Le peintre 2

27. ledna 2008 v 21:16 | Anique |  Le peintre
Dáma s hlasitým dupáním opustila ateliér.Zůstali tam sami.Gérard se usmál na mladičkého štechtice. "Tak začneme?" Odpověděl jen plachým přikývnutím. "Jak byste to chtěl,pane?" nemohl si dovolit mu tykat.Byl aristokrat a navíc,nemohl se stavět po bok vší té dokonalosti. "Nevím.Nerozumím tomu.Nechám to na vás." pípl Francesco,ale nepodíval se na něj. "Dobře." souhlasil umělec. "Posaďte se." pokývnul směrem ke křesílku pod oknem,na němž on sám nejradši sedával.Poslechl ho.Časné světlo dopadalo do té bezchybné tváře.Laskalo se s ní a vytvářelo překrásné odstíny na nahé kůži.Nebylo přesně jasné,zda růž na jeho tvářích je odrazem panického studu nebo ranních červánků.Přivíral oči,aby je nechal přivyknout paprskům.Dlouhé řasy se míhaly jako závojíčky nevditelných drobounkých vil při tanci.Jeho rty byly pro umělce šňůrkou navlečenou z perleťově rudých korálků.Jeho oči byly pro něj rozsáhlými bažinami bez konce či začátku.Byl schopný se v nich utopit.Propadat se hloub a hloub a nevolat o pomoc. Raději si tedy nachystal plátno.Nemohl dopustit,aby si mladý pán všiml,jaké pocity v něm vzbuzuje.Namíchal nějaké barvy a připravil misku s vodou.Stále ještě neměl jasnou představu,jak ho vyobrazit,aby neopomněl ani milimetr z té krásy.Nakonec se rozhodl pro zcela obyčejnou malbu.V jeho provedení neobyčejnou.Přišel blíž ke svému modelu a pokusil se nahnout jeho hlavu,aby se nedíval zpříma.Chytil ji opatrně do dlaní,jakoby se bál že může ublížit té porcelánové křehkosti.Pootočil obličej směrem k oknu,to světlo ho opravdu činilo ještě nadpozemštějším.Najednou Francesco vyskočil.Křičel."Co se děje?Pane?" dodal ještě. Ale dotázaný se mu místo odpovědi vrhl kolem krku."Zachraň mě,slyšíš?Prosím tě dej tu tu příšeru pryč!" Gérard se divil.Jakou příšeru myslí?Až pak si všiml,že včera večer tu pavučinku nesmetl a její obyvatel se dnešního rána vrátil.Drobný pavouček s úzkýma nožkama a křížkem na zádech.Maličký křižák.Slyšel o tom.Někteří lidé se báli pavouků.A Francesco zřejmě patřil mezi ně.Klepal se mu v náručí.Gérard ho instinktivně sevřel do pevného obětí.Pohladil ho po zádech. "To bude dobré,pane,hned ho dám pryč.Nebojte se." Viděl v něm teď tak trochu dítě,ustrašené a neustále vyžadující péči.Cítil,jak slabě přikývl.Ale pro jistotu se nepustil jeho ruky,vzdálenější od okna.Gérard jen natáhl svoje dlouhé prsty a pavučinku poslal po větru.Třpytila se jako stříbro ve vlasech moudrého starce. "Už je to dobré pane." "Děkuji vám.A omlouvám se za své dětinské chování." Neměl se za co omlouvat.Gérard byl vděčný i za jedinou vteřinu,když se mohl nezištně dotýkat jeho těla.Ale ne víc než musel.Bylo to pro něj příliš krásy najednou. "Neomlouvejte se,pane." "Nechtěl jsem vám tykat,nechtěl jsem po vás skočit.Choval jsem se hloupě a vy si musíte zajisté připadat ztrapněný.Je mi to líto." "To nestojí za řeč.Neudělal jste nic,co by mne mohlo urazit.Jsem jen obyčejný malíř,pane,a dosud jsem maloval jen obyčejná plátna.Považoval jsem v bláhovém zmámení tykání za naprosto normální,vždyť s pánem jako vy jsem ještě nepracoval." "Smím vám tedy navrhnout tykání?I mně by bylo příjemnější." Gérard si myslel,že svou radostí snad nakazí i ovzduší. "Samozřejmě.Tak tedy,já jsem Gérard.Prostě Gee." podal mu ruku na znamení přátelství. "Francesco.Prostě Frank." Sám se zasmál jak mistra napodobil a přijal nabízenou ruku.Všechna dusná atmosféra jakoby najednou zmizela. "Tak tedy,Gee,pustíš už se do toho?" "Samozřejmě.Jdu na to.Mám na to měsíc,nemůžu se zdržovat." "Měsíc?Co tu budem tak dlouho dělat?Vždyť mám tak jednoduchej ksicht!" "Ty a jednoduchý obličej?Ani omylem!Všechny linie! Ale jinak :musím barvy míchat,a nezasychají taky nějak rychle." Musel přejít k technických tématům,protože žě si on sám o sobě myslel,že má jednoduchý obličej ho přímo uráželo.On neviděl v zrcadle všechny ty dokonalé výstupky a prohlubně,nedokázal ocenit hloubku svých vlastních očí.Ale on ano. "Prostě mě nějak splácej,ať je máti spokojená." "Samozřejmě.Doufám,že to za ten měsíc stihnu,pokud budeme pořád jenom povídat!" zasmál se.Ale to už se Frank poslušně posadil a nechal si naštelovat hlavu do správné pozice.Gee začal malovat.První dotyk štěstce se zapleskl po dosud bílém plátně.Znovu začalo panovat vcelku nepříjemné ticho.Gérard chtěl nějak navázat rozhovor.Cenil si,že mu ten mládenec nabídl svoje přátelství. "Ty se bojíš pavouků?" "Ano.Mají strašně moc nohou a jsou takoví děsiví.A ted ten kříž na zádech..." "Kříže se neděs.Vždyť ty taky nosíš na krku křížek a není nebezpečný.Myslím,že se budeš muset obrnit,tady najdeš pavoučků víc." "Ochráníš mne,viď?" zašeptal vyděšeně a zakryl si ústa.Zase se v něm probudilo to dítě. "Jistě,neboj se." "Jseš moc hodnej.Ještě že mě matinka nedonutila jet ke starému Leonardovi!Já bych určitě přišel o rozum!" "Prosímtě,nehýbej se tolik!Nebo to nikdy nedomaluju!" poprosil netrpělivě umělec. "Dobře,dobře.Ale můžu mluvit,že jo?" "No dneska ještě určitě,dnes se ke rtům nedostanu.Tak něco povídej,dobře se posloucháš." Pak si teprve uvědomil,jak hloupě to muselo znít.Začervenal se.Ale Frank nevypadal ani přinejmenším překvapený.Začal mluvit.Geeho to překvapilo,ale většinu času si stěžoval na život u dvora.Neustálé hlídání,přísnou etiketu,nepohodlné oblečení,nekončící audience... "Ani si nemám s kým povídat,protože všichni okolo mě v tom žijou.Jsem strašně vděčný že jsem tě mohl potkat." "Lichotíš mi.Ale nehejbej se,opravdu tě prosím." "Ale Geee!Děsně mě bolí záda!" "Tak ještě chviličku vydrž." Snažil se odvést dnešní dílo co možná nejrychleji.Pak na něj spokojeně pohlédl.A potom na Franceska. "Už se můžeš hýbat." "Já bych rád,ale takhle mě ty záda asi nejmíń bolí!" "No tak,přece to nemůže být tak strašný!Ukaž,rozmasíruju ti to!" ještě dnes ráno by to považoval za nebetyčnou opovážlivost.Ale teď už ne.Přesto stále ostýchavě přešel za něj a položil svoje dlaně na jeho ztuhlá ramena.Frank odstrčil o maličký kousek košili,aby se mohly Geeho studené prsty dotknout rozpálené kůže.Přes látku by masáž moc nepomohla.Gérard si ten pocit užíval,věděl,že blíž k tomuhle krásnému tělu už být nemůže.Nemůže se ho dotknout jinak.Prostě to nejde...
Měsíc trávil Francesco celé dny s Gérardem.Měsíc,den ode dne,úsměv po úsměvu.On byl jeho první opravdový přítel.První člověk,který ho dokázal vyslechnout a nedělat si z něj pro jeho názory legraci.První,kdo ho dokázal obejmout,když stíny smutku obklíčily jeho duši.Uměl ozářit jeho den tisíci jasnými barvami,jako by nebyl pozemský umělec,ale malíř duhy.Té duhy,co překlenuje šedivé deště aby ukázala život za slunečními paprsky.To on byl to světlo.V jeho tmavých vlasech čítal pohádky tisíce a jedné noci,romantické povídání,které ho denně uspávalo,i když Gérard nebyl s ním,stále na něj myslel.Neviděl už Měsíc,jen Geeho oči,stejně zářivé,ale také stejně nedosažitelné.Nepotřeboval žádné ukolébavky,nesladší hudbou jeho uchu byl Gérardův hlas.Ale věděl,že jednoho dne to skončí.Že s poslední čárkou na plátně podepíše ortel všemu,co k němu cítil.Sám něvěděl,co to přesně je.Byl vychovaný v přísně nábožensky upjaté rodině,nechápal,že "tam za zdí" existuje i láska mezi muži.Nechápal jasné signály svého osamělého srdce volajícího po Gérardově přítomnosti.Ne,nemohl to pochopit.Když si sám uvědomil,že jeho myšlenky,jeho duše,jeho srdce,krouží po tajícím ledu hříchu,dlouho do noci plakal.Přemýšlel, proč bůh trestá zrovna jej.Možná se málo modlil.Slzy skrápěly vzácné polštáře a on byl ztracený vzpomínkami na čas,kdy Gérarda neznal.Nebyl tenkrát šťastný,ale to,co se dělo teď,by za to možná vyměnil.Předtím necítil nic,ale teď si uvědomoval potřebu řvát bolestí,smutkem,beznadějí.Z tolika mužů na světě byl potrestán touhou po stejném plemeni zrovna on.Chtěl usnout,ale před očima mu pořád visel ten dokonalý úsměv.Chtěl se opít,ale víno mu šumělo pořád tentýž hlasem.Rozhodl se,že už jej nikdy nesmí vidět.Opravdu nikdy.Zítra nepřijde.Už nikdy...
Ráno zamířil místo do ateliéru do kostela.Ale Gérard ho čekal.Byl nervózní.Frank nikdy nepřišel pozdě.Snad se mu něco nestalo?Jako hladová šelma přecházel před oknem a sledoval vločky snášející se z bledé oblohy.Už ho netěšil pohled na pravidelné tvary sněhových částeček.Všechna dokonalost jeho života byla obsažena pod jediným slovem.Frank.Nepřipouštěl si,že všechno brzy skončí.Přátelství se přece nezapomíná,nebo ano?Sledoval lidi v kožiších,maminky s dětmi škemrajícími o dárky,muže nesoucí ve statných rukou čerstvé vánoční stromečky i stařičký pár,stařenka byla chroumavá a stařeček ji podpíral vlastním tělem,i když sám se musel spoléhat na svoji hůl.Všichni vypadali tak šťastně,spokojeně.Ani jeden z nich netrávil vánoce sám.Už za týden!Za týden všichni křesťané oslaví narození svého spasitele.Jen on bude přítomen pohřbu svého srdce.Den před Štědrým dnem má být totiž posledním stráveným v přítomnosti Francesca.Posledním světlem před koncem naděje.Ale kde je dnes?
Neobjevil se.Jeho rozhodnutí bylo pevné.Nesmí mu přijít na oči.Ne kvůli sobě,ale kvůli němu.Nedovedl by v sobě potlačit ten pocit,co mu říkal,že je zamilovaný.Ublížil by tím hlavně tomu,koho miloval.Lepší mlčet než způsobit bolest.Den co den chodil do chrámu božího,den co den prosil nebesa,ať už mu odpustí všechno zlé a odejmou od něj ty hříšné myšlenky.Ale utěšoval se,že všechno je snad jen přechodné,že jeho mysl zasáhla nemoc přicházející poznenáhlu a než se vyléčí,projde si pacient téměř očistcem.Prosil boha o lék.V duchu věděl,že on nepotřebuje dryáky,on potřebuje Gérarda.Ale odmítal mu zkazit život.Stovky,ba tisíce jeho zoufalých proseb vyslechly zdi chrámu Notre Dame.Věděl,že ty je nikomu neprozradí.Ale stále se necítil líp.Utlačované pocity mu noc od noci ukusovaly spánku a ubíraly barvy jeho tvářím.Připadal si jako chodící stín. Gérard na tom nebylo nic lépe.Když mu došlo,že Frank nepřijde,usadil se do svého oblíbeného křesla,toho ve kterém poslední týdny často sedívala jeho tajná vášeň.Co když začal něco tušit?Polekal se a utekl.Nebo udělal něco jiného?Něco,čím by Frankovi ublížil?Nebo byl jen přelud jeho ztrápené mysli,toužící po někom,koho by mohla obdivovat,a najednou se rozplynul?Ale byl tu přece ten nedokončený obraz.Podíval se na něj.Znal zpaměti každičký milimetr té bezchybné tváře.Bez rozmyslu uchopil mezi zkřehlé prsty štětec a maloval.Vzpomínal si na detaily a hladil je svými myšlenkami.Na plátno jakoby se přesouvaly skoro samy.Z jeho podvědomí.Nemohl je krotit,jeho ruce byly jeho očima a jeho oči byly jeho srdcem.Trvalo to týden,než byl obraz hotov.Týden co Francesca neviděl.Týden,co bylo jeho nitro v jednom ohni neutišitelném vodou nebo sněhem.
Na Štědrý den ráno vyrazil Frank navyklou cestičkou ke kostelu.Ničím mu ten chlad nepřipadal jiný,slavnostnější.Pořád to bylo jen bolestné prázdno.Nic v něm nebylo utišující,možná jen více do hloubi řezající fakt,že je zase sám.Měl přítele,ale zkazil to,vlastním hříchem.Nechal přátelství přerůst v něco víc.V lásku.Už to věděl,věděl jistě,co ho tak sžíralo.To láska.Věděl to a hnusil se si.Nebýt jeho hloupé posedlosti,mohl být teď s ním a u vánočního punče se smát všem nesmyslným dvorským zvykům.Ale on nechtěl způsobovat svým chováním potíže někomu,kvůli komu to sice začalo,ale jedinou vinu,kterou na tom nesl byla jeho dokonalost.Proto šel do kostela,očistit se a přijmout sílu z rukou nadpozemských.Sílu dál žít. Klekl si poslušně před oltář a sepjal ruce.Dnes se nemohl modlit nahlas,vánoční čas přilákal do chrámu i jiné věřící.Nejen jeho napadlo při prvním pohledu z okna,že dnešní den je vhodný pro odpuštění.I Gérard se s tímhle ráno zachumlal do šály a vyšel z bytu.Lákal ho nejvyšší a tedy bohu nejbližší chrám ve městě.Notre Dame.Prošel vchodovými dveřmi.Atmosféra duchovna ho téměř udeřila do nosu.Rozhlédl se.Postava skrčená u oltáře se mu zdála něčím podivné známá.Přišel blíž a poklekl v tiché motlitbě vedle ní.Na moment se mu zazdálo,že přestal dýchat.Francesco,byl to Francesco!Jeho pokušení,jeho závislost,jeho nepostradatelnost!Srdce zároveň bouchalo jako vězeň na dveře své cely i jako lehoučký motýlek když přistává na kvítcích. "Dobré ráno,pane." To on nepřišel,on zahodil přátelství,už ho nemůže oslovovat tykáním.On to odmítl. "Myslel jsem,že si tykáme?" Tohle Frank opravdu nečekal. "Taky jsem si myslel,že jsi můj přítel." "Omlouvám se,já..." "Zapomněl jsi na mě?Už jsem tě přestal bavit?Našel sis lepší společnost?" neudržel v sobě Gee všechen vztek. "Nekříč na mě,Gee,víš dobře že to není pravda!" "Tak proč?" "Kdyby to všechno bylo tak lehké...Gee,věř mi,ve mně je chyba,nedokážu s tebou teď mluvit.Potřebuju si něco urovnat v hlavě.Nechci ti ublížit kvůli své hlouposti.Pokud mi nebudeš věřit,pochopím to..." "Co se děje,Frankie?Nechápu co s tebou je,ale chtěl bych ti pomoct.Týká se to mě?" "Bohužel týká?" "Udělal jsem něco?" "Ne,tys nic neudělal!Já ti říkám,je to moje chyba.Bůh mě zkouší a vybral si tě jako obětního beránka." "Řekneš mi,co se děje?" "Nemůžu!" sklopil hlavu Frank a rukávem si otřel jedinou slzu. "No tak,Franku!" "Nejde to,nenáviděl bys mě!" "Dnes je den odpuštění.Neboj se,snesu pravdu,ať je jakákoli.Nikdy tě nebudu nenávidět." "Přísaháš?" "Přísahám při jméně svaté rodičky.Nebudu tě nenávidět,ať teď řekneš cokoli." "Dobře.Nemůžu už tě vidět.Než to ze sebe dostanu.Ten hřích.Ale třeba se mi uleví,když o tom budeš vědět.Nemůžu tě dostat z hlavy.Tvoje oči,tvoje tváře,tvoje vlasy,tvoje ruce,tvůj soustředěný pohled když maluješ.Já vím,jsem kacíř.Jsem rouhač.Jsem cokoliv jiného než poctivý křesťan.Pastýřova ovečka nesmí zbloudit z cesty a hledat lepší pastvu v jiných luzích.Tak jako věřící nesmí hledat lásku jinde než u svého boha.Ukamenuj mě,nebo líp,ukřižuj mě,dej mi vypít svou lásku až do hořkého dna.Jen mi prosímtě nevyčítej.Nevyčítej mému srdci zmoženému neskonale odvážnou láskou k tobě,už tak dost bolí.Ubliž mému tělu,jen mi prosímtě věř.Již odejdu a nechám tě tiše se smát mým chorobným přáním.Chápu,co mi teď chceš říct.Chceš mě uklidnit a jen připomenout,že bůh nikdy nedovolí lásku mezi dvěma muži.Vím to.Vím,jak jsem nevděčný.Dával mi v tobě přítele.A já..." už nemohl mluvit.Gérard je stěží uvěřil. "Frankie,neplakej prosímtě.Neplakej,nesluší ti to!Víš,já už se dávno vzdal Boha jako ideálu.Podle mě není spravedlivý,když tě vyžene zpod svých ochranných křídel jen kvůli tomu,čeho si žádá tvé tělo.Přesto v něj stále věřím.Nejsi první muž,do kterého jsem se zamiloval,ale stále věřím,že bůh nás má rád všechny a nehledí na naše pozemské lásky.Muži pro mne byli vždy přitažlivější a přesto jsem se od boha neodvrátil.Můžeš věřit i milovat.Pokud chceš..." Po tomhle kázání si Frank připadal ještě víc zmatený.Ale už ne tak zoufale.Něco v té řeči ho povzbudilo.Vždyť Gérard právě řekl,že cítí to samé k němu.A snad i navrhl...?A nebo si to jen namlouvá?Ale pak vzal Gee jeho tvář do dlaní. "Chyběl jsi mi.Už tě nikdy nechci ztratit!" a políbil ho.Před zraky všech věřících a hlavně Pána.Miloval ho.Ano,miloval!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 XDXD XDXD | Web | 28. února 2008 v 21:51 | Reagovat

Eeeeeeeeeeeey, potlesk xD!! Tak toto byla vážně povedená story ;)..

2 Niky Niky | Web | 6. července 2008 v 17:08 | Reagovat

Krása, prostě nádherné! ♥

3 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 22. srpna 2008 v 20:06 | Reagovat

pěkňoušký x) moc se mi to líbílo x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama