J´ai trés soif 1

28. ledna 2008 v 21:42 | Anique |  J´ai trés soif
Thak,new story.Jak jsem už předeslala,s upírama.Tak doufám že se bude líbit.

Nenápadně,hlavně nenápadně.Tohle miluju:každý večer,den co den,zalízt k sobě do pokoje,pustit si televizi a odpočívat.Hlavně se tvářit NENÁPADNĚ.To pak rodiče nemůžou nic chtít,jako třeba domácí práce či prostě jenom vyzpovídat synátora.Takhle mi je fajn.Zalezl jsem pod deku a nechtěl už dneska o nikom slyšet.Očička se mi klížily,nacházel jsem se někde na pomezí reality a sladkého snění.Když najednou. "Yasmin!Sakra,slez ze mě ty potvoro!A přestaň mě olizovat.Já-chci-spát!" Můj milovanej pejsánek,Yasminka.Kdysi jsem projevil přání mít zvířátko.A naši mi přivlíkli tohohle chlupatýho,mlsnýho a škodolibýho jedince.Hodil jsem si polštář přes hlavu (přičemž jsem tu potvoru shodil) a chtěl znovu usnout. "Božeee!Co chceš?" rezignovaně jsem se vyštrachal z postele,když mi v zubech odtáhla peřinu. A aby nebylo povyku málo,ozvala se z obýváku matka,že mám vzít Yasminku ven.Teď v noci?Vždyť je venku tma jak...v lese!Po desíti minutách už jsem to dvoustranné naléhání nemohl vydržet a hodil na sebe džíny a tričko,připnul svýmu miláčkovi vodítko a v náručí tu malou (pochopte,rodiče mi nechtěli koupit nic většího,řídili se příslovím Jaký pán takový pes) snesl ze schodů. "Tak mazej,ty příšero.Když už jsi mě vzbudila..." pobídl jsem Yasmin a sám se vydal v jejím těsném závěsu.

Rozhlédl jsem se kolem sebe.Už zase.Zase ten neodbytný pocit,že mě někdo pozoruje.Rozhodně to nebylo poprvé.Skoro kdykoliv jsem vystrčil nos z domu po setmění.Mohl bych i odpřísáhnout,že jsem občas zaslechl lehké zašustění,když jsem se zničehonic zastavil.Ale nikdy jsem nikho neviděl.Usoudil jsem tedy,že mám asi haluvinace.Zastrčil jsem si ruce do kapes a Yasminino vodítko nechal obmotané kolem jedné z nich.Šli jsme do parku.No jo,moje mazlinka byla spokojená,ale co já?Byla mi perfektní kosa,možná i proto,že jsem byl rozespalej.Nechal jsem ji vykonat potřebu,ale potom jsem se rozhodl,že když u jsme taky tak se trochu provětráme.Rozběhl jsem se a mýho krásnýho chlupáčka táhl za sebou.Ale za chvilinku už se role prohodily.Yasmin se tahle hra zjevně líbila a kromě toho,že mě vlekla,ještě stíhalaobíhat kolem mě.A stalo se,co se muselo stát.Hezky jsem sebou fláknul do snad jediné louže v celým parku."Kurva!" zaklel jsem hlasitě.Yasmin seděla u mé hlavy a vesele ňafala.Ta mrcha se mi prachsprostě řehtala!Vůbec mě nenapadlo vstávat,prostě jsem se tam tak placatil a vraždil ji pohledem.Když už jsem cítil,že moje tričko už víc vody není schopno nasáknout,rozhodl jsem se nechat se svým psem vytáhnout nahóru.Jenže ona jaksi nechtěla spolupracovat.Pokoušel jsem se na ni vrčet,nic.Pokoušel jsem se prosit,stále nic.Najednou se nade mnou objevil stín.Tenký dlouhý stín.Ani jsem nestíhal panikařit,zjevil se příliš rychle.Položil jednu dlaň na moje rameno.Byla studená.Studená jako led.Jako sklo.Otřásl jsem se. "Jsi v pořádku?" promluvil najednou.Jeho hlas nebyl tak mrazivý.Vinul se jedním uchem dovnitř a v mé hlavě zanechával stopu jako červenou lesklou vánoční stužku.Ani příliš hluboký ani příliš upištěný.Milý,hladký a přesto v tuto chvíli ustaraný. "Jo,jsem v pohodě." nedal jsem najevo slabost a zapřel se o odřené lokty.Musel jsem zasyčet když se mi do rány dostal rozlámaný štěrk.Ucítil jsem znovu ty ledové prsty,tentokrát na svém zápěstí. "Pomůžu ti." nabídl se ten neznámý.Vděčně jsem ji přijal.Chtěl jsem se na něj otočit,vidět mu do tváře.Ale on uhnul.Sotva jsem zase stál bezpečně na svých vlastních nohou,uslyšel jsem za sebou rychlé kroky.Přece teď neodejde?Chtěl jsem mu aspoň poděkovat.Někde deset metrů ve tmě jsem ještě stihl zahlédnout šedomodře proužkovanou mikinu.Už jsem ji někde viděl,tím jsem si byl jistý.Ten neznámý měl hubené nohy,skoro jsem se divil,že s nimi může tak rychle utíkat.Když zahýbal za roh,na moment jsem si všiml jeho obličeje osvíceného nečekaně rožehnuvší se lampou pouličního osvětlení.Hnědé vlasy světlejšího odstínu mu padaly do výhledu,vypadaly jako několik dní neumyté.Jeho oči byly maličko zapadlé,snad se dlouho pořádně nevyspal.Rty,drobounkou šňůrečku perel,měl stejně bledé jako zbytek tváře.Celkově se zdál jakýsi nemocný.Nebo ztrápený.Řasy za sklíčky brýlí se mu zatřepotaly.Znal jsem tu grimasu.Neměl daleko k pláči.Raději popohnal nohy a už jsem ho víc neviděl. "Hey!" volal jsem ještě za ním.Připadal jsem sám sobě nezdvořilý.Ale on už byl opravdu pryč.

Byl jsem celý zmatený z tohohle prapodivného setkání.Bez rozmýšlení jsem si přitáhl Yasmin na vodítku co možná nejpevněji a ani jsem nevnímal její polohlasné vrčení na stranu,kde ten tajemný muž zmizel.Kde se tam vůbec vzal,vždyť tou dobou v parku nikdo nebývá!Doplo mi to až doma.Že by to byl on,ten kdo mě vytrvale pozoruje?Znovu jsem si vybavil tu mikinu.Byl jsem si teď už téměř jistý,že je to on.Ale pořád mi nedocházelo,co po mně chce.Kdyby mi chtěl ublížit,udělal by to.V tom parku jsme byli sami a já se navíc nemohl bránit.Nechápal jsem.V hlavě jsem měl ten sinalý obličej,nemohl jsem kvůli němu spát.Ten smutný pohled,který jsem si plně uvědomil až teď.Co jenom mohl znamenat?

Usnul jsem až nad ránem,ale jeho oči mě pronásledovaly i ve snu.Když jsem se po ránu podíval do zrcadla,musel jsem uznat,že se mu dokonce i trochu podobám.Zasmál jsem se tomu.Přece na něj nemůžu myslet celý den!Jenomže opak byl pravdou.Ve škole,doma,dokonce i večer na tréninku.Naštěstí mě vytrvalá honička za míčem docela zmohla,takže jsem už byl tak vyřízený,že jsem nestíhal ani myslet. "Ahoj Frankie!" pozdravil mě kluk stojící opřený o vchodovou bránu stadionu. "Ahoj Pete!" Hodil jsem na něj jeden ze svých širokých úsměvů.Přitáhl si mě blíž do pevného objetí a majetnicky ale přitom jemně mě líbnul na čelo.Ano,chodili jsme spolu.Já a Pete.Už docela dlouho,zanedlouho tomu bude rok.A byli jsme spolu šťastní.Měli jsme strašné štěstí na lidi.Nevím jak je to možné,ale všichni nás tak v klidu brali.Frank a Pete,dokonalý pár.Vždycky na mě čekal po tréninku.Sám byl na sporty levej jako šavle,ale vyzvednout si mě nikdy nezapomněl. "Tak kam půjdem,plyšáčku?" zeptal se mě něžně.Ostatně jako vždy.Připadal jsem si s ním jako nejobletovanější muž planety.Udělal cokoliv,abych byl šťastný. "Co kdybychom šli dneska k tobě?Jsem moc unavenej na nějaký akce." "V pořádku,broučku.Tak pojď." Usmál se a vzal mě za ruku.Už byla dávno tma,jen jeho oči zářily jako hvězdičky. Přitulil jsem se k jeho rameni. "Miluju tě,Pete." Lehounce přitiskl svoje rty na moje. "Já tebe taky,lásko." Došli jsme na autobusovou zastávku.Sedl jsem si na zábradlí a koukal jsem se na svoje zlatíčko. Ale on se najednou zatvářil jakoby mu ulítly vosy. "Počkej tady,myšáčku.Někde jsem musel vytrousit lístek." Stiskl moji dlaň,lehce mě políbil a rozběhl se zpátky cestou kterou jsme přišli.Čekal jsem na něj.Minutu.pět minut.Deset.Půl hodiny. Už jsem to nevydržel. "Pete!Prosímtě Pete,už to nech.Tak můžem jít ke mně,zítra se po něm podíváme spolu.Prosímtě,pojď už ke mně!" křičel jsem do temných ulic.Nic se neozývalo.Až na....To staré známé hnusně děsivé šustění.A pak jsem to uviděl.Šedomodře pruhovaná mikina.Pete.Ostré zuby zaryté do krku mého přítele.Krev.Žízeň. "Neeee!" zakřičel jsem do prázdna.Pak nic.Temno.Musel jsem omdlít.Pete!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | Web | 29. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

Takhle to useknout, no toto!

2 Syrdarya Syrdarya | 30. ledna 2008 v 17:45 | Reagovat

j'ai soif aussi .......... je suis desséchée !

je demande boire en particulier sang  .....

nous, vampire  *angélique vue*

3 sveetwampire sveetwampire | 28. května 2008 v 20:24 | Reagovat

och....chudak

4 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 22. listopadu 2008 v 22:41 | Reagovat

už to čtu zas xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama