Mon étoile

27. ledna 2008 v 21:08 | Anique |  Mon étoile
Vyšlapal jsem snad těch tisíc schodů do sedmýho patra.Kdyby aspoň fungoval ten zpropadenej výtah!Jenže ono ne,teta musí bydlet v nejnudnější části tohohle už tak dost nudnýho města kde snad chcípnul pes a všichni opraváři ještě než se tu vůbec začalo stavět..Když už jsem byl nahoře,připadal jsem si jako horolezec po zdolání Mount Everestu.Jazyk na vestě,oči vykulený a prst na zvonku.Musel na mě být opravdu úžasný pohled.Naštěstí se dveře brzo otevřely a v nich se objevila teta. "Ahoj Frankoušku!Čekala jsem tě až tak za dvě hodiny,od dalšího vlaku!" prudce mě objala,já jí ani neodpověděl a nakvartýroval jsem se dovnitř. "Dlouho jsi tu nebyl." poznamenala vyčítavě. "Ale teď si mě užiješ,celý dva týdny." Přemýšlel jsem pro koho to bude horší.Nikdy bych k ní nejel na pázdniny,kdyby... "A kde budu spát?" "Přichystala jsem ti bývalý Martinův pokoj." No jo,Martin,bratránek byl chytrá osoba,odstěhoval se co nejdřív to šlo.A naštěstí pro mě měl velkej a docela slušně vybavenej pokoj.
Zaplul jsem do něj a zavřel za sebou.Nic se tu nezměnilo.Hodil jsem bágl k posteli a sám se na ni znaveně svalil.Po asi půl hodině netečnýho zírání jsem se přece jenom posadil a jal se si vybalit.Oblečení,to jsem ve stejně zmuchlaným stavu v jakým jsem ho dovezl vhodil do skříně,hygienický potřeby jsem prozatím položil na stůl,pak je vezmu do koupelny.Ale to nejlepší nakonec - vyndal jsem úplně zespodu z batohu pevnou složku a rozepnul ji. Zevnitř jsem vytáhl svůj poklad.Pro někoho možná obyčejný plakát,ne tak pro mě.Byl na něm ON!Láskyplně jsem pohladil prsty jeho sněhobílé tváře.Ty dokonalé oči,perfektní rty,do čela padající vlasy barvy nejtemnější tmy.A ten úsměv!Nebeské! A já ho uvidím!Svoji hvězdu!Už pozítří! Bříškem ukazováčku jsem obtáhl jeho podpis v pravém dolním rohu,pár linií kvůli kterým mi stálo za to utratil polovinu svých úspor v internetové aukci. G-E-R-A-R-D.Těchhle pár písmenek,jeho nadpozemské jméno.A nakonec ještě to malé srdíčko.Připadal jsem si jako malá holka,ale občas se stávalo,že jsem neudržel fanztaii na uzdě,představoval jsem si,jak by to bylo,kdyby tu byl se mnou.To díky němu jsem si uvědomil,že možná nebudu až tak úplně na holky.Jenže on je moje hvězda,za každé situace dokonalá,nadstarostmi obyčejnýho fanouška.I kdyby věděl,že existuju,ani by o mě pohledem nezavadil...Ze stavu totálního pobláznění jsem se dostal do hlubokýho opovržení sám nad sebou.Chtělo se mi brečet nad mou naivitou.Proč chci zrovna ho?Protože je nejlepší,nejkrásnější, nejúžasnější,nej.... Utřel jsem si oči abych ten obrázek nerozpil.Pořád se usmíval.Tak jsem se na něj usmál taky.Najednou mi bylo líp. Vstal jsem a pověsil si ho nad postel.Snad to tetě nebude vadit.Jenom jsem ležel a koukal na něj.Ale pak mě vyrušilo zaklepání.
"Frankie?Mohl bys prosímtě skočit přes ulici do sámošky pro chleba?Nečekala jsem tě,nemám ještě nic k jídlu.A když už jsi tady...aspoň se projdeš a poznáš to tu,aby ses tu ty dva týdny nenudil." No jo,co může dělat,když teta dopustí i moje nohy spustí. Vyštrachal jsem se z bezpečného pohodlí peřin,hodil jsem poslední pohled na svou tajnou lásku a vyšel z pokoje. "Tady máš peníze,igelitku si kup,tu mi sežral křeček.Chudák,dejž mu pánbůh lehký trávení." Zachichotal jsem se.Popadl jsem nějaký ty peníze a už jsem sbíhal schody.Kdo by to byl řekl,dolů to jde mnohem líp než nahoru! Rozhlídl jsem se okolo sebe.Teta mi sice popsala cestu,ale to jsem snad zapomněl už ve dveřích.No co,dám na instinkt,řekl jsem si a zabočil doleva.Šel jsem docela dlouho,přes několik zatáček.JO!To bude asi ono.Přede mnou se krčil maličký krámek u kterýho nebylo zcela jasný co se v něm prodává.Přeskočil jsem ty dva schodky dovnitř. "Brý den!" pozdravil jsem vesele.Já se trefil!Potraviny. Na to že to tu bylo tak maličký,to i s prodavačkou a jedním zákazníkem vypadalo docela prázdně.Ani košíky neměli.Došel jsem k regálu s pečivem,popadl chleba a šinul si to k pokladně.Zrovna tam byl jakejsi kluk,kupoval piškoty a kakao.Pche.No ale co,taky bych si dal.A ještě spoustu dalších věcí.Podíval jsem se na něj.Sice jsem si přitom málem vykroutil krk,ale zvědavost byla silnější než já. První čeho jsem si v obličeji všiml byly hranaté brýle.Pod nimi se skrývaly pravidelně tvarované oči neidentifikovatelné barvy.Kde jsem je už jenom viděl?Přišly mi strašně povědomé...I ty rty.Vlasy měl světlejší a leskly se jak je laskalo sluníčko.Ten kluk nebyl nijak prvoplánově krásný,ale zaujal mě. Pak jsem si vzpomněl na Gerarda.Svůj sen.Už pozítří! Sklopil jsem provinile oči a radši se rozhlížel po zboží. Klouzal jsem po těch různých cigaretách a flaškách, žvejkačkách.Jé,lízátko!Poslední!To chci,musím ho mít.Jahodový!Zkontroloval jsem peníze.Jo,stačí.Chtěl jsem po něm šáhnout.Jenže v tu chvlíli po něm šáhl taky ten kluk.Takže jsem místo blejza chytil jeho ruku.Ucukl jsem jako opařený.Usmál se.Tak krásně.Kde už jsem jenom ten úsměv viděl? Ne,stop,mysli na Gerarda! "Promiň,tak jsi ho chtěl,viď?" "Hm,jo,no..." nedokázal jsem ze sebe dostat nic rozumějšího,byl jsem jako zhypnotizovanej. "Nemáte ještě jedno?" obrátil se k prodavačce.Ani nečekal až odpoví. "Zvu tě,abych ti ho nevyfoukl.To bych vážně nerad." Jee,dobrá duše. "Omlouvám se,tohle je poslední." oznámila však prodavačka a tím mi zkazila veškerou radost.Já ci lízátkóóó! "Co budeme dělat?" mrkl na mě ten neznámý. "Hmmm,asi si ho nech,ty si tu byl první." "Mě to přijde blbý...Co kdybychom si ho třeba dali napůl?" To mi přišlo ještě blbější,ale co bych pro to blejzo neudělal.Neuvěřitelně mě k sobě táhlo.Jako by si říkalo :Jenom oblíznout! "O-okay" vykouzlil jsem nesmělý úsměv.
Tak ho teda koupil a počkal,až zaplatím ten chleba a igelitku ať máme co jíst nejenom já s tetou ale i křeček. On by podstatně nabalenější,ale tašku neměl. Vypadal tak trochu jako vánoční stromek,ověšenej a tak trochu i svítil. Radši jsem mu podržel dveře,aby se mu to všecko nerozsypalo. "Hele,nechceš tašku? Já ten chleba taky můžu donýst domů v rukách." poradil bych mu koupit si jinou,jenže v tom krámě nejenže neměli lízátka,oni neměli ani tašky. "Jé,byl bys moc hodnej." Došli jsme k nejbližší lavičce a tak nějak jsme to všecko narvali do mojí chudáka tašky.Pak jsem si sedl na opěrátko lavky a on jako slušný hošík k mým nohám. S pohledem který jsem neznal,ale vypadal zářivě, vytáhnul z kapsy to slíbený lízátko. "Chceš první?" Neodolal jsem.Vím,že to bylo neslušný,ale moje lízací závislost se teď projevovala víc než obvykle. Jooo,sladký a já,věčná kombinace. Pak jsem mu ho podal zpátky. Prostě jsem ho musel sledovat,nešlo to jinak. Nedělal to jako já,strčit to celý nedočkavě do pusy.Jemně obtočil jazýček okolo a hrál si s ním.Trpělivě.Díval jsem se a skoro slintal.Nedalo se rozpoznat,jestli nad tím lízátkem,nebo nad tím klukem který si tu jen tak sedí a provokuje mě tímhle žhavým divadýlkem. "Jak se vůbec jmenuješ?" vypadlo ze mě najednou. Nevěřícně se usmál,pustil blejzo a tiše odpověděl. "Michael.Ale všichni mi říkají Mikey.A ty?" "Frank." "Hmmm." zamumlal už jenom,protože už měl znovu lízátko v puse. "Dej mi taky!" Následně jsem si uvědomil,že to lízo vlstně koupil on,takže je to na něm,jestli dá nebo ne.Musel jsem se začervenat a radši jsem se podíval jinam. Ale v tu chvíli už jsem v puse ucítil něco sladkýho.Neviděl jsem,protože předtím jsem zavřel oči a v leknutí jsem je nedokázal otevřít.Myslel jsem,že je to to lízátko,tak jsem ho přijal jazykem.Ajaj,chybička se vloudila.Asi jsem se sekl...Ono to totiž bylo živý! "Mikey!" vyjekl jsem. Nebyla jiná možnost.Měl z toho blejza šíleně rajcovně sladkej jazyk. Ale najednous ezjevně vylekal sám sebe,popadl tašku a už pelášil...
"Hey hey hey,co ten chleba?"zavolal jsem az ním.Pořád ješt ěmi nedocházelo co to udělal.Jediný co vím je,že to bylo SLADKÝ!Zastavil se.nevěděl co dělat.ha!Dilema!Vrátit se a riskovat facku nebo zdrhnout i s tím chlebem?Byl bych vůbec schopný třísknout tohle poplašený,nicméně krásný stvořeníčko?Odpověď byla předem jasná.Nebyl.Musel bych mu to oplatit.Nechal by se,teď už to vím.Sakra!A co Gerard?Hm?No?Zbožňuju ho a nedokážu ani to základní -zachovat mu věrnost.Stál jsem tam jak pikový eso a čučel na něj.Jak zareaguje.Nejistě se rozhlídl okolo a vykročil.Směrem ke mně!Rudostí by mohl smělě konkurovat sovětské vlajce.Nezvedl ke mně zrak,prostě mi ten chleba podal a chtěl zas co nejrychleji zmizet.Chytil jsem svojí rukou zároveň bochník i tu jeho.Teprvě tím jsem ho donutil podívat se na mě.Oči měl vytřeštěný jak žáby pod slonovou adidaskou.Rtíky pootevřený...lákaly.Gerard!Pozítří!Nesmím!Jestli to udělám,tak...ALe pak už jsem si uvědomil zas až jenom to vlhký sladko v ústech.Svoji ruku najeho zádech.No fajn,je to tady.Udělal jsem to.Už nemůžu věřit ani sám sobě.Gerard!K čertu s morálkou.Aspoň pro tuhle chvíli.CHtěl jsem si ji užít naplno.Stiskl jsem chleba mezi kolena a přitáhl jsem si Mikeyho blíž.byl strašn ěroztomilej!Jak nakláněl hlavičku napravo,když líbal.Slyšel jsem,že to dělávají holky,přijde jim to prý romantický.Tak pán je romantik?Hmmm...Nevím,ještě jsme to nezkoušel.Ale fakt je to pěkný.Umí,hošík.Snad bych se nikdy neodtáhl,kdyby s ekolem nás nezačaly kupit děcka. "Ty,Mikey,já už radši půjdu,okay?Nechci jim tu dělat divadýlko." zašeptal jsem. "A uvidím tě ještě?"zaprosil Mikey,v jeho očích jsem ho viděl jako malý děcko. "Doufám.Co takhle zítra?Pozítří nemůžu,jdu na koncík.Strašně dlouho jsem se na něj těšil,chápeš?" "Jasný.A na koho jdeš...Počki....pozítří?To má v tomhle městě koncert akorát....bráchova kapela!" "Bráchova?" "On je zpěvák,víš?Gerard Way." vysvětlil. A mě se v tu chvíli zatmělo před očima.Tak brácha!A já pořád kde už jsem ty oči viděl.Že ten úsměv odněkud znám.Mladší a trošku míň povedená kopie mého boha.Zíral jsem na něj a srovnával každičký detail.Úžasný,ale přece jenom o něco míň.Co kdyby mě s ním seznámil?blesklo mi hlavou.Jo!To půjde,jen si musím získat jeho důvěru.Tím jsem si definitivně vyoutoval svědomí.Pořád jsem koukal Mikeymu do očí a opatrně mu dlaní pohladil břísko.Hmm,pevný.Ale pak jsem dosedl zpět na zem. "J-jo,na ně.Tak zítra?V kolik a kde?Moc se tu nevyznám." "To je v poho." rozzářil se.Vysvětlil jsem mu,kde tady bydlím a on slíbil,že mě v devět vyzvedne.Zářil,fakt doslova.Na chvilinku mi bylo špatně samotnýmu ze sebe.Vždyť ho jen sprostě využívám! Ale co,kvůli Gerardovi cokoliv. Jemně jsem líbnul Mikeyho na tvář a odcházel.
Hodil jsem po tetě chleba,křečkovi jsem s politováním oznámil že igelitky došly (za což mě teda pěkně zplival) a zase se zavřel u sebe. Koukal jsem na Gerarda na stěně. "Před chvilkou jsem se líbal s tvým bráchou,věřil bys tomu?Jsem pěkná svině,ale já se tak těším až ho vyměním za tebe.A ten čas přijde,uvidíš!" Lehl jsem si a koukal,fakt jenom koukal,nemohl jsem přemýšlet.Teď ne.Ani jsem si nevšiml,že už je večer.Musel jsem se válet hodně dlouho. Něco jsem snědl a k viditelnýmu tetinýmu zklamání nechtěl večer trávit s ní u televize.Tenhle pokoj mě bude mít hodně plný zuby až odsud za dva týdny vypadnu! Moc jsem toho přes den neudělal,takže jsem nebyl ani dost unavený na to abych usnul.Hlavou se mi honily vyčítavé myšlenky,které jsem si přes den zakázal.Teď přišly samovolně.Mikey je úžasnej kluk...A já mu takhle ubližuju.Ale dostane mě to k Gerardovi!Pche,jenom další klásek na poli oseném tak hustě,že pro setbu nezbývá místo na růst.Mikey je skutečný,skutečný a má tě rád,ty buvole. Ale Gerard je prostě...lepší. No uvidíme,ukáže se. S tímhle jsem usnul.
Ráno mě probudilo sluníčko.Teta už tu zjevně byla a rozhrunula závěsy.Kolik je ku*va hodin? AAAAA! Za minutu děvět! Sakra sakra sakra! První rande a já netíhám! Zarazil jsem se.Řekl jsem rande? No asi jo... Skočil jsem na wecko,oblíkl kalhoty a první triko,který mi padlo pod ruku.Ještě nikdy jsem nebyl hotovej tak rychle. Ale v tu chvíli už se ozval zvonek.Neměl jsem čas ani si vyčistit zuby.No co,žvýkačka to zpraví.Narval jsem ji do pusy a seskákal po schodech.Jo,byl to Mikey!Nedočkavě jsem se mu vrhl kolem krku. "Brý ranko!Těšil jsem se na tebe!" Musel jsem to sehrát opravdu dobře.Usmál se a líbnul mě na tvář.Nesmím dát nic najevo,on po mě musí slintat!Musí ze mě být úplně unešenej. Jinak se nedostanu k Gerardovi. V zápalu vášně jsem mu oblízl ucho,ale pak už jsem z něj slezl.Přece jenom,jsme mezi lidma. Kouknul na mě a zachechtal se. "Víš,Frankiiie,máš obráceně tričkooo!" "Jejda,promiň,tak trošku jsem zaspal a nestíhal jsem.Hned to zpravím,ať se za mě nemusíš stydět." "Nestydím se za tebe!Klidně vyřvu do celýho světa že toto dokonale krásný stvoření je můj klluk!" Jeho kluk?Znělo to tak zvláštně...Ještě jsem neměl tu čest nikomu říct můj kluk.Vždycky tu byl jen Gerard.Ten z plakátu. Pozastavil jsem se nad tím na okamžik. Ale pak už jsem ukázal směrem dovnitř. "Jdu to přehodit.Půjdeš dál?" "Okay." Vzal jsem ho za ruku a táhl dovnitř. Odemkl jsem dveře,teta už byla dávno v práci. Zavedl jsem ho do svýho pokoje a posadil na postel. "Jee,ty tu máš bráchův plakát!" zazářil. "Asi budeš fakt pořádnej fanda." Jejej,jedno chybný slovo a jsem v p*deli. Musím dávat bacha na jazyk. "No jo,jasně že mám...Mám ho z jedné internetové aukce,i s podpisem..." Zničehonic mě napadlo,jak může být Mikey tak skromný,když jeho brácha je velká star.Zacloumal mnou prudký obdiv.Ale ne,musím žít svoji roli.I když ono to tak složité nebylo.Mikey by byl dokonalý.Kdybych nikdy nepoznal jeho bratra. "Víííš,plakáty s tebou ještě nezačali vyrábět." pronesl jsem koketně. Usmál se.Jo,přišel čas na další provokace. Pomalinku jak jsem jen mohl jsem si sudával tričko. "Měl bych se otočit?" zeptal se poplašeně. "Ne ne ne,jestli chceš tak se klidně dívej.Jsi přece můj BOYFRIEND!" Začervenal se,ale nestočil hlavu. Přišel jsem blíž,tak blízko aby se mě mohl dotknout.Posunul jsem tričko ještě o kousek výš. "Svádíš mě?" "Možná..." "A myslíš že bych se měl nechat?" "Tak to záleží na tobě!" Ale nehodlal jsem to opravdu nechat na něm.Musel jsem ho mít.Musí se nechat. Přejel jsem mu prstem po tváři.Pořád seděl a já stál před ním.S tričkem až pod pažema.Awww,takhle krátký přemlouvání jsem ani nečekal.Zabořil se mi nosem do bříška. Juuu! Jeho vlásky mě lechtaly na nahé kůži. Snažil jsem se popřitěch návalech rozkoše myslet na Gerarda. Chtěl jsem ho tu teď mít místo Mikeyho.Určitě je ještě dokonalejší. Jenže všechno co se dělo,to všechno strhávalo moji pozornost. Mikey,jeho rty,jeho nosánek,který mi právě sjížděl svaly na břiše,jeho oči,které ke mě tak žádostivě a přitom nesměle hleděly... On byl hodně romantická duše.Tak trošku se začínám bát chvíle až mu oznámím že je konec.Je mi ho líto?Asi jo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama