Indique le chemin á moi

21. prosince 2007 v 17:48 | Anique |  L ´amour pour toujours
Moje poslední story.Tak nějak jsem uznala že to co dělám nemá cenu.Nehodlám přestat s psaním,to ne,ale už to nebudu dávat na net.Budu psát jenom pro sebe.Bez nějakýho viditelnýho zájmu o čtení nemám ani chuť dopsat rozepsaný story.Takže pokud se na celé zeměkouli našel aspoň jedinej človíček komu se to líbilo,tak se mu omlouvám.Nemám sílu publikovat něco o co nikdo nestojí.Vysává mě to,pokud mi rozumíte...Nejsem schopná psát tak dokonalý příběhy,aby aspoň někomu stály za přečtení,za to se taky omlouvám.A poslední věc :dávám všanc tuhle adresu.Někomu lepšímu než já,který by z ní dokázal něco udělat.Není sice kdovíjak lukrativní,ale...

No k příběhu: Je to Frikey. Původně měl mít volný pokračování,ale to zůstane utajeno a můžete si ho domýšlet.(viz.výše)

Zůstal jsem stát a koukal kolem sebe.Nic,ani jediný předmět mi tu nepřipadal známý.Ani název ulice,ani žádný člověk.Zase jsem se ztratil!To už není možné.Když ony ty cesty vypadaly všechny úplně stejně!Všechny chodníky měly stejné dlaždičky,všechny se stejně kroutily,zahýbaly,rozdělovaly v křižovatkách.Všechny mě vedly jinam.Jinam než bych chtěl,jinam než chci dojít.Jak dlouho mi bude trvat než si na tohle město zvyknu?Půl roku?Rok?Do konce života?Nebo si nezvyknu vůbec?Všechno co jsem měl jsem nechal v mém starém městě,na mé staré adrese,v mém opravdickém domově.Můj nový byt byl sice nádherný,moderní,živý,ale prázdný.Tolik bolestivě prázdný.Snažil jsem se v něm zdržovat co nejmíň,vždycky mě z toho nenaplněného prostoru píchlo u srdce.Vždycky mě v něm přepadaly divné myšlenky.Trochu pozdě na pubertu,ne?O smyslu existence,o účelu bytí,o způsobech životních cest.O sobě.Před očima se mi míhaly scénáře,scénky,konce.A já se o ně neměl s kým podělit.O svůj strach i otázky.O svoji samotu.Říkal jsem si,že s mými vzpomínkami zůstalo v mém rodném městě i moje srdce.Chyba lávky.Kdyby tam zůstalo,nemohlo by mě bolet teď a tady,nemohlo by mi donekonečna připomínat,že jediný jeho úkol je pumpovat krev do žil.Žil,které byly ač plné krvinek prázné.Nemělo jimi co proudit,nic podobné radosti nebo jiným emocím.Jako ledová socha.Možná jen..smíření.
Přestal jsem litovat sám sebe a rozhodl se hledat dál.Zuby se mi třásly zimou div jsem si nevyklepal všechny plomby.Oči se mi od mrazu začaly trošičku zamlžovat.Neměl jsem žádné peníze,kdybych se šel ohřát do kavárny,vyhodili by mě. Začínal jsem panikařit.I když můj současný život stojí za starou bačkoru,nemyslím že by bylo dobré ukončit ho v ulicích Paříže na podchlazení.Rád bych se někoho zeptal,ale copak by mi rozuměli?Moje francouzština se mezi nejlepší zrovna řadit nedá.Výslovnost minimální,americká,slovíčka se mi nevybavovaly ani kdybych chtěl.A ti lidi si zřejmě ještě navíc mysleli,že jejich jazyk je světový jakzyk,takže jsem s angličtinou moc nepochodil.Je teda pravda,že jsem se ptal samých důchodců,jenže koho jiného hledat v pondělí dopoledne na ulici?Prodíral jsem se mezi obchody s vánočními cetkami a snažil se zamrkat zpět slzy.Ani jsem nedokázal jasně určit jestli byly jejich příčinou moje myšlenky nebo mráz.Možná obojí.Najednou se přede mnou zjevila fontána.Nejspíš jsem narazil na náměstí.Nadějné.Třeba tu budou mít informační službu.Asi čtyřikrát jsem celou plochu obešel a pořád nic.Unaveně jsem si sedl na okraj fontánky.Teda spíš kašny.Popravdě v sochařství jsem se opravdu nevyznal,pro mě byla všechno podobného typu fontánka.Na záda mi dopadaly kapičky studené vody a já se nemohl přinutit vstát.Kýval jsem nohama a přemýšlel jak se dostat z téhle zapeklité situace.Najednou jsem uslyšel prudký a naštvaný výkřik. "Michaele,je ti dvacet!Přestaň se chovat jako malý děcko!" Tohle samotné by mě ani tak nepřekvapilo jako to,že to bylo proneseno...ANGLICKY! Jsem zachráněn! Otočil jsem se,kdo to volal.První jsem uviděl chudáčka seřvaného Michaela.Tvářil se jak zmoklá slepice.Musel jsem se smát.Kdyby mi nebyla tak pekelná zima,možná bych chtěl taky skočit do fontánky.Ale já opravdu mrzl a chtěl jsem se odstat co nejdřv domů.Zamířil jsem za osobou,která na něj předtím volala.Byl to kluk,určitě starší než on.Okamžitě jsem poznal,co jsou zač.Takhle se k sobě chovají jenom bráchové.Ten mladší pokorně přišel blíž a nastavil tvář aby mohl dostat facku.Tak tohle jsem ještě neviděl.Cvok,absolutní blázen.Nechá si dát dobrovolně do držky.Ale rozhodl jsem se nechat Michaelovu "držku" u ledu a zeptat se na tu zatracenou cestu na jekékoliv známé místo. "Brý den." zazubil jsem se na toho staršího.Prohlídl si mě zkouamvým pohledem."Dobrý.Můžu vám nějak pomoct?" "Nevíte prosím vás,kde bych našel nádraží?" Pochyboval jsem že bude znát moji ulici,ale od nádraží už snadno trefím. "Jistě.Stačí když zahnete za roh a půjdete pořád rovně." ukazoval mi cestu a legračně přitom máchal rukama."Děkuju vám,opravdu jste mi pomohl." "A pokud chcete stíhat ten vlak v 9:38 tak právě ujel.ŽE,BRÁCHO?"provrtal ho pohledem. "Omlouvám se,Gee.Já nechtěl." zamumlal mladší.Byl opravdu smutný.Ale jinak.Nevím jak.Netuším proč. "Ne ne,dík to je dobrý.Já bydlím kousek odsud,jen se tu ještě nevyznám.Ztratil jsem se. Propána,snad vám ten vlak neujel kvůli mě!" napadlo mě najednou. "Ne ne,to ne.Tady díky Michaelovi." hodil na něj ohled á la "zamáčknu tě do země,červe".Ten zčervenal a hodil pohled k zemi. "A můžu vám nějak pomoct na oplátku já?" zeptal jsem se vděčně,i když jsem doufal,že nebudou nic chtít.Byl jsem zmrzlý a chtěl jsem domů. "Ne-e,ale díky.Tady člověk narazí na anglicky mluvícího člověky málokdy." "Jsem američan.Frank." podal jsem oběma ruku.Ten starší ji sebevědomě přijal,zato ten mladší dělal cavyky.Nedíval se na mě.Pořád se červenal.Tak roztomile.Stop!Nechtěl jsem nechat svoje myšlenky otočit do téhle slepé uličky.Myslel jsem,že obdibí kdy jsem si nebyl jistý svou orientací je dávno pryč,že to bylo jen pubertální bouření hormonů.Jenže teď tu stál ON.Pokušení.Rozkol.Anděl.S dlouhýma řasama a plachým pohledem.A hlavně pěkně pedantskym bráchou. Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhl hrubý hlas. "Já jsem Gerard.Jsem taky Američan.Odkud jsi?" dokonce mi i začal tykat. "Belleville." Rozzářil se jak slunko na filipínským prápoře."My taky!Ale neznám tě." "Nevadí.Třeba to stihnem napravit.Za jak dlouho vám jede další vlak?" "Transoceánský spoje jednou za den.Nemůžeme tě přece otravovat celejch 24 hodin,to nejde." Při pohledu na Mikeyho jsem chtěl zařvat třeba do konce života,no ale Gerard mi to zkazil.Jestli ho už nikdy nebudu vidět,bude to jediný štěstí. "Mě to nevadí,klidně u mě můžete přespat.Aspoň se nebudu nudit." "Bydlíš sám?" Veškerou konverzaci obstarával Gerard. "Jo,bydlím.Tak pojďme,nebo zmrznu na místě.U mě to můžeme doprobrat." "Budeme ti strašně vděční.Vážně hrozně moc.Nebýt toho blbýho...M....vlaku..."Chtěl říct Mikeyho,viděl jsem to na něm.Ale proč?Co mu udělal?Já to nechápu.
Vedl jsem je ulicemi a snažil se nenápadně pokukovat po Michaelovi.Michael,Mikey,Miška,miláček...tak blízko měla k sobě takhle slova.Ale přitom daleko.Tak daleko.Pozoroval jsem linie jeho těla schované pod kabátem.I tak byl snad až příliš hubený.Nádherný.Delší vlasy mu vítr foukal do očí a on si je sundával z brýlí.To gesto bylo takové obyčejné ale přitom milé.Když mě přistihl,že na něj koukám,usmál se na mě.Já jsme se styděl.Je opravdu krásný,ale...bylo příliš moc ale.Je kluk,má strašnýho bráchu,zítra odjede zpátky do Ameriky.Zítra!Tohle slovo mi v hlavě cinkalo jako siréna.Zítra!Zítra!Zítra!Ne! Vytáhnul jsem z kapsy klíče a pustil je oba do svého bytu. "Máš to tu nádherný." ozval se Gerard znovu.Věděl jsem to,nemusel mi to připomínat.Byl jsem na sebe docela pyšný,dneska ráno jsem totiž z nějaké neznámé prozřetelnosti uklidil. "Proč jste vůbec přijeli do Paříže?Zeptal jsem se." Gerard byl plně zaměstaný prohlídkou méo "paláce" a tak poprvé odpověděl Mikey. "Brácha tu měl nějakou výtvarnou soutěž.On je umělec,víš?" "Drž hubu,Mikey.Na otázku snad odkážu odpovědět sám.Ale v podstatě má pravdu." Poslední věta patřila mě.Proč je na něj sakra tak zlý?Proč ho nenechá mluvit? Jediný důvod co mi bránil vykopnout ho z mého dosahu byl Mikey. "Já tu bydlím,už celý tři týdny.Ale uvažuju o tom,že se brzo vrátím.Státy jsou můj domov,ne tohle." Udělal jsem gesto á la kněžna Libuše a přidal jsem k němu kyselý škleb."Děláš dobře.Mě se tu taky nelíbí." No jo,mě by se tu líbilo,kdybych tu nebyl tak sám.Paříž je nádherná.Ve dvou...V duchu jsem si pomyslel že tu soutěž určitě projel.Hahaha.Ne že bych mu to přál,že ne.Nechal jsem je složit tašky v chodbičce a pak jim ukázal,kde budou spát.No jo,moje krásná velká postýlka.Tak se jednou vyspím na gauči,no co.Když už bylo všechno připraveno,udělal jsem jim čaj.Oběma.Aby gerard nic netušil.Ale v mé hlavě se honil jenom Mikey.nevím co mě to zas napadlo,přidal jsem Gerardovi do toho čaje nenápadně prášek na spaní.To je jak z nějakýho filmu! Pak se šel umýt a rovnou zalehl.Byl unavený.Haha,a já vím z čeho.Ze soutěže to nebude.Za chvilku chrněl jak malý prase.Tak,ten je z cesty.Teď jsem měl pro sebe celý byt.I s nejnádhernějším tvorem na téhle planetě. Seděl na gauči a nepřítomně koukal z okna.Mezi dlaněmi svíral hrníček ještě teplého čaje.Nohy pevně zaklesnuté do tureckého sedu. "Tak jak se ti tu líbí,Mikey?" Trhnul sebou a rozhldl se kolem,jakoby se potřeboval přesvědčit v tom jestli opravdu mluvím na něj.Pak se usmál. "Líbí!Moc.Jseš moc hodnej že si nás tu nechal.Museli bychom přespat v čekárně jako bezdomovci.Jsi vážně strašně milej." červenal se.Ačkoli bylo teprve odpoledne,sluníčko už bylo docela nízko a osvětlovalo jeho tvář jako svatyni.zapil jsem se do jeho očí.Z dostatečně velké vzdálenosti,abych zas něco nevyvedl.Stačilo mi se na něj dívat.Dívat se a divit,jak mohla příroda vytvořit něco tak dokonalého. "To nic nebylo.Jsi taky tak unavenej jako tvůj brácha a nebo něco podnikneme?Zdáš s emi fajn." Odpověděl jsem. Znovu zrudl až na nejvyšší metu a sklopil hlavu. "Nepřipadám si ospalý." Přesně tohle jsem chtěl slyšet. "ALe co řekně Gee?Až se vzbudí?Zabije mě!Já se bojím..." "Ale co by ti ubližoval,už seš plnoletej,minimálně v téhle zemi určitě!Kašli na něj,dělej co sám chceš." "Nemůžu si dovolit chtít.Gerard je starší,stará se o mě!" "Tím že ti pokaždé vrazí?Vzpamatuj se,to není výchova,to je koncentrák!" Začal natahovat.Nechtěl jsem na něj křičet! Sedl jsem si k němu.Obejmul jsem jeho třesoucí se ramena a hladil ho po vlasech. "Ššššt,to bude dobrý,bude to dobrý.Omlouvám se!" "Nemáš za co.To já.Já jsem vždycky příčina všeho špatného..." Ježiš to zas nějaká emerická psychomóda,o kterou jsem poslední dobou přišel nebo co?Ne.On je opravdu takovej,Je to on,on takový jakého jsem ho neměl vidět. "Šššt,ty jsi nic špatného neudělal.Jen se necháš trápit." "Já nikoho jinýho nemám!Jsem příliš stydlivej abych měl kámoše,příliš škaredej abych měl přítele.." nedořekl a rychle si zakryl pusu rukou. "A ještě moc žvanim.Teď mě určitě vyhodíš,že?" teď už opravdicky plakal. "Neplač,Mikey,neplakej.Jsem tady.Jsem tu s tebou.S tou stydlivostí je to sice pravda,ale to se vynahradí.A nikdy si nenech namluvit že jsi ošklivý.Jsi krásný.Tak zku*veně nádherný." Nevěřícně na mě hleděl.Já sám nevěřil tomu co jsem řekl.A pak už si pamatuju jenom jeho obličej tak blízko mého.Jeho rty tak blízko mých.Jeho dech vonící žvýkačkou propletený v ten můj.Nekonečné sekundy.Nikdy nekončící naděje.Čirá krása.Mikey...
Sice nehrozilo,že se Gerard brzo probudí,ale já nechtěl tak nádherné odpoledne trávit v bytě.Oba jsme se oblékli a vyšli ven.Gerardovi jsme nechali na nočním stolku lísteček,aby se nevyděsil až se probudí.Mikey to chtěl.Ale pak už jakoby se oprostil od jeho tyranie.Tentokrát byl se mnou a já na to byl pyšný.Ještě nikdy se mi nezdála Paříž tak úžasná.Ve dvou.V nestřeženém momentě jsme propletli svoje prsty navzájem a už jsme je nenechali vyplést.Nenechali jsme je být znovu samotné když poznaly co je to láska,blízkost.Pozval jsem Mikeyho do pizzerie a pak jsem se rozhodl odělat to nejromantičtější gesto,které mě napadlo. "Mišáčku?Netrpíš mořskou nemocí,že ne?" "Ne.Proč se ptáš?" Už jsem nic neřekl a najal nám loďku.Pluli jsme po Seině a já mu ukazoval všechny památky které jsme mohli vidět.Byl nadšený.Zajímal se,ptal se,usmíval se.A já byl strašně šťatsný. "Miluju tě Mikey...Slib mi že nikam neodjedeš.Prosím!Že tu zůstaneš se mnou..." "Frankie...já..nemůžu...nejde to...Asi...asi tě taky miluju,ale...Pochop mě,prosím.Gerard on..Prostě nemůžu...Až se vrátíš do Belleville,už to bude zase jiné.Jiné.bezpečné.Nádherné.Když se vrátíš,budeme moct být spolu.Já...pokud mě miluješ jak říkáš,počkáš.Já na tebe taky počkám.Budu čekat každý den,jestli se nezjevíš naproti mě a znovu mě nepolíbíš abys mi řekl že jsi zpátky.Pro mě.Nemůžeš to chápat,nesnaž se o to.Musíš se rozhodnout sám..." Měl pravdu,nelezlo mi to do hlavy.Tak jsem se snažil užít alespoň tenhle den.Hýčkal jsem Mikeyho jako svoji dámičku,cokoliv se mu zalíbilo,to jsem mu koupil.Nebyl vybíravý ani náročný.Jen malinké skleněné srdíčko a řetízek s křížkem.Prý mě bude mít blízko srdce i když budeme daleko.Věděl jsem,co tím myslí.No a potom ještě pár prkotin,ale ty už si nepamatuju.
Už bylo hodně pozdě když jsme se vrátili domů.gerard pořád spal.Mikey si k němu starostlivě sedl."Co mu je?"Podíval se na mě tím jeho plachým pohledem. "Nic,jen spí.je asi opravdu unavený." "Já taky.Půjdu si lehnout,okay?" "Dobře." Naposledy jsme ho hluboce políbil a uložil ho.Pak jsem se odplížil na svůj úžasný gauč.
Ráno mě vzbudilo zimní slunce,Muselo už být opravdu pozdě.Ku*va,Mikey! kouknul jsem na mobil.Ne! 9:30.Už jsou pryč!Poplašeně jsem vyletěl z postele a na stole četl velkými písmeny "DĚKUJEME ZA VŠECHNO.OPRAVDU MOC.AŽ SE VRÁTÍŠ DO BELLEVILLE,OPLATÍME TI TO.GERARD A M." Ani jeho méno mu nestojí za to,aby ho napsal celé.Ale já je chtěl ještě vidět!Naposledy! Vyběhl jsem z bytu jako střelenej jelen.Vrazil jsem na násupiště.Vlak už odjížděl.Prolétl jsem celou jeho délku,jestli někdě z okénka nekouká střapatá Mikeyho hlava.Ano!Támhle! Zamával mi.Oči měl slité slzami,které stíral tak rychle,aby to gerard neviděl.On ho nenáviděl. "Je t´aime!" zakřičel jsem na něj. Věděl jsem,že můžu.včera jsme si povídali,prý sem jel jenom aby dělal bráchovi pochodující slovník. "Moi aussi!Je t´attend!Ne oublie pas!" "Jamais!Mon amour..." Hlas se mi zlomil,když vlak zmizel na obzoru.Tolik slibů a tak maličká naděje,že se ještě uvidíme.Tolik rozdílů a tolik lásky.Tolik překážek a tolik víry...Ukázal jsi mi cestu,ale ztratil jsem ji s tvým odjezdem.Nezapomeň! Je t´aime pour toujours...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bajuskaa bajuskaa | 21. prosince 2007 v 17:49 | Reagovat

Chceš získat voňavku Chupa Chups Love Trap ZADARMO ???

Stačí se jen zaregistrovat na www.lovetrap.cz zadat kod kamošky , který je M3SAZ

Potom už se jenom autorizovat mobilem (SMS=3,-Kč) a nazbíráte jednoduše 10.bodíků a máte doma normální balení ChupaChups...vážně je všechno zadarmo!!!

2 Niky Niky | 21. prosince 2007 v 18:48 | Reagovat

Mě se tvé příběhy fakt líbí... jen někdy zapomenu napsat komentář. Fakt si čtu všechny, nejraději mám son of egypt. Je to fakt super, tenhle blog, tvé povídky... nepřestávej prosím... už kvůli mě.

Teď jsem byla v nemocnici a tvoje povídky mi chyběly ze všech nejvíc.. vážně... nepřestávej... ♥

3 pájina pájina | Web | 21. prosince 2007 v 21:07 | Reagovat

píšeš skvělej já tu čtu všechno

4 - - | 21. prosince 2007 v 23:11 | Reagovat

já taky tvůj blog miluju není den kdy se sem nepodívam

5 Syrdarya Syrdarya | 22. prosince 2007 v 1:36 | Reagovat

zlatí, chtělas jednoho, už jsme tu čtyři...........

et c'en plus est nous.......assurément......

" Ne oublie pas! "

6 Dee Dee | Web | 22. prosince 2007 v 13:23 | Reagovat

*fňuk*

7 sveetwampire sveetwampire | 28. května 2008 v 18:06 | Reagovat

krasny

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama