Le peintre 1

27. ledna 2008 v 21:16 | Anique |  Le peintre
Paříž,prosinec 1517
Poslední tah štětcem.Chloupky se jen stěží dotýkají plátna,přesto za sebou zanechávají viditelnou stopu.Tečka za mistrovým dílem.Třebaže byl velmi mladý,o zakázky rozhodně nouzi neměl.Vždy odvedl svoji práci svědomitě,v termínu a hlavně věrně.Maloval výjevy z dějin,krajinky,zátiší i portréty.Poslední dokončený zobrazoval Lunu.Krásnou,zářící měsíční paní,jejíž oči odrážely vodní hladinu a jejíž vlasy do sebe vplétaly tisíce kapek rosy a voňavých květin.Měsíc byl jeho inspirací.Temné noci vábily nové a nové myšlenky do jeho hlavy.Rád sedíval v křesle naproti oknu a díval se na tu nádheru.V rohu rámu se třpytily pavučinky.Byly úchvatné.Možná proto a možná pro unavenost svých očí je nešel smést.Jen seděl v bezpečí svého křesílka.Odpočíval.Jeho víčka byla těžká a ruce studené.Při dlouhém malování neměl čas je zahřívat.Jeho dny byly jedno dlouhé krásno,jen noci mluvily pravdu.Šeravé uličky a zákoutí osamělého člověla.Umělci bývají takoví.On též.Nevěřil,že je předurčen pro něco jiného než denodenně opěvovat a zachycovat dokonalost kolem sebe,ale nikdy ji nesmět uchopit.Často o tom přemýšlel.A většinou s tím i usínal.
Druhý den ráno se cítil stejně nevyspalý jako obvykle.Stejně přemožitelný vlastním stínem.Sešel po schodech ze svého podkrovního bytu.Ne zrovna nejmladší dřevo zavrzalo při každém dotyku bosého chodidla. "Dobré ráno,Christine!" zamumlal směrem k asi osmileté dívence,dcerce jeho bytné. "Dobré ráno,pane Gérarde!" uklonila se mu uctivě.Tato rodina uctívala umělce možná víc než šlechtice.Za tu dobu jim byl mladý malíř skoro synem.Pozdravil i paní domu a vděčně přijal džbán s vlažnou vodou,který měl každé ráno připravený na umytí.Usmál se vděčným pohledem a vycházel opět nahoru.Do svého království.Postavil vodu před zamlžené zrcadlo a svékl si košili.Díval se na svůj nahý hrudník.Světlý jako ostatní části jeho těla.Sledoval linie krevních cestiček,a přemýšlel nad anatomickou (ne)dokonalostí lidského těla.Jeden špatný pohyb a je konec.Pár vynechaných tepů a nikdy víc už nebude moci poslouchat vzrušené šeptání srdečního rytmu.Nikdy nebude moct cítit krásu.Ta se totiž jinak než zevnitř cítit nedala.Jistě,byla i ta povrchová,ale o tu se nezajímal,té viděl denně dost aby mu připadala všední a okoukaná.Opatrně nabral vodu do dlaní.Protékala mu mezi prsty jako zlatá řeka štěstí.Nedala se uchopit ani zastavit,museli jste využít každičké kapičky kterou vám dávala.Její přízeň byla vrtkavá,nestálá,ale přesto tolik žádaná.Skvěla se třpytem světla ale pod ním byla stejná jako kterýkoli jiný pozemský pramen.Bezvýznamná a chladná.Chladila dlaně i tváře,a mrazila lidská srdce.Kdo nepocítil její hlubiny,chtěl se v ní koupat nekonečně.Neuvěřil.
Po chvíli se zpoza dveří ozvalo nesmělé zaklepání. "Dále." vyzval Gérard příchozího.Nejdřív uviděl složitou bílou paruku protkanou fialkovými vlákny a pštrosími pery stejné barvy.Pak teprve vstoupila její nositelka.Od mládí ji dělily nesčetné zážitky i roky,ale její smích byl mladický a rozmarný.Ani její šaty ničím neomezovaly zvolna se krabatící kůži a ta prosvítala mezi hustým krajkovím. Za sebou táhla skoro jako oběť mladého chlapce,nejspíš syna. "No tak,pozdrav přece,Francesco!" okřikla ho upjatě.Její hlas byl spíš duněním vichřice a kvílením zhýralých vdov než hlasem dámy. "Pozdraven buď Ježíš Kristus." sklopil chlapec poslušně hlavu a předvedl drobnou poklonku.To jeho hlas,Gérard jím byl zcela unesen.Byl zvyklý vnímat krásné věci,ale přeci jenom mezi krásným bylo něco krásnější.Mezi dokonalými bylo přeci jenom dokonalejší.A tenhle Francesco měl v sobě tolik dokonalosti,kolik může jen lidská bytost snést aby nebyla bohem. Oplatil mu úklonku a políbil jeho matce ruku,jak bývalo zvykem. "Co si přejete,vzácná paní?" "Přeji si nechat portrétovat svého syna." Gérard znovu projel jeho bezchybnou tvář pohledem.Ne,něco takového nikdy nesvede namalovat.Nikdy nezachytí věrně takovou krásu.Proč by taky měl,vždyť tohle je jistě vtělený nějaký antický bůh.Byl křesťan,nevěřil v ně,ale pohádky v dětství neminuly ani jej. Usmál se. Francesco zrůžověl jakoby popraškem vzásné orchideje.Gérard se na něj nemohl dívat,byl v jeho očích jen další nepolapitelná touha.Další zbytečná bolest jako vykoupení jeho talentu.Už tak mu bylo trestem,že mužskou krásu vnímal intenzivněji než ženskou.Ale při svém řemesle si nemohl dovolit to dát najevo.Ztratil by polovinu zakázek. Věnoval se proto raději jeho matce. "Jak byste si přibližně představovala...?" "To je snad vaše práce,ne?Udělejte to,jak chcete.Potřebujeme ho jen do sbírky.Tady jsou nějaké peníze,pokud to nebude stačit,řekněte si." pravila a podávala Gérardovi slušný měšec.Tolik peněz v životě neviděl. "Opravdu mi chcete dát tolik?" "Díky bohu nemusíme šetřit na našem jediném synovi.Vaše pověst vás předchází,milý Gérarde.Nebude vám doufám vadit,když vás tu nechám o samotě,mám ještě nejaké vyřizování v paláci." No mně určitě ne,poznamenal malíř sám pro sebe kousavě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 XDXD XDXD | Web | 28. února 2008 v 21:37 | Reagovat

Jej, božské, a ta jména- Francesco, Gérard x).. To je dokonalý:D!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama