Leden 2008

Seulement tu peux réparer mon coeur 1

31. ledna 2008 v 21:43 | Anique |  Seulement tu peux réparer mon coeur


Je to také divné,námět mě napadl když jsme s kámoškou komentovaly pozadí našho spolužáka když dával kazetu do videaXDA do toho Kristínka.Nemá s tím nic společnýho,jen abyste věděli,jak se mi asi tak tvořilo....Druhej díl bude někdy časem,nějak nemám náladu to dopisovat:P


"Sakra!Zase to nefunguje!" kopnul můj spolubydlící do toho křápu pod krycím názvem televize.Už zase nejde zvuk.No jo,poslední dobou častěji nefunguje než funguje.To je tak když si člověk koupí podezřele levný přístroje.Pak se diví.Teda Bert se diví.Já už dávno ne. "Počkej brouku,nemlať do toho!Nebo už nepůjdou ani obrázky." zasmál jsem se jeho počínání. "Nech mě Frankie!Když už to nefachčí tak si na tom aspoň vybiju vztek!" snažil se znít podrážděně,ale mě nenachytá.Někde v koutku dušičky se smál.Už byl můj nejlepší kamarád dost dlouho na to,abych věděl,jak ho zase dostat do nálady.Přešel jsem dozadu za něj a chytl ho za boky.Začal jsem ho lechtat. "Franku,ty malá děvko!" chechtal se jako blázen. Po pěti minutách vytrvalého šimrání už byl úplně hotovej. "No taaak,Frankie,nezlob mě!" Shodil jsem ho na gauč. "Dobře,dobře,už budu hodnej.A hned zítra zavolám opraváře,ať se nemusíš rozčilovat s tou telkou,okay?" "Ty seš prostě zlato Frankie!" objal mě vděčně.Protřel si oči a pak se podíval na hodinky. "Za chvilku půjdu,ju?Dneska budu spát u Jossie,tak neměj strach." "V pořádku,ty zvíře." šťouchnul jsem do něj hravě. "A co vůbec ty?Máš teď někoho?" "Kdybych měl,věděl bys to jako první." On jediný věděl,že jsem na kluky.Ale jemu to nevadilo.Vždycky byl u mě,když jsem ho potřeboval. "Tak to jsem rád.Mám tě rád,Frankie." "Já tebe taky,ale teď už bys měl jít,nenech svoji snoubenku čekat!" Pomohl jsem mu vyštrachat se z lehu,skoro nedotyčně jsem ho obejmul a letmo jsem se rozloučil.
Lehl jsem si do své postele.Nikdy jsem netoužil bydlet na intru,ale nějak se to stalo a já se přece jenom dostal na školu.Naštěstí jsem sdílel obytný prostor s Bertem,nejúžasnější osůbkou na téhle planetě.Bral mě i s mýma mouchama a náladičkama.Ne,opravdu jsem do něj nebyl zamilovaný,jen mi byl neskutečně blízký.Něco jako bráška.Žili jsme si tam v tom kutlochu dá se říct až nad poměry.Dokonce tu máme i tu televizi.No jo,televize. Slíbil jsem Bertovi,že ji nechám opravit.Zítra,dneska už je příliš pozdě.Uvařil jsem si čaj,zalezl pod peřinu a pustil mp3.Prostě pohodička.Bert se určitě do rána nevrátí,když je u té své Jossie.No jo,chtějí se vzít,až Josie dodělá školu.A Bert mi slíbil,že mu můžu jít za svědka.Už se těším.Joss je opravdu v pohodě a nemohl bych svýmu Bertymu přát nic lepšího.Sakra,musel jsem usnout.Vzbudilo mě prudké zaklepání na dveře.Spíš zabouchání. "No jo,moment!" zavrčel jsem rozespale. Kdo by to mohl být?Bert?Ten je přece u Jossie.Ale kdo jinej? Radši jsem běžel rychle otevřít. Prudce jsem škubnul dveřma.Za nimi stál...policajt. "Prosím?Můžu vám nějak pomoct?" zeptal jsem se a snažil se přitom potlačit zívnutí. "Bydlí tu Robert McCracken?" "Jasně,bydlí,ale teď tu není.Co mu chcete?" "Vy jste?!?" "Frank Iero,jeho kamarád." "Ah,to je mi líto.Jde o to,že...pan McCraken je...mrtvý." "Co?Jakto?Nedělejte si sakra ze mě prdel!" "Bohužel,je to pravda.Srazill ho náklaďák.Asi před dvěma hodinami.Opravdu je mi to líto." Ne,to nemůže být pravda!Ne,Berty,nemůžeš být pryč!Čekal jsem,že se třeba jeho hlava objeví za policistovým ramenem s tím že šlo o špatný vtip,ale nic.Ještě před pár hodinama jsem se tu lechtali u televize a on je teď....ne,nebudu to slovo říkat.Prostě už tu není se mnou. "A co Jossie,ví to už?" "Kdo?" "Jocelyn Cornflower,jeho snoubenka.Šel zrovna za ní." "Neví.Půjdete s námi?" "Já jí to radši oznámím sám.Asi to tak bude lepší." S těmito slovy jsem policajtovi zabouchl před nosem.Ach Berty...
Slušněji jsem se oblíkl a vydal se do města.Za Jossie.Věděl jsem,kde bydlí.Už jsem tam jednou byl.Jenže teď mi ta cesta přišla dvojnásobně dlouhá a těžká.Vymýšlel jsem různé způsoby,jak jí to říct.Nevěděl jsem.Nechtěl jsem být tak tvrdý jako ten polišmen.Ani nevím,stál jsem u jejích dveří.Samy od sebe se mi začaly kutálet slzy po tváři,když jsem natahoval klepající se prsty k domovnímu zvonku.Skoro hned se otevřely. Ano,byla to Jossie.Tmavé dlouhé vlasy,sametové a lesklé,modré oči.Usmívaly se.Zatím. "Ahoj Frankie!Co potřebuješ?" pozvedla povzbudivě koutky. "Co se ti stalo?Vypadáš fakt hrozně." "Bert,Jossie,srazilo ho auto...on je mrtvý!" Teď jsem to už nevydržel sám.Už jsem nezadržoval pláč.Padl jsem Joss okolo ramen a brečel jak želva.Ona na tom nebyla o nic líp.Seděli jsme v obýváku na zemi a navzájem se utěšovali. "Vždyť to...to nemůže být možný!Vždyť tu byl,dneska u mě byl!" "Já vím,Jossie,já vím.Měl jsem ho strašně rád." Vzal jsem ji velmi chlapsky do náruče,i když jsem přitom ronil krokodýlí slzy. "Děkuju ti,Frankie.Nebýt tebe,asi bych...asi bych tu skončila." "Co blbneš,Joss?Tohle už nikdy neříkej.Jsi báječná holka.Pokud už se nikdy nebudeš chtít zamilovat,pochopím to,ale zůstaň tu.Postarám se o tebe.Slibuju ti to.Bertovi to slibuju.Postarám se mu o tebe.Miloval tě,opravdu moc." "Frankie,ale...Ono to není tak jednoduchý..." "Jakto?" Jejej,ten pohled...něco mi v něm nehraje. "To...víš...já a Bert...my...budeme mít miminko.Řekla jsem mu to teprve dneska." Krucinál.Tak tohle už je opravdu problém.Berte,co jsi nám to udělal?Prosím,odpověz mi.Nějaký signál....Jakýkoli. "To bude dobrý.Postarám se o tebe i o mimi,neboj se Joss." utěšoval jsem ji chabě,i když jsem neměl sílu přesvěčit ani sám sebe,že všechno bude okay.Nebude,vím to.Nikdy nebude.
A MONTH LATERJossie teď bydlí u mě.Naštěstí škola nemá tolik žáků,aby ji museli vyhodit.Ne,nikomu ji nedám.Budu se o ni starat.Budu.Slíbil jsem si to.Slíbil jsem mu to,i když on to neví.Kéž by tu byl zpátky!Najednou otevřel dveře a vrátil se zpátky.Nejdřív bych mu skočil kolem krku a nejmíň deset minut by byl jenom můj.Pak bych k němu pustil Joss.Dlouho by se objímali a pak by mu Jossie oznámila,že budou mít syna.Ano,syna.Bert si vždycky přál syna.Bude ho mít.Ale nikdy ho nebude moct pohladit,nebude vidět,jak roste.To jen já,ta ubohá náhrada.Vyměnil bych svůj život za jeho,ale nejde to.On tu chybí své rodině.Své nové rodině. Sedím u té stále rozbité televize a myslím na něj.Slíbil jsem mu,že ji nechám opravit a pořád jsem nic neudělal.dlužím mu to.Vím,že už mu tím nepomůžu,ale nechci mu nic dlužit.Tři hodiny odpoledne.Jo,někdo by měl být ještě v opravně.Našel jsem si ve zlatých stránkách číslo a vytočil ho. "Dobrý den,opravna elektrospotřebičů.Gerard Way.Jak vám můžu pomoct?" "Dobrý den,Frank Iero.Potřeboval bych spravit televizi.Nejde jí zvuk." "Hmmm,kdy bych mohl přijít?" "No já nevím,teď,zítra,pozítří?Jak chcete." "Dobře,já se teda stavím za půl hodiny." Uf...oddychl jsem si.Podle hlasu to bude nějakej starej plešivej chlapík s chlebem v tašce a tou taškou přes rameno.No fuj.Rozhodl jsem se totiž,že budu držet s Jossie celibát.jak dlouho byl Bert pryč?Za celou tu dobu jsem se nepodíval na jediného muže.nemůžu nikoho milovat,když je moje srdíčko na dva a půl kusu. Jeden patří Bertovi,jeden Jossie a ta půlka tomu prckovi.Jossie byla zrovna u doktora,našemu mimí se zase něco nelíbilo. Vzal jsem si čistý tričko a čekal.Za chvilku už se ozval zvonek. Otevřel jsem dveře. "Dobrý den.Jsem tu kvůli té televizi." Sakra,mě jsme se co držet abych nezačal slintat.Můj celibát je ve vážném ohrožení.Žádnej dědula.Tohle byl prostě ten nejsladší kluk jakýho jsem kdy viděl!Černý vlasy,zářivě zelený oči.Celej Harry Potter. Pozval jsem ho dál. "Dáš si kafe?" zeptal jsem se uctivě hned jak jsem mu ukázal televizi. "Jo,budeš hodnej." On mi tyká?Fajn! "Cukr?" "Nemyslím že je ho třeba.Ale teď-mohl bys mi prosím podat šroubovák?" Šťoural se v těch drátkách a když už jsem mu ho podával,najednou se otočil.Málem jsem mu ten nástroj vrazil až do žaludku. "Sorry,já fakt nechtěl.Promiň." "To je v poho. A stejně,podáváš mi blbej." zachichotal se a já s ním.Snad poprvé od bertovy smrti jsem se opravdu smál.Svaly v obličeji jako bych měl pěkně zatuhnutý.Tak hezky se na mě usmál. Zase jednou jsem měl dojem že sluníčko vytvořilo kopii sebe sama. Musel jsem na něj vážně nekontrolovatelně zírat. Jenže on na mě taky. Měl jsem taký neodbytný dojem že se něco stane. Ale...najednou se rozrazily dveře a kolem krku se mi vrhla Joss. "Co se stalo,Jossie?" pohladil jsem ji po vlasech.

J´ai trés soif 2

30. ledna 2008 v 21:18 | Anique |  J´ai trés soif
"A koho jste teda viděl!" "Já..nevím!" křičel jsem hystericky na toho policajta a slzy se mi z očí valily jako dvě neustávající horské bystřiny.Proč se mě ptá?Už asi milionkrát jsem mu řekl to samé.Já-prostě-nevím!Navíc to co si myslím,že jsem viděl,bylo stoprocetně klamání zraku.Myslel jsem na toho kluka s kapucou tak moc,až se mi vkradl i do myšlenek.A navíc,nikdy jsem scifi zrovna nefandil,nevěřil jsem vlastnímu zraku.Prostě jsem se zbláznil pod tíhou okamžiku.On nemohl být...to co si myslím.Už jenom proto,že podle mě vůbec neexistují.Z těch hloupých otázek toho ještě hloupějšího paka v uniformě mi bylo úplně zle.Nutil mě vybavovat si to všechno znovu a znovu.Každičký detail.Prožít si znova to utrpení.Pete by tohle nikdy nedovolil.Nikomu nedovolil,aby na mě ně někdy snad jen zvýšil hlas.Pete,lásko moje,kde jsi?

Po výslechu mě odvedli k jakýmusi psychiatrovi.Neměl jsem ani sílu se bránit,když do mě zabodával snad deseticentimetrovou jehlu s nějakým přípravkem na uklidnění.Chtěli mě nechat doprovodit domů.Už byla zase noc,tak dlouho mě tam drželi.Ale věděl jsem,že dnes chci jít sám.Nechci aby kdokoliv rušil mou tichou bolest.Nikdo.Vůbec nikdo.Ani svou přítomností.Ani jsem nepomyslel,že by mě ten neznámý teď mohl pronásledovat.Jenže on tu zase byl.Nenechal se vidět,ale já cítil jeho přítomnost.Šel za mnou jako stín.Cítil jsem ten pohled.Slyšel jsem známé zašustění.Byl se mnou.Zase.Nechtěl jsem ho vidět.Byl to on nebo ne?Proč mě pronásleduje?Udělal to?To on mi zabil Petea?Měl zabít radši mě.Proč to neudělal?Proč to musel odnést on?Co mu provedl?Proč ho nenáviděl? A najednou mi v mysli vytanula myšlenka.Nebyla moje,věděl jsem to.Jistě. Měl žízeň. Ne,to nemohla být moje myšlenka.Nechtěl jsem si to připustit.I kdyby měl,i kdyby nakrásně byl upír,nemohl si najít jinou večeři než mého Petea?

Jeho kroky za sebou jsem cítil víc než jindy.Chce mě taky zabít?Radši jsem přidal do kroku i když mi bylo jasné,že kdyby chtěl,neuteču mu.Ale on asi nechtěl.Jen mě pronásledoval.Proč?Svým tempem jsem byl za chvilku doma.Zazvonil jsem.Jednou.Dvakrát.Pak teprve mi mamka přišla otevřít.Vypadala jako bych ji právě probudil.Ale první co udělala nebylo,že mě seřvala kde jsem byl a co jsem dělal.Musela to vědět.Objala mě,mateřsky,jako už dlouho ne.Vypadalo to,že brečí. "Je mi to líto." zašeptala.Docela jsem jí to věřil.Vždycky měla mého Petea ráda.Už několikrát byl u nás, a to nejen když naši nebyli doma.Zvykli si na něj.Měli radost že když už,tak má jejich synáček takovouhle oporu.Sice kluka,ale můžou si být jistí,že ho opravdu miluje.Ano,miluje.Pořád.A nikdy nepřestane.Nikdy,Pete,opravdu nikdy.Naštěstí jsem měl tolik síly,abych nás i s máti dostal domů.Za ty dveře.Táta nebyl doma.Ani nevím,kde se flákal.Nechal jsem ji v obýváku a zavřel se u sebe v pokoji.Všechno mi ho tu připomínalo. Byl tu tolikrát,jako by to bylo naše hnízdečko.Stejně jako já u něj.Zanedlouho jsme si chtěli sehnat něco vlastního,ale tolik mých vzpomínek na něj bylo spjato s tímhle pokojem.Ty krabice pod postelí,ve kterých jsem měl schované naše společné fotky,jeho tričko pod polštářem,to mi tu nechával na spaní.Ať ho mám pořád u sebe.I ta svíčka na mém nočním stolku.Při té jsme si tak často jen povídali a drželi se za ruce.Za každou věcí v téhle místnosti se skrývala nějaká vzpomínka na něj.A ten hajzl mi ho vzal.On mi zabránil být s ním až do konce života.Ale proč?

Nesnesl už jsem víc hledět na ty vzpomínky v hmotné podobě.Popadl jsem ze svého stolku mobil a vypadl z bytu.Matka na mě ještě volala,kam že jdu a abych si hlavně nic neudělal.Měl bych?Asi bych se dostal zpátky za Petem.Nebo nedostal?Pak by to ovšem nemělo cenu.Ne,to jsem opravdu v plánu neměl.Jen jsem musel zmizet,dostat do mozku nějaký kyslík.Prvně jsem se nadýchl studeného nočního vzduchu jako když žíznivý dostane džbán s vodou.Žízeň.To ona za to může.Nebýt ní,byl by tu můj Pete se mnou.Nebo jsou to opravdu jen krvelačné bestie?Ne,stop.Oni prostě neexistují,něco se mi muselo zdát.Jinak to prostě nejde.Ale kam teď půjdu?Nerad jsem se přiznával,ale po tom co se stalo jsem se venku začínal opravdu bát.Ale proč bych měl?Ne,půjdu do parku.Sedl jsem si na dětskou houpačku,přesvědčil jsem se,že v okolí nikdo není a roztřesenými prsty vytáhl z kapsy zapalovač a jednu cigaretu.Byl jsem naprosto zoufalý,jinak bych to neudělal.Pete to neměl rád,kvůli němu jsem taky přestal.Ale proč bych neměl teď?Musel jsem.Musel jsem se uklidnit.Hystericky jsem popotáhl.Ano,znovu.Byl tu zase.Chová se jako můj stín,ale provádí děsivé věci. "Běž už pryč!" zakřičel jsem hlasitě do tmy.Pak už jsem si uvědomoval jen tiché šustění.Opravdu odešel!Spíš jsem čekal,že bude předstírat že tu není,nebo se vynoří a udělá mi to samé co Petovi.Ale on prostě odešel!Všude okolo byla tma.Děsila mě.Už asi nikdy nebudu schopnej vyjít po setmění z domu beze strachu.Chodil jsem dlouho pořád dokolečka v parku.Pak jsem si sedl na lavičku.Na téhle jsme se často tulívali s Petem.Pete,lásko,proč jsem tu teď sám,sám v noci.Co kdyby mi někdo ublížil,když tu nejsi abys mě ochránil?Co když je mi tu bez tebe zima?Po tváři se mi svezla slza.A za ní další a další.Brečel jsem jako malý děcko.A to jsem si myslel,jak si pomůžu,když půjdu ven.Objímal jsem pažemi svoje kolena.Pete,vrať se mi!Po hodině vytrvalého jsem byl tak zmožený,že jsem nedokázal udělat nic jiného,než si na tu lavičku lehnout a nechat si sušit slzy chladným nočním větrem.Pete,proč tu nejsi,abys mi je utřel ty,jako vždycky.Tak strašně mi chybíš!Zavřel jsem oči a vybavoval si každičký detail jeho tváře.Už jsem nevnímal nic jiného.Jenom studený vítr na mých tvářích a bolestné vzpomínky v mém srdci.A pak ještě něco...šedomodře proužkovaná mikina,ty smutné oči - co jsem to v nich jen zahlédl?byly to slzy nebo krev další z jeho obětí? -,cizí rty na mém čele,nějaká látka přehozená přes moje ramena.A pak už jen tma.

Někdo mnou prudce zacloumal. "Mamííí,nech mě spát!" Ale pak jsem si uvědomil,že to nebude moje máma,protože jsem ještě pořád ležel v parku. "No taak,vstávej!" probudil mě mladý ale přesto trošku vychraplaný mužský hlas. "Co se děje?" vyžblepnul jsem najednou.Bylo ráno.Všude okolo mě se proháněli ti blázni co chodí do parku běhat.Koukal jsem se na toho kluka,co mě probudil.Byl určitě starší než já a v mé hlavě neustále šrotoval ten dojem,že už jsem ty oči někde viděl,jen jsem si nemohl vzpomenout kde.Usmíval se. "Co tu proboha vyvádíš?" zeptal se mě. "Víš já...asi jsem usnul." "Musel jsem tě vzbudit,křičel jsi ze spaní." No sakra,to jsem nevychytal. "A co jsem křičel,jestli se můžu zeptat?" "Nedávalo to smysl.Nejdřív jsi volal nějakýho Peta,pak jsi odháněl nějakou nestvůru a nakonec jsi brečel." "Ups,tak to jsem nevychytal.Promiň,omlouvám se." "Noční můra,že?Rozumím ti.Taky se mi to stává.To přejde!" "Nemyslím si." snažil jsem se nevyznít moc....jak to říct?Sebelítostivě? "Co se stalo?Kdo je ten Pete?Chceš o tom mluvit?" "Ne-e.Ale dík.Asi jsi mě uchránil pěknýmu trapasu." "Nemáš za co.Vypadal jsi fakt hrozně..." "No dík teda!" zasmál jsem se a šťouchl ho do žeber.První smích za poslední tři dny. "Ale už jsi v poho?" ujišťoval se kvapem když zjišťoval,kolik je hodin. "Jo,dá se říct.Promiň jestli jsem tě zdržel.Vypadá to že docela spěcháš." "No,to nic,jenom jsem tak trochu zaspal.Už mám být deset minut v práci."zasmál se. "A kde pracuješ,jestli to není tajný?" "Ale vůbec neee.V knihovně.Jestli můžu poradit posloužit přes jakýkoli druh literatury....?" "Víš a nemáte něco o upírech?"

J´ai trés soif 1

28. ledna 2008 v 21:42 | Anique |  J´ai trés soif
Thak,new story.Jak jsem už předeslala,s upírama.Tak doufám že se bude líbit.

Nenápadně,hlavně nenápadně.Tohle miluju:každý večer,den co den,zalízt k sobě do pokoje,pustit si televizi a odpočívat.Hlavně se tvářit NENÁPADNĚ.To pak rodiče nemůžou nic chtít,jako třeba domácí práce či prostě jenom vyzpovídat synátora.Takhle mi je fajn.Zalezl jsem pod deku a nechtěl už dneska o nikom slyšet.Očička se mi klížily,nacházel jsem se někde na pomezí reality a sladkého snění.Když najednou. "Yasmin!Sakra,slez ze mě ty potvoro!A přestaň mě olizovat.Já-chci-spát!" Můj milovanej pejsánek,Yasminka.Kdysi jsem projevil přání mít zvířátko.A naši mi přivlíkli tohohle chlupatýho,mlsnýho a škodolibýho jedince.Hodil jsem si polštář přes hlavu (přičemž jsem tu potvoru shodil) a chtěl znovu usnout. "Božeee!Co chceš?" rezignovaně jsem se vyštrachal z postele,když mi v zubech odtáhla peřinu. A aby nebylo povyku málo,ozvala se z obýváku matka,že mám vzít Yasminku ven.Teď v noci?Vždyť je venku tma jak...v lese!Po desíti minutách už jsem to dvoustranné naléhání nemohl vydržet a hodil na sebe džíny a tričko,připnul svýmu miláčkovi vodítko a v náručí tu malou (pochopte,rodiče mi nechtěli koupit nic většího,řídili se příslovím Jaký pán takový pes) snesl ze schodů. "Tak mazej,ty příšero.Když už jsi mě vzbudila..." pobídl jsem Yasmin a sám se vydal v jejím těsném závěsu.

Rozhlédl jsem se kolem sebe.Už zase.Zase ten neodbytný pocit,že mě někdo pozoruje.Rozhodně to nebylo poprvé.Skoro kdykoliv jsem vystrčil nos z domu po setmění.Mohl bych i odpřísáhnout,že jsem občas zaslechl lehké zašustění,když jsem se zničehonic zastavil.Ale nikdy jsem nikho neviděl.Usoudil jsem tedy,že mám asi haluvinace.Zastrčil jsem si ruce do kapes a Yasminino vodítko nechal obmotané kolem jedné z nich.Šli jsme do parku.No jo,moje mazlinka byla spokojená,ale co já?Byla mi perfektní kosa,možná i proto,že jsem byl rozespalej.Nechal jsem ji vykonat potřebu,ale potom jsem se rozhodl,že když u jsme taky tak se trochu provětráme.Rozběhl jsem se a mýho krásnýho chlupáčka táhl za sebou.Ale za chvilinku už se role prohodily.Yasmin se tahle hra zjevně líbila a kromě toho,že mě vlekla,ještě stíhalaobíhat kolem mě.A stalo se,co se muselo stát.Hezky jsem sebou fláknul do snad jediné louže v celým parku."Kurva!" zaklel jsem hlasitě.Yasmin seděla u mé hlavy a vesele ňafala.Ta mrcha se mi prachsprostě řehtala!Vůbec mě nenapadlo vstávat,prostě jsem se tam tak placatil a vraždil ji pohledem.Když už jsem cítil,že moje tričko už víc vody není schopno nasáknout,rozhodl jsem se nechat se svým psem vytáhnout nahóru.Jenže ona jaksi nechtěla spolupracovat.Pokoušel jsem se na ni vrčet,nic.Pokoušel jsem se prosit,stále nic.Najednou se nade mnou objevil stín.Tenký dlouhý stín.Ani jsem nestíhal panikařit,zjevil se příliš rychle.Položil jednu dlaň na moje rameno.Byla studená.Studená jako led.Jako sklo.Otřásl jsem se. "Jsi v pořádku?" promluvil najednou.Jeho hlas nebyl tak mrazivý.Vinul se jedním uchem dovnitř a v mé hlavě zanechával stopu jako červenou lesklou vánoční stužku.Ani příliš hluboký ani příliš upištěný.Milý,hladký a přesto v tuto chvíli ustaraný. "Jo,jsem v pohodě." nedal jsem najevo slabost a zapřel se o odřené lokty.Musel jsem zasyčet když se mi do rány dostal rozlámaný štěrk.Ucítil jsem znovu ty ledové prsty,tentokrát na svém zápěstí. "Pomůžu ti." nabídl se ten neznámý.Vděčně jsem ji přijal.Chtěl jsem se na něj otočit,vidět mu do tváře.Ale on uhnul.Sotva jsem zase stál bezpečně na svých vlastních nohou,uslyšel jsem za sebou rychlé kroky.Přece teď neodejde?Chtěl jsem mu aspoň poděkovat.Někde deset metrů ve tmě jsem ještě stihl zahlédnout šedomodře proužkovanou mikinu.Už jsem ji někde viděl,tím jsem si byl jistý.Ten neznámý měl hubené nohy,skoro jsem se divil,že s nimi může tak rychle utíkat.Když zahýbal za roh,na moment jsem si všiml jeho obličeje osvíceného nečekaně rožehnuvší se lampou pouličního osvětlení.Hnědé vlasy světlejšího odstínu mu padaly do výhledu,vypadaly jako několik dní neumyté.Jeho oči byly maličko zapadlé,snad se dlouho pořádně nevyspal.Rty,drobounkou šňůrečku perel,měl stejně bledé jako zbytek tváře.Celkově se zdál jakýsi nemocný.Nebo ztrápený.Řasy za sklíčky brýlí se mu zatřepotaly.Znal jsem tu grimasu.Neměl daleko k pláči.Raději popohnal nohy a už jsem ho víc neviděl. "Hey!" volal jsem ještě za ním.Připadal jsem sám sobě nezdvořilý.Ale on už byl opravdu pryč.

Byl jsem celý zmatený z tohohle prapodivného setkání.Bez rozmýšlení jsem si přitáhl Yasmin na vodítku co možná nejpevněji a ani jsem nevnímal její polohlasné vrčení na stranu,kde ten tajemný muž zmizel.Kde se tam vůbec vzal,vždyť tou dobou v parku nikdo nebývá!Doplo mi to až doma.Že by to byl on,ten kdo mě vytrvale pozoruje?Znovu jsem si vybavil tu mikinu.Byl jsem si teď už téměř jistý,že je to on.Ale pořád mi nedocházelo,co po mně chce.Kdyby mi chtěl ublížit,udělal by to.V tom parku jsme byli sami a já se navíc nemohl bránit.Nechápal jsem.V hlavě jsem měl ten sinalý obličej,nemohl jsem kvůli němu spát.Ten smutný pohled,který jsem si plně uvědomil až teď.Co jenom mohl znamenat?

Usnul jsem až nad ránem,ale jeho oči mě pronásledovaly i ve snu.Když jsem se po ránu podíval do zrcadla,musel jsem uznat,že se mu dokonce i trochu podobám.Zasmál jsem se tomu.Přece na něj nemůžu myslet celý den!Jenomže opak byl pravdou.Ve škole,doma,dokonce i večer na tréninku.Naštěstí mě vytrvalá honička za míčem docela zmohla,takže jsem už byl tak vyřízený,že jsem nestíhal ani myslet. "Ahoj Frankie!" pozdravil mě kluk stojící opřený o vchodovou bránu stadionu. "Ahoj Pete!" Hodil jsem na něj jeden ze svých širokých úsměvů.Přitáhl si mě blíž do pevného objetí a majetnicky ale přitom jemně mě líbnul na čelo.Ano,chodili jsme spolu.Já a Pete.Už docela dlouho,zanedlouho tomu bude rok.A byli jsme spolu šťastní.Měli jsme strašné štěstí na lidi.Nevím jak je to možné,ale všichni nás tak v klidu brali.Frank a Pete,dokonalý pár.Vždycky na mě čekal po tréninku.Sám byl na sporty levej jako šavle,ale vyzvednout si mě nikdy nezapomněl. "Tak kam půjdem,plyšáčku?" zeptal se mě něžně.Ostatně jako vždy.Připadal jsem si s ním jako nejobletovanější muž planety.Udělal cokoliv,abych byl šťastný. "Co kdybychom šli dneska k tobě?Jsem moc unavenej na nějaký akce." "V pořádku,broučku.Tak pojď." Usmál se a vzal mě za ruku.Už byla dávno tma,jen jeho oči zářily jako hvězdičky. Přitulil jsem se k jeho rameni. "Miluju tě,Pete." Lehounce přitiskl svoje rty na moje. "Já tebe taky,lásko." Došli jsme na autobusovou zastávku.Sedl jsem si na zábradlí a koukal jsem se na svoje zlatíčko. Ale on se najednou zatvářil jakoby mu ulítly vosy. "Počkej tady,myšáčku.Někde jsem musel vytrousit lístek." Stiskl moji dlaň,lehce mě políbil a rozběhl se zpátky cestou kterou jsme přišli.Čekal jsem na něj.Minutu.pět minut.Deset.Půl hodiny. Už jsem to nevydržel. "Pete!Prosímtě Pete,už to nech.Tak můžem jít ke mně,zítra se po něm podíváme spolu.Prosímtě,pojď už ke mně!" křičel jsem do temných ulic.Nic se neozývalo.Až na....To staré známé hnusně děsivé šustění.A pak jsem to uviděl.Šedomodře pruhovaná mikina.Pete.Ostré zuby zaryté do krku mého přítele.Krev.Žízeň. "Neeee!" zakřičel jsem do prázdna.Pak nic.Temno.Musel jsem omdlít.Pete!

Terorist 2

27. ledna 2008 v 21:26 | Anique |  Terorist
Zavolal jsem na Adrienne,že mu to obvážu nebo tak něco.Kývla.Ale on mi pořád nevěřil. "....rychle,prosím..." Cítil jsem se v té chvíli silný,že já jsem ten,na kom záleží.A tím pádem i odvážný.I když bych to normálně neudělal,lehoulince jsem ho líbnul na čelo.Bylo horké a snad i maličko spocené strachem. "Šššš,opravdu

Terorist 1

27. ledna 2008 v 21:26 | Anique |  Terorist
Zase,je to moc dlouhý,takže je to na dvě části.Taková kompenzacička za to,že dlouho nic nepřibylo.

Zítra ráno.Už zítra ráno.Naše velká akce.Ta,na kterou jsme se tak dlouho připravovali.Zítra ráno možná zemřu,ale přísahám,vezmu s sebou tolik nepřátel,kolik jen budu moct.Vím,že to všechno je pro naši věc.Pro dobrou věc.Radši jsem šel brzo spát.Kupodivu jsem spal dobře,ani mě netrápily žádné noční můry.

Vstal jsem pravou nohou.Pro jistotu.Oblíkl jsem se úplně obyčejně,snad nějaký reflex,abych nepůsobil podezřele.Tmavě modrý džíny a šedý tričko s nějakým nápisem,ani jsem nepostřehl jakým.Vlasy jsem nechal rozcuchané,dokonce i sluneční brýle jsem opustil na svém nočním stolku.Ještě jsem strčil do kapsy balíček žvýkaček a bůhvíproč i svůj náramek.Nenechal jsem ho na ruce.Dnes jsem byl někdo jiný.Zamkl jsem za sebou byt a odešel.

"Ahoj!" pozdravil jsem sotva jsem za sebou zavřel dveře naší "setkávačky". "Ahoj Gerarde."ozvalo se z několika úst chladně.Oni nebyli mí přátelé,jen měli stejný cíl.Opravdových přátel jsem měl poskrovnu.Spíš skoro žádné,nikomu z nich jsem nevěřil natolik,abych mu řekl co dělám.Ani své rodině.Bylo to moje tajemství.Několik z nich si všimlo,že se chovám divně,ale považovali to u mě za naprosto normální.Postavil jsem se do svého oblíbeného rožku a čekal.S úlevou jsem zjisil,že jsem nepřišel poslední.Po mě dorazili ještě dva lidé.Mladá žena s copánky a šátkem na hlavě.Oproti nám všem ostatním se usmívala,vypadala pozitivní.Mohlo jí být tak tolik co mě.Adrienne.Znám ji.To ona je ten hnací motor naší skupiny.Když už to chceme vzdát,ona nás žene dál.I dnes.Tuhle velikou akci naplánovala ona.Naše velitelka.Už je nás tu asi třicet v jedné místnosti.Ale musíme být všichni.To znamená počkat na věčně zdržujícího Johnyho.Nebyla snad jediná schůzka,na kterou by náš Johny přišel včas.Vřítil se do místnosti a práskl za sebou dveřmi.Možná byste čekali,že se zrovna my budeme scházet někde ve sklepení nebo na tajném místě.Chyba lávky.Právě příchozího ozářil silný sluneční paprsek a on se usmál.Vždycky měl rád tyhle velká střešní okna apartmánu patřícího Patty,nejbohatší z nás a tudíž schopné nás bezpečně schovat.Sousedi měli za to,že prostě příliš často oslavuje.Naštěstí pro ně ne příliš nahlas.Nikomu jsme nepřišli podezřelí.Snad.Ale teď už jsme byli všichni na místě a Adrienne mohla začít.Plán byl všem do detailu známý,takže už jenom pronesla pár svých povzbudivých vět aneopomněla dodat,že už jsme skoro u cíle.Ještě dnešní den.Pro dnešní den jsme chodili jako nervní trosky posledních několik měsíců.Ale po dnešku už bude všechno v pořádku.Už nebudeme...nenávidění.Budeme šťastní;konečně...Nebo mrtví.

Poslední slova naší Adrienne.Poslední tóny bezpečí.Pak už jsme se po skupinkách vydali za svým cílem.Já sdílel svoje poslání s Richim,takovým pošahaným chlapíkem,co byl určitě starší než já ale choval se jak předškolák, a Katie,která byla jeho prav opak - drobounká studentka s brýlemi,nesmírně ctižádostivá a za každé situace na všechno hledající logické vysvětlení.Myslím,že velitelka dobře věděla,co dělá.Oni dva se bezvadně doplňovali a já mohl klidně vykonávat svůj úkol.Tudíž,dostat se v klidu na místo.Sraz?Tělocvična.Věděl jsem,kde je.Vždyť jsem tu svého času pobýval téměř denně.Ale to už je dávno...Ona sama šla v čele svých dítek,svého pluku.Hlavní cestou odporu.Hlavními dveřmi.Ah ano,hodlali jsme obsadit moji bývalou školu.Uzavřít všechny východy,uvězniit tu chátru v jejich vlastní tělocvičně.Když se Adrienne jednoho dne ptala,kdo zná vhodné místo,kde je hodně lidí a vládě na ní bude záležet,více z nás napadla škola.A já navrhl konkrétně tu svoji bývalou.Ne že bych na ni měl jen špatné vzpomínky,ale chtěl jsem spálit mosty.Možná cítím i maličké zabodnutí svědomí,teď,když už to nemůžu zvrátit,teď,když už jsou někteří vevnitř a čeká se na ty opozdilejší z nás.Táhl jsem své dva společníky ponurou a začouzenou kotelnou.Tolikrát jsem tudy utíkal ze školy!Vzpomínky se mísily se současností v nejasné spleti vidění.Zatřepal jsem hlavou abych si vyčistil obzor.Teď jsem musel být bdělý víc než jindy.Richi i Katie se drželi těsně za mnou i když jsem rychle zdolával prudké schodiště.Nedalo se tam dýchat,potřeboval jsem už být nahoře,v té známé chodbě dlážděné šedožlutými dlaždičkami.Konečně!Nadechl jsem se.Nikde nebyl nikdo,Adrienne se zřejmě povedlo dostat všechny do tělocvičny,přesně podle plánu.Všechno bylo v pořádku!Radostí jsem se zatočil dokolečka,s rukama roztaženýma jako pták.Svobodný,silný.Všechno se daří!Nezapomenutelnými chodbami jsem vedl oba své průvodce k těm dveřím.Zpoza nich se ozýval Adriennin hlas i vyděšené výkřiky cizích lidí.Zaklepal jsem.Věděl jsem,že dveře budou zamčené.

Otevřel mi Billy.Usmál se na nás. "Výborně!Jste poslední,že?" "Zdá se." "V pořádku.Pojďte,všechno je okay.Budete s náma jenom hlídat." Vyslal jsem zkoumavé pohledy do každého centimetru té obrovské místnosti.Adrienne stála na švédské bedně pod basketbalovým košem,ostatní poslušně seděli u jejích nohou.Ani se nenamáhali nijak skrývat svoji totožnost.Ani já ne.Buď to vyjde,nebo už mi to bude jedno. "Gerarde!" uslyšel jsem za sebou známý hlas.Naše bývalá třídní učitelka,slečna Mathewsová.Otočil jsem se k ní.Zase ve mně zahlodala bolestná výčitka.Ona mě přece měla vždycky ráda.Co jí to dělám?Co dělám téhle škole?Co dělám všem těm lidem tady?Ale už jsem nemohl couvnout.Ani před tou starou hodnou paní ani před celou touhle situací.Venku za okny jsem mohl vytušit přítomnost policie. Šel jsem blíž. "Gerarde?Ty jsi tu?Patříš k nim?To ty jsi je na nás poštval?" "Nepoštval,slečno.Není to nic proti vám.Nebojte,nikomu se nic nestane,musíme jenom...vyjednávat." Vrhla na mě jediný,zděšeně zhnusný pohled a otočila se na svého kolegu,kterého jsem neznal.Musel nastoupit až potom,co jsem odmaturoval.Nijak zvlášť mě nezaujal,rychle jsem přejížděl zraky studentíků.Byly plné strachu a paniky.Určitě nepochopili,co se tu děje.Možná mi jich bylo líto.Klouzal jsem z jednoho po druhém.Pro ty zmalovaný slečinky v minisukních to tu muselo být hotový peklo.I pro ty šprtíky krčící se úplně vzadu a snažící se předstírat,že vůbec neexistují.A naši chodili kolem nich všech a hlídali je,zatímco Addie rozmlouvala přes vysílačku s policisty a vyjednávala.Všechno je na dobré cestě,všechno!Zvládneme to! "Prosím!Pusťte nás!" ozval se ze šrumu hlasů jeden zcela jasně dominující.Zajímavý.Mužsky hluboký,ale přitom hlaďoučký,okořeněný špetkou obav a zoufalství.Otočil jsem se za ním.Hledal jsem očima původce toho rozruchu,ale stále jsem ho nedokázal najít.Billy ho našel rychleji.Prorval se k němu. "Naše vůdkyně říkala,že nemáte zbytečně tropit povyk.Neslyšels ji?" "Slyšel." "Tak-co-to-tu-ku*va-vyvádíš?" Mezi každým slovem tomu klukovi uštědřil pevnou facku.Škoda,modřiny mu nebudou slušet.V té porcelánově bílé pleti zruší dojem nezlomitelné dokonalosti.Jeho oči už nebudou tak úžasně výrazné mezi těmi ostrůvky sražené krve.Ne,už nebudou vysílat krystalky jakoby ze safíru.Hlavou se mi mihlo spojení "Nevytvořen lidskýma rukama".Ano,to každopádně nemohl být.Na to byl příliš andělský.Jen rudé flíčky zpodobňující Billyho dlaň,jen ty kazily ten dojem.Neznámý se začal chovat dost pošetile.Vytrhl se Billymu a běžel ke dveřím.Ale on si ho nechtěl nechat utéct.I když už byl daleko od něj,vytáhl z kapsy zbraň.Ty nám věnovala Patty.Prý pro jistotu,kdyby třeba bylo třeba se bránit.Jenže on se nebránil!On mu chtěl ublížit!Nezastírám,že se mi ten kluk opravdu líbil.Nebojoval jsem s tím,byla to součást mě a já věděl,že s tím nic nenadělám.Nemohl jsem připustit,aby se mu něco stalo,na to byl příliš krásný.Jenže Billy už držel prst na spoušti.Zpomalený film.Skoro jsem mohl sledovat kulku,jak letí.Snažil jsem se věnovat veškerou vnitřní sílu,abych ji odklonil.Aspoň o kousek!Nevím,jestli se mi to povedlo,nebo můj -ne,on nebyl kamarád-špatně zamířil.Prostě se nábojnice zaryla do chlapcové boty.No,možná nohy,ale i přes své chabé znalost jsem věděl,že na tohle nemůže hned tak umřít.To bych totiž nesnesl!Během těch pár vteřin jsem věděl,že je právě tohle zjevení tím,co mě bude povzbuzovat.Znáte to,upnete se na někoho,kvůli komu musíte přežít a koho musíte zachránit. "Billy,ty debile!Řeklo se nikomu neublížit!Tak co blbneš ku*va!" zařval jsem na Billyho.Běžel jsem rychle za tím klukem.Seděl na zemi,zraněná noha ho nemohla udržet.Možná brečel,nebylo mu vidět do obličeje,ale jeho ramena se mírně třásla.Došel jsem až k němu.To už ke mně zvedl hlavu.Opravdu,tváře měl zmáčené slzami a zorničky rozšířené strachem.On se bál MĚ! "Jděte pryč!Nechte mě být!" vzlykal a snažil se vstát co mohl.Nic mu to nepomohlo.Rychle jsem se k němu sklonil. "Ne!Prosím ne!" "Ššššt,neblbni, nechci ti ublížit." Chtěl jsem ho vzít do náručí,ale on měl ruce v pořádku,takže mi střelil jednu pořáádnou facku. "Nepřibližujte se ke mně!" A ještě k tomu na mě posměšně křičel Billy přes půl tělocvičny :"Gerardek si chce ještě užít,viď buzničko?Nemyslíš že tomu klukovi stačí že jsem mu prostřelil chodidlo?" "Jdi někam,Billy!" zchladil jsem ho prudce. Sepnul jsem tomu klukovi ruce a nenechal ho,aby se vysmýkl z mého sevření.Tentokrát už ne. "Zabijte mě rychle,prosím!" rozeznal jsem jeho slovíčka mezi vzlyky.

Opět zde

27. ledna 2008 v 21:22 | Anique |  About blog
Po nějaké době opět proběhl návrat idiota ke starému dobrému blogu.Už jsem to nemohla vydržetXD Všechno co jsem napsala mezitím je tady přemístěný,jenom některý kapitoly byly moc dlouhý,tak jsou na dva díly.Doufám neva:) Jinak jsem tak trošku změnila vzhled.Ještě to nemá hlavičku,ale zítra bude.
Jinak,konečně jsem začala psát něco delšího.Hodně mě inspirovala knížka Upír s tváří anděla,kterou jsem teďka četla a je úplně mazaná.Mimochodem hlavní hrdina není zrovna čistě heteroXDNo,takže rozepíšu něco s upírama.Teďka mám rozečtenýho něco úplně jinýho,takže nehrozí že bych se zažrala jako v minulých dnech (koho to zajímá,čtu hnusnej staroindickej epos a ještě k tomu ve slovenštině,takže tomu rozumím ještě míň než bych rozuměla normálně:P)
Takže čtěte dál,na komenty už jsem přestala nalíhat,ale potěší:)Díky:-*
Jo,to nový ICQ,málem bych zapomněla : 467479724

Boxers 2

27. ledna 2008 v 21:18 | Anique |  Boxers
Gerard´s pov:
"Vstávej!" ozvalo se mi těsně u ucha. "Frankieee,zlatíčko,ještě chvilku!" snažil jsem se smlouvat. "Ale Gee,já se nudííím!" To už jsem rezignovaně rozlepil oči.Nade mnou visel Frankieho obličej.Byl jsem tak šťastný!Když jsem si pomyslel,že teď mohl být...mrtvý.Ty nejzářivější oči,ty nejdokonalejší rty na celým světě.Ne,musím si na něj dávat pozor. "Tak co budeme dělat?" zeptal se Frankie. "Tak si třeba...pustíme nějakej film?A nebo půjdeme rovnou do kina?" "Budeme doma,ju?Ještě pořád se nějak necíítím na dlouhý vycházky." "V pořádku Frankie." "Miluju tě,Gee.Strašně hrozně moc tě zbožňuju." "Vždyť víš že já tebe taky!" Tak jsem nám pustil nějakej film a položil si Frankovu hlavu do kl�%

Boxers 1

27. ledna 2008 v 21:17 | Anique |  Boxers
Frank´s pov:
Protočily se mi oči. "Ale no tak,lááásko!" zašeptal ten šmejdík omluvně.Snažil jsem se hrát nesmírně uraženýho,ale kdo by se na něj mohl zlobit,že?Jemně mě líbl na tvář.To už jsem nevydržel. "Pojď ke mně,ty zlobidlo jedno!" a vtáhl jsem si ho do náruče.Gerard Way,moje životní láska.Dlouho jsem kolem něj jen tak chodil a vzdychal nad ním.Ale pak se něco zlomilo.Už jsme spolu skoro rok a já jsem snad nejšťastnější člověk v celém vesmíru.Miluju ho,strašně moc.Seznámili jsme se v branži a to bylo velké štěstí.Věděl,jak to chodí a nebál se o mě.Teda aspoň to nedával najevo.Podporoval mě.I teď u mě seděl a objímal mě.Jednou rukou mi bloudil po nahém bříšku.Věděl,že níž ho teď nepustím.Chtěl bych to,ale nemůžu.Neměl bych pak žádnou energii.A to si nemůžu dovolit.A on to věděl,znal moji práci,vždyť ji sám taky dělal.Minuty běžely jako splašené.A Gee mě naposledy objal,naposledy políbil,zpříma ale jemně na rty."Hodně štěstí,broučku.Dávej pozor." "Budu,lásko.Drž mi palečky,okay?" Pak už jsem opustil svoji šatnu a vyšel mezi lidi,mezi světla,za svojí prací.Do ringu.
Gerard´s pov:
"Myslíš že ti ten bouchač nepozpraví fasádu?" Zatvářil se kysele. "Ale no tak,lááásko!" zašeptal jsem mu do ouška a omluvně ho líbl.Věděl jsem,že nemá rád škádlení tohohle typu,kdy jsem si dělal srandu z jeho drobounké postavy.Ale přesto jsem to občas dělal.Miloval jsem tu jeho rozčilenou grimasu,ale ještě víc jsem miloval jeho úsměv.Už se nezlobil,vzal mě k sobě do náručí.Jeho naštvání nikdy netrvalo dlouho a navíc,za tu dobu,co jsme spolu už vím,čím si ho uplatit.Opatrně jsem dráždil svaly kolem jeho pupíku,chtěl jsem ho vyrajcovat,ale věděl jsem,že teď ho udělat prostě nemůžu.Vyčerpal bych mu energii,a tu bude potřebovat v ringu.Nemůžu přece dovolit,aby se mu něco stalo.Zopakuju mu ještě,ať je opatrný a pak už se přesunu z jeho šatny do hlediště.Dnes na něj čeká opravdu silný soupeř.Toho bych nechtěl potkat ani já.Moderátor oba soky představil a oni si museli podat ruce.Můj Frankie vypadal vedle toho borce jako tintidlo,a přestože jsem věděl,že hodně trénoval pro tenhle zápas,začínal jsem se o něj bát.Naposledy se po mně podíval,usmál jsem se na něj. "Do toho,lásko!" zakřičel jsem povzbudivě do skandování ostatních.Snad to zachytil,tak sluníčkově se na mě zazubil.V tomhle jsme měli strašně výjimečný štěstí.Věděli jsme,že náš vztah může spoustě lidí vadit,ale my jsme se naštěstí setkali víceméně s podporou.Všichni o nás věděli a nikdo nám nic nevyčítal.Byli jsme pro ně pár jako každý druhý.A byli jsme za to rádi.Rozhodčí odstartoval gongem zápas.Spolu s ostatními jsem skákal a skandoval.Frankie té mašině na rány nic nedaroval.Dokonce to začalo vypadat,že vážně vyhraje.Šílel jsem s davem.Všechno je tak jiné tady dole.Tady jsem se mohl uvolnit.Navzájem jsme s Frankem chodili na svoje zápasy a fandili si.Teď jsem tu byl a křičel jeho jméno a že to dokáže.Věděl jsem,že tenhle zápas je pro něj opravdu důležitý.Dlouho tvrdě trénoval až se propracoval do nejvyšší soutěže.Dnešní večer,jen dnešní večer ho dělil od velkého finále.Víc než kdy jindy ho dnes musím povzbuzovat.Gong ohlásil pauzu.Probil jsem se k rožku,kde odpočíval Frank. "Jsi skvělej,puso.Ještě chvilku a máš ho na háku.Večer dostaneš odměnu,souhlasíš?" Vzal jsem jeho trenérovi flašku a dal mu napít sám.Ještě jsem ho chytil za ruku,ale to už musel jít znovu bojovat.Ještě kousek,ještě kousek a dokáže to.Jenomže v tom se ten chlap napřáhl a normálně mu jednu vlepil.Nelítostně,tvrdě,celou rukou.Frankie se zapotácel.Ten bouchač využil chvilkového zmatení smyslů a vrazil mu ještě jednu.Teď Frank zůstal zkoprněle stát a pak -všechno jsem to najednou viděl jako ve zpomaleném filmu.Jeho zoufale vytřeštěné oči,ten prázdný výraz v nich,jeho hlava každým zlomkem sekundy o něco níž. "Frankiiiie!" vyrvalo se mi z hrdla samo od sebe. "To bylo proti pravidlům!" řvali všichni okolo a já jen rychle běžel za svým miláčkem.Ležel na zemi,bez jakékoli známky života.Z natrženého rtu mu vytékal tenunký pramínek krve."Frankie,prosímtě...Přece tě nějakej kretén nezničí!" Soupeř jakoby si teprve teď uvědomil,co udělal a vrhl se k nám. "Sorry,já jsem fakt nechtěl.Jenom jsem chtěl...vyhrát." "Mě by ani tak nevadilo žes podváděl,ale podívej se teď na něj!Podívej,cos mu udělal!Ty šmejde!" "Já jsem fakt nechtěl!" bránil se ten onen. "Jenže to tvoje sorry je mu teď upřímně na nic!Radši někdo zavolejte sanitku!" zakřičel jsem do prostoru.Frankie se neprobouzel.Dostal opravdu ošklivou a hlavně nečekanou ránu.nemohl se proti ní chránit.Proto ji dostal naplno.Pořád se nebudil.Sanitka prý už byla sice na cestě.Tiskl jsem jeho nehybné tělo k sobě. "Frankie,ty přece neumřeš,nemůžeš mě tu nechat!" V hlavě mi běžely tisíce vzpomínek.Našich společných,zamilovaných chvilek.Všechny jeho úspěchy u kterých jsem byl.A naproti tomu Lee.Býval můj hodně dobrý kámoš v branži.Jednou dopadl stejně jak teď Frank.Už se neprobudil.Ne,Frankie nemůže umřít!Všechny varování,ať je opatrný.Věděl jsem,že náš společný sport je velice nebezpečný.Ale nás to bavilo a popravdě,docela nám to i šlo.Spolu jsme trénovali,spolu jsme pak i odpočívali.Nic nás nemohlo rozdělit.Ani jsem si nevšiml,že se mi z očí vykutálela slza. "Frankie..." šeptal jsem tiše.Ale to už tu byla záchranka.Doktor se koukl a prohlásil že je to "jenom otřes mozku".Jenom?Kdyby to byl JENOM otřes mozku,tak už je přece dávno zpátky.Trval jsem na tom,že do nemocnice pojedu s ním.Nejprve mi to nechtěli dovolit,ale pak jsem se k nim vecpal do sanitky.Poznali,že se mnou nic nezmůžou.V nemocnici s ním neudělali vůbec ale vůbec nic.Jen ho položili do postele a prohlásili,že musíme počkat až se probudí.Chtěl jsem na ně začít křičet,ať se mu taky věnujou,ale neměl jsem sílu.Pořád jsem seděl u něho a svíral jeho ruku čekajíc na probuzení.
Frank´s pov:
Díval jsem se mu do očí.Čekal jsem cokoliv,jen ne výpad proti pravidlům.Už tak to s ním vypadalo dost nahnutě,ne ještě kdyby udělal něco zakázaného.Dostal jsem pěkně hnusnou ránu.Trochu to mnou zamávalo,ale pořád jsem se držel.A ještě víc mě překvapila druhá.Zatmělo se mi před očima.Naposledy jsem pohledem našel Geeho.Pak už jsem neviděl nic,cítil jsem jenom,že se propadám do absolutní nicoty.Možná jsem měl tělo,ale já ho neviděl.Možná jsem nebyl mrtvý,jen jsem se tak cítil.Všechno mi připadalo nekonečné.Jen jedno bylo snad skutečné.Něčí teplá ruka svírající mou dlaň.Něčí?Věřil jsem,ne já jsem to věděl.Gerardova.On mě neopustil.Snažil jsem odpoutat tělo z těch okovů držících mě v temnotě.Abych mohl za ním,zpátky.Pokoušel jsem se,nicméně marně.Každý pokus mě jen uvrhl kousek hloub.Směl jsem vnímat pouze ten jeden dotyk.Moje duše byla v nějaké hybernaci.Ne že bych spal celou dobu,ale rozdělovat jedno dlouhé temno na den a noc by bylo poněkud pošetilé.Jednou jsem se probudil a jakoby všechno bylo jinak.Věděl jsem,že dnes to dokážu.Necítil jsem už dotyk jenom na ruce,mohl jsem skoro vnímat pravidelný dech na své tváři.Dnes to zvládnu!Pevně jsem zavřel oči a snažil se soustředit.No?Otevřel jsem nedočkavě oči.JO!Napoprvé!Dnes je vážně skvělý den!Gee byl u mě.Jak jsem cítil,usnul s hlavou těsně u mé.Natáhl jsem krk abych mu mohl dát malou pusinku na špičku nosu.Bolelo to,ale naštěstí to bylo brzo pryč.Pozoroval jsem jeho reakce.Nejdřív jen slabě zamihotal řasami.Pak si asi uvědomil,co ho probudilo a vytřeštně otevřel oči.Podíval se na mě. "Frankie!" zapištěl a vrhl se mi kolem krku. Byl jsem tak strašně rád,že jsem zpátky!Ale stejně jsem nepotlačil bolestné usyknutí. Gee se rychle stáhl. "Promiň miláčku.Bolí to,viď?Ten šmejd ti dal takovou řachu,že ti hnul krční páteří." "Jak dlouho jsem spal?" "Tři dny.Měl jsem o tebe strašnej strach!" "Kdy budu moct domů?" "Nevím,doktor říkal že pokud budeš v pohodě tak dva dny potom,co se probudíš." Za dva dny budeme doma!Jupííí! Přitulil jsem se ke své lásce v nejmíň bolestivé pozici a nejspíš znovu usnul.
Gerard´s pov:
Probudil se!Probudil!Konečně,po třech zoufalých dnech strávených u jeho postele.I když spal,pořád byl kolem něj frmol.Milony vyšetření.Nakonec přišli na to,že má jakousi posunutou krční páteř.Takže žádnej otřes mozku.Ale co když?Co když se nebude moct hýbat?Prý je to jedno z rizik.Ale teď je zpátky,dokonce mě může políbit.I když jsem cítil,že ho to bolí.Stulil se ke mně a já ho pusinkoval do vlásků tak dlouho,dokud neusnul.Pak jsem šel doktorovi ohlásit,že už se probral,ale že už zase znovu spí.Ten...osoba...ho nevybíravě probudil.A nebyl na něj zrovna milý.Dělal na něm pokusy a ptal se,co u toho cítí.Bylo mi z toho pěkně zle.On tam trýznil mýho Frankieho!Chtěl jsem na něj vyjet,ale on mě poslal za dveře.Jako ve škole.Asi po hodině mě zase pustil dovnitř.Frankie už seděl v posteli a propaloval jeho záda.Sedl jsem si vedle něj. "Pojď ke mně." zašeptal jsem,líbl ho za krk a obejmul. "Byl na tebe zlý?" "Já..já nevím Gee.Nakonec mi sdělil že mi vůbec nic není.Že se musím jenom rozhýbat.Jen má prý starosti o moji pravou ruku.Že mi ta pohnutá páteř skřípla nějakej nerv.Vůbec nic jí necítím,nemůžu hejbat prstama a vůbec s tou rukou nic dělat." Bylo mi ho strašně líto.Přišlo mi jasný,že teď nebude moct boxovat.Ale to bylo to nejmíň podstatný.Jak bude vůbec schopný normálně existovat s nepoužitelnou pravou rukou?Ne,já nesmím pochybovat,já ho teď musím hlavně podpořit.Pomáhat mu.Slíbil jsem,že se o něj postarám.Celý dva dny jsem byl u něj.Povídali jsme se,nebo jenom tak ležel u mě a koukali jsme na sebe.Konečně ho pustili.Nás pustili.Celou cestu domů jsem ho držel za ruku.Za tu zdravou,samozřejmě.Přemýšlel jsem,jaká je to výhoda,že jsme se nedávno přestěhovali do vlastního.Budu s ním moct být pořád.Posadil jsem ho na gauč a donesl nějakou minerálku.Měl žízeň.Podržel jsem mu skleničku u pusy aby se mohl napít. "Děkuju ti,Gee.Aspoň jednou ti dávám najevo,jak až moc jsem na tobě závislej." ušklíbl se hořce. "Ale Frankie,lásenko moje,udělám pro tebe co budu moct ale nemluv tak hloupě." "Omlouvám se,jenom...Je mi to strašně blbý takhle tě využívat." "Jsem tu pro tebe a ty to víš.Neobtěžuješ mě ani omylem.Miluju tě a to se nezmění.Víš to.Buď rád,že můžeš chodit,mluvit nebo tak.Tohle zvládnem,okay?Spraví se to,určitě.Jen potřebujeme nějaký čas." "Mluvíš docela rozumně.Jsi silnější než já.Buď u mě,Gee." Poslušně jsem k němu přiskočil a obejmul ho.Ani jsem si nevšiml,že celou dobu držím skleničku v ruce.A bohužel stále ještě ne prázdnou.Tak se stalo a trošku jsem nás zalil.No,trošku hodně...
Frank´s pov:
To prasátko nás polilo!Nemohl jsem si pomoct,ale přišlo mi to hrozně legrační.Prostě jsem se začal smát.Ani jsem si neuvědomoval,že mám mokrý kalhoty. "Poď jsem brouku,sundám ti to!" "Hele hele hele,na co to zase myslíte,pane Wayi?" hihňal jsem se jak školačka. "Na to že sám si ty perfektní gaťky nesundáš!" Vyzývavě jsem se postavil. "Tak dělej!Mmh?Tak co bude?" Gee ke mně popošel, rukama objal můj pas a nechal je spočinout na mém pozadí.Pěkně mě vytáčel,šmejdík jeden. Pak přesunul jednu ruku dopředu směrem k zapínání pásku.Nědělal to poprvé,přezka byla rozepnutá skoro ihned.Pak knoflík.A zip.Při rozzipovávání mě nevybíravě dráždil.No jo,jsem to ale prase nadržený.Docela na mně bylo poznat,že už jsme spolu celý čtyři dny nic neměli.Konečně mě toho mokrýho kusu hadru zbavil.Měl jsem na sobě jenom tričko a boxerky.Musel jsem vypadat vážně úžasně.Gee chtěl odnýst moje džíny do pračky,ale zachytil jsem ho zdravou rukou. "No no,kampak?" Vytrhl jsem mu ty kalhoty a hodil je na zem. "Ale ale,nějakej rozpálenej,ne?" "Však to se nedělá,víš?Tak hezky mě navnadit a pak si odejít." "A co přesně bych měl podle tebe udělat?" Znovu jsem nás svalil na gauč,tak šikovně že jeho ruku jsem nechal položenou v mém klíně.Nepatrně protahoval prstíky a já mu vyprávěl,co všecko by se mnou měl udělat. Není divu,že brzo už jsem to fakt nemohl vydržet.Vrhl jsem se na něj. "Ku*va!" "Co se děje,lásko?" "Já jen...ta ruka...nemůžu tě chytit jak bych chtěl." "Víš co?Dneska si tě budu hýčkat.Splním ti všechno co jsi teď řekl."A jak slíbil tak splnil. Bylo to všechno strašně hezký! Sice jsem byl pak tak unavenej,že jsem znovu usnul,ale nic mi v tom nemohlo bránit.Jsem přeci marod.Když jsem se probudil,Gee ležel pořád pode mnou.Takže jsem ani tak dlouho nespal. Líbl jsem ho na čelo,tak jako on budíval mě. "Vstávej!"

Le peintre 2

27. ledna 2008 v 21:16 | Anique |  Le peintre
Dáma s hlasitým dupáním opustila ateliér.Zůstali tam sami.Gérard se usmál na mladičkého štechtice. "Tak začneme?" Odpověděl jen plachým přikývnutím. "Jak byste to chtěl,pane?" nemohl si dovolit mu tykat.Byl aristokrat a navíc,nemohl se stavět po bok vší té dokonalosti. "Nevím.Nerozumím tomu.Nechám to na vás." pípl Francesco,ale nepodíval se na něj. "Dobře." souhlasil umělec. "Posaďte se." pokývnul směrem ke křesílku pod oknem,na němž on sám nejradši sedával.Poslechl ho.Časné světlo dopadalo do té bezchybné tváře.Laskalo se s ní a vytvářelo překrásné odstíny na nahé kůži.Nebylo přesně jasné,zda růž na jeho tvářích je odrazem panického studu nebo ranních červánků.Přivíral oči,aby je nechal přivyknout paprskům.Dlouhé řasy se míhaly jako závojíčky nevditelných drobounkých vil při tanci.Jeho rty byly pro umělce šňůrkou navlečenou z perleťově rudých korálků.Jeho oči byly pro něj rozsáhlými bažinami bez konce či začátku.Byl schopný se v nich utopit.Propadat se hloub a hloub a nevolat o pomoc. Raději si tedy nachystal plátno.Nemohl dopustit,aby si mladý pán všiml,jaké pocity v něm vzbuzuje.Namíchal nějaké barvy a připravil misku s vodou.Stále ještě neměl jasnou představu,jak ho vyobrazit,aby neopomněl ani milimetr z té krásy.Nakonec se rozhodl pro zcela obyčejnou malbu.V jeho provedení neobyčejnou.Přišel blíž ke svému modelu a pokusil se nahnout jeho hlavu,aby se nedíval zpříma.Chytil ji opatrně do dlaní,jakoby se bál že může ublížit té porcelánové křehkosti.Pootočil obličej směrem k oknu,to světlo ho opravdu činilo ještě nadpozemštějším.Najednou Francesco vyskočil.Křičel."Co se děje?Pane?" dodal ještě. Ale dotázaný se mu místo odpovědi vrhl kolem krku."Zachraň mě,slyšíš?Prosím tě dej tu tu příšeru pryč!" Gérard se divil.Jakou příšeru myslí?Až pak si všiml,že včera večer tu pavučinku nesmetl a její obyvatel se dnešního rána vrátil.Drobný pavouček s úzkýma nožkama a křížkem na zádech.Maličký křižák.Slyšel o tom.Někteří lidé se báli pavouků.A Francesco zřejmě patřil mezi ně.Klepal se mu v náručí.Gérard ho instinktivně sevřel do pevného obětí.Pohladil ho po zádech. "To bude dobré,pane,hned ho dám pryč.Nebojte se." Viděl v něm teď tak trochu dítě,ustrašené a neustále vyžadující péči.Cítil,jak slabě přikývl.Ale pro jistotu se nepustil jeho ruky,vzdálenější od okna.Gérard jen natáhl svoje dlouhé prsty a pavučinku poslal po větru.Třpytila se jako stříbro ve vlasech moudrého starce. "Už je to dobré pane." "Děkuji vám.A omlouvám se za své dětinské chování." Neměl se za co omlouvat.Gérard byl vděčný i za jedinou vteřinu,když se mohl nezištně dotýkat jeho těla.Ale ne víc než musel.Bylo to pro něj příliš krásy najednou. "Neomlouvejte se,pane." "Nechtěl jsem vám tykat,nechtěl jsem po vás skočit.Choval jsem se hloupě a vy si musíte zajisté připadat ztrapněný.Je mi to líto." "To nestojí za řeč.Neudělal jste nic,co by mne mohlo urazit.Jsem jen obyčejný malíř,pane,a dosud jsem maloval jen obyčejná plátna.Považoval jsem v bláhovém zmámení tykání za naprosto normální,vždyť s pánem jako vy jsem ještě nepracoval." "Smím vám tedy navrhnout tykání?I mně by bylo příjemnější." Gérard si myslel,že svou radostí snad nakazí i ovzduší. "Samozřejmě.Tak tedy,já jsem Gérard.Prostě Gee." podal mu ruku na znamení přátelství. "Francesco.Prostě Frank." Sám se zasmál jak mistra napodobil a přijal nabízenou ruku.Všechna dusná atmosféra jakoby najednou zmizela. "Tak tedy,Gee,pustíš už se do toho?" "Samozřejmě.Jdu na to.Mám na to měsíc,nemůžu se zdržovat." "Měsíc?Co tu budem tak dlouho dělat?Vždyť mám tak jednoduchej ksicht!" "Ty a jednoduchý obličej?Ani omylem!Všechny linie! Ale jinak :musím barvy míchat,a nezasychají taky nějak rychle." Musel přejít k technických tématům,protože žě si on sám o sobě myslel,že má jednoduchý obličej ho přímo uráželo.On neviděl v zrcadle všechny ty dokonalé výstupky a prohlubně,nedokázal ocenit hloubku svých vlastních očí.Ale on ano. "Prostě mě nějak splácej,ať je máti spokojená." "Samozřejmě.Doufám,že to za ten měsíc stihnu,pokud budeme pořád jenom povídat!" zasmál se.Ale to už se Frank poslušně posadil a nechal si naštelovat hlavu do správné pozice.Gee začal malovat.První dotyk štěstce se zapleskl po dosud bílém plátně.Znovu začalo panovat vcelku nepříjemné ticho.Gérard chtěl nějak navázat rozhovor.Cenil si,že mu ten mládenec nabídl svoje přátelství. "Ty se bojíš pavouků?" "Ano.Mají strašně moc nohou a jsou takoví děsiví.A ted ten kříž na zádech..." "Kříže se neděs.Vždyť ty taky nosíš na krku křížek a není nebezpečný.Myslím,že se budeš muset obrnit,tady najdeš pavoučků víc." "Ochráníš mne,viď?" zašeptal vyděšeně a zakryl si ústa.Zase se v něm probudilo to dítě. "Jistě,neboj se." "Jseš moc hodnej.Ještě že mě matinka nedonutila jet ke starému Leonardovi!Já bych určitě přišel o rozum!" "Prosímtě,nehýbej se tolik!Nebo to nikdy nedomaluju!" poprosil netrpělivě umělec. "Dobře,dobře.Ale můžu mluvit,že jo?" "No dneska ještě určitě,dnes se ke rtům nedostanu.Tak něco povídej,dobře se posloucháš." Pak si teprve uvědomil,jak hloupě to muselo znít.Začervenal se.Ale Frank nevypadal ani přinejmenším překvapený.Začal mluvit.Geeho to překvapilo,ale většinu času si stěžoval na život u dvora.Neustálé hlídání,přísnou etiketu,nepohodlné oblečení,nekončící audience... "Ani si nemám s kým povídat,protože všichni okolo mě v tom žijou.Jsem strašně vděčný že jsem tě mohl potkat." "Lichotíš mi.Ale nehejbej se,opravdu tě prosím." "Ale Geee!Děsně mě bolí záda!" "Tak ještě chviličku vydrž." Snažil se odvést dnešní dílo co možná nejrychleji.Pak na něj spokojeně pohlédl.A potom na Franceska. "Už se můžeš hýbat." "Já bych rád,ale takhle mě ty záda asi nejmíń bolí!" "No tak,přece to nemůže být tak strašný!Ukaž,rozmasíruju ti to!" ještě dnes ráno by to považoval za nebetyčnou opovážlivost.Ale teď už ne.Přesto stále ostýchavě přešel za něj a položil svoje dlaně na jeho ztuhlá ramena.Frank odstrčil o maličký kousek košili,aby se mohly Geeho studené prsty dotknout rozpálené kůže.Přes látku by masáž moc nepomohla.Gérard si ten pocit užíval,věděl,že blíž k tomuhle krásnému tělu už být nemůže.Nemůže se ho dotknout jinak.Prostě to nejde...
Měsíc trávil Francesco celé dny s Gérardem.Měsíc,den ode dne,úsměv po úsměvu.On byl jeho první opravdový přítel.První člověk,který ho dokázal vyslechnout a nedělat si z něj pro jeho názory legraci.První,kdo ho dokázal obejmout,když stíny smutku obklíčily jeho duši.Uměl ozářit jeho den tisíci jasnými barvami,jako by nebyl pozemský umělec,ale malíř duhy.Té duhy,co překlenuje šedivé deště aby ukázala život za slunečními paprsky.To on byl to světlo.V jeho tmavých vlasech čítal pohádky tisíce a jedné noci,romantické povídání,které ho denně uspávalo,i když Gérard nebyl s ním,stále na něj myslel.Neviděl už Měsíc,jen Geeho oči,stejně zářivé,ale také stejně nedosažitelné.Nepotřeboval žádné ukolébavky,nesladší hudbou jeho uchu byl Gérardův hlas.Ale věděl,že jednoho dne to skončí.Že s poslední čárkou na plátně podepíše ortel všemu,co k němu cítil.Sám něvěděl,co to přesně je.Byl vychovaný v přísně nábožensky upjaté rodině,nechápal,že "tam za zdí" existuje i láska mezi muži.Nechápal jasné signály svého osamělého srdce volajícího po Gérardově přítomnosti.Ne,nemohl to pochopit.Když si sám uvědomil,že jeho myšlenky,jeho duše,jeho srdce,krouží po tajícím ledu hříchu,dlouho do noci plakal.Přemýšlel, proč bůh trestá zrovna jej.Možná se málo modlil.Slzy skrápěly vzácné polštáře a on byl ztracený vzpomínkami na čas,kdy Gérarda neznal.Nebyl tenkrát šťastný,ale to,co se dělo teď,by za to možná vyměnil.Předtím necítil nic,ale teď si uvědomoval potřebu řvát bolestí,smutkem,beznadějí.Z tolika mužů na světě byl potrestán touhou po stejném plemeni zrovna on.Chtěl usnout,ale před očima mu pořád visel ten dokonalý úsměv.Chtěl se opít,ale víno mu šumělo pořád tentýž hlasem.Rozhodl se,že už jej nikdy nesmí vidět.Opravdu nikdy.Zítra nepřijde.Už nikdy...
Ráno zamířil místo do ateliéru do kostela.Ale Gérard ho čekal.Byl nervózní.Frank nikdy nepřišel pozdě.Snad se mu něco nestalo?Jako hladová šelma přecházel před oknem a sledoval vločky snášející se z bledé oblohy.Už ho netěšil pohled na pravidelné tvary sněhových částeček.Všechna dokonalost jeho života byla obsažena pod jediným slovem.Frank.Nepřipouštěl si,že všechno brzy skončí.Přátelství se přece nezapomíná,nebo ano?Sledoval lidi v kožiších,maminky s dětmi škemrajícími o dárky,muže nesoucí ve statných rukou čerstvé vánoční stromečky i stařičký pár,stařenka byla chroumavá a stařeček ji podpíral vlastním tělem,i když sám se musel spoléhat na svoji hůl.Všichni vypadali tak šťastně,spokojeně.Ani jeden z nich netrávil vánoce sám.Už za týden!Za týden všichni křesťané oslaví narození svého spasitele.Jen on bude přítomen pohřbu svého srdce.Den před Štědrým dnem má být totiž posledním stráveným v přítomnosti Francesca.Posledním světlem před koncem naděje.Ale kde je dnes?
Neobjevil se.Jeho rozhodnutí bylo pevné.Nesmí mu přijít na oči.Ne kvůli sobě,ale kvůli němu.Nedovedl by v sobě potlačit ten pocit,co mu říkal,že je zamilovaný.Ublížil by tím hlavně tomu,koho miloval.Lepší mlčet než způsobit bolest.Den co den chodil do chrámu božího,den co den prosil nebesa,ať už mu odpustí všechno zlé a odejmou od něj ty hříšné myšlenky.Ale utěšoval se,že všechno je snad jen přechodné,že jeho mysl zasáhla nemoc přicházející poznenáhlu a než se vyléčí,projde si pacient téměř očistcem.Prosil boha o lék.V duchu věděl,že on nepotřebuje dryáky,on potřebuje Gérarda.Ale odmítal mu zkazit život.Stovky,ba tisíce jeho zoufalých proseb vyslechly zdi chrámu Notre Dame.Věděl,že ty je nikomu neprozradí.Ale stále se necítil líp.Utlačované pocity mu noc od noci ukusovaly spánku a ubíraly barvy jeho tvářím.Připadal si jako chodící stín. Gérard na tom nebylo nic lépe.Když mu došlo,že Frank nepřijde,usadil se do svého oblíbeného křesla,toho ve kterém poslední týdny často sedívala jeho tajná vášeň.Co když začal něco tušit?Polekal se a utekl.Nebo udělal něco jiného?Něco,čím by Frankovi ublížil?Nebo byl jen přelud jeho ztrápené mysli,toužící po někom,koho by mohla obdivovat,a najednou se rozplynul?Ale byl tu přece ten nedokončený obraz.Podíval se na něj.Znal zpaměti každičký milimetr té bezchybné tváře.Bez rozmyslu uchopil mezi zkřehlé prsty štětec a maloval.Vzpomínal si na detaily a hladil je svými myšlenkami.Na plátno jakoby se přesouvaly skoro samy.Z jeho podvědomí.Nemohl je krotit,jeho ruce byly jeho očima a jeho oči byly jeho srdcem.Trvalo to týden,než byl obraz hotov.Týden co Francesca neviděl.Týden,co bylo jeho nitro v jednom ohni neutišitelném vodou nebo sněhem.
Na Štědrý den ráno vyrazil Frank navyklou cestičkou ke kostelu.Ničím mu ten chlad nepřipadal jiný,slavnostnější.Pořád to bylo jen bolestné prázdno.Nic v něm nebylo utišující,možná jen více do hloubi řezající fakt,že je zase sám.Měl přítele,ale zkazil to,vlastním hříchem.Nechal přátelství přerůst v něco víc.V lásku.Už to věděl,věděl jistě,co ho tak sžíralo.To láska.Věděl to a hnusil se si.Nebýt jeho hloupé posedlosti,mohl být teď s ním a u vánočního punče se smát všem nesmyslným dvorským zvykům.Ale on nechtěl způsobovat svým chováním potíže někomu,kvůli komu to sice začalo,ale jedinou vinu,kterou na tom nesl byla jeho dokonalost.Proto šel do kostela,očistit se a přijmout sílu z rukou nadpozemských.Sílu dál žít. Klekl si poslušně před oltář a sepjal ruce.Dnes se nemohl modlit nahlas,vánoční čas přilákal do chrámu i jiné věřící.Nejen jeho napadlo při prvním pohledu z okna,že dnešní den je vhodný pro odpuštění.I Gérard se s tímhle ráno zachumlal do šály a vyšel z bytu.Lákal ho nejvyšší a tedy bohu nejbližší chrám ve městě.Notre Dame.Prošel vchodovými dveřmi.Atmosféra duchovna ho téměř udeřila do nosu.Rozhlédl se.Postava skrčená u oltáře se mu zdála něčím podivné známá.Přišel blíž a poklekl v tiché motlitbě vedle ní.Na moment se mu zazdálo,že přestal dýchat.Francesco,byl to Francesco!Jeho pokušení,jeho závislost,jeho nepostradatelnost!Srdce zároveň bouchalo jako vězeň na dveře své cely i jako lehoučký motýlek když přistává na kvítcích. "Dobré ráno,pane." To on nepřišel,on zahodil přátelství,už ho nemůže oslovovat tykáním.On to odmítl. "Myslel jsem,že si tykáme?" Tohle Frank opravdu nečekal. "Taky jsem si myslel,že jsi můj přítel." "Omlouvám se,já..." "Zapomněl jsi na mě?Už jsem tě přestal bavit?Našel sis lepší společnost?" neudržel v sobě Gee všechen vztek. "Nekříč na mě,Gee,víš dobře že to není pravda!" "Tak proč?" "Kdyby to všechno bylo tak lehké...Gee,věř mi,ve mně je chyba,nedokážu s tebou teď mluvit.Potřebuju si něco urovnat v hlavě.Nechci ti ublížit kvůli své hlouposti.Pokud mi nebudeš věřit,pochopím to..." "Co se děje,Frankie?Nechápu co s tebou je,ale chtěl bych ti pomoct.Týká se to mě?" "Bohužel týká?" "Udělal jsem něco?" "Ne,tys nic neudělal!Já ti říkám,je to moje chyba.Bůh mě zkouší a vybral si tě jako obětního beránka." "Řekneš mi,co se děje?" "Nemůžu!" sklopil hlavu Frank a rukávem si otřel jedinou slzu. "No tak,Franku!" "Nejde to,nenáviděl bys mě!" "Dnes je den odpuštění.Neboj se,snesu pravdu,ať je jakákoli.Nikdy tě nebudu nenávidět." "Přísaháš?" "Přísahám při jméně svaté rodičky.Nebudu tě nenávidět,ať teď řekneš cokoli." "Dobře.Nemůžu už tě vidět.Než to ze sebe dostanu.Ten hřích.Ale třeba se mi uleví,když o tom budeš vědět.Nemůžu tě dostat z hlavy.Tvoje oči,tvoje tváře,tvoje vlasy,tvoje ruce,tvůj soustředěný pohled když maluješ.Já vím,jsem kacíř.Jsem rouhač.Jsem cokoliv jiného než poctivý křesťan.Pastýřova ovečka nesmí zbloudit z cesty a hledat lepší pastvu v jiných luzích.Tak jako věřící nesmí hledat lásku jinde než u svého boha.Ukamenuj mě,nebo líp,ukřižuj mě,dej mi vypít svou lásku až do hořkého dna.Jen mi prosímtě nevyčítej.Nevyčítej mému srdci zmoženému neskonale odvážnou láskou k tobě,už tak dost bolí.Ubliž mému tělu,jen mi prosímtě věř.Již odejdu a nechám tě tiše se smát mým chorobným přáním.Chápu,co mi teď chceš říct.Chceš mě uklidnit a jen připomenout,že bůh nikdy nedovolí lásku mezi dvěma muži.Vím to.Vím,jak jsem nevděčný.Dával mi v tobě přítele.A já..." už nemohl mluvit.Gérard je stěží uvěřil. "Frankie,neplakej prosímtě.Neplakej,nesluší ti to!Víš,já už se dávno vzdal Boha jako ideálu.Podle mě není spravedlivý,když tě vyžene zpod svých ochranných křídel jen kvůli tomu,čeho si žádá tvé tělo.Přesto v něj stále věřím.Nejsi první muž,do kterého jsem se zamiloval,ale stále věřím,že bůh nás má rád všechny a nehledí na naše pozemské lásky.Muži pro mne byli vždy přitažlivější a přesto jsem se od boha neodvrátil.Můžeš věřit i milovat.Pokud chceš..." Po tomhle kázání si Frank připadal ještě víc zmatený.Ale už ne tak zoufale.Něco v té řeči ho povzbudilo.Vždyť Gérard právě řekl,že cítí to samé k němu.A snad i navrhl...?A nebo si to jen namlouvá?Ale pak vzal Gee jeho tvář do dlaní. "Chyběl jsi mi.Už tě nikdy nechci ztratit!" a políbil ho.Před zraky všech věřících a hlavně Pána.Miloval ho.Ano,miloval!

Le peintre 1

27. ledna 2008 v 21:16 | Anique |  Le peintre
Paříž,prosinec 1517
Poslední tah štětcem.Chloupky se jen stěží dotýkají plátna,přesto za sebou zanechávají viditelnou stopu.Tečka za mistrovým dílem.Třebaže byl velmi mladý,o zakázky rozhodně nouzi neměl.Vždy odvedl svoji práci svědomitě,v termínu a hlavně věrně.Maloval výjevy z dějin,krajinky,zátiší i portréty.Poslední dokončený zobrazoval Lunu.Krásnou,zářící měsíční paní,jejíž oči odrážely vodní hladinu a jejíž vlasy do sebe vplétaly tisíce kapek rosy a voňavých květin.Měsíc byl jeho inspirací.Temné noci vábily nové a nové myšlenky do jeho hlavy.Rád sedíval v křesle naproti oknu a díval se na tu nádheru.V rohu rámu se třpytily pavučinky.Byly úchvatné.Možná proto a možná pro unavenost svých očí je nešel smést.Jen seděl v bezpečí svého křesílka.Odpočíval.Jeho víčka byla těžká a ruce studené.Při dlouhém malování neměl čas je zahřívat.Jeho dny byly jedno dlouhé krásno,jen noci mluvily pravdu.Šeravé uličky a zákoutí osamělého člověla.Umělci bývají takoví.On též.Nevěřil,že je předurčen pro něco jiného než denodenně opěvovat a zachycovat dokonalost kolem sebe,ale nikdy ji nesmět uchopit.Často o tom přemýšlel.A většinou s tím i usínal.
Druhý den ráno se cítil stejně nevyspalý jako obvykle.Stejně přemožitelný vlastním stínem.Sešel po schodech ze svého podkrovního bytu.Ne zrovna nejmladší dřevo zavrzalo při každém dotyku bosého chodidla. "Dobré ráno,Christine!" zamumlal směrem k asi osmileté dívence,dcerce jeho bytné. "Dobré ráno,pane Gérarde!" uklonila se mu uctivě.Tato rodina uctívala umělce možná víc než šlechtice.Za tu dobu jim byl mladý malíř skoro synem.Pozdravil i paní domu a vděčně přijal džbán s vlažnou vodou,který měl každé ráno připravený na umytí.Usmál se vděčným pohledem a vycházel opět nahoru.Do svého království.Postavil vodu před zamlžené zrcadlo a svékl si košili.Díval se na svůj nahý hrudník.Světlý jako ostatní části jeho těla.Sledoval linie krevních cestiček,a přemýšlel nad anatomickou (ne)dokonalostí lidského těla.Jeden špatný pohyb a je konec.Pár vynechaných tepů a nikdy víc už nebude moci poslouchat vzrušené šeptání srdečního rytmu.Nikdy nebude moct cítit krásu.Ta se totiž jinak než zevnitř cítit nedala.Jistě,byla i ta povrchová,ale o tu se nezajímal,té viděl denně dost aby mu připadala všední a okoukaná.Opatrně nabral vodu do dlaní.Protékala mu mezi prsty jako zlatá řeka štěstí.Nedala se uchopit ani zastavit,museli jste využít každičké kapičky kterou vám dávala.Její přízeň byla vrtkavá,nestálá,ale přesto tolik žádaná.Skvěla se třpytem světla ale pod ním byla stejná jako kterýkoli jiný pozemský pramen.Bezvýznamná a chladná.Chladila dlaně i tváře,a mrazila lidská srdce.Kdo nepocítil její hlubiny,chtěl se v ní koupat nekonečně.Neuvěřil.
Po chvíli se zpoza dveří ozvalo nesmělé zaklepání. "Dále." vyzval Gérard příchozího.Nejdřív uviděl složitou bílou paruku protkanou fialkovými vlákny a pštrosími pery stejné barvy.Pak teprve vstoupila její nositelka.Od mládí ji dělily nesčetné zážitky i roky,ale její smích byl mladický a rozmarný.Ani její šaty ničím neomezovaly zvolna se krabatící kůži a ta prosvítala mezi hustým krajkovím. Za sebou táhla skoro jako oběť mladého chlapce,nejspíš syna. "No tak,pozdrav přece,Francesco!" okřikla ho upjatě.Její hlas byl spíš duněním vichřice a kvílením zhýralých vdov než hlasem dámy. "Pozdraven buď Ježíš Kristus." sklopil chlapec poslušně hlavu a předvedl drobnou poklonku.To jeho hlas,Gérard jím byl zcela unesen.Byl zvyklý vnímat krásné věci,ale přeci jenom mezi krásným bylo něco krásnější.Mezi dokonalými bylo přeci jenom dokonalejší.A tenhle Francesco měl v sobě tolik dokonalosti,kolik může jen lidská bytost snést aby nebyla bohem. Oplatil mu úklonku a políbil jeho matce ruku,jak bývalo zvykem. "Co si přejete,vzácná paní?" "Přeji si nechat portrétovat svého syna." Gérard znovu projel jeho bezchybnou tvář pohledem.Ne,něco takového nikdy nesvede namalovat.Nikdy nezachytí věrně takovou krásu.Proč by taky měl,vždyť tohle je jistě vtělený nějaký antický bůh.Byl křesťan,nevěřil v ně,ale pohádky v dětství neminuly ani jej. Usmál se. Francesco zrůžověl jakoby popraškem vzásné orchideje.Gérard se na něj nemohl dívat,byl v jeho očích jen další nepolapitelná touha.Další zbytečná bolest jako vykoupení jeho talentu.Už tak mu bylo trestem,že mužskou krásu vnímal intenzivněji než ženskou.Ale při svém řemesle si nemohl dovolit to dát najevo.Ztratil by polovinu zakázek. Věnoval se proto raději jeho matce. "Jak byste si přibližně představovala...?" "To je snad vaše práce,ne?Udělejte to,jak chcete.Potřebujeme ho jen do sbírky.Tady jsou nějaké peníze,pokud to nebude stačit,řekněte si." pravila a podávala Gérardovi slušný měšec.Tolik peněz v životě neviděl. "Opravdu mi chcete dát tolik?" "Díky bohu nemusíme šetřit na našem jediném synovi.Vaše pověst vás předchází,milý Gérarde.Nebude vám doufám vadit,když vás tu nechám o samotě,mám ještě nejaké vyřizování v paláci." No mně určitě ne,poznamenal malíř sám pro sebe kousavě.

Jak se budí princové 2

27. ledna 2008 v 21:15 | Anique |  Jak se budí princové
Druhý den se králové a královny rozhodli uspořád takovou menší akcičku na louce za hradem.Nic moc velké,jen asi 15 tisíc lidí,dobrá (podle nich) hudba,nějaké občerstvení. "Oni se zbláznili!To už je třetí technopárty tenhle měsíc!Oni to musí tahat i sem!" zavřeštěl zoufale Gerard a chytil si hlavu do dlaní. Náš hodnej Růženek -teda vlastně teď už Bert- si mu sedl na klín a natáčel mu vlásky na prst. "Víš cooo?Nepůjdem se projet?Prosíííím!" Gerard si ho kolenem poposunul. "Tak jo,zlato!Ale toho příživníka necháme doma,viď že jo?" "Tvýho brášku?Já myslel,že byste si mohli dát závody!Abys mi dokázal,že jsi lepší!" provokoval dál Bert. "Samože jsem lepší!" bouchl se do hrudě Gerard. Mikey v rožku jen napodoboval zvracení.Tak si osedlali koníčky a vyrazili na druhou stranu od toho rachotu.Když už byli dost daleko,aby "hudbu" neslyšeli,takže na druhém konci království,zastavil Bert svého oře a oba princové ho napodobili. "Konečně svoboda!" oddychli si všichni jako jeden muž. "Tak,chlapci moji!" tlesknul Bert. "Tady je takový sympatický jezírko.Kdo z vás ho první objede,smí mě políbit.První pojede Gerard!" Gee znovu vlezl na hřbet svého dopravního prostředku.Popravdě mu to moc nešlo,chudák kůň byl úplně na větvi co se to na něj sápe za ynteligenta a začal se obávat o vlastní zdraví.Snažil se teda toho talenta všemožně shodit.Jenže ten se držel jako klíště,za tu odměnu mu to stálo. "Doufám že tohle se nepočítalo do času?!" Bert s Mikeym na sebe mrkli. "No myslím že by ani nemuselo." "Tak stopuj!Teď!" odstartoval se Gerard sám a nakopl koně do zadku (takže si představte jak na tom chudákovi zvířeti seděl).Když už byl dostatečně daleko,přitočil se Berťas k Mikeymu. "Uf,už jsem si myslel,že nám to nesežere!" "Prosímtě,ten je tak blbej že je schopnej lovit polární lišku v tropickým pralese!" Bert se zachichotal a přimáčkl se na Mikeyho. "No taaak,pusu!" žadonil Michael. Žádaný na nic nečekal a tomuto skromnému přání vyhověl. "Ty seš tak úžasnej, brouku!Mě by nikdy nenapadlo poslat ho na okružní vyjížďku kolem Středozemního moře!" vychvaloval svoje princátko exRůžen a provokativně mu popřitom jezdil prstem po bříšku. "Co kdybychom si taky dali jednu jízdu?" "Mmmh,to je smůla lásko,já už koně uvázal!" zamrkal nevinně. "Víš jak to myslím!" "Jistěže vím.Ale co když se vrátí Gerard?" "To se neboj,ten tu nebude dřív jak za tři týdny!" "V tom případě na co čekáš?" a začal sundávat to jeho obtáhnutý oblečení,který předtím tak obdivoval.
Tři týdny utekly jako voda a Gerard už byl zase zpátky.Bert nechtěl,aby ho Mikey opouštěl na tak hrozně dlouho,tak prostě prohlásil za vítěze Gerarda.I když sám věděl,kdo je jeho š(ž)ampionem.Vždyť mu to dokazoval skoro celý minulý měsíc v kuse!Celej polepenej a spocenej se nahrnul "vítěz" po svoji odměnu.Bertovi se ty chaluhy v jeho vlasech ani trošku nezamlouvaly.Tak se prostě jen dotkl rty jeho čela.Noco,pusinka jako pusinka.Vrátili se na zámek.Zajímavý,že po nich předtím nikdo nepátral.Ale matka dvou princátek už se začínala nudit.Rozhodlo se tedy,že svatba bude už v sobotu.Našemu párečku se to samozřejmě ani trošku nezamlouvalo.Snažili se sabotovat,co se dalo.Ale Gerard byl pořád nespokojený.Až v pátek večer.... Do Mikyho pokoje se nahrnuli tři muži v kožených oblečcích a se slunečními brýlemi. "Dělej kluku,tohle je přepadení!" Ten druhý mu poklepal na rameno. "Dave!Ehm...To přepadení máme až zíra!" "Ježiš sorry kluku.Tohleto je únos!Tak zvedni tu svoji kostnatou prdel a pod za náma!" "Nikam nejdu,zítra chceme s Růženem oznámit,že se budem brát!" "No právě proto!" Teď už Mikey chápal!To jeho šmejdský bratr!Proti přesile tří neměl šanci.Za chvilku už visel svázaný do kozelce z koňského hřbetu.Z té rychlosti se mi míhal zorničky. Stíhal si pouze uvědomit,že kdyby poslali Gerarda kolem nějakýho jinýho moře,nikdy by se nesetkal se sicilskou mafií. Ráno už byl někde....neznámokde. Bert se vzbudil do nádherného rána,za oknem lilo jako zběsilý,sem tam se i blýskalo.První běžel za svým miláčkem.Ale co to?Mikey nikde,jeho postel zastlaná a na polštáři ležela jediná růže.Tu chtěl Bertovi dát.Jenže takhle to vypadalo spíš jako rozloučení. Princ se rozbulel jak maličkatej krokoušek.Když měla být zásnubní hostina,vzal si na sebe provokativně Michaelovo tričko,které měl u sebe od té doby co se tak měli rádi u "jezera". "Co to máš na sobě?" Švihla ho královnasvým nejmilejším karabáčem. "No co,tričko!" "Vždyť vypadáš jako nějakej hooligan!A hlavně,je ti malý!" "Není mi malý matko!A nerej do mě porád!Už je mi 17!" V duchu si pomyslel že malý mu není,kdyžtak maximálně úzký.Každý její slovo mu dodávalo pocit že jí brzy dopřeje otestovat postupně všechny mučící nástroje,který tak dlouho shromažďovala.Ale zatím prostě jenom bulel.Královna vypadala šokovaně,teprve teď si vzpomněla,že má dnes její synáček narozeniny. Zatím král pronášel nějaký bohulibý kecy,jak je úžasný,že se nimi dvěma tyhle dvě kálovství spojí.Pak se oficiálně zeptal Gerarda,jestli si ho teda chce vzít.Ten samozřejmě nadšeně souhlasil.Pak se zeptal svého syna.Růžen se hrdě postavil a s očima plnýma slz zařval na celej sál: "Ne!Nechci!Nechci se tě vzít,protože tě nemiluju!" bránil se nutkání přidat k tomu ještě A protože mu táhne z kotle! Dokonce se ubránil i pokušení natáhnout mu jednu.Nebo dvě. Zavřel se v Michaelově ložnici a schoulil se do klubíčka v jeho posteli.Prsty svíral onu růži.Jenže chyba lávky,ta byla taky součástí plánu.Její trny byly napuštěny Gerardovo oblíbenýma lesníma plodama (takže houbišky).A velmi šikovnej Růžen alias Bert se nabodl hned na první špichél,na který narazilo bříško jeho ukazováčku. A nebyla to poslední pomsta zhrzeného nápadníka.Zapojil i nesmrtelného Panoramixe,kterýho věznil pod svou postelí už přibližně 1557 let.Pod pohrůžkou vykácení posvátného háje ho donutil obsázet zámek rychlerostoucíma a ještě k tomu popínavýma růžema.Ať si je Růženek užije...A sám se i s rodiči vydal domů,kde si hodlal léčit zlomený srdce a hlavně vytřesenej zadek z té "malé vyjížďky".
Mezitím Mikey vegetoval v mafiánském doupěti.Mafiáni mu nechtěli moc ubližovat.Přece jenom byl princ,a navíc děsně hezkej princ.Dokonce mu dovolovali oslavovat s nima když se jim podařilo někoho sejmout.A tak toho hned druhý večer využil.Předstíral hrozně milého a popřitom los mafianos ožral jak sudy.Nebylo těžké utéct.Horší bylo zorientovat se,kde se vlastně nachází.Bylo to tam nějaký divný,všude samej ukecanej vlk,zelenej skrček v rybníku,a hele-králík!A dokonce s kloboukem. Pak ještě nějaký dvě děcka co měly pusu od polevy a za nima se hned nejmín stopadesátiletej děděk a nakonec pár trpaslíků.Už byl fakt zmatenej,tak si jednoho z nich zastavil. "Ahoj trpaslíku.Můžeš mi říct,kde to jsem a jak se dostanu do Růžového království?" Trpaslík nasraně dupnul. "Dejte mi už pokoj všichni!To si mám na čelo pověsit,že sakra nepatřím k těmhle sedmi pitomcům?" Ukázal na skupinku kolem jakési cizí ženské v rakvi. "Ježiš sorry,tak co jsi?Ať se hnem dál.Spěchám!" "Já jsem Frank Iero!" "No fajn...Franku...a teď už mi řekni kudy kam!" Frank se zatvářil potěšeně.Měl rád když mohl rozdávat rozumy. Strčil dva prsty do pusy a hvízdnul. Najednou se snesl stín. "Co se děje?" "No co,stopnem si draka ne?Je to dost daleko!Ahoj drákulo!" pozdravil náš dopravní prostředek. "Čau hoši!" odpověděl slušně drak a připálil popřitom Frankovi obočí.Mikey se bál té cesty,ale ukázalo se,že zbytečně,aspoň poznal cizí kraje.Dalšího dne doletěli na místo určení.Michael chtěl zaplatit drakovi tím,že mu chtěl nechat Franka na sežrání,ale drak prohlásil,že jak se tak na něj kouká,asi se dá na dobročinnost.Nedivil se mu.Jenže tím vyvstával problém :co s ním! Drank frnknul hned po příletu a čekat na další spoj si nemohli dovolit.Chtě nechtě ho musel vzít s sebou.Třeba se ještě bude hodit. První zamířil do ložnice,kde při návštěvě spával on.A jelikož nevlastnil mačetu ani přípravek na hubení plevele,napadla ho spásná myšlenka.Poslal prvního Franka.Obětní trpajzlík! Ještě stále se totiž nevzdal myšlenky,že jak stáli u Sněhurčiné rakve,že Frank akorát zapřel svoje příbuzné.Probili se větvema a konečně se vynořili u kýžených dveří. Jenže ty dveře byly zcela pokrytý pavučinou! "Co budem dělat?" "Otevřeš ty dveře,ne?" "Ale já se bojím pavouků!" "Si děláš srandu!Já taky!" "Nemaj někde v tomhle zámku Biolit?" "Co já vím?Možná tak ve sklepě!" "Tak na co čekáme?!" Neohroženě se vrhl na schody. "Kurňa kde je tady sklep?" "Ty seš ale trotl!Poď za mnou!" Mikey začal ztrácet trpělivost.Ale pak si uvědomil,že za dveřma je ještě pořád ten medvěd. "Dělej,lez!" naporučil Frankovi. "A bez Biolitu se nevracej!" Frankie poslušně odklopýtal (spíš se skutálel) po schodech.Mikey pro jistotu zavřel.Za minutku se ozvalo klepání.Otevřel.Vykoukla na něj medvědí hlava. "Ahooj!" Michael se lekl a dveře zase zaklapl.Za chvilku zase klepání.Otevřel dveře.Zase medvěd. "Zalez už sakra,já chci Bilolit a ne nějakou chlupatou příšeru!" Potřetí. "Ku*va já z toho medvěda vyrostu!" zařval,ale stejně otevřel. "Chmpf,chikals che chcech chiolich." mumlal medvěd.Z tlamy mu koukala Frankova ruka svírající Biolit.Mikey se zaradoval a poplácal medvěda

Jak se budí princové 1

27. ledna 2008 v 21:15 | Anique |  Jak se budí princové
Slíbená pohádka...Není vůbec kdovíjak úžasná,ale taky jsem chtěla stvořit něco aspoň částečně srandovního:D Silně mě ovlivnilo přečtení Zlatohlávka *in love* Pohádku doufám (když už tak aspoň podle názvu) poznáte:D

"Ještě ne!"
"Ještě ne!"
"Už!"
"Kurňa,kterej magor tu takhle po ránu střílí!" vyskočil starý král z postele."Auuu!" zavřeštěl následně,když zjistil,že stojí na brýlích svého rádce,z kterého dal po prohrané válce udělat rohožku ke svému loži. "Sakra,to jsem nevěděl,že budeš škodit i po vycpání!" Na jedné noze vyskákal na chodbu. "Co se tu děje?Proč se střílí?Někdo nás napadl?" Nějak se na té jedné noze zapotácel a musel se chytil služky kolem krku.Ta jenom zavřeštěla a dala se na útěk.Král samozřejmě neudržel rovnováhu a už se placatil na zemi.
"Taky to s váma seklo,co?" vybafl na něj jeho současný rádce.
"A co?Může mi někdo říct,co se tu děje?A proč je to tu jak na vojenské přehlídce?" Král už byl docela vzteklý.Kromě střepů v noze měl teď ještě naražený pozadí.
"Vždyť jste to přece sám naporučil,až se narodí...ehm...miminko." Teď už byl král úplně mimo. "Jaký mimino?" "No vaše přece!" "Moje?Jaktože nic nevím?A pomožte už mi vstát,vy tajemnej barde." Rádce ho teda vytáhl na nohy a doprovodil do královniny komnaty.Mezitím se mu jakš takš rozsvítilo. První se vrhl za svojí ženou. "Ahoj zlato.Tak co,kde je naše mimí?" královna ho unaveně a otráveně odvelela k oknu s tím,že jestli se s ní ještě někdy pokusí něco mít,vlastnoručně mu ho zauzluje na tři suky. Král valil oči jak žaba pod slonovou adidaskou,než mu doktor vysvětlil,že to je normální poporodní stav.
"Tak kdepak je naše Růženka?" tlemil se od ucha k uchu na to něco,co leželo v kolíbce.Dítě se šklebilo po něm. "To je ale škaredý děcko.Je vůbec moje?" zeptal se král nevěřícně. "Dyť se na něj podívej,celej ty." ucedila královna kysele."A nerada zklamávám tvoje ego,ale naše plány jdou jaksi do kytiček.Máme kluka." "Růžen?" král nevycházel z úžasu. "No asi už jo,no. A ty malej parchante,nevyplazuj na tatínka jazyk!" Rázná výchova ve sparťanským táboře se nezapře.Na krále to bylo moc,tak se šel prostě ožrat.Nejradši se opíjel se svým bývalým rádcem.Už jenom proto,že z něj byla rohožka a on mohl všechno vypít za něj.
"Opravdu myslíš,že je moudré jet naši maličkou příšerku ukázat té tvojí divné sestře?" ptala se ustaraně královna.Na jméno Růžen si prostě nemohla zvyknout,tak svého syna prostě popisovala,když o něm mluvila. Dítě se na ni šklebilo jakoby si o ní myslelo akorát tak pár hodně nelichotivých věcí. "Mysli si o ní,co chceš,je to moje sestra." štěkl na ni král. "A už ním neházej!Jsme tady!" vypakoval je oba z kočáru. "Ale no tak,drahý,zničíš mi účes!" pištělo její veličenstvo. A z pištění se nedostalo,protože vzápětí se objevila králova sestra. S královnou to málem seklo.Než se sesula k zemi,stihla pouze poznamenat,že už se nediví,z které strany je chudák dítě tak poznamenaný. Tetička vypadala jako upír rafinovaně převlečenej za rákosníčka,nebo taky dost možná naopak. "Drž,ségra." vpálil jí svého syna do náručí a jal se vyhrabat svoji manželku z blátivé louže. "Ahoj škvrně!" hodila na něj zkoumavým pohledem. "Jak že se jmenuje?" "Růžen." Královna úspěšně předstírala,že neslyší. "To je hnusný jméno.Po matce?" Mezi těma dvěma skoro lítaly jiskřičky. "Sklapni!" střelil jí král.Přece jenom byla mladší a tak si na ni mohl troufat. "Spíš se zabývej naším dítětem.Jestli na něj budeš zlá....!" zavrčel výhružně a začal si vykasávat rukávy. Vystrašeně se koukla na krále,na naštvanou královnu a pak na toho prcka. "Tak jo." a dělala že si ho upřeně prohlíží.Ruka,noha,zorničky. "A co chcete abych viděla?Copak jsem doktor?" "Ježiškote,jestli bude po ní i blbej,tak se máme na co těšit." stěžovala si královna,dost nahlas aby to její "příbuzná" slyšela. "Tsss!" prskla. "Na,tady ho máš. Určitě si s ním ještě užijete zábavy.Asi bych mu měla ještě něco hezkýho popřát,že? Dobře,ty malej pinďo :V den tvých sedmnáctých narozenin tě něco píchne a už se z toho nadosmrti nevzpamatuješ!" Polechtala ho přes fusak na břichu a malý princ hodil šavli na její zbrusu nové šaty. "Neměla jsi jím tak házet." nenechala si ujít další příležitost jak si rýpnout do královny.Ta na ni hodila jediný pohrdavý pohled a táhla manžela zpátky do kočáru. "Chudák děcko,dokud bude v téhle zemi,pořád mu bude hrozit nebezpečí!" zařvala ještě za kočárem. "Musíme ho oženit,nejpozději v den jeho sedmnáctin.Nebo ho ještě něco píchne a už se nevzpamatuje." zopakovala královna slova té potvory už v bezpečí kočáru. "Tak někoho najdi,komu nebude vadit za manžela takovej brontosaurus." namítl logicky král. "Uvidíš,někoho seženeme." rozhodla královna a debatu ráznou ránou přes manželovu hlavu ukončila.
Roky ubíhaly.Růžen se vyhrabal z podoby maličkého dinosaura,byl den ode dne krásnější.Možná až moc.Služky se za ním vznášely jako Monty Jack za cihlou sýra,ale on radši laškoval s podkoním nebo s kuchařem.No jo,naše princátko prostě nebylo zrovna na panenky.Když to rodiče zjistili,krále to pro změnu zase složilo a královna už si chystala svůj milovaný obušek.Co budou dělat?Věděli,že ho musí do jeho sedmnáctin vypakovat ze země,přinejhorším mu musí sehnat nějak politickej azyl.Nad tím taky uvažovali,jenže nepřišli ani na jeden stát,který by s nima nebyl v konfliktu.Zbývala jediná možnost-oženit ho! Ale kde sehnat jinýho prince podobnýho ražení?Hledali a hledali,dokonce si kvůli tomu pořídili internet a začali odebírat Profit,až nakonec jednoho dne...objevili na seznamce jistého ne zrovna úžasného,nicméně podle jejich mínění přijatelného prince. "Růženku,zlatíčko,zítra ti přijede nápadník!Zkus na něj být milý,ano?" Růžen byl očividně překvapen,ale nedal na sobě znát svoje nadšení.Nedávno se rozešel se zahradníkem a nový chlap byl pro něj vítanou změnou.A tenhle bude navíc posvěcený i rodiči!V noci skoro nespal,jak se na toho neznámého těšil.Dokonce si kvůli němu sám vypral spodky!Nemohl si přece dovolit je svěřit nějaké služce! Kolem poledne už netrpělivě přešlapoval na nádvoří. "Už jedoooou!" zařval kdosi z cimbuří a Růžen se tak lekl,že si málem musel jít znovu přeprat spoďáry.Schoval se za maminku.Ale ta,jak známo,nebyla zrovna příklad milující výchovy a hlavně se synáčka chtěla zbavit. "Dělej,nehraj si na debila!" ohla svýho Růženka a kopla ho až někam tři metry před sebe.Ale to už do nádvoří vjížděl kočár.Byl černý a měl sklápěcí střechu. "Luxusní!" poznamenal král a první co udělal bylo,že si pro sebe zabavil toho druhého krále a zalezli do jeho garáže,kde měl sbírku nejdražších kočárů. Růžen to tam neměl rád,ze všech těch olejů a podobných hnusů se mu zvedal žaludek.Jakmile se začalo mluvit o koních,běžel radši k sobě do komnaty a mlátil do cemballa. Král už si občas připadal,že má vážně dceru. Teď tedy zůstali na nádvoří jen královny a dětičky. Navzájem se poklonily. "Tohle je Růžen." oznámila stroze královna. "Tohle je můj starší syn Gerard - a tohle je Michael." Oba udělali poklonku krásnému Růženovi a jejich matinka pokračovala. "Gerardek přijel na námluvy.Tak co Gerardku,jak se ti Růženek líbí?" Královna se snažila zaplašit neodbytný pocit jako by každou chvíli měla vyhodit co snědla za poslední dva týdny. Gerard se jenom začervenal a sklopil oči. Ale Růžen se radši věnoval jeho mladšímu bratrovi. Hmmm,Michael,Mikey.... Kéž by byl radši on jeho budoucí partner!Na svou dobu byl oblečený docela nezvykle,ale Růžen to byl schopný překousnout,protože tahle móda zdůrazňovala mnohem víc to,co tak toužil vidět.Nejlépe nadčasově,tzn bez jakéhokoli oblečení.Olízl si rty a úchylně se na svůj nový objev usmál.Ten mu to bez zdráhání oplatil. Ale to už se Gerard díval a zkroutil svému milému malému bratrovi ruku za zádama.Královna si ničeho nevšimla,protože se zrovna snažila pochopit,jak funguje královnin nový vynález - španělská bota.S mučícími nástroji se ráda chlubila,byla do nich úplný blázen.Tak ji zatáhla do hladomorny. A zatímco se rodičové věnovali svým zájmům,rozhodl se Růžen ukázat svým hostům hrad.
"Pojďte za mnou!" zašeptal."Co ti jebe?Do sklepa můžu zajít i doma!" ošíval se Mikey. "Brácha má strach ze tmy." pošeptal Růženovi do ucha Gerard (a popřitom mu ho pěkně splival). "Nevadí.Dej mi ruku,myško jedna...ustrašená." V tu chvilku Gerard zalitoval,proč jenom musí bejt tak odvážnej.Ale co,jednou se mi to vyplatí,pomyslel si.Teď jen závistivě pozoroval mladšího bratra jak mu nabaluje ženicha. "A kam to jdeme?" snažil se ho na sebe upozornit aspoň tím,že fingovaně zakopl.Tak nějak nepochyboval,že ho Růžen chytí,ale chyba lávky.Gerard dopadl hubou do kanalizačního kanálu. "Ku*va!" zaklel. "Hezký!" "Co je hezký?" "To slovo!Asi ho začnu používat!" "Znám mnohem víc slovíček,které bych tě mohl naučit." koukl na něj se zdviženým pravým obočím. "Ježiš di dál!" "Proč zas?" "Ses vymáchal v kanálu!" Gerard se naštval a vydal se napřed.Ale jaksi nečekal,že sklepení tohohle hradu je takovej zvěřinec. Nejřív standartně pár pavoučků,tomu se nedivnil.Pak krysy.Kočky.Psi.Jeleni.Krokodýli.Sloni.Opice. "Ku*vaaaa!" zavřeštěl do prostoru když narazil na medvěda. Růžen zděšeně přiběhl. "Ty vole,co tu trolíš?A jak ses dostal přes hlídací kobru?" "Teď se ptám já!Co to tu sakra je?" "To je ilegální ZOO mojí tety.Ale ten medvěd je tu jaksi přespočet.Budu se jí muset zeptat.A teď zdrheeeej!" zakřičel když se méďovi jejich přítomnost přestala líbit a on se rozhodl že v jeho žaludku by jim to slušelo víc.Gerard na nic nečekal a nasadil kulometnou rychlost. "Proč zdrháš?Medvědovi neutečeš!" volal za ním Růžen. "To nevadí,mě stačí když uteču tobě!" Růžen si jen stačil pomyslet co je to za idiota,že ho taky mohl zachraňovat,když přijel na námluvy.Ale radši beze slova ještě zrychlil až dosáhl dveří.Mikey za ním tvrdě zavřel. "Aby nám tak ženicha sežral medvěd!" poznamenal falešně ustrašeně se skousnutým rtem. "No to by bylo fakt strašný"ucedil Růžen ironicky. "A cos chtěl vůbec dělat v tom sklepě?" "Chtěl jsem vám předvýst naši vinotéku.Tak poď,jdem se ožraaat!" A protože se Mikey pořád bál tmy,táhl ho za ruku za sebou.Za chvíli se za nimi zjevil i Gerard,který se neznámo jak dostal z medvědových spárů. "Slyšel jsem něco o chlastačce?" vyprskl hned nadšeně. Mikey si nedal ujít další příležitost jak bratříčka shodit. "No víš,on nevynechá jedinou pařbu,takže už je znalec.U nás má titul hlavního hygienika,protože kde se mu nelíbí,to automaticky zakáže pro nevyhovující podmínky." "Vážně?" "To není tak!" "No radši si dávej pozor,s alkáčem zrovna nevychází..." "To ovšem nezabraňuje ožrat se nám dvěma!" vypískl nadšeně Růžen.Pak už do sebe klopili flašky vína jednu po druhé a Gerard jen závistivě koukal. Nemůže být přece pod obraz hned první den,samosebou!A jak se znal,tak ovládnout by se určitě neovládl. Tak tam ty dva nechal se po sobě vesele plazit,poslední kapkou do ohně pro něj bylo,když si jeho malý bratr dovolil prohlásit,že Růžen má divný jméno a překřtil JEHO ženicha na Berta.Brrr,to už je i ten Růžen lepší!Prostě odešel.

Mauvais sang 3 THE END

27. ledna 2008 v 21:13 | Anique |  Mauvais sang
Nemohl jsem spát.Střídavě jsem myslel na Gerarda i na Dominica.A hlavně na to,co budu dělat já.Koho?Zatím nevím..Ještě nepřišel ten čas.Setkával jsem se s oběma.Gerard byl perfektní v tělesných věcech a Dominic mi dával klid a bezpečí.Ani jeden nevěděl,jakým způsobem trávím čas,když nejsem s ním.Oba věřili,že pro mě jsou tím jediným,tak jako dřív bývali navzájem.A já jim oběma pořád vnucoval tu lež.Každému patřila polovina mého srdce.Myslel jsem,že tahle idylka nikdy neskončí.Možná jsem v to i věřil...
Největší pozor jsem musel dávat ve škole.Když jsem si domlouval odpoledne s jedním,nesměl ten druhý být v místnosti.Pořád spolu nemluvili. Popravdě,pro mě to bylo více než dobré.Aspoň se nic nedozvěděli.A všechno šlo podle mého.Měsíc. To totiž začaly prázdniny a každý z nich doufal,že teď s ním budu trávit víc času.Moje dny byly rozplánované do jediné minuty.Musel jsem si už psát do mobilu,s kterým mám v tu chvíli být.Nerad jsem si to přiznával,ale už jsem to přestával zvládat.Musím si vybrat.Rozhodl jsem se pro takovou zkoušku.Vyzkouším na Gerardovi jeho smysl pro romantiku a na Dominicovi jestli už se poddá.Kdo bude lepší,vyhrál.Mě.To jsem ale úžasná trofej,což?
První šel na řadu Gerard.Napsal jsem mu SMSku,aby večer přišel,že chystám překvápko.Spáchal jsem večeři,dokonce i sehnal svíčky a čekal.Dorazil o deset minut později než bylo domluvené.Snažil jsem se hrát naštvaného,ale dlouho mi to nevydrželo.Popadl jsem ho za ruku a vláčel do kuchyně.Galantně jsem ho posadil. "Dnes romatické,puso?" Nahodil jsem nevinný úsměv a dal si záležet na tom,abych se začervenal. "Nemáš rád romantiku?" "No.... pro tebe všechno.Jinak ty kýče jsou mi úplně jedno,ale pokud se ti to líbí!?" "Ty seš tak hodnej!" usmál jsem se a plácnul mu na talíř to něco vlastní výroby,co nám bude muset pro dnešní večer stačit. Ale to by nebyl on,aby i z tohohle neudělal lechtivou hru.Ony k tomu ty špagety přímo vybízely.Namotal jich pár na vidličku a podával mi je přes stůl.Otevřel jsem pusu,ale já šikovná osoba jsem je všechny nepobral a některé mi spadly na kalhoty. "Ups,promiň.Očistím to." mrkl na mě.Všechno by bylo v pohodě,kdyby ty zatracený nudle neskončily přímo v mým rozkroku a on je nechtěl odtamtud přímo sníst.Prasátko. "Nebylo by lepší jíst bez kalhot?Ušetřil bys za prací prášek.." "Víš Gee,já dneska...chápeš...chci dnešek tak trošku romantickej.Nemusíme pořád ty-víš-co." "Myslíš že to jde?Zkusil ses někdy podívat do zrcadla?Ale když si to přeješ..." Omluvně mě líbl na tvář.A pak už jsme se navzájem krmili zcela nezištně.Myslím že Gee začíná vyhrávat.Pak jsme se zahrabali ke mně do pelíšku,pustili jsme si nějakej film a ruku v ruce jsme u něj usnuli.Dokonalé!
Další den byl na programu Dominic.Tady musím začít romanticky chtě nechtě.Pozval jsem ho na výlet.Dvoudenní,s přespáním v hotelu.Geemu jsem nakecal,že jedu k babičce.Ráno jsem si ho vyzvedl u jeho domu.Ještě že už mám řidičák.Sedl si na sedadlo spolujezdce a já ho lehce políbil na tvář.Usmál se.Sluníčka v jeho očích byly zpátky.Asi mě měl hodně rád.Zastyděl jsem se sám za sebe. "Kam jedeme,Bertie?" zeptal se důvěřivě. "Překvapení!" "Ale no taaak,miláááčku!" protahoval,věděl jak to na mě působí.Položil svoji ruku na moje koleno.Už byl odvážnější než při našem prvním "rande". "Uvidíš!" dělal jsem dál nepřístupného. "Dobře dobře,věřím ti." Jo kdybys věděl,Domí. Uvelebil se spánkem na mém rameni. Jeli jsme docela dlouho,už se začínal nudit,tak si těmi prstíky kreslil na mém koleni obrázky.Na vteřinku jsem otočil hlavu,abych ho líbnul do vlasů. "Miluju tě Berte,strašně moc.Nejsi takovej pokrytec jako Gerard." Zaskočilo mě to.Ne ani tak ta věta,jako to,co se mnou udělalo moje svědomí.Takový strašně prudký škubnutí v žaludku.Musel jsem to zaplašit.Moje sympatie k oběma už byly zase vyrovnané.Ale blíž byl Dominic,takže jsem se musel věnovat jemu.Ne že by mi to dělalo problémy,ten kluk ve mně prostě vzbuzoval pocit,že se o něj musím pořád starat.Hned jsem se vrátil k řízení,abychom nevybourali. "Už tam budem?" zeptal se ospale."Vydrž ještě,pak bys z toho nic neměl!" Po cestě jsme se stavili na obědě.No spíš v mekáči.Nechtěl jsem ho moc hýčkat,ale on byl prostě šťastný za to,že jsem s ním.Celou dobu se tulil a usmíval se.Pak jsme jeli dál.Asi ve tři odpoledne jsme dorazili na místo. "Zavři oči." přikázal jsem Dominicovi.Vyskočil jsem z auta a vyzvedl si ho na druhé straně.Poslepu jsem ho vedl k ceduli. "Už můžeš otevřít oči!" Rozlepil víčka,zamrkal,pak je vyvalil a pak se mi vrhl kolem krku. "Díky lásko!To je to nejhezčí co pro mě kdy kdo udělal!" No jo,já jsem tak hodnej...Jednou se zmínil,že má rád jednu skupinu.Tak jsem nám na ni prostě koupil lístky.A Dominic je z toho na větvi!Vytrpěli jsme tu hnusnou frontu než nás konečně pustili dovnitř.Dominicovi úplně zářily očička nadšením.Užíval si to.A já si ho prohlížel.Vypadal prostě nádherně.Dnes si užiju taky!Ale trochu jinak.Když koncert skončil,odvezl jsem nás do hotelu.Samozřejmě jsem měl zamluvený pokoj,nechtěl jsem riskovat,že budu spát na lavičce v parku jako nějakej houmles. "Tak jak se ti to líbilo,lásko?" zeptal jsem se nevinně hned za dveřma. "Bylo to úžasný!Opravdu ti děkuju.Tolik pro mě děláš..." A to nebylo to nejnezapomenutelnější,hochu. Přišel ke mně a dal mi pusu.Ještě byl celej rozpálenej.Obmotal jsem jeho pas pažemi a přitáhl si ho blíž. "Už jsem ti říkal,že máš perfektní zadek?" zašeptal jsem mu.Zahihňal se."Myslíš?" Abych mu to dokázal,pomalinku jsem mu po něm přejel.Do smíchu se přidala lehká příměs vzrušeného vzdychnutí. "Tak tohle se ti líbí,takhle to chceš?" šuškal jsem vzrušeně a vzrušivě,zatímco moje rty se věnovaly jeho ušnímu boltci. Neostrčil mě. "Jo,přesně takhle!" "V tom případě..." přemístil jsem tu ruku seshora džínoviny pod ni.Svaly měl stažené.Poprvé jsem se ho takhle mohl dotknout.Zdálo se mi to jako vytoužená odměna. "Berty,zastav prosím tě,musím...musím ti něco říct." A jejej.Přehnal jsem to.Teď mě určitě vyfuckuje a uteče.Ještě není připravený. "Co je,miláčku?Něco špatně?Omlouvám se,myslel jsem že to chceš taky." Omluva byla to první,co mě napadlo. "Neomlouvej se.Já...chci to.Ale dřív než se to stane,musím ti něco říct.Nechtěl jsem s tebou spát dřív než si budu jistej,že si se mnou jenom nehraješ.Dneska jsi mě přesvědčil.Miluju tě,doopravdy.Myslím,že jsem připravenej.Chci s tebou být už napořád!" Zas to zasraný svědomí!Mazej pryč! Na nějaký výčitky nebyl čas,konečně jsem mohl provádět s jeho tělem to,po čem jsem tak dlouho toužil.Nebyl to zas takovej konzervativec,jak by se mohlo zdát.Znal i mně úplně cizí způsoby,jak mě vydráždit k šílenství.A já z něj opravdu šílel.Během jediné noci mě přesvědčil o tom,o čem jsem pochyboval celý předešlý měsíc.Ano,on,do něj jsem zamilovaný!
Naše krásný společný prázdninky se protáhly na celý týden. Gerardovi jsem napsal,že babička onemocněla a já musím zůstat u ní.Přesto jsem pořád trošku cítil výčitky.Ale Dominicova přítomnost mi teď byla vším.Za ten týden jsme se vrátili.Dojeli jsme ke mně domů a já naposledy líbnul svého nového a hlavně už oficiálního přítele na tvář.Když jsem se na něj usmíval,stále držíc jeho ruku,bylo mi božsky.Z mého pobláznění mě vytrhl obličej,který se mihl za roh.Kdo to sakra byl? Proč se ptáš debile,moc dobře víš,kdo to byl!Gerard! A proč nic neudělal? Prostě zdrhl! Musel se to dozvědět zrovna takhle?Ne,nemusel!Jsem idiot,vážně!Rozloučil jsem se s Dominicem a zašel domů.Ale hned jak jsem si byl jistý,že je dost daleko,vypálil jsem směrem Gerardův byt.Zvonil jsem.Nic.Ťukal jsem.Nic.Mlátil jsem.Nic!Sakra furt nic!Co když se mu něco stalo? Vtom vylezla z vedlejších dveří stará sousedka,v zástěře a s natáčkama na hlavě. "Toho tu hledáte marně,dneska odjel.Prý byl nějakej nemocnej,jel se léčit do Evropy.Nějaký Švisko nebo tak nějak.Nikdy jsem o tom státě neslyšela..." Vyvalil jsem oči.Gerard odletěl?Proč mi to neřekl?Proč se nerozloučil?Znovu jsem si vybavil jeho obličej,když nás s Dominicem viděl.Určitě se přišel rozloučit!Jsem opravdu šmejd!
Jediné,co z toho vyplývalo,bylo,že jsem teď s Dominicem mohl být veřejně.Mohl jsem se s ním po městě vodit za ručičku,beze strachu že by to Gerard viděl,mohl jsem ho líbat u zmrzlinového stánku,mohl jsem ho vzít k sobě domů.Mohl jsem co jsem chtěl,ale tu radost mi něco kazilo.A to něco byl Gerard.Středa večer,asi měsíc po tom,co Gerard odjel.Seděli jsme s Dominicem na pohovce a v objetí jsme koukali na zprávy.Obvykle jsme to sice nedělali,ale dnes měl být po nich celkem zajímavý film. "Dnes kolem třetí hodiny odpoledne se zřítilo letadlo společnosti French airlines letící z Ženevy do Paříže.Žádný ze stopadesáti cestujících nehodu nepřežil.Co bylo její příčinou se dosud neví,objevily se i spekulace,že by mohlo jít o teroristický útok.Podle očitých svědků se ozval mohutný výbuch a poté mohli vidět už jen k zemi se řítící stroj.Na palubě byli i dva občané Spojených států.Pětadvacetiletá Monica Shepher z Indiany a osmnáctiletý Gerard Way z Bellevile.Policie se snaží záhadu objasnit,nicméně předpokládá,že by jí práci mohlo okrátit nalezení černé skříňky." zůstali jsme s Dominicem jako opaření.Gerarde!Cos to udělal!Nedal jsi mi ani příležitost!Hrnul jsem se k mobilu.Od rána jsem byl s Domískem a od nikoho jiného jsem zprávu nečekal.Odemknul jsem klávesy v bláhovém domnění,že najdu třeba smsku od Geeho,že je v pořádku a že přijede.Nic takového.Sice tam zpráva od něj byla,ale její obsah byl zcela jiný. "To pro vás.Miloval jsem vás,oba.Nezapomeňte...oba.Berte,dej na Dominica pozor.Domí,ty se hlavně nenaštvi.Takhle je to nejlepší..." To..ON?Jak mohl jen tak vyhodit do povětří letadlo?Dal jsem zprávu přečíst Dominicovi a rovnou jsem mu všechno vysvětlil.Nezlobil se,jen mu to bylo líto.Nechtěl mě opustit,vždyť neměl kam utíkat.Nechtěl mi nadávat,vždyť já ho miloval opravdicky.To kvůli nám...S Dominicem jsem pak měli opravdu silný vztah.Nepojila nás jen vzájemná láska,byla v tom i vzpomínka na někoho,koho jsme milovali oba...A takovéhle spojení nikdy nekončí...Miluju tě Dominicu!Miluju tě,Gerarde....Miluju vás oba...A navždycky budu...

Wait for me 9 THE END

27. ledna 2008 v 21:13 | Anique |  Wait for me
Vrátil jsem se do nemocnice.Za Bertiem.Pořád spal,ale doktoři říkali,že už by se měl brzo probudit.Chtěl jsem být u něj.Sedl jsem si na okraj postele a opatrně pohladil jeho tvář.Zavrtěl se a jeho řasy jakoby oklepaly neviditelný prach.Otevřel oči. "Mikey?" zeptal se roztřeseně. "Copak miláčku?" "Co se stalo?Nic si nepamatuju..." "Najednou jsi omdlel.Doktor říká že totální vyčerpání organismu.Budu na tebe muset dávat větší pozor!" cvrnkunl jsem ho do špičky nosu. "Já..nechci ti přidělávat starosti.Už tak dost že mě u sebe necháváš." "Nech toho,lásko.Nějak to půjde.Miluju tě!" a na důkaz jsem ho políbil.Ale v tu chvíli vpadl dovnitř doktor. "Uh,omlouvám se.Jen,nesu vám nějaké léky pane McCrackene.Jenom vitamíny a tak.Jste slabý. A ještě jednou se omlouvám,příště zaklepu. Vy se pak u mě stavte,pane Wayi." a pozpátku vycouval ze dveří. "Co to mělo znamenat?" tvářil se Bert nechápavě."Co ti chce ten chlap?" "Neboj se,není to nic s čím by sis měl dělat starosti.Odpočívej,ju?" "Jak mám být do p*dele klidnej když nevím co se děje?Co když mi s ním třeba zahýbáš,hm?" skoro křičel. "Ty mi nevěříš?" zasmál jsem se.Celé to bylo absurdní.Já a ten doktor?Nikdy! Jenže Berta ten smích ještě víc rozhodil.Seděl teď na posteli,už nekřičel,ale jeho tváře skrápěly kapičky slz. Přitáhl jsem ho k sobě do náručí. "No tak,love,přece bys nevěřil že bych tě dokázal podvýst?Tebe!" "Máš se mnou jenom starosti,Mikey...Jsem totálně na nic.Proč se o mě tak staráš a nepošleš mě rovnou do horoucích pekel?" "Berty klid,už jsem ti to sice říkal,ale klidně to zopakuju ještě nekonečněkrát :protože tě miluju.Nedokázal bych tě podvýst stejně jako bych tě nedokázal opustit." Líbl jsem ho na čelo. "Promiň..." zašeptal. "Nedokážu si vysvětlit že mě může milovat taková skvělá bytost jako ty,myško." "Zasloužíš si to..." Pak už ani jeden z nás nic neřekl,jenom jsme se objímali a bylo nám spolu krásně.
Druhý den jsem měl jít poprvé do své nové práce.Už ve škole jsem byl nervózní jak štěně.Doma jsem si stihl jenom uvařit čaj a už jsem zase letěl.Tentokrát za Gerardem.A jejej,zase jeden z jeho krizových dnů.Obrovský rozdíl proti včerejšku.Nezuřil,ale pro změnu s nikým nemluvil.Ani se mnou.Seděl u okna a koukal.Já mu vyprávěl nesmysly,co bylo ve škole.Ale brzo mě to přestalo bavit. "Tak já půjdu." oznámil jsem mu pouze když jsem ho pohladil po vlasech a chtěl odejít. Něco mumlal,snad abych to neslyšel,ale já ho stále vnímal. "Jdi si za tou svou ku*vičkou,když je ti důležitější než já.Hezky ho vojeď a nezapomeň pozdravovat." Co se to s ním děje?Ale já už stál skoro u dveří.Další překvapení.Musím na Berta dávat opravdu pozor. Na dveřích totiž visela panenka,jemu docela podobná, a tělo měla propíchané aspoň desíti jehlami.Otřásl jsem se.Gerarde,bojím se tě!
Před prací jsem se ještě stavil u Berta.Všechno jsem mu pověděl.O té šichtě i o Gerardovi.Snažil se mi dodat sílu.Že spolu všechno zvládnem.Naposledy jsem ho obejmul a vyšel z těch dveří,které mi pustí mého miláčka domů nejdřív za týden.No co,aspoň u něj budu moct být mezi prací,když se po mě nebude nic žádat. Ustrašeně jsem vlezl do primářovy kanceláře. "Nebojte se,já vás neukousnu." zasmál se první.Značně tím uvolnil atmosféru.Hned mi naložil to jejich protivný sterilní oblečení. "No nevypadáte zrovna jako na přehlídkový molo." zhodnotil moje nové vzezření kriticky.Teď jsem se smál já. "Takže váš první úkol.Odnesete svoje papíry dolů do kanclu.Pak se vrátíte sem.Počkám tady a všechno vám ukážu." Uf,první úkol snad zvládnu.Začínám fakt dobře.Během dvou minut jsem byl zpátky. Doktor mě tedy vzal na takovou "noční vizitu".Ukazoval mi jak správně odborně měřit teplotu (což spočívalo pouze v tom hodně přemoudřele u toho kecat),jak správně píchnout injekci ať se tím nemusí zdržovat lékař a vůbec tak podobně.Najednou jsem si připadal děsně důležitě.Všechno,co mi ten večer uložil,jsem zvládl.Mohl jsem na sebe být pyšný.
Ale ráno jsem si připadal jak po flámu.Usínal jsem vestoje cestou do školy.A to mě čeká ta zkouška.Otravný cizí jazyky!Seděl jsem v té lavici absolutně ospalý.Moje horní víčka byla stále blíž těm spodním.Sem tam na mě učitelka něco bafla ale já ji ani moc nevnímal.A tím pádem jsem... tu zatracenou zkoušku projel!Neměl jsem čas ani náladu se na ni učit,a popravdě,doufal jsem že mou pasáž si dnes učitelka odpustí a vytasí mě někdy jindy.Bohužel,nevyšlo to.A já se pajdal domů,ospalý,zničený a ještě s podmínkou,že pokud tu známku neopravím,nechá mě ta stará škatule rupnout.To si fakt nemůžu dovolit!Chtěl jsem se učit,opravdu jsem chtěl,ale sotva jsem zapadl do peřin,už jsem mohl studovat akorát tak barvu očních víček zevnitř.Bohužel jsem si ani nestihl nastavit budík.Kolik je?Sakra!Půl desáté!Už jsem tam měl půl hodiny být!Ospale jsem vystartoval,ani jsem si nevšiml,že mám sešit ještě pořád v rukou,brejle na půl žerdi a navíc jsem zapomněl zamknout,jak jsem si později uvědomil.Vpadl jsem rychle k primářovi,že se mu musím omluvit. "Dobrý den,omlouvám se pane,já zaspal.Dnes toho bylo na mě opravdu moc.Slibuju,už se to nebude opakovat." "Dobrý den.No,sice vám nijak zvlášť nevěřím,že se to nebude opakovat,ale kde jinde bychom sháněli tak šikovného asistenta?Všichni si vás moc chválili." Trošku jsem se začervenal a hned jsem se jal dohnat co jsem zameškal.Nevím proč na mne byl ten doktor tak milý,ale dnes mi dal míň práce.Takže už kolem půlnoci jsem mohl jít za Bertem.Spinkal. "Ahoj miláčku!" zašeptal jsem mu do vlasů.Jakoby se ze spaní usmál.Jen jsem tak seděl a pozoroval ho.Ale za chvíli už jsem usnul u něj.Dnes se domů nedostanu... Vzbudil jsem se brzo.Ještě byla tma.Oproti včerejšímu vyčerpání jsem si připadal tak nabitý jak už dlouho ne.Prohlížel jsem si Berta.Ani jsem si předtím nevšiml,že už ho odpojili od všech těch hadiček s umělou výživou.To je skvělé!Radostně jsem svoji Šípkovou růženku políbil.Ale jen lehce.Potřeboval odpočívat a já ho nechtěl vzbudit.Přesto jsem to nevědomky udělal. "Je,Mikey,ty jsi tady?" "Celou noc jsem tady!" "A proč jsi mě nevzbudil?" "Za prvé proto že jsem tě nechtěl budit a zadruhé proto,že jsem sám spal." zasmál jsem se.Bertie se taky vyhrabal zpod deky."Poď ke mě!Už tři dny jsem se tě nemohl pořádně dotknout ani ti dát pusu.Jsem na tobě závislej.!" a rozpřáhl paže.Jenže já se přece jenom chtěl učit.Neochotně jsem si mu sedl mezi roztažené nohy a opřel se o jeho hrudník.Nechal svoje prsty bloudit po mé bříšku a chvílemi sjížděl až úplně dolů. "Dneska ne,prosímtě.Musím se soustředit!" vyjel jsem na něj možná trochu podrážděně.Měl jsem ani ne dvě hodiny abych se naučil tu děsnou spoustu slovíček. "Okay,nemusíme mít sex.Mě stačí když budeš se mnou.Co se to vůbec učíš?" "Ále,slovíčka..." "Slovíčka?V tom případě mám takovou metodu.Bude se ti líbit,uvidíš!" řekl a zničehonic mi sešit vytrhl. "Co to děláš?" zeptal jsem se.Jenomže on neodpověděl,skočil po mě a svalil mě na postel.Sedl si obkročmo kolem mých boků.Snažil jsem se dosáhnout na svůj sešitek,ale on chytl moje ruce a spolu je sklopil nad moji hlavu.A tohle že je nemocná osoba? Otevřel sešit a vybafl na mě první slovíčko který uviděl.Shodou okolností jedno z asi pěti,které jsem věděl.Tak jsem mu prostě odpověděl.Aha!Systém odměn!Za správnou odpověď jsem dostal pusu. Další.A ještě jednu.Najednou mi ty slovíčka samy vytanuly na mysl,jenom proto,aby Bert pokračoval.Protože s každým správným slovem a každým polibkem se přesouval o líný centimetřík níž.O některých slovíčkách jsem ani neměl páru,že je znám.To moje podvědomí mě nutilo je vyplivnout. Rty, krk, hrudník,bříško,podbřišek,ještě kousek...To všechno přes oblečení.Nakonec si nechal ty nejhnusnější slova.Věděl,že jsem schopný naučit se cokoliv jen aby nepřestával.Svědomitě jsem odpovídal a on se mezi polibky usmíval. "Vidíš jak ti to jde!" Nevím jak mě to napadlo,prostě jsem to pojal jako další slovíčko,odpověděl jsem mu v tom samém jazyce :To kvůli tobě,lásko. "Tak za tohle zasloužíš speciální prémii!" Volnou rukou zajel pod moje džíny.Jenom se lehce dotknul a vytáhl ji.Pak rozepnul knoflík i zip a věnoval mi horký polibek přímo do centra mého vzrušení. Přes tenkou tkaninu boxerek. "Počki puso,já budu muset do školy!Večer si to vynahradíme,okay?" "Tak jo,ale slíbils to,ju?" Zasmál jsem se,pobalil sešit,Bert mi ochotně pomohl z toho hnusnýho bílýho oblečku a vyrazil jsem.Jeho metoda učení byla více než účinná.Já to dal za jedna!Při každém slovíčku jsem si vzpomněl na něj,na místo,kde se v tu chvíli nacházely jeho rty.Musel jsem se usmívat jak idiot,ale učitelce to ani trochu divný nebylo.
Celý týden utekl tak nějak stejně.Škola,práce,Bert,sem tam Gerard.Škola,ta mi díky Bertovi teď připadala přijatelnější.Práce nebylo moc a já se opravdu těšil na první výplatu.Berta jsem snad miloval čím dál víc,přes den jsme si povídali a večer jsme se někdy spolu zamkli v záchodové kabince.Obyčejný mladý pár.Jen Gerard mi dělal starosti.Stále se mnou odmítal mluvit a v Bertově podobizně na jeho dveřích přibývaly den ode dne nové vpichy.Chtěl jsem vědět,co to znamená,co se děje,ale on byl jakoby v úplně jiném světě. "Ty nic nevidíš?" to bylo jediné,co vyšlo z jeho úst.Vždycky když jsem odcházel.Nechápal jsem tu poznámku.Co bych měl vidět?
Vánoce už byly na spadnutí.Měl jsem tak trochu strach.Bertie už měl být sice tou dobou doma,ale na svátky mají pustit i Gerarda.Co když mu ublíží?Mám strach!Bert si nic nepřipouštěl,věřil že si na něj Gee zvykne.Já ho znám dýl,bude to složitý,pokud vůbec.Hlavně je nesmím nechávat moc u sebe. Bertie byl celej natěšenej,sotva ho pustili,hned šel nakoupit nějaký vánoční cetky,protože těch se popravdě u nás zvlášť nedostávalo.Taky nám vybral stromek,no spíš takový polouschlý koště. Den před štědrým dnem měli všichni zaměstnanci nemocnice nějaký večírek.Tak jsme tam s miláčkem taky šli.Ostatní si přece taky přivedli ty svoje krasavice.Hned se k nám přitočil můj ochránce (ten doktor). Pobízel nás,ať si užíváme.Tak jsme se bavili.Bylo to vcelku okay. Povídali jsme si i s ním a on se svěřil,že občas dochází do kliniky,kde je hospitalizoavý i můj bratr.Prý s ní má jistou zkušenost.Divil jsem se tomu a zeptal jsem se,jestli Gerarda teda nezná. "Jooo,ten pošuk!toho měli zavřít nejdřív na psychárnu a pak až na protidrogovku.Takový lidi vystřílet." Pomoc,všichni se mi mění před očima!Takovej fanatik! Co mu brácha udělal?Já vím že je divnej,ale přeci jenom...Radši jsem se tomu tématu vyhnul.Možná už byl pod vlivem a mluvil nesmysly.
Druhý den ráno jsem šel pro bráchu.Berta jsem pro jistotu nechal doma,ale on byl stejně rád.Říkal,že nám přichystá překvapení.Usmíval se,tak njak tajemně. "Dobře lásko." líbnul jsem ho na tvář a vyšel do chladné zimy.Gerard se zdál ještě divnější než obvykle.Už sice mluvil,ale to co říkal mi nedávalo valný smysl.Konečně jsme byli doma.Zazvonil jsem,protože jsem nemohl najít klíče. "Už jste tady?" Usmál se a podal Gerardovi ruku."Pamatuješ si na mě?Bert." "Hmm." Hezká odpověď. Ale to už jsme byli vevnitř.To překvapení bylo opravdu krásný.Bertie dokázal během té chvilky nádherně vyzdobit celej byt.Uprostřed obýváku se skvělo to koště,ale už jako koště moc nevypadalo.Všude voněly vanilkový svíčky. Mohl bych odpřísáhnout,že Geemu se taky zaleskly očička.Ale nepřiznal by to,na to byl moc tvrďák.Uvařili jsme si čaj ,vyndali to naše cukroví a sedli k televizi.Pohádky,jo byly moc hezký.Bert se o mě opíral a Gee na nás tak divně koukal.No co,bude si muset zvyknout.Bert se snažil být opravdu milý.On o té panence nevěděl,a na ty modrřiny co mu Gerard způsobil už dávno zapomněl.Ale Gee pořád tak podezřele zíral.Pak se uklidil do kuchyně.Byl tam nějak dlouho. Bertie mě pohladil po koleni a zašeptal mi,že se jde podívat co se děje.Za chvilku brácha z kuchyně vyletěl skoro kosmickou rychlostí. Bert za ním. "CO se děje?" "Nevím!Zničehonic utekl!" Vběhl jsem za ním do pokoje.Obejmul jsem ho kolem ramen.Seděl na posteli a brečel.v jedné ruce svíral...kuchyňský nůž! "Nedokážu to,nezvládnu to,prosím ne!" mumlal zoufale. "No tak Gee,co se děje?A proč máš ten nůž?" "Nedokážu to,nedokážu ho zabít..." "Koho?" "Berta!" "Aproč bys měl?" "Stáhne tě do toho taky!Bráško,já jsem totálně v lese...Ten doktor,říkal,že ten tvůj milej chodil s jeho dcerou.Nějaká Kate.On ji prý do toho stáhnul.Do fetu.A s tebou prý udělá to samý.Já...věřil jsem mu.Říkal mi,že ho mám radši zabít než aby mi tě vzal.Myslel jsem,že......Ukazoval mi všechno co bych mu mohl udělat na té panence.Ale já...nedokážu to.Tohle přece nemůže hrát.On je do tebe vážně zamilovanej,neublížil by ti...Je strašně hodnej...Ale ten doktor říkal..." Objímal jsem ho kolem ramen.Tak ten šmejd...Proč to dělal?Proč mi pomáhal?Proč mi pomáhal,když mě chtěl o něj připravit?A proč k tomu použil mýho bráchu?Měl jsem hlavu jak balon.V tu chvíli už vstoupil do dveří Bert.Asi všechno slyšel. "Gerarde,věř mi že s tvým bráchou nezamýšlím nic špatnýho.Opravdu,miluju ho a chci s ním zůstat úplně napořád. A ten doktor,musím vám to vysvětlit.Opravdu to byl otec Kate.Ale ona začala fetovat dřív než já.Popravdě,s ním jsem se nikdy nesetkal.Proto jsem ho nemohl poznat.Snad jen podle jména." Přišel blíž a oba najednou nás obejmul. "Mám vás rád.Oba." zamumlal jsem někam mezi jejich ramena.
Po svátkách se Gee vrátil do léčebny.Všechno bylo najednou v pohodě.Chodili jsme ho navštěvovat oba a on byl na nás oba milý.Jeho stav se rapidně zlepšoval.Už se zdálo,že ty extrémně drahý léky nepotřebuje,tak jsem mohl dát výpověď.Až jednou...Volali mi z léčebny,že mám okamžitě přijet.Co se stalo? Do kélu!Ne!To nemůže být pravda!Bráško!Ten hajzl!Neeeeee!Bert otočil moji hlavu,abych se tam nemusel dívat.Bráško,cos mi to udělal?Přece mě tu nenecháš?Všechno bylo přece tak krásný! Na zemi leželo světlé tělo mého bratra,na břiše zbarvené karmínovou červení.Ještě z něj trčel nůž. Vedle jeho ruky ležel maličký papírek a tužka. Sehl jsem se a četl. "Vykoupil jsem vaše štěstí.Už vám neublí..." Ani nedopsal.To není možný!Prosím,ať to není pravda!Ale všechno...Proč se to tak zkazilo?Ten šmejdskej doktor ležel ve stejné situaci vedle něj. To on ho zabil.Aby mu ukázal,jak se to správně dělá,když Gee bránil naše štěstí.Nedokázal jsem myslet,vnímat,nic.Jen brečet.Bert si mě hlídal,ale já se přesto nedokázal uklidnit.Vykoupil naše štěstí....vlastním životem.
Už jsou tomu tři roky.Tři dlouhé roky co jsme s Bertem spolu.Dodělal jsem školu a oba jsme si našli místo.Byl jsem teď šťastný.Měl jsem dobrou práci,kde bydlet,co jíst,muže,který mne miloval.Ale tu prázdnou díru v mém srdci to nedokázalo zaplnit.Spolu s Bertiem jsme bráškovi denně nosili na hrob čerstvé květiny,jako poděkování.Děkujeme,bráško...za naše štěstí.Děkujeme.Za všechno....

Son of Egypt 12 THE END

27. ledna 2008 v 21:12 | Anique |  Son of Egypt
Už se stmívalo,když jsem byl konečně schopný postavit se na své vlastní nohy.Byly jako z rosolu.Cesta přede mnou se potácela,její kamínky na mě škodolibě vyplazovaly kousíčky křemene jako ohnivé jazyky.Tu za mne přistoupil hrnčíř a položil mi svoji velkou dobráckou ruku na rameno. "Nepůjdeme už?Jsi slabý,potřebuješ spát.Nedokážu tě falešně uklidnit,že potom ti bude líp.Ale Merit ti může namíchat nějaké byliny.Nepřijde za tebou v tvém spánku jeho duše a nebude žádat stejné oběti od tebe." "Možná by to bylo lepší..." "Nemluv hlouposti a pojď." Znonu jsem se sklonil k oltáři a vzal do náručí to křehoučké tělíčko,ty dokonalé boky,ty nádherné ruce.Jen jeho oči byly bez výrazu. "Zůstanu nadosmrti věrný tomuto muži,tak přísahám!" zvolal jsem neohroženě tváří v tvář velkému obrazu toho ukrutného boha nad oltářem. Hrnčířova žena mě chápavě pohladila po zádech.Za tu dobu tady se mi stala něčím jako druhou matkou,stejně jako hrnčíř mi byl otcem a Merit i ostatní děti sourozenci. Nesl jsem svoji lásku v náručí,jako by nebyl mrtvý,jakoby jen spal.Jakoby byl zakletý v předlouhý spánek,jak už jsem tolikrát slýchal v různých pohádkách.jenže všechny pohádky byly pryč a s nimi i naděje... Došli jsme domů.Zavřel jsem se s Frankem ve své místnosti.Nechtěl jsem,aby nás kdokoliv rušil.Musel jsem mu toho tolik říct.Tolik,co bych mu nikdy do očí nebyl schopný říct.Jak moc jsem ho miloval,jak jsem byl vděčný za každý moment v jeho přítomnosti.A hlavně,že brzy přijdu za ním...Pořád jsem ho objímal.Nevěřil jsem tomu,že mne opustil.Potřeboval jsem cítit,že jeho prsty jsou chladné a jeho rty již nevyzařují žádné kouzlo.Tohle všechno,pak si připustím že jeho duše odešla.Možná se s tím smířím,ale už nikdy nebudu moct žít.Svíral jsem jeho hubené paže a plakal.Jeho tvář se opírala o moji.Možná to bylo tím jedem,ale byla stále teplá a krásná.Jako kdyby ještě nebyl odešel.Jako kdyby tu byl se mnou.Chtěl jsem dnes usnout v jeho náručí,jako tenkrát,když jsem se v noci probudil.Dětinské,ale jinak bych asi neuvěřil.Zavřel jsem oči a snažil se propadnout spánku,ale on stále nepřicházel.Přesto jsem po džbánku mléka s medem usnul.
Vylekal jsem se.Něco mě vzbudilo.Nevím co,ale vím že to bylo nečekané,neobvyklé,děsivé.Stále ještě byla noc,ale měsíc nebyl vidět.Nebyla to žádná myš,ani průvan.Stále jsem nemohl přičíst na příčinu mého náhlého strachu.Frankovo tělo bylo stále v blízkosti mého.Jeho tvář blízko mé.Jeho srdce blízko mého.Díval jsem se na něj.Ale vtom...ucítil jsem slabý pohyb na levém spánku,tak kde byly Frankovy řasy.A pak znovu.Odstrčil jsem ho od sebe.Co když je to ďábel? V tom momentě kdy jsem poplašeně vyskočil co nejdál,otevřel ty svoje krásné oči.zase v nich byl výraz. "Zvládli jsme to Gee,slyšíš?Zvládli jsme to!Povedlo se!" Ohmatával svoje ruce,nohy a smál se. Asi je to opravdu ďábel! Jak jsem předtím nevěřil,že mě opustil,teď jsem ještě méně věřil tomuto.Zakřičel jsem a ve strachu vběhl do kuchyně.Opřel jsem se do dveří. "Pomozte mi někdo,prosím!" "Co se děje?Něco je špatně?" zeptala se se zívnutím Merit od stolu.Seděli tam všichni,kromě dětí.Ty už dávno spaly.Na stole dohořívala svíčka.Díval jsem se na ten výjev vyděšeně. "No tak!Už se vzbudil?" "C-co?Už?Co se tu děje?" Frank z druhé strany dveří tiše zaklepal. "Franku?Tys mu to neřekl?!" "Ne...Nestihl jsem to." ozvalo se zpoza dveří. "Ty jsi ale poděs!Vždyť to nemuselo vyjít!" "Tak sakra řekne mi někdo co se tu děje?" vyjel jsem rozčileně. "Hned,jenom pusť Frankieho dovnitř,prosím." požádal mě hrnčíř. "Vždyť je mrtvý!Jeho tělo určitě posedl Sutech!" "Nemluv hlouposti,všechno ti vysvětlíme,jenom ho pusť za námi.Sám ti řekne.Dělali jsme to pro tebe,měl bys být aspoň trošku vděčný." Pomalinku jsem se nechával přesvědčit a dveře opatrně otevřel. "Že ti to trvalo!" vyřítil se na mě Frank a skočil mi kolem krku. "T-ty nejsi mrtvý?" "Jak vidíš!" otočil se dokolečka,průhledná říza mu vlála kolem boků. "Jakto?" Tu mě chytil za ruku a vedl k lavici.Posadil mě a sám si sedl na moje nohy.Tolik zmužněl od posledně!Už to nebylo to nesmělé dítě,teď z něj byl nádherný mladý muž.Dlouhá doba v chrámu mu dala čas přemýšlet.Rozhodl se.Už ví,co chce. Pohladil jsem ho po zádech.Potřeboval jsem se přesvědčit,že je to opravdu on.Jeho reakce mi to dokázala.Tak známě vyklenul záda. "Myslel jsem že to bez tebe nevydržím!" "To já chtěl umřít s tebou.Nemohl bych bez tebe žít!" Bez ohledu na to,kolik lidí se v místnosti nacházelo jsem ho políbil.Spontánně,se všemi city které jsem k němu cítil a které jsem tak dlouho potlačoval. "Ehm,ehm..." zakašlal hrnčíř. "Franku?Řekneš už Gerardovi,co se dělo?" "Dobře."odtrhl se od mých rtů poněkud překvapeně. "Takže...Teprve v tom zlatým vězení jsem si uvědomil,že ty jsi to jediné pro co má můj život smysl.Dřív jsi byl ten první,ale teprve tam jsem si uvědomil,že pokud mi můj bůh odpírá tebe,odpírá mi život.Merit ke mně směla chodit,nosila mi nápoje.Dlouze jsem s ní vždy rozprávěl.Byla v té tmě jediný člověk který mi rozuměl.Vyprávěla mi i o tobě.Že jsi nezapomněl.Přemýšlel jsem.A ona ke mě chodila dál,ale tobě neřekla o těch setkáních.Aby tě to zbytečně nebolelo. Čím dál víc jsem začínal myslet na lest.Na tebe. Svěřil jsem se Merit a ona mi pomohla. Svým nejsilnějšm nápojem opila kněze a vytáhla z něj,jaký jed používají na oběti. A protože je opravdu dobrá,dokázala namíchat dokonalý protijed.Ale pak už vše záviselo na tobě. Pokud bys nepřišel,nebo třeba i přišel a odmítl jsi být se mnou v poslendí chvíli, bylo by vše ztraceno.Ale ty jsi tam byl.Byl jsi tam a držel mou ruku.Nepostřehl jsi však v mé dlani malou jehličku s protijedem od Merit.Když jsi mě držel dost pevně,probodla mou kůži a látka se rozlila mou krví.Ochránila mě,ale bez tvé lásky by byla jen zbyečným kouskem kovu v rukou zbytečného muže." Zase mu stékaly kapičky slz po tváři. Setřel jsem je a zdvihl jeho bradu abych se mu mohl podívat do očí.Bylo v nich štěstí.To stejné štěstí jako když spal kouzelným spánkem na tom oltáři. Merit,která seděla vedle nás se červenala vší chválou.Pevně jsme ji s Frankem oba najednou obejmuli,takže vypadala jako by ji ovinula chobotnice. Děkovali jsme jí tisíci slov a přesto nedokázaly vyjádřit naši vděčnost.Děkovali jsme i hrnčířovi a jeho ženě,kteří nás u sebe nechali.Věděli o tom plánu,ale nemohli mi nic říct. Děkoval jsem i svému bohu,tomu v kterého jsme přestal věřit. A nejvíc jsem děkoval Frankiemu. Svojí velké lásce.Že zůstal se mnou.Dlouze jsem ho líbal,dlouho jsem si prsty vtiskával do paměti každý záhyb jeho tváře. Všichni už dávno odešli. "Frankie,miláčku...Vím že to lidi nevezmou,ale...nechtěl bys se mnou rozít džbán?Ne před lidmi,před úřady,ale před bohem." "To jako vzít si tě?" "No každý tomu říká jinak.Můj bůh je dobrý,zapřísáhnu se ti při něm,že budu navždy tvým oddaným sluhou.Odpustí nám náš hřích,vždyť láska nevyžaduje trestu.Vím,že chci být až nadosmrti s tebou a chci aby on nám to přál.Aby to nebylo tajné." "Zaskočil jsi mne.Samozřejmě,snil jsem o tom,ale...uskutečnit to?" "Rozbiješ se mnou džbán?" "A-ano Gerarde." vykoktal ze sebe a zčervenal. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na zemi. "Doma,v Egyptě,v našem domově.Už nikdy nebudeš cizincem.Bude to nádherné.Uspořádáme oslavu a pozveme jenom ty,kdo byli celou dobu s námi a přáli nám naše štěstí." Frankie se pohodlněji uvelebil v mém náručí a začal vypočítávat,kdo všechno byl s námi. Mikey,Aisha,Merit,hrnčíř,jeho žena a děti.Sedm lidí bude našimi hosty v mnohem méně honosném ale krásnějším obřadu než obětování.
Plánovali jsme minuty a ráno se objevilo rychleji než se stihl některý z nás shledat ospalým.Sdělili jsme náš úmysl celé rodině,byliť opravdu oni naší rodinou.Všichni nám to štěstí přáli i slíbili,že v naší velké chvíli budou s námi.Už odpoledne jsme tak nasedali na egyptskou loď.Každým fouknutím větru jsem byl blíž domova a mého srdce se zmocňoval blažený klid.Každou noc jsem trávil s Frankem na přídi,držel ho kolem pasu a ukazoval mu souhvězdí,které mě naučili znát mudrcové obou zemí.Někdy obdivoval mou sečtělost a někdy já srovnával jeho oči se zářivostí Polárky.Všechno bylo tak nádherné.Zasloužená idyla po odtrpěném nekonečnu. Jednoho rána se před námi zjevily první domky vesetského předměstí a Nil nás vedl hlouběji do města.Každou uličku jsem tu poznával a byla mému srdci blízká jako žádná jiná.A když velký královský palác se ukázal mým očím,měl jsem v nich slzy.I tisknul jsem k sobě Franka a šeptal mu,že tohle je náš domov.A on byl stejně dojatý jako já. Vystoupili jsme z lodi a já pokorně klekl na kolena a vzdal hold domovské pevnině. Pevně a pyšně jsem kráčel vchodovou cestičkou.Plný očekávání.Kdo asi vládne? Vstoupil jsem do trunního sálu.Koukám na trůn,mžourám,ano,je to on!Mikey,můj mladší bratříček,ten o kterého jsem měl strach jen když si šel ven hrát se svým dřevěným krokodýlem.Možná je schopnější než já.A to jsem mu nechtěl nabídnout aby vládl kvůli němu samotnému. Přišel jsem blíž a poklonil se u jeho nohou. "Kdo jsi a čeho žádáš,cizinče?" Nepoznal mě!Frankie stál u dveří,nechtěl se plést do rodiny.I když do ní zanedlouho už bude taky patřit. Zvedl jsem k němu hlavu,i když on se díval jinam. "Nepoznáváš mne?" Teď teprve si mě pořádně prohlédl. "Ach,při Reově svatém jménu,jsi to ty Gerarde?" prudce vyskočil z trůnu a vrhl se mi kolem krku. "Jsi to opravdu ty bráško?Řekli mi,žes umřel!" "Nevěř všemu co ti nalžou generálové.To si pamatuj." řekl jsem a pročechral mu vlasy.Můj bráška.Tak moc mi chyběl! "Tak rád tě vidím!A kde je Aisha?" Mikey hodil faraonské důtky po nejbližším úředníkovi a vedl mě k sobě,do soukromí.Povídal mi o všem.Jak generálové přinesli zprávu o tom,že jsem mrtvý,jak ho korunovali,jak ho macecha oženila,prostě o všem.Pak jsem povídal já.O všem.Tedy hlavně o Frankovi. "A kde ho vůbec máš?" Na chvíli jsem se vzdálil a přivedl Frankieho.Celou dobu co jsme mluvili s Mikeym se ke mně tulil skoro jako popínavá rostlina. Svěřili jsme mému bratrovi,že bychom byli rádi aby byl s námi až spolu rozbijeme džbán,stejně i moje sestřička.Slíbil nám to.A ještě slíbil nějaké překvapení. Dnes v noci v mé ložnici.Je tedy stále ještě moje,nenastěhovali mi tam někoho jiného.
Chtěli jsme aby všechno bylo krásné.Jakékoliv vzpomínky,že Frank býval mým otrokem se dávno vypařily.Teď byl můj život. Odpoledne jsem ho hýčkal aby na dnešní den nikdy nezapomněl.Ležel v mé posteli a já potíral jeho záda a paže vonnými oleji.V zahradě jsem utrhl snítku levadule a položil ji na polštář.Provoněla celou místnost vzpomínkami.Ale hlavně láskou.Naší.Už dnešní noci! Věnoval jsem se Frankovi jak nejlépe jsem uměl. Chvílemi se jen tetelil očekáváním. Když se setmělo,už jsme měli oba na sobě nejsvátečnější bílou řízu.Plni očekávání jsme se drželi za ruce.Za chvíli vešli dovnitř ostatní.Popřáli nám štěstí.Dlouho jsme s eobjímali a já byl srašně šťastní.Tihle lidé jsou moje štěstí.I když se protivím zvyklostem,oni mé rozhodnutí chápou a podporují mě v něm.Nás. Hrnčíř přinesl nádherný džbán,který vyrobil speciálně pro nás.Byl nádherně tvarovaný a malovaný červení a zlatem. Vybrali jsme si Merit jako strážkyni našeho štěstí,aby to udělala.Nebýt ní,nikdy bych se znovu s Frankem nesetkal.A i kdyby,už by byl mrtvý. Mikey obmotal kolem našich dlaní zlatou stuhu jako symbol věčného spojení a pak šel zajistit slíbenou hostinu.Ale hned se vrátil. Merit předstoupila,v rukou džbán. Se slovy "Buďte šťastni v tomhle páru v pozemských dnech a ať vás díky tomuto svazku ani smrt nerozdělí a v západní zemi se vaše cesty najdou." S těmi slovy mezi námi rozbila džbán. Políbil jsem Frankieho.Teď je jen můj!Konečně celé štěstí. Všichni,které mám rád jsou v téhle místnosti a vím,že mě neopustí. Se slzami v očích jsme odříkali svatební přísahu.I když by nás kdekdo odsoudil,my byli prostě pár.
Přísahám před bohem a přísahám před tebou
že mé srdce,má mysl,patří jen tobě
a každou chvílí-ať už dobrou nebo zlou
že provázet tě budu věrně....

Son of Egypt 11

27. ledna 2008 v 21:12 | Anique |  Son of Egypt
Rozhodl jsem se opravdu zůstat.Hrnčíř s jeho rodinou mě přijali k sobě a já mu jako pokorný slouha pomáhal vytvářet a prodávat džbány.Každý den,jak se blížil obřad,jsem býval netrpělivější.I Merit,která byla hrnčířčinou kmotřenkou a bývala tedy u nás docela často,se zdála být povadlá.Přiznala mi,že to ráno v hospodě,nic z toho nebyla pravda.Líbil jsem se jí a chtěla mi namluvit že jsme spolu něco měli abych cítil výčitky a zůstal s ní.Ale ta lež mě nedokázala rozzlobit.Merit byla milá a stala se mi nejlepší přítelkyní.Zůstávala se mnou i když jsem měl některou ze svých nálad.Chlácholila mne,že všechno není ztraceno.Já se jí svěřoval a ona se o mne starala.Když jsem kvůli vzpomínkám na Franka nemohl spát,namíchala mi vždy účinný lék,neboť nebyla jen hospodskou ale vyznala se i v různých dryácích.
Tak uplynul určený čas a nadešel onen den.Nevědl jsem,v kolik to má vypuknou,tak jsem prostě jen čekal na tržišti jako obvykle.Už se začaly scházet houfy lidí.Ve skoro panickém strachu,že to nestihnu,jsem opustil svoje džbány.Nestaral jsem s o to,že by je mohl někdo ukrást nebo rozbít.Utřel jsem ruce od prachu ulice a po cestě se ještě snažil očistit si obličej do svého zcela obyčejného roucha z tvrdého lnu.Slíbil jsem Frankiemu,že s ním teď budu.V jeho velké chvíli.Musím být silný!Musím překonat svoji sobeckost a přát mu štěstí.To,které si sám vybral.Osamělá slza se mi svezla po tváři.Vždycky jsem mohl mít všechno co jsem chtěl.Tohle bylo poprvé jinak.Ztratil jsem víru,že bych někdy mohl být šťastný.Bohové mi nemohli pomoct,oproti tomu jeho byli slabí.Zčásti to byla i moje chyba.I když nevím,jak bych to mohl ovlivnit.Nemohl jsem to zachránit a to bolelo nejvíc.
Doběhl jsem těsně před začátkem obřadu.Všude bylo absolutně plno.Poskakoval jsem,abych přes hlavy lidí viděl na oltář.Koutkem oka jsem zahlédl,jak vchází dovnitř hrnčíř s rodinou a připojuje se k Merit.Předtím jsem si jí ani nevšiml.Ale nechtěl jsem se jí teď zabývat.Až tohle skončí,odjedu.Odjedu zpět do své vlasti,tak sám jak jsem sem přijel.Cíl mé cesty sem byl vzdálený jak hvězdy na obloze.Už ho nemůžu zachránit...
V tu chvíli kněz prvními tóny posvátné písně umlčel lid.I já jsem fascinovaně zíral.Vzýval jejich boha a blahořečil mu,děkoval za všechny zázraky,které vykonal.Celý chrám jinak mlčel.Opravdu působivé.Znenadání přestal zpívat.Pokropil oltář vonnými oleji a já v jejich vůni poznal levanduli.Vzpomněl jsem si na to odpoledne v zahradě.všchno bylo tenrát tak jednoduché,nesmělé,krásné.Žádné mráčky na dokonalém nebi.Jak rád bych znovu držel jeho ruku a vdechoval přitom tuhle úžasně romantickou esenci.Ale už nikdy nebudu moct.Je pryč.Tohle je poslední,co pro něj můžu udělat.Rozloučit se.Kněz mezitím dokončil svěcení oltáře a požehnal lidu.Tišší ticho než jaké se pak rozhostilo snad nemůže být ani v západní zemi.A znovu se ozval téměř nadpozemský zpěv a ze zadní části chrámu vyšly dvě malé dívenky v bílých šatech.To ony zpívaly.držely se za rucea sypaly za sebou cestu květy.Následovaly je další dvě.A mezi nimi -Frankie-můj Frankie.Skutečně vypadal jako lidské vtělení boha.Na nohou měl zlat sandály,přes sebe lehkou bíle průsvitnou řízu.Mým tělem proběhla najednou vlna horka i chladu.Ty bezchybné křivky,kterých jsem se dřív smíval dotýkat.Sopka uvnitř mne byla na pokraji výbuchu.Jeho hruď,ve které byli čisté srdce.Kdysi bívalo pro mne.Stažené svay na krku.Vždycky byly takové když byl nervózní.Lehce zrůžovělé tvváře.Zářící oči.Všechno mi to připomínalo naše společné chvíle.
Znovu jsem začal vnímat až když kněz položil Franka na oltář.Ta děvčátka stála kolem něj a zpívala.stále hlasitěji.Už musel křičet. "Franku,synu vojáka,jakými slovy se rozloučíš,než opustíš pozemský svět a tělo a začneš nový život v božském domě?" opustí tělo?Počkat!?Vždyť lidské oběti zakázal už můj pradědeček!Ale tady jsme v jiném státě...On se nejde radovat s bohem,on s ežene do náručí smrti!Kněz mu pomohl vstát. "Franku,synu vojáka,spusť.Nechť je tvé čisté srdce ještě lehčí před bohem než kdyby ho tížila prázdná touha po rozloučení." Frankie otevřel ty svoje krásné rtíky,ty které jsem dřív smíval líbat.Už nebudu.Vzpomene si teď na mě? "Neníť moje srdce ještě natolik čisto abych se odvážil setkat se s bohem.Než rozloučit se nestačí.Sprostit klecí,které mně poutají.Odstranit hřích.Tady na přelomu,přísahám vám.Byl jsem jako vy.Zažil jsem lásku.Lásku zakázanou a nekonečnou.Jinou než lásku boha,proti jeho vůli.Lásku k muži.Nemohu zcela jistě říct,zda vám mohu jít příkladem,neboť moje láska nedokáže zcela vymizet.Ale není tolik silná,abych kvůli ní opustil boha.Smím jen poprosit,aby onen muž,moje hříšná posledlost,byl se mnou v mojí poslední pozemské chvíli?Aby směl držet moji ruku když z mého těla vyjde poslední výdech spolus láskou,kterou jsem mu věnoval?Aby jeho oči byly tím posledním,co uvidím,než s eodevzdám." Sklopil hlavu.Lidé se ohlíželi na všechny strany,aby viděli,kdo je ten ,kdo se protiví bohu.Zatnul jsme zuby a vydal se dopředu.Jeho slova mě bodala jako tisíce jehel.Stydí s eza to,kdo byl.Koho milovat,nebo´t o tom že ke mně cítil víc než by sluha k pánovi měl,jsme nepochyboval.To on mě vyléčil,vysvobodil z okovů samoty. Ostatní přede mnou uhybali,jako by se báli neznámé nákazy,ale jejich pohledy mě pálily v zátylku.Uklonil jsme se před knězem.Bál jsem se jeho očí,proto jsem ty svoje stočil k Frankovi:V jeho tváři nebyla tvrdost či nenávist.Jen čirý strach. "Dovol mu pak odnést moje tělo,aby zanechal u sebe,co za života jemu patřilo." promluvil ještě ke kazateli.On souhlasil,bylať to jen schránka nedůležitá pro boha.U nás je to tolik jiné!Pak už jsem jen opatrně položil Franka na oltář jako do nejvznešenějšího lože.Díval se na mně takovýmpodivným omluvným pohledem.Ani jsem ho moc nevnímal přes vlastní slzy.Byly všude.Frankie taky plakal.Něco šeptal.Sklonil jsem se tedy k němu. "Prosím tě,drž mě pevně miluju tě,teď už to vím.Neopusť mě!" "Nikdy tě neopustím.Taky tě miluju.Vždycky jsem to věděl." Už jsem nemohl ani mluvit.Všechno se mi míhalo před očima.Klečel jsem u oltáře,hlavu sklopenou,svojí rukou jsme naposledy pohladil tu Frankovu. "Drž mě pevně,prosímtě.Bojím se..." zezadu se ozývalo hlasité smrkání;některé možná osud jedné zakázané a nenaplněné lásky dojal.Kněz už se blížil,s mističkou v rukou.V té je určitě jed!Chvíli jsem bojoval s touhou mu ji vyrazit a Frankieho prostě unést.Ale pak jsem si uvědomil,že tohle všechno byla jeho volba.Jeho rozhodnutí.Teď ho musím podpořit a ne zradit.Sevřel jsem jeho dlaň opatrně do svých. "Pevněji!" šeptal.V tu chvíli smočily jeho rty prví kapky smrtelného nápoje.Moje ruka sama od sebe drtila jeho dlaň.Nevím,zda kvůli tomu,či zda ten kalich smrti chutnal tak příšerně,každopádně najednou rozevřel oči doširoka a zakřičel. Už je pozdě,ztratil jsem ho. V jeho očích,prázdných,šedou clonkou pokrytých,jsem zahlédl štěstí.Klečel jsem u jeho,teď už bezvládného těla a smáčel jeho prsty svým smutkem.Kněz nad námi stále stál a odříkával nějaké modlitby v cizím jazyce.Nevnímal jsem jejich text.Všechno co jsem miloval a chtěl,vše za co jsem bojoval,bylo nenávratně pryč.Už nevěřím bohům.Ani jeho ani svým.Žádný nemá právo rozdělit lásku.Neboť láska boží dokáže bdít jen v tom,kdo zná i lásku pozemskou.

Mauvais sang 2

27. ledna 2008 v 21:10 | Anique |  Mauvais sang
Snažil jsem se Gerarda zeptat co se stalo,ale on mě vždycky odbyl.Rozhodl jsem se,že se potom optám Dominica.Když budu dostatečně milý,poví mi to.Ten je už tak úplně na zhroucení.Buď udělal něco moc špatnýho a je prostě vinen,nebo je nevinnou obětí.A to se musí zjistit.Abych zjistil,koho bych měl jít po právu utěšovat jako prvního.Nebyl jsem si zcela jistý,jestli můj plán bude fungovat,ale zkusit to musím.Takhle úžasná příležitost se hned tak nenaskytne.
Gerard se po hodině sbalil a zamířil k doktorovi.Na kontrolu.Nevím proč mi to řekl.Zrovna mě.Kdyby šel jako obyčejně "za školu",nikomu by to nepřipadlo divné.Ani mě ne.Asi myslel,že teď bude potřebovat někoho jinýho důvěrnýho.Ale nevypadalo to nijak přátelsky.Spíš znuděně. Proto hned jak se za ním zavřely dveře,vydal jsem se za Dominicem. "O-on tě poslal,viď?Chce si to vyžehlit?" vzlykl,sotva mě spatřil.Tohle prostě nebyl on.To sluníčko v jeho očích bylo pryč,smích se ztrácel v slzách,pozitivní síla,kterou mi nevědomky často dodával ležela pohřbená pod krovem smutku.Ale co mě překvapilo nejvíc-v dobrých dnech měl plno přátel,ale teď,když potřeboval někoho on,byl najednou tak sám jako já.Všichni procházeli okolo,jakoby ani neexistoval.V tu chvíli mi ho bylo líto. "Ne,neposlal mě.Mám o tebe strach,nevím co se děje." "Nelži mi,vím,že tě poslal!" vykřikl s další sprškou slz a utekl na záchodky. Běžel jsem za ním.Přece nedopustím,aby si něco udělal! "Domíí,co jsem udělal?" "Běž sakra pryč,nech mě,chci být sám!" křičel skoro hystericky.Slyšel jsem,z které kabinky to vychází.Na chvilinku jsem zaváhal

Mauvais sang

27. ledna 2008 v 21:10 | Anique |  Mauvais sang
Seděl jsem v lavici a nudil se.Teda víceméně spal.Jako každou středu,třetí hodinu.Biologie.Jak mohl někdo vymyslet tak nudnej předmět?Možná by ani nebyl tak strašnej,nebýt učitele.Absolutně mu nebylo rozumět,zjevně ani nevěděl nijak moc o tématu a ještě k tomu ten způsob podání.Není divu že polovina třídy nepokrytě chrápala a ta druhá si kreslila nebo četla.Nejhorší bylo se se zvoněním probudit.To byly fakt muka.Většinou jsme ale byli domluvení,že jeden v lavici mohl spát a druhej dělat něco jinýho,ale musel ho vzbudit.Střídali jsme se.Proč mluvím pořád v první osobě?My? MĚ to mohlo být jedno,stejně jsem musel být vzhůru.Seděl jsem totiž sám.Ne že bych byl vyvrhel třídy,spíš nás byl lichej počet a já jsem holt zbyl.V popředí zájmu jsem se nikdy nenacházel,ale podsvětí bylo pro mě taky neznámý.Prostě průměr.Nemohl jsem si stěžovat...
Kdybych nebyl takovej stydlivej blbec,mohl jsem většinu času sedět s Dominicem.Oficiálně spolusedícího měl,ale ten se trvale nacházel kdekoli jinde než ve škole.Říkalo se o něm,že hodně pije,toulá se,chodí za školu a vůbec celkově nemá rád lidi.Sám jsem ho viděl ve škole...no hodně málo.Gerard Way.Vždycky poslední v abecedě a vlastně poslední v čemkoli.Mohl by se zdát nenápadný.Když nebyl ve škole,nikdo ho nepostrádal,když se tam přece jenom zjevil,nikdo se za ním nehrnul,aby se ho zeptal kde byl nebo tak.Nikomu nechyběl.Skoro se stydím,ani mě.Neznal jsem ho tak dobře,aby mohl.Ale když se někdo ptal na zvláštnost naší třídy,byl to bezpochyby on.Jeho otec vlastnil největší továrnu ve městě a v rodinné kronice byste našli víc šlechticů než obyčejných lidí.V jeho žilách kolovala modrá krev a on na to mohl být poprávu pyšný.Na svoji nenápadnost a na všechno co může.Mu stačilo hodit ošklivý pohled a cíl se třásl strachy.Ne,on lidi nebil,byl přirozená autorita...
Zato Dominic byl jeho pravý opak.Světlolalsý,veselý,oblíbený.Takový sluníčko věčně rozesmátý.Přišlo mi tak trošku divný,že zrovna tihle dva seděli spolu.Ale prý se znali od mala a byli na sebe zvyklí.Nevím,co je na tom pravdy,ani jsem neměl tendenci to zjišťovat.Ale co jsem chtěl,bylo konečně zdolat bariéry a zeptat se Dominica,jestli si můžu sednout k němu. Aspoň občas bych ho pozdravit mohl.Sakra,chovám se jak puberťačka!Musím se ovládat.
Hodina utekla až neskutečně rychle tímhle neurčitým koukáním na jeho záda.Ani jsem si neuvědomil,že na něj zírám.Znáte to,to něco co vás přinutí koukat na toho o kom přemýšlíte.Naštěstí si mě nevšiml.Další hodinu měla být fránina.No,dobrý.Na jazykový lekce jsme byli rozdělení do skupin,takže nehrozilo že pokud mě Dominic vyhodí,bude z toho trapas po celé škole.I když...proč by měl?Nevím proč mě zrovna tohle tížilo.Přece nedělám nic zakázanýho a Dominic je takový sluníčko že by nebyl schopnej mě zesměšnit.Prostě jsem za ním přišel. "Ahoj Domííí,mohl bych si k tobě sednout?Vidím že Gerard tu zase není." hodil jsem pohledem po prázdné židli vedle něj. "Proč ne?" usmál se a zase se sklonil k papíru.Hodil jsem k němu batoh. "Co to maluješ?" "Ále nic...jenom tak...zkouším." Kouknul jsem mu přes rameno.Nebylo to nic konkrétního,prostě nějaký zamuchlanec červené nitě.Ale mělo to kouzlo. "To je krásný!" rozplýval jsem se. "Myslíš?" rozzářil se. "Jo,je to vážně pěkný." "Gee mě učí víš..." "Kde vůbec je?" On byl jediný kdo to mohl vědět,vždyť byl přece jeho kamarád. "Víš on..." uhnul pohledem.Ajaj,asi jsem na tenkém ledě.Neměl jsem se ptát.Chtěl jsem rychle změnit téma. "Domííí,umíš tu fráninu?Potřeboval bych to vysvětlit,prosím tě..." Dominic zvedl hlavu od svého obrázku a podíval se na mě. "Co konkrétně?" "Ty... členy dělivý..." plácnul jsem první látku která mi přišla na mozek.Přece to bylo jenom proto abych udržel konverzaci v přijatelné rovině. "Tak se podívej..." otevřel sešit na určené stránce.Položil prst na základní poučku,ale nedořekl.Jeho pohled totiž padl ke dveřím. A v nich stál...Gerard.Kde se tu bere?A zrovna teď,kdy bych mohl poprvé s někým sedět.A on mi to zkazí...Ale on za to přece nemůže.Smutně jsem sklopil oči a sbalil svoje věci.Mezitím došel Gerard.Sklonil se k Dominicovi. "Ahoj Domísku!" pošeptal mu.Co se to tu sakra děje?Rychle jsem zaplašil nekalý myšlenky.Jsou prostě kámoši,je normální že se tak oslovují.Takovým lidem jako mě by měli zakázat net.Pak se lidi diví že si žiju ve svým vlastním světě a okolí je mi tak trochu šumák... "Ahoj Berte!Co tu děláš?" "Promiň.Dominic mě doučoval fráninu." díval jsem se do země. "Dobrý dobrý,vysvětli mu to prosím tě,já stejně ještě musím zanýst omluvenku.Za chvilku jsem zpátky." s těmi slovy vytáhl index a zamířil nahoru po schodech do kabinetu. "Takže Bertie,je to tak že........" a pokračoval v tom nesmyslným výkladu.Samozřejmě že jsem to všechno chápal.Ale moje mysl byla zaměstnanná něčím zcela jiným.Ale nakonec jsem se přeci jenom byl schopen soustředit a na všechno co se zeptal jsem odpověděl správně. Ale to už za náma stál Gerard a dokonce nás poslouchal. "Tak vidíš Berte,umíš to.Dominic je dobrej." a pročechral mu vlasy.Jo,tohle kamarádi občas dělají.Nehledej v tom nic víc.Dominic tak nějak zaklonil hlavu a koukl na Gerarda nad sebou. "Chtěl bys taky doučování?" No jo,šprtík.Radši jsem se odstěhoval zpátky na svoje místo úplně vzadu.Ještě jsem zaslechl žuchnutí na židli. "Fráninu?" "Tak jo,ale pozdějc.Kde jsi byl?Už jsem myslel že nepřijdeš." "No byl jsem ještě ráno u doktora.Na odběr,víš?Zase." "Oni tě za chvilku úplně vyždímají.Bolelo to moc?Ukaž,pofoukám ti to." Já už jsem vážně paranoik.Že já mám narušenej mozek a prahnu po stejném pohlaví ještě neznamená že jsou takoví všichni!Vidím to i kde to není.
Radši jsem se koukal z okna.Byl červen a všechno tam venku bylo jasné,krásné,povzbudivé.Malý děcka běhající po venku,ptáčci poletující letně vonícím vzduchem.Jo,jsem cvok.A ke všemu je mi vedro. "No tak,pane McCrackene!To chcete pracovat sám nebo co?Řekla jsem do trojic,dnešní hodinu budeme věnovat skupinové práci." slyšel jsem najendou vřískat učitelku. Rozhlídl jsem se.Nebyl jsem poslední zbývající,ale ta slepice mě prostě neměla ráda.Rozhlésl jsem se,kdo zbyl.První se můj pohled stočit k Dominicovi s Gerardem.Byli volní!No super!Vyslal jsem po Dominicovi pohled s otazníčkem.Usmál se a přikývl.Tak jsem popadl svoji židli a nastěhoval se k nim.Ta stará fúrie nám donesla nějaký papíry,pak chvíli cosi kecala a pak si šla udělat kafe.No jo,jako vždycky. "Tak jdeme na to kluci?" zeptal jsem se celkem zbytečně.Už do toho byli oba zabraní,pochybuju že mě slyšeli. Nikdo z nás už nic neřekl,ostatním jsme tím museli připadat jako debilové,ale aspoň jsme byli první hotoví. A to mě neskonale těšilo.Vždycky byla totiž práce zadávaná po dvojicích,a jelikož jsem dvojici jaksi postrádal,skončil jsem vždycky poslední. Koukal jsem se po třídě a byl na nás docela pyšný.Nás?Jo,nás.Byli jsme tři a nebylo to žádný dva proti jednomu.Byli jsme tým. Usmíval jsem se jak měsíček na hnůj. "Co budeš dělat odpoledne?" slyšel jsem Dominica jak se ptá Gerarda.Nechtěl jsem jim rušit soukromí,tak jsem radši dál dělal že sleduju třídu. "No,ještě nevím.Co bys navrhoval?" "Půjdeme se koupááát,co ty na to?Posledně to bylo moc pěkný." zachichotal se. "Tak jo,hlavně si zase zapomeň plavky." zachichotal se.No jistě,ironie nade vše. "Ty potvoro!" zachichtal se.
Pořád jsem nad nimi musel přemýšlet.A to mi nedávalo smysl,I kdyby spolu něco měli,zrovna mě by to mohlo být jedno.Oni by byli pár a já jenom ubohé něco,co jim závidí jejich štěstí.Ani jsem nedokázal určit,na kteréhoz nich žárlím víc.Žárlil jsem spíš na to že jsme sám.To bude ono.Zamyšleně jsem se docoural domů.Bylo vedro jak prase a mě se nechtělo absolutně nic dělat.nakonec mě napadlo že půjdu odpočívat k jezeru.Nebylo to daleko a moc lidí tam nechodilo,protože sotva tři bloky odsud vyrostl docela nedávno hodně luxusní aquapark.Tak jsem popadl ,deku klíče a vyrazil jsem.Přesn ěpodle mého předpokladu ,počet lidí v širokém okolí s erovnal nule.Ale stejně jsem se radši složil vzadějc mezi stromama.¨Prostě jsem si jenom lehl a nechal oči zavřené.Najednou jsem uslyšel hlasy.Zpočátku mi to nebylo nijak podezřelé,přece jenom to jezero nepatří jenom mě.Jenomže ty hlasy patřily...No jo,vlastně se domlouvali,že se půjdou koupat.Ale netušil jsem,že zrovna sem.A to jsem si tu chtěl odpočinout!Takhle je budu pořád pozorovat.Hned první poled by mi prolomil kolena-samozřejmě kdybych stál.Ale hlavně mě utvrdil v mé teorii.Oni se drželi za ruce!Asi bych měl zavřít hubu,nebo mi do ní ještě vleze nějakje hmyzák.Ale ten pohled byl prostě kouzelnej.Hlavně ať si mě nevšimnou,prosím!Naštěstí rozložili svoji deku hned blízko vodní hladiny.Už měli volné ruce,takže Dominic hned obtočil svoje paže kolem Gerarda. "Konečně jsme spolu sami!" "Už to bylo fakt k nevydržení.Jak mám vedle tebe sedět ve škole když místo učení myslím na ty tvoje nádherný kukadla?" "Nekecej,stejně ve škole moc často nejsi a tu chvilku těch ár dní se snad dokážeš udržet na uzdě." "Promiň,ty víš že kdybych mohl tak s tebou budu i 25 hodin denně." V tu chvíli mu Dominic vlepil pusu na tvář. "Samozřejmě že to vím,Gee.Jen...víš...zkus spolužákům vysvětlit jak na tom jsi.Pochopí to.Oni si myslí že chodíš za školu." mluvil smutně. "Ale zlatíčko!Já jim nic nenakecal,oni si to vymsleli sami.Nechci aby mě litovali.Lepší když si myslí že mám špatnou krev takhle." Skoro jsem cítil,jak mi jícnem fičí severák,stejně jsem nemohl zavřít pusu.Takže on nechodí za šklu?A jaktože nikdo neví o jeho nemoci?A proč ho dominic nebrání? "No jak myslíš,jenom jsem chtěl,abys byl v pohodě." "No tak,nečil se miláčku,nesluší ti to." poladil ho po vlasech Gerard. "Mám o tebe strach,Gee!" zavrněl Dominic a sklopil hlavu na stranu.Byla to jasná výzva.A Gerard ji pochopil.Docela vášnivě se líbali.Já ci taky!Mezitím si sundávali svršky.Až skončili v plavkách.Dominic nedočkavě kousl Gerarda do krku. "Tohle mi chybělo!" vzdychnul. "Ale přišli jsme si zaplavat,ne?" zasmál se andílkovsky Dom. "Tak pojď do vody,ne?" a táhl ho za sebou. "No tak,kroť se!Jak může být někdo takhle nadrženej?" zeptal se s úchylným úsměvem. "Nooo,chci vidět někoho s kým jsi šu*al a kdo by to nechtěl znovu.Hned,tady,teď." "Lichotíš mi brouku!Nechceš si hned vyzkoušet jestli jsem ti nevyšel ze cviku?" přilepil se na něj.Gee mu zajel zezadu rukama pod plavky.Ve škole vždy milý,plachý a nesmělý Dominic jako by nikdy neexistoval.Tohle bylo prostě prasátko.Velice dobře mířenými dotyky nutil svého přítele sténat.
Snažil jsem se donutit se k odchodu.Celá tahle scéna,každý dotyk,každé slovo.věděl jsem,že byhc u toho neměl být.Že jim porušuju soukromí.Posledními zbytečky sebekntroly jsem vstal.Sbalil jsem deku a plížil se pryč.Aby si mě nevšimli.Tu noc se mi spalo těžko.Znáte to,když člověk moc přemýšlí.Pořád jsem to viděl před očima.Jak jsou spolu šťastní.Musel jsem si to přiznat.Záviděl jsem jim. Takže jsem šel druhý den do školy nevyspalý a v pořádné depresi. Sedl jsem si do lavice zrovna se zvoněním. Někde ke mě přistoupil. "Ahoj,můžu si sednout k tobě?" Jejda,kdo by se mnou mohl chtít sedět?Otočil jsem se. "Gee?Dominic dneska nepřijde?" vypravil jsem ze sebe překvapeně. "Nevím" pokrčil rameny a sklopil zrak k zemi. Chtěl jsem se zeptat co se děje,ale v tu chvíli vešla profesorka.A těsně před ní Dominic. V šoku z jeho zjevu jsem dokonce zapomněl vstát.Což je chyba. "Pane McCrackene?Úúúú?Copak jste dneska spal pod hodinami?" "O-omlouvám se." Hm,to jsem si zas pomohl.Celá třída se řepila jak blbečkové,teda kromě Gerarda A Dominica.No zpět k jeho vzezření.On,který obvykle chodil ve světlé košili a džínách,byl dneska podle nějaké vyšinué módy celej v černý,.Slušelo mu to,ale tak nějak to k němu nesedělo.V obličeji měl barvu jako když krev skape do primalexu.A jeho oči,ty věčně veselé oči byl uplakané,ještě mokré,červené.Hotová kupička neštěstí.Chtěl jsem jít a obejmout ho,ale to jsem v hodině jaksi nemohl."Co je Dominicovi?" zeptal jsem se Gerarda.Vždyť je přece jeho přítel.Ale pak jsem si uvědomil.Muselo to být něco mezi nima.Jinak by si nesedl ke mě.Měl jsem si to sakra uvědomit!Ale vždyť včera vypadali tak šťatstní! Gee nic neřekl,jenom tiše popotáhl a utřel si oči. Ať se stalo cokoliv,mrzelo je to oba.Hlavou se mi mihla myšlenka.A každopádně se netýkala toho jak je dát zase dohromady....

Wait for me 8

27. ledna 2008 v 21:09 | Anique |  Wait for me
Té noci jsem o sobě ani moc nevěděl.Nevím jestli jsem vůbec spal a když jo jaké jsem měl sny.Prostě vůbec nic.Nicméně probuzení bylo docela milé.Rozepil jsme očka a na mě se usmívaly dvě hvězdičky-dvě zářivě modré hvězdičky.Bert mě pohladil po tváři. "Brý ranko,love!" a vlepil mi pusinku na tvář. "Tobě taky,Bertie." odpověděl jsem. "Dneska už ti bylo dobře?" "Víš no...bylo to lepší než včera." vyhýbavá odpověď a bledá tvář mi dávala jasné signály.Není v pořádku. "Měl jsi mě vzbudit." "Nemusíš být vzhůru kvůli mně." "Ale já chci být vzhůru s tebou.Chci být s tebou pořád.Postarám se o tebe,neboj." "Nechci ti přidělávat starosti." "Budu si dělat starosti dokud nebudeš v pořádku.Miluju tě,víš?" "To víš že to vím.Taky tě miluju." usmál se a chtěl mě políbit.Nemohl jsem zaručit že kdyby teď začal,dokázal bych se ovládnout.A my nemáme moc času.Za hodinu mám první konkurz.Popadl jsem první polštář,který se namanul a plácnul jsem ho Bertovi do obličeje.On se lekl.Čekal,že se nebudu bránit.Snažil se tvářit naštvaně a hodil po mně svůj polštářek.Vypukla parádní bitva.Myslím,že kdybych ho nechal mě líbat,trvalo by to kratší dobu.Ale tohle byla aspoň sranda!Zbožňuju ho! Šli jsme po ulici ruku v ruce jako každý pár.Jen lidi na nás vyjeveně koukali.Možná nám to přáli,možná ne,ale my jsme spolu byli šťastní.Plán cesty vyjetý z netu nás zavedl k jakémusi starému oprýskanému domu.vymlácená okna,opadaná omítka,ne zcela jasný popisný číslo.Dveře taky nebyli nijak výstavní.Pevněji jsme se chytil Berta a zazvonil.On se na mě jen povzbudivě usmál. "Zvládneš to." Byl jsem mu strašně vděčný.Za momentík otevřela nějaká stará žena-bílé vlasy,vodnaté oči,senilní výraz. "Dobrý den.Jsem Michael Way.Mám tu mít nějaký konkurz na zaměstnání." "Tady?Tady žiju jenom já a nevzpomínám si že bych někoho sháněla." zachechtala se krákavě a zabouchla mi dveře přmo před nosem.No to je teda úžasný.Byl jsme si skoro jistý,že právě tady to mělo být.Tady a ne nikde jinde.Jenže čas už si zase hrál a my museli valit na další konkurz.A to docela rychle,přes celý město.Bert se trochu zadýchal,nebyl zvyklý na tolik pohybu.Přesto jsme celkem načas zapadli do jakýhosi zakouřenýho lokálu.Sotva jsem si stačil pomyslet jaký je to tu hnusný,už mě barman nasměroval k šéfovi do druhého patra.Jen jsem se rozhlédl okolo -vypadalo to tam jako by se tam denně scházelo celý gangsterský podsvětí.Vyšli jsme po schodech.Těsně přede dveřma mě zachvátila panika.Přitulil jsem se k Bertovi co nejvíc to šlo. "Já se bojím." zašeptal jsem jenom.On mi dal pusu na čelo. "Nebo se Mikey,jsem tu s tebou." Moc mě to sice neuklidnilo,ale dýl odkládat už jsem nemohl.Vzal jsem za kliku.Za stolem seděl hubený plešatý muž,na nose brýle s tenkými stříbrnými obroučkami.V tom obleku vypadal vážně jako pan Někdo. "Aaa,už je tady.Ozvu se později." S těmi slovy položil telefon a podíval se na mě.Ten vychytralý pohled se mi ani za mák nelíbil."Posaďte se." vyzval nás oba.Tak jsme si sedli každý na jednu židli,přitom jsem byl pořád jak v křeči,nemohl jsem pustit Bertovu ruku.Třásl jsem se.Ten muž se snažil usmívat,ale cítil jsem,že to není upřímné.Ptal se mě na školu,na volný čas,jestli už jsem někde pracoval,jestli nebudu mít problém dělat noční,na můj zdravotní stav...Na všecno jsme poctivě odpovídal.Už s ezdálo,že splňuju všechny podmínky. "Dovolíte,ještě poslední otázku.Váš přítel s tím souhlasí?" Ta otázka mě překvapila. "Proč by neměl?Vždyť budu dělat barmana,ne nějakou děvku." A jejej,podle toho výrazu...nejsem moc daleko od pravdy. "Víte pane Wayi,máme tu jen vybranou a bohatou klientelu a někteří pánové se zmínili,že by rád,aby je obsluhoval sexy mladý muž,který by se nebál...však víte.Mohl byste dostávat i dvojnásobnou mzdu,jste přesně ten typ,jaký si představují." "No tak to vám teda pěkně děkuju,ale nemám zájem.Oblbujte si někoho jinýho!" "Zkuste si o ještě rozmyslet." sápal se zoufale po jakékoli naději že mu neupláchnu a cpal mi svoji vizitku.Jen ze zdvořilosti jsme si ji vzal. Ježiši ten chlap snad zaměstnance testuje sám?!Celou dobu co jsem přecházel od stolu ke dveřím mi čuměl na zadek.Bert si toho taky všiml a majetnicky mi šejbnul ruku kolem zad a zastavil ji až na mém pozadí.Aby mi tam to prase s pravomocema nemohlo zírat.Hned jak za náma zapadly dveře,vrhl jsem se mu kolem krku. "Dík za záchranu,myslím že kdybys tam nebyl tak mě z fleku znásilnil." "Tak to by si mě nepřál.Bych ho musel zastřelit -třeba i prakem mezi oči.Prosím tě,slib mi,že nikdy nebudeš dělat ..to co ti navrhoval...ten chlap." "Slibuju,Bertie.Nemohl bych spát s někým koho nemiluju.Jsi moje všechno..." Usmál se a šli jsme rychlým krokem dolů.Barman na nás nevraživě zíral. "Pojďme ven,Mikey prosím,točí se mi hlava z toho kouře." škemral Bert.Chytil jsem ho kolem pasu aby se mi tady nesložil a táhl ho ven. Nadechl se chladného zimního vzduchu. "Už je ti líp,zlato?" zeptal jsem se starostlivě a pohladil ho po čele. Slabě zakrotuil hlavou.Hledal jsem očima nejbližší lavičku.Konečně jsem ji našel. "Pojď,na chvilku si sedneme,okay?Budeš v pohodě." Líbnul jsem ho na tvář. Začínal se potit.Nelíbilo se mi to,vždyť muselo být určitě pod nulou. Skoro jsem ho musle táhnout. "Mi-..." začal najednou upřostřed cesty.Nedořekl.Kouknul na mě a skácel se k zemi. "Bertie,lásko,co mi to děláš,prober se!Prosím tě,co ti je?" Lidi po nás koukali ale nikdo nepomohl.A on se pořád nebudil.Co mu je?Já se tak strašně bojím... Urychleně jsem vytáhl mobil a zavolal sanitku. Přijela během pěti minut,ale mě se to zdálo celá věčnost. Kibicoval jsem toho doktora,určitě si myslel bůhvíco. "Bertie,prosím!" pořád jsem ho hladil po tváři když ho nakládali na ty hnusný bílý skládací nosítka.Kolemjdoucí z toho měli povedený divadýlko. Chtělo se mi brečet. "Vy jste příbuzný?" vybafl na mě doktor,i když mu musleo být jasný, co je mezi náma. "N-ne,přítel." "Dobře.myslím,že můžete jet s námi." rozklepaně jsem se díval na mou lásku a tu injekci,kterou mu právě ten chlap píchal. "Co mu je?" zeptal jsem se. "Já ještě nevím,bude muset na testy.Nedokážu to takhle odhadnout." Bude muset na testy?Z toho mi vyplynuo jediné-přežije to! Mačkal jsem jeho packu ve svojí,chtěl jsem ho obejmout,ale bál jsem se,abych mu neublížil.Vypadal jako bílá křehká porcelánová panenka.S hadičkou čouhající z předloktí. Modlil jsem se ať už jsme v nemocnici. Ale když jsme tam dojeli,ukradli mi Berta a valili někam dovnitř.Pořád ještě zkoprnělě jsem věšel na příjem a poptal jsem se jak a co.Šel jsem nahoru,tam kde sídlil primář.Ale nebyl u sebe,tak jsme se pasil na sedátko a čekal.Úmorně čekal a myslel co se asi teď děje s Bertem.A taky jsem myslel an Gerarda.Nezvládl jsem to.Nedokázal jsem si najít práci.Nedokážu mu dát ty léky,který potřebuje.Jsem neschopnej... Schoval jsem hlavu v dlaních. "Pan Way?" ozvalo se najednou. "Ano,jak to víte?" "Ten muž,se kterým jste přijel.Na chvilku se vzbudil. "Mikey,Mikey Way,prosím,ať tu může být se mnou..." říkal.Tak jsem si myslel,že to budete vy.Ale už spí.Mohl bych s vámi mluvit?" "Jistě." přitakal jsem a bez ptaní za ním vyrazil do jeho kanceláře.Nepochyboval jsem,že to je ten,na koho jsem čekal. "Co mu je,prosím vás,řekněte mi to." "Abnormální vyčerpání organismu.Dali jsme mu nějaký vitamíny,prostě živiny.Musí získat energii.Je strašně slabý.Zažil nějaký stres?Tuhle reakci mohlo vyvolat vysoké citové vypětí." "Nooo,já sháním práci,potřebuju nutně peníze na léky,léčí se ze závislosti.Byl se mnou na konkurzu.No a...ta práce...ten chlap mi nabídl,že mu mám dělat ku*vu.Bertie z toho byl dost vedle..." Nevím proč jsem mu to všecko najednou vyklopil,vždyť byl úplně cizí.Ale nějakým způsobem jsem mu důvěřoval. "Víte,já nejsem psychiatr,ale tohle by složilo i zdravýho člověka.Musíte si na toho svýho dávat pozor,jasný?" Mrkl na mě.Ano,on mě chápal,viděl jsem to. "Budu." přísahal jsem se sklopenou hlavou. "Už ho sebou nebudu brát na žádný konkurzy." "Nooo,pokud přijmete mou nabídku tak ani nebudete muset." Vyvalil jsem oči. "Mohl byste tady v nemocnici dělat něco jako zdravotní sestřičku,akorát nekvalifikovanou.Třeba vypomáhat a tak,chápete? Myslím že zrovna tady nejsou ani nejhorší platy." Chtělo se mi smát.Smát nebo obejmout toho doktora.A taky běžet za Bertiem,ale k tomu mě teď nechtěli pustil,bylo u něj půl tuctu mediků.Milionkrát jsem poděkoval primářovi a pak se rozběhl za Geem.Musel jsem ho vidět! Chvilku jsme si povídali úplně normálně,jako kdyby bylo všechno v pořádku a tohle byl jenom jeden dlouhý a trochu neříjemný výlet.Smáli jsme se a dělali blbiny.Do té doby než se zeptal :"A jak se má ten tvůj přiteplenej přítel?" "On...je v nemocnici Gee.Strašně se o něj bojím." rozbrečel jsem se.Čekal jsem že mi dá zase přes hubu,snad jsem podvědomě nastavil tvář.Ale on nic,dneska jenom nepřítomně koukal v dál.Ó,jaká proměna se to stala.Až to budu vyprávět Bertovi,určitě mu bude líp.Když už o něm tak mluvím,rozloučil jsem se s Geem a běžel za ním.Gerard dokonce vypadal že to chápe.Poprvý v životě...

Mon étoile 2

27. ledna 2008 v 21:08 | Anique |  Mon étoile
Jenže najednou někdo zaklepal.Příšerně jsem se lekl.Kdo to proboha je?V nejvyšší možné rychlosti jsem přetočil tričko a podal Mikeymu jeho brýle.Otevřel jsem. "Teto!Nemáš být v práci?" Co ta tu ku*va dělá?Zrovna když jsem měl Mikeyho tak hezky zpracovanýho... "Zapomněla jsem si kabelku.Ty tu někoho máš?" "J-jo.Kámoše.Ale nemusíš mít strach,nevyvádíme tu nic co by ti mohlo vadit." a v duchu jsem dodal Hlavně když to nevíš. "Tak mi to tu nepodpalte a oběd máš v troubě,Frankie." zasmála se a už byla v trapu.A spolu s ní bohužel i Mikeyho nálada. "P-promiň Frankie.Já..nechci to uspěchat,rozumíš mi?" Jo hochu,nerozumím,ale když to říkáš...Cokoliv pokud mě dostaneš k Gerardovi. "Promiň lásko.Když ty jsi prostě příliš dokonalý,a kdo to má vydržet." zasmál jsem se,vzal ho za ruku a taky jsme opustili byt.Bloukali jsme po městě a já se snažil působit nanejvýš zamilovaně.Pořád jsem ho pusinkoval,jeho prsty se z těch mých ani na vteřinku nevypletly. Mám takovej dojem že...ano!I když jsem měl pochyby,jestli to není až přehnaný,on to zřejmě považoval za splněný sen.Nespustil ze mě pohled.Když jsme seděli na té lavce kde včera,tentokrát byl on opřený o moje rameno,šeptal jsem mu celou dobu,jak je úžasný a že bez něj bych už nemohl existovat. Ale v duchu jsem poznamenal -nazpomeň to bráchovi vyřídit. Ne,nemohl jsem dát nic najevo.Zítřek je můj! Dnešek musím pro dobro věci obětovat Mikeymu...Byl jsem s ním až do večera,kdy mi smutně oznámil že už vážně musí.Obvinul jsme si kolem něj paže a políbil ho. "A uvidím tě zítra?" "Snad!" mrkl na mě šibalsky. Ale pak už se rozešel domů.Naivka důvěřivá...Ale má hezkej zadek. Ráno jsem se vzbudil pozdě.Ty peřiny na mě mají asi nekalý vlivy.Heh,ono už ani ráno není,já chrápal až do dvou!Sem to ale lempl!Rychle jsem si oblíkl to co jsem si už včera nachystal abych neblbnul ráno.Vytvořil jsme i cosi na hlavě a zlatý hřeb.Maluju se opravdu jenom výjimečně,ale dnes mi to za to stojí.Když už jsem byl hotový,kouknul jsem se do zrcadla.Jo,sluší mi to,musím se pochválit.Gerard určitě neodolá.A Mikey bude za blba.Jednou se mu za to omluvím.Možná. Ještě jsem pozdravil tetu a strčil křečkovi ucho od igelitky a celý natěšený se vydal do víru "velkoměsta". Ah,hala. Kolik mi zbývá?Že je to tu tolik nacvaknutý.Tři hodiny?Okay.To půjde.Obhlížel jsem všechny ty zmalovaný pipiny okolo,i ty kluky kteří tu možná byli ze stejného popudu jak já,jiní jen doprovázeli svoje slečinky.Utíkalo to strašně pomalu.Dvě a půl hodiny.Dvě.Hodina a půl.Hodina.Půl hodiny.Už jsme dávno mohli dovnitř,ale nebylo to nic moc lepšího než venku.Čtrvrt hodiny.Napětí se stupňovalo.Díky své výšce jsem proklouzl úplně dopředu. Pět minut.Hledal jsme očima aspoň Mikeyho.Taky nikde nebyl.Sakra!Kde se taky fláká?Propásne vlastního bráchu,tu absolutní dokonalost.Konečně se celá kapela uráčila přijít.A já ho poprvé uviděl.Byl ještě dokonalejší než na plakátech.Ani jeden z nich totiž nedokázal přesně vyjádřit ten výraz.Ten smutek ale přitom jiskřičky v očích.Tu bezchybně tvarovanou bradu.Ten nádhernej pršáček.Kdosi mi šlápnul na nohu.Zavrčel jsem na něj ale věnoval se dál svému idolu.Nikdo z těch bláznů tady ho neocení tolik jako já.Nikdo mu nedokáže dát tolik lásky jako já. Otevřel pusu,aby nás přivítal.Měl úžasný hlas.Málem jsem se složil jen z něj.Ale čeká mě lepší,musím to vydržet. Oznámil,co budou hrát,nějaký okecávačky,jasný,a nakonec že prý pro nás mají překvapení.Cože?Ani jsem ho moc neposlouchal,jenom jsme se kochal.Zdá se mi to,nebo na mě mrknul?Písničky šly jedna za druhou a já se toho pohledu pořád nemohl nabažit. Až měla přijít poslední. "Na začátku jsem vám slíbil překvapení.Chcete překvapení?" "Yeeeeeah!" křičeli všichni a horlivě kývali hlavama.Mě to bylo upe jedno,souhlasil bych pouze v případě že...ne.Až potom. "Neslyším vás,chcete překvapení?" Nojo,to dělá schálně aby je vydráždil. "Yeeeeah!" křičeli znovu. "Tak jo.Naše překvapení.Chtěli jsme,aby byla naše hudba ještě lepší.Pro vás.Takže to překvápko.Přijali jsme novýho člena. Rozšíření zvuku o bassku.Taky děcka moje,přivítejte to na co jste čekali.Bráško mohl bys?MIKEY WAY!" jméno zakřičel do prostoru až jsem málem ohluchl.Takže on teď bude hrát s nima? Eh,asi mě zabije...No co...na mém plánu to mění pramálo. Takhle k němu bude mít ještě blíž. Mikey vyšel na pódium za záře reflektorů.Vypadal krásně.Asi na tři vteřiny jsem zapochyboval jestli ne dokonce líp než Gerard,ale pak jsem svoji mysl přesvědčil. "Tak a teď vám předveme naši první společnou písničku.Okay?" Lidi zase řvali.Ale já je skoro neslyšel.Srovnával jsem ty dva chlapíky sotva dva metry přede mnou.Jeden jak druhý mě přitahovali.Ale donutil jsem svoji mysl spolupracovat-Gerard víc. "Tak Mikey...Tohle je tvoje píseň.Chceš ji někomu věnovat?" "J-jo,jasně." klepal se mu hlas,jako včera,když mě poprvý políbil. Zase byl tak sladký.No jo,to bude v rodině. "Chtěl bych tenhle song věnovat osůbce,kterou znám sice strašně krátko,ale...je úžasná a skvělá a perfektní a nevím co ještě. Nikdy tě nechci ztratit.Miluju tě ,Frankie!" "Ohooo,to byly silný slova.Teď bych se chtěl zeptat já.Je tu mezi váma ten,komu je to věnovaný?Nabíječ mýho malýho brášky? Protože jestli jo...." začal jsem se třást. "Neee,do zubů mu nedám.Jenom ať sem skočí,ať nám ho Mikey ukáže.Před fanouškama žádný tajemství,stejně by jste se to dozvěděli.Radši od zdroje než bulvár." Chvilku jsem přemýšlel jsetli se radši neschovat.Vždyť zanedlouho už to bude minulost,my dva jako pár.Už jenom já a Gerard.Nepochyboval jsem o tom že uspěju. Ale přesto jsem nevím proč přišel blíž a Mikey mě vytáhl k sobě. "Tak lidi,tohle je moje láska." na pódiu nebyl tak ostýchavý a klidně mě políbil.Nebo to udělal jenom pro show?Ne,tohle bylo doopravdy.Zase ten nepříjemný pocit v žaludku.No jo,žaludeční šťávy trávící svědomí.Budu si muset zvyknout.... "Počkej na mě po show vzadu,ju?" zašeptal mi. Naštěstí neměl mikrec.Dobře,počkám.Okolnosti se mění,ale v můj prospěch. Holky v hledišti pištěly,asi se nechtěly takhle brzo dozvědět,že ten novej na kterýho by mohly letět je tak trošku přihřátější.Ale asi se jim to líbilo.Mikey mě pustil a já skočil zpátky dolů. Chtěl jsem si to poslechnout.Ta písnička byla prostě BOŽÍ!Mikey se činil,hrál jako oživot.Neskutečně mu to s tou basskou seklo!Ale Gerard byl úžasnější.Zpíval tak krásně,procítěně,nadpozemsky...Nevěděl jsem na koho se koukat dřív... Ale všechno krásný končí a já se teda odebral do backstage. "Počkej na mě minutku,lásko,jdu si dát sprchu,okay?" houknul na mě Mikey a zapadl rychlostí kulovýho blesku do koupelny a ještě přes dveře křičel. Stihl jsem se jenom podovit co je to za extra luxus,sprchy...."Gee tě zavede do šatny,ju?Počká tam s tebou,aby ses tu neztratil." "Jasně,pak za náma přijď." Můj plán vychází zcela dokonale.Rozběhl jsem se za Gerardem.Zapadl jsem za ním do jakési místnosti. Hmmm,pěkný. On už seděl na gaučíku a snažil se odlíčit se poslepu. "Ukaž,pomůžu ti." nabídl jsem se ochotně. "Bráška má štěstí,že má tak úžasnýho boye." zachichotal se. "A ty bys nechtěl?" ptal jsem se ho a pokoušel jsem se zapojit veškerý šarm,zatímco moje prsty s tím tamponem běhaly po jeho tváři. "No možná i jo..." moje prsty se zastavily zato obličej jsem k němu příblížil. "Jenže já jsem normal he..." nenechal jsem ho doříct.Přisál jsem se na jeho rty.Pokoušel se bránit,ale v tu chvíli se rozlítly dveře a v nich...Mikey! "Franku! Gerarde! Panebože co to tady vyvádíte?!?" zařval vyděšeně.gerard mě ze sebe násilně setřásl. "To tvůj přítel se mě tu pokouší ojet..A nedá si říct že jsem hetero." Vyvalil na mě kukadla.Ku*va!Ku*va! On mě nechce!Co budu dělat...Ale pořád je tu ještě Mikey...Třeba si ho ještě dokážu udobřit. "Jak mi to vysvětlíš ty zku*vysyne?No?Jak?Sprostě jsi mě využil! Málem jsi ojel mě abys dostal bráchu!Nemáš v sobě ani kousek cti?Podrazáku!Děvko!" nekřičel,prostě mi to říkal,vyčítavým a zklamaným hlasem. "Promiň Mikey,mrzí mě to.Nechtěl jsem ti ublížit..." Byla t pravda,to jsem opravdu nechtěl.Ale nebyla jiná možnost.Tu už jsem čekal,že mi doopravdy natáhne nebo začne ječet jak viktorka u splavu jaýkoliv nadávky který mu vytanou na mysl. Ale on ne...zase na mě zíral.... A pak se sesul na ten gauč.Skoro Gerardovi do náručí.Lekl jsem se.Co mu je? Omdlel? Ne...Schoulil se do náruče svýho staršího bráchy a začal brečet.Brečet jako malý děcko. Gerard mu dal pusinku na čelíčko a opakoval pořád dokola ať nebrečí,že mu za to nestojím.V tu chvíli jsem si tak opravdu připadal.Měl jsem kluka kterej mě zatraceně miloval. A nestačil mi.Co mám teď?Prázdný ruce a srdce plný smutku. Sakra!Nemohl jsem se na něj dívat. Přišel jsem blíž a chtěl ho pohladil po vlasech. Ale moji ruku surově zkroutila a Gerardova. "Nešahej na něj ku*va,rozumíš,takže se ho ani nedotkneš a jestli je ti život milej tak zatraceně rychle vypadneš!Nebo zavolám ochranku a oni už ti srovnaj fasádu!" Najednou byl tolik jiný než v mých snech.... Naposledy jsem kouknul na Mikeyho,bolestně zkrouceného v klubíčko.To já!Já za to můžu...Jsem na sebe pyšný? Nečekal jsme na nic a zbaběle utekl. "Miluju tě!" křičel jsem ještě za ním. Opustil jsem je.Zradil jsem ho.Zklamal jsem ho.Ublížil jsem mu.Jsem stvůra!Nezasloužím si lásku,nikdy...Nikdy nebudu nikoho milovat jako tebe Mikey,teď už to vím...