Wait for me 5

11. prosince 2007 v 21:28 | Anique |  Wait for me
To jediné slovo jakoby napíchlo moje vnitřnosti na ostrou tyč a v tuhle chvíli je rožnilo nad rozpáleným ohněm.Jediné jméno.Gerard.Jméno mýho bráchy.Je možný,že by tohle udělal?Nevěřím tomu!Ale to co řekl před chvilkou ve mě jenom podnítilo zlé pocity.Můj brácha?Vždycky největší odpad společnosti,vždycky ten který byl otloukaný.Nevěřil jsem,že po těch zkušenostech je schopný udělat něco takového.Někoho zmlátit.A ještě k tomu tak surově.A ještě navíc ke všemu někoho,koho by vůbec nemusel.Co mu udělal?Hloupě na něj koukal.Ale vždyť musí vidět,že Bertie na tom není nejlíp.Že vlastně jenom kouká.Pořád.Jen v mé přítomnosti se dokáže usmát.Jen přede mnou se nebojí promluvit.A já dokážu jedině v jeho přítomnosti zapomenout na všechny starosti,myslet jenom na to krásné,co mezi náma je.Na to,jak ho potřebuju.I teď.Teď když tu sedí,slzy mu smáčejí nádherné tváře,trochu se třese.Pro mě je přesto stále dokonalý.Líbnul jsem ho do vlasů."Šššt Berty,bude to okay,okay,uvidíš.Miluju tě." Přitulil se ještě blíž,nevěděl jsem,že to ještě jde.Sevřel jsem jeho ramena.Nemohl jsem v té koupelně zůstat dlouho,Gerardovi by to bylo podezřelý.Naposledy jsme mu slíbal ze tváře všechny slzičky a řekl mu,ať tu na mě počká.Rozloučím se s Gerardem a pak ho vezmu za doktorkou,aby s tím něco udělala.Že brácha není zlej,jenom mu Bert nesedl a já nechci aby to soužití rozčilovalo jednoho nebo druhého.I když jsem ho chtěl bránit,Gerardovo chování jsem nechápal.Pak si to s ním vyřídím.Ale ne dřív než se jeden z nich někam odstěhuje.Nemohl jsem to riskovat.Moc jsem se o ně bál.O oba.
Otevřel jsem dveře do Geeho pokoje.Poslušně na mě čekal."Je ti dobře,bráško?Byl jsi tam nějak dlouho. "Jo jo,jsem okay.Zdržel jsem se na chodbě s jakousi sestřičkou.Ptal jsem se,jestli mi tu nezlobíš." zachichtal jsem se a šťouchl ho prstem do žeber.Jeho tváří se mihl temný stín.Ne,teď jsem se o tom nechtěl bavit.Radši jsem ho začal lechtat.zase se smál,zase jsem si připadal jako když jsme byli malí.Šťastný.Ale teď je mezi náma bariéra.Bariéra jménem Bert.Během pěti minut jsem se rozloučil,že mám ve škole hrozný fofry ale chtěl jsem ho strašně vidět.Usmál se a nechal mě jít.Nevím,jestli mi věřil.Ale neřešil jsem to.Vpadl jsem na hajzlíky za svou láskou.Pořád tam byl,ale už stál.Opřený o umyvadlo,klouby prstů skoro bílé jak pevně se držel.Možná se mu točila hlava,možná byl jen příliš slabý aby se udržel na nohou.Přistoupil jsem k němu zezadu a sepnul mu ruce kolem pasu.Poprvé.Poprvé jsem se dotkl jeho těla o ždibec víc.Vychutnával jsem si ten pocit.Byl pro mě tolik krásný!Zvedl hlavu.Usmál jsem se na něj a on můj odraz v zrcadle zopakoval.Položil jsem mu hlavu na rameno."Půjdeme?" zeptal jsem se opatrně.Zase sklopil ty jeho nádherný pomněnkový očka,ale slabě přikývl.Pohladil jsem ho po rameni,vzal jeho dlaň do své,jen aby cítil že jsem tu s ním a vyšli jsme ven.Tiše jsem doufal,že nikde nepotkáme Gerarda.Uf,naštěstí ne.Po nejhorších třech minutách na jednom patře jsme konečně scházeli schody.Zase ta chladná chodba.Ale já se teď měl o koho ohřát.Zaklepal jsem a tiše vešel,Berta táhnouc za sebou. "Dobrý den.Máme tu takový problém." "Pojďe dál,prosím.Posaďte se." Nabídla mi volnou židli.radši jsem ji nabídl Bertymu,vypadal pořád slabý.Stoupl jsem si za něj a jemně ho hladil po rameni,pod vlasy,aby si toho nevšimla.Začal jsem mluvit.Přednesl jsem jí to přesně tak jak jsem chtěl.Aby vlastně vyšli jako oběti oba.Nevěděl jsem,kdo je víc.Nevěděl jsem, příčinu.Ale nic nemůže být tak hrozné aby ho kvůli tomu musel takhle vyřídit.Doktorka na nás chvilku koukala. "U vašeho bratra se nejspíš začínají projevovat abstinenční příznaky,obvykle to začíná agresivitou.V jeho případě jsme to neočekávali.Je mi to líto,pane McCrackene.Jenže...v tomto případě musíme vaši léčbu odložit.Nemáme víc volných míst a s panem Wayem být nemůžete." Bertovi se začaly z očí kutálet slzičky jako perly,jedna po druhé a zanechávaly mokré proužky na zarudlých tvářích."Já vážně chci přestat,chci přestat brát.Musím přestat." "Já vím,já vím.Chápu vás.Jenže,rozumějte taky vy mě,teď to nejde.Jste první v pořadí až se uvolní místo.Opravdu se moc omlouvám,ale nemůžeme riskovat váš život.Abstinenční příznaky mohou být nebezpečné." "A tím že mě nenecháte skončit,tím mnetiskujete můj život?" "Zní to krutě,vím,ale když jste dokázal přežít takovou dobu,ještě měsíc zvládnete." Sklopil hlavu. "Už jsem myslel,že je to za mnou.Nechci tam znovu.Všechno mě donutí vzít si zase." "Je mi to opravdu líto." S pohledem á la -už se nemáme o čem bavit- nás skoro vykopla ze dveří.Stáli jsme na té studené chodbě.Nepříjemné ticho vládlo i mezi námi.Chtěl jsem se ho zeptat na tolik věcí,jen jsem nevěděl,na kterou dřív.Vybral jsem si asi tu nejpodstatnější. "Kam se necheš vrátit?Proč?" "Prosím,Mikey,neptej se mě.Já...já teď nevím vůbec nic.Jsem napůl vyléčenej feťák kterej nemá kam jít.Mikey..." začal natahovat jako malý dítě,krčil nos jako králíček..bylo mi ho líto.To jako že vůbec nemá kam jít?Ale já mám teď přeci prázdný byt! "Lásko?A nechtěl bys...nechtěl bys teď bydlet u mě?Však víš,brácha je tady.Mohli bychom být spolu,spolu,bez všech rušivých vlivů.Možná bys už potom sem ani nemusel.Tak co na to říkáš?" místo odpovědi mi padl kolem krku. "Vážně smím?" "Že se ptáš." odpověděl jsem mu a pak už se věnoval jeho dokonalým rtům.Maličko vyschlým ale přesto tolik přitažlivým.Jeho.
Hned poslali Gerarda na terapii,takže jsem mohl pomoct sbalit Bertovi jeho věci.Na dvě kufru jsem zahlédl fotku.Fotku nějaké holky.Společnou.Líbali se.Ku*va!To není možný!To nemůže být pravda.On někoho má a se mnou si jen tak hraje. "Berte?" "Co se děje,love?" "Kdo to je?" "Kate...ona..." nedořekl.Z dobré nálady že budeme spolu se během zlomku vteřiny propadl na samé dno.Zhroutil se do postele a už potřetí během jednoho dne jsem ho viděl plakat.Jenže tentokrát jsem netušil,jak ho z toho dostat.Klekl jsem si na kolena a přiblížil se k němu.Znovu jsem ho objal."Prosím,řekni mi kdo to je.Jestli ji miluješ,pochopím to.Můžu zůstat kamarád,jen mi prosím tě nelži." "Nikdy jsem ti nelhal a nikdy nebudu.Ale tohle je třináctá komnata.Nechci o tom mluvit.Možná jednou.Jednou ti to řeknu.Jednou ti řeknu úplně všechno.jen mě nenuť o tom mluvit.věř mi,prosím.Jsem tu pro tebe,potřebuju tě.Miluju tebe..." Ta řeč mě dostala.jednou mi to řekne.Zůstane se mnou.Už v trochu smutnější náladě,ale pořád stejně zamilované jsme dobalili a vydali se k NÁM domů.Ani nebudeme muset používat druhou postel,vejdeme se do mojí.Nebylo uklizeno,nečekaljsem že dnes někdo přijde.V kuchyni nebyla jediný prázdná židle.Bert se teda usadil na kuchyňské lince.Už se cítil líp, v očích mu hrály veselé jiskřičky.Postavil jsem na čaj a než konvice vypla,věnoval se svému příteli.Ano,zní to neuvěřitelně.Mám kluka!Zrovan když jsem se věnoval ocucávání jeho uštního boltce,ozval se v předsíni telefon.Kdo to ku*va je?A zrovna teď?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama