich synek,a byl to hoch bystrých a krásných očí po matce a sliných paží a jiskřivé řeči po otci.Jedl s námi a vyprávěl mi mnohé pohádky jejich země.A všechny měly šťastné konce.Mé myšlení už se opět přesunulo do sféry snění,a bloudil jsem těmi sny okolo svého Frankieho.Až jsem již nemohl vydržet a požádal jsem hrnčíře,zda už by mě mohl zavést na místo které slíbil. Zahanbeně vstal,líbnul svoji ženu,pročechral synkovy kučery a opustili jsme jeho dům. Nevím,jak dlouho jsme šli,ani nevím přesně kudy.Zajímal mne cíl.A tím byl opravdu mohutný palác sliných zdí a bohaté výzdoby.Abych učinil zadost své přetvářce,uklonil jsem se hluboce,ruce ve výši kolen.Dlouho jsem si obhlížel všechna okna a hledal jsem způsoby,jak se dostat dovnitř.Ale nakonec už začal spánek zmáhat mé oči a noční vítr rozřásat kůži.Přijal jsem tedy laskavé pozvání hrnčířovo a vrátil se s ním,abych složil svou hlavu na jedné z jeho rohoží.Nebylyť hodny faraona,ale já jsem v tu chvíli nebyl panovníkem.Byl jsem obyčejným otrokem.Ničím víc,jen otrokem lásky.Přes všechny myšlenky patřící mé jediné opravdové lásce,mému milovanému Frankiemu,jsem se neubránil těm na domov,na zažité pohodlí i na úctu ostatních.Nebyl jsem tolik silný,abych si tyhle myšlenky zakázal.Možná se v mém prachem ulice zkaleném oku objevila slza lítosti,ale tu jsem hned zaplašil a snažil se myslet jedině na zítřejší den,den kdy konečně uzřím opět krásu nejdokonalejších očí na světě,kdy budu smět držet v svých dlaních ty jeho.S přihloupým toužebným úsměvem na tváři jsem se uchýlil do říše snů a zdálo se mi o džbánech a haštěřivých hospodských... Dlouho jsem se připravoval na další noc.Díky hrnčířově ženě jsem alespoň mohl děkovat bohu,že nemusím shánět nocleh.Sehnal jsem provazy,zkontroloval jsem zbraně,které jsem sebou pod rouchem přivezl a již jen čekal.Ještě v předvečer jsem se rozhodl navštívit chrám.Byl jsem daleko od chrámů svého boha,i když vím,že žije v každém kdo v něj věří.Tedy i ve mně.Jenže není jisté,jestli jeho moc sahá až za hranice dvojí země.Pro jistotu a klidné svědomí jsem chtěl obětovat i místnímu bohovi,aby mi byl nakloněn při tomto odvážném podniku.Po tom,co mě ráno provedl hrnčířův synek po městě,jsem se zde již docela vyznal.Proto jsem teď již jistějším krokem zamířil k chrámovým zdem.Tiše a pokorně jsem prošel bránou,hlavu stále nechávaje skolepnou.Zvedl jsem ji teprve,když jsem vstoupil do hlavního křídla.Přímo přede mnou se skvěl oltář.Byl zcela strohý,ale tak nějak na mě zapůsobil,právě tou svou jednoduchostí a přitom majestátností. Přišel jsem blíž.Teprve teď jsem si všiml,že na oltáři něco leží.Když jsem si všiml,že to něco je člověk,vylekal jsem se ještě víc.Avšak největší šok mnou zacloumal,když jsem spatřil,kdo ten člověk je. "Frankie!" Můj Frankie!Poplašeně jsem se rozběhl.Co je tohle za hrozný stát?Snad ho...?!?Ne,to ne! Najednou oročil hlavou,nejspíš procitnuv z apatie pod zvukem mých kroků. "Gerarrde!Gee!" nemohl uvěřit svým očím.Rychle se napřímil a hodil své vyhublé tělíčko do mé rozevřené náruče. Rychle a chtivě jsem ho políbil.Ani náznakem se nebránil. Ale když jsem spouštěl ruku podél jeho boků,vypustil z úst slaboučké vzdychnutí a odstrčil mne.Chtěl jsem se mu podívat do očí,abych zjistil,co se děje,ale on odvrátil hlavu.Chytil jsem jeho bradu do dlaní a otočil ji zpět.V jeho tváři jsem zahlédl slzy. "Nemůžu,Gee..." "Nepřipadám ti už přitažlivý bež koruny dvojí země na hlavě a bez zlata v rukou?Nebo tvé srdce ulopil pro sebe někdo jiný?" Opravdu jsem na něj nechtěl křičet,všechno to šlo tak nějak ze mě,nemohl jsem to ovládat. "Co...to to mluvíš Gerarde!Myslel jsem,že zrovna ty víš,jak silný je můj vztah k tobě.Nikdy bych nedokázal líbat tvé rty protože mi to nakáže rozum,touha po bohatství.Ve všem co dělám se zračí moje srdce.Nikdy bych nedokázal milovat nikoho jiného než tebe." "Tak proč?Proč mi najednou nedovolíš se tě dotknout?" "Je to složité..." "Nevadí,snad nejsem tak hloupý ve své zaslepenosti,že bych to nepochopil.Jen mi všechno řekni." "Když mě můj otec unesl,nevěřil jsem už že tě uvidím.Nevěřil jsem,že ti budu stát za záchranu.A on jen podněcoval moje obavy,třebaže nevěděl,proč se tak soužím.I ukázal mi svého boha,boha,před jehož olářem teď stojíme.Upnul jsem se k němu velice rychle,neboť mi dával všechno potřebné bezpečí a útěchu v mé samotě.Rozhodl jsem se tedy stát jeho služebníkem.Až tři úplňky odezní,vstoupím do jeho domu.Nechci ti dovolit dotknout se mne,protože jen neposkvrněný muž smí vstoupit a poznat lásku větší a silnější,lásku boží." Mluvil tak zaníceně,chvílemi jsem měl z jeho výrazu dokonce strach.Ale to všechno přehlušovala jediná myšlenka.Ztratil jsem ho!Ztratil jsem všechno...Chytil jsem se zoufale posledního stébla naděje. "Ty nevěříš,že láska kterou k tobě cítím je silnější než vůle všech bohů světa?" "Nekřič na mě,Gee...prosím.Ale přes všechno co k tobě chovám,a není to jen úcta k panovníkovi,cítím,že moje místo je po boku boha.Po boku nekonečného světla a naděje.Po boku věrného slunce.Neber si to zle,vždyť víš že jsi byl a navždy zůstaneš jediný v mém životě.Ale... vím že je tvá svatá povinnost poskytnout Egyptu následníka.Nesnesl bych pomyšlení,že po všech slibech jsi,až třeba bez lásky,spal s někým jiným.Nedokázal bych to a tu bych ti způsobil ještě větší zármutek když bych si musel podříznout hrdlo tvým válečným nožem." Něco hrozivě pravdivého bylo v jeho slovech. "Miluji tě,Franku." "Víš,že já tebe taky.Miluju a vždycky budu." a slza skápla z jeho nádherného nosíku na sváteční bílé roucho. "Mé srdce odejde s tebou,má lásko.Věřím,že brzy se sejdeme v západní zemi,a tak už nikdo nebude rušit náš klid.Ty pro svého boha a já pro lásku k tobě.Neboť zakazuje-li můj bůh zabít sám sebe,nemůže mi zakázat utrápit se kvůli tobě.Až odejdeš,nevezmu již nikdy do svých úst skývu chleba a nepotěším svá ústa lahodným vesetským vínem.Avšak dovol mi přijít na ten prokletý obřad.Na ten akt,který to je tak velice milý,že odvrhneš všechno,co jsme mezi námi vypěstovali.Dovol mi být s tebou a vidět,že již opravdu nemůžu nic udělat,ježto jsem mnohé vytrpěl abych tě mohl znovu najít.Dovol mi být přítomen,abych pochopil..." "Nemluv tak,drásá to mé srdce víc než drápy divokých koček.Samozřejmě že smíš přijít na obřad,bude lidu přístupný.Jen... směl bych tě poprosit,abys nebyl v předních řadách.Mé srdce by mi nedalo,musel bych odvrhnout svého boha.Pro tebe.Nesluší se mi toho.Jsem jen jeho pokorným služebníkem a ty jsi medem i jedem v mých očích,jež mi postavil do cesty aby zkusil mou víru." Za námi se ozval hrozivý rachot.I bez otáčení bych poznal,že to jsou kopí a štíty bojovníků,vyrobené z modrého kovu,kterému zdější lidé říkají železo. "Nesmíš tu být!jaktože tě při vchodu nikdo nezadržel?" napadlo terpve teď Franka. A já,aby mě třeba nenapíchli na kůl a nepověsili hlavou dolů,proto abych mohl být přítomen Frankovu velkému dni,dni kdy se odevzdá věčné lásce. Větší než té mojí,jak jsem se dozvěděl dne ráno od té prohnané ale krásné Merit. Ale chtěl jsem být u toho.Třeba mi to konečně dojde.Přišel jsem o něj! Naposledy jsem si přitáhl jeho křehké tělíčko a nechal svoje rty spočinout na těch jeho.Nebránil se.Taky cítil,že tohle je naposled. "Už běž!" "Miluji tě,Frankie!" a se zoufalým pohledem ztracence jsem vyskočil ven stroze zdobeným oknem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 XDXD XDXD | Web | 28. února 2008 v 18:36 | Reagovat

Kurňa...

2 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 23. srpna 2008 v 19:07 | Reagovat

a safra

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama