L´amour pour toujours

23. prosince 2007 v 0:08 | Anique |  L ´amour pour toujours
Takže slíbený volný pokračování Indique le chemin á moi.Dopisuju co jsem naslibovala.

Uběhly tři měsíce.Tři nekonečně dlouhý měsíce,plný nesplněných snů a prázdných dnů.Tři měsíce zoufalých přání.Tři měsíce pošetilé touhy zapomenout,předstírat že jsem ho nikdy nepotkal.Tři měsíce pokusů najít v Paříži nový domov,novou práci,novou lásku.Nový život.Stále nic.Nižádná naděje začít znovu.Každá místnost mého bytu,každá ulička kterou jsme spolu prošli,i ta zpropadená Seina mi ho ještě teď připomínaly.Možná i každá hvězda na obloze.vyčítaly mi,že jsem ho nechal jen tak odjet.Že jsem mu toho tolik nasliboval.A nesplnil.Nesplnil!Nepřijel jsem za ním.Nedokázal jsem mu,jak silná je moje láska k němu.Určitě si našel někoho,kdo mu svou lásku dokáže dát najevo.Ne mě.Jenže já ho musím vidět!Potřebuju ho vidět!
Jednoho dubnového dne,přesně čtyři měsíce od našeho setkání,jsem seděl na sedačce v letištní hale.Letenka,kterou jsem žmoulal v ruce už byla pozohýbaná snad ve všech směrech a snad i trošku propocená.Udělal jsem to!Teda přesněji-udělám to!Rozhodl jsem se.Poletím domů!Domů,do Belleville.Za svým Mikeym!Zarazil jsem se.Co když zapomněl?Co když to ani nebral vážně?CO když...? Zastavil jsem najednou proud myšlenek i neprolitých slz.Musím být silný.Slíbil.Slíbil že nezapomene.Jako já.Mikey...
Letadlo vzlétlo.Ani jsem se nestihl ponořit do svých myšlenek (dobře,spánku) a už zase přistávalo.Moc rychle.Všechno bylo zrychlené.Lidi okolo mě.Auta na ulici.Možná i mraky pluly po obloze rychleji než by měly.Poprvé po dlouhé době jsem se nadýchl štiplavého amerického vzduchu.Chyběl mi,tolik mi chyběl!Ale bylo tu něco,kvůli čemu bych i přestal dýchat.Spíš někdo.Zatřepal jsem hlavou abych se vzpamatoval.Teď musím mít čistou hlavu.Zavolal jsem taxík a jak jel,znovu jsem si prohlížel ty kdysi tak známé budovy.Nádraží,škola,pošta...Vyvolávalo to ve mně strašně moc vzpomínek.Šťastných i smutnějších.Šílených i krásných.
Nevěděl jsem,kam jet.Neznal jsem jejich adresu,neznal jsem jejich příjmení,vůbec nic.Rozhodl jsem se vzít to směrem domů.Domů.K rodičům.Zaklepal jsem.Nic.Zazvonil jsem.Teď teprve se přišoural kdosi ke dvěřím. "Kdo to je?" Sakra!Nepoznával jsem ten hlas! "Frank Iero!" Dveře se otevřely.Do obličeje mi koukala jakási šedovalsá stařenka.Její oči byly jasné,modré,dobrácké,rámované tisícem droboučkých vrásek.Vypadala jako by si jen odskočila z pohádkové knížky. "Frankoušku!Jsi to ty?" SAKRA!Teprve teď jsem z mozku dostával souvoslosti.Kdo je tahle dáma. Přece vychovatelka ze školky! Ale pořád to nevysvětlovalo,co tu dělá.Nechtěl jsem ze sebe dělat pako a na rovinu se jí zeptal. "Já tu přece bydlím!Vaši se odstěhovali hned jak jsi odjel!Oni ti nic neřekli?" koukala na mě jako na bílou paní co se zničehonic zjeví uprostřed nákupního střediska. "Ne-e,neřekli paní Jonesová.A nevíte kde bydlí teď?" "Je mi líto,chlapče,to opravdu nevím." "Tak se omlouvám.Nechtěl jsem vás zdržovat.Asi půjdu najít Gerarda a Mikeyho." Dal jsem si záležet na tom,aby to slyšela.Třeba mi pomůže,třeba je zná. "Waye?Gerard je umělec,viď,líbí se ti jeho obrazy?" No jupí,tleskejte mi!Už znám jejich příjmení. "Ano.Ti se snad nepřestěhovali,nebo ano?Bydlí pořád na tom samém místě?" "Nee,ti bydlí pořád stejně,pořád na rožku té dlouhé ulice co vede z náměstí ke škole.Pořád v tom stejném oprýskaném domě a vymlácenými okny do dvora." zasmála se.Já taky.Už jsem věděl,kde je hledat! Poděkoval jsem staré paní Jonesové a odešel.
Proplétal jsem se uličkami.Narážel jsem na tolik známé detaily.Jé,ta stará kadeřnice s klepavýma rukama ještě žije!A na staré poště se ještě pořád scházejí pochybná individua s kterými jsem tu chodil do školy.Ještě je to nepřešlo.Ani mě nepoznali.Květinářeství.Něco mě napadlo.Vběhl jsem dovnitř a koupil Mikeymu růži.Ne tuctovou bílou.Rudou.Krvavě rudou.Nádherně rozkvetlou.Pokračoval jsem.Dvě ulice.Dvacet metrů.Dva metry.Dva schody.Dvě zaťukání. A ... dvě nejnádhernější oči na světě.Vyděšeně na mě koukající,jako by nemohly uvěřit.Vrhl jsem se na něj.I kdyby tu nebyl sám,někoho měl nebo kdoví co,musel jsem to udělat.Musel jsem mu skočit kolem krku a se vší vášní tak dlouho dušenou uvnitř sebe sama jsem přitiskl svoje rty na jeho.Jeho jazyk na můj.Nádhera. Ale on se najednou odtrhl. "Frankie!Frankie!Jsi to opravdu ty?Nevěřil jsem že opravdu přijedeš! Pojď dál,brácha není doma." usmál se.Tak mu to slušelo,když se smál!Zul jsem si boty a nechal ho zavřít dveře.vytáhl jsem zpoza zad růži. "Ta je pro tebe,LÁSKO." Vrátil jsem mu neposlušný pramínek vlásků (ještě o kousek delší než posledně) za ucho a růži k němu přidal.Zachichotal se jako holka a přitáhl si mě blíž. "Tak tys nevěřil že si pro tebe přijedu?Tak tě teda budu muset přesvědčit!" zašeptal jsem zatímco jsem mu cucal ucho. "Neodložíš si?" zeptal se mě hravě. Nechal jsem ho sundat mi bundu i mikinu,venku byla přece jenom přád zima a dubnové počasí bývá zrádné. "Čekal jsem na tebe,celou dobu.Čekal bych až do konce života.Miluju tě!" "Je t´aime aussi!Je t´aime!Je t´aime!" šeptal jsem pořád dokola zatímco mě zbavoval posledních kousků oblečení. "Mikey?Měl jsi někoho...předtím?" Stydlivě zavrtěl hlavou. "Jsi můj jediný!" věděl jsem to,věděl věděl věděl!Zavrtal se mi do nahých paží.Jeho brýle ležely zapomenuté na botníku. "A ...chceš to?Zrovna se mnou?" "Když ne s tebou tak s nikým!" prudce vydechl. ...
Leželi jsme v Mikeyho posteli,já měl své paže obmotané kolem jeho hrudníku.Najednou jsem si všiml několika modřin na jeho jinak bezchybném těle."Kdo ti to udělal?" "G-gerard!" Hlas se mu zatřásl. "Proč?Proč si necháš ubližovat?" "Já...bojím se...on to myslí dobře...Kvůli tobě.Nechtěl abych se trápil pro tebe." "A proto tě mlátí?Mikey!Uteč se mnou!Kašli na něj!Odjeď se mnou do Evropy,pamatuješ?Pamatuješ jak jsme se měli krásně?Spolu!" "A co Gerard?" "necháme ho vydusit a pak...mu třeba napíšeme pohlednici.Souhlasíš,mon amour?" "DObře,i když... kdy pojedem?" "Když sebou hodíš tak za půl hodiny." zasmál jsem se. Vzal si jenom doklady a peníze a čistý prádlo a už jsme pádili na letiště.
Týden.Tak dlouho se ve zprávách vysílí zpráva Interpolu o Mikeyho zmizení.Týden.Tak dlouho žijeme s Mikeym spolu.Týden,tak dlouho trvá než dojde pohlednice z paříže do belleville.Nakonec za námi gerard přijel.Tušil,co se stalo.měl svého brášku opravdu rád,přesto první když ho uviděl bylo,že mu vlepil facku."To abys viděl že z domu se neutíká.Neutíká se těm,kteří tě mají rádi." Pak ho objal. "Frankiemu neuteču,viď?On si mě totiž hlídá!" Políbil mě. Týden.tak dlouho u nás pobyl. Do konce života.Tak dlouho budu Mikeyho k smrti milovat a chránit ho.Do konce života.L´amour pour toujours.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | 23. prosince 2007 v 9:56 | Reagovat

Aww, to je tak krásný, fakt pěkný příběh... ♥

2 pájina pájina | Web | 23. prosince 2007 v 18:13 | Reagovat

krásný<3

3 Anaj Anaj | Web | 23. prosince 2007 v 19:21 | Reagovat

je to uzasne... je neskutocne, ze takto perfektne vie pisat clovek, ktory je tak "materialsticky" ako ty.. kto potrebuje vidiet KOMENTARE, aby pokracoval v uverejnovani na nete.. nezasluzis si tak krasne pisat, ked sa s tym nechces podelit s ostatnymi len pre hlupe komentare ...

4 Syrdarya Syrdarya | 23. prosince 2007 v 21:53 | Reagovat

ah dobrý, přežili to ve zdraví štěstí a kráse.........*uff*

to anaj : víš co je to komplex méněcennosti?

5 Anaj Anaj | Web | 25. prosince 2007 v 23:08 | Reagovat

Syrdarya: a vies co je terapia sokom? :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama