Prosinec 2007

Přesunutí!

24. prosince 2007 v 0:07 | Anique |  About blog
Lidičky moji,slavnostně vám oznamuji že tenhle blog byl přesunut sem .Tak pevně věřím že mi zůstanete věrní a už vás dál nebudu otravovat těma blbýma kecama,prostě jděte do toho!Mám vás ráda!

L´amour pour toujours

23. prosince 2007 v 0:08 | Anique |  L ´amour pour toujours
Takže slíbený volný pokračování Indique le chemin á moi.Dopisuju co jsem naslibovala.

Uběhly tři měsíce.Tři nekonečně dlouhý měsíce,plný nesplněných snů a prázdných dnů.Tři měsíce zoufalých přání.Tři měsíce pošetilé touhy zapomenout,předstírat že jsem ho nikdy nepotkal.Tři měsíce pokusů najít v Paříži nový domov,novou práci,novou lásku.Nový život.Stále nic.Nižádná naděje začít znovu.Každá místnost mého bytu,každá ulička kterou jsme spolu prošli,i ta zpropadená Seina mi ho ještě teď připomínaly.Možná i každá hvězda na obloze.vyčítaly mi,že jsem ho nechal jen tak odjet.Že jsem mu toho tolik nasliboval.A nesplnil.Nesplnil!Nepřijel jsem za ním.Nedokázal jsem mu,jak silná je moje láska k němu.Určitě si našel někoho,kdo mu svou lásku dokáže dát najevo.Ne mě.Jenže já ho musím vidět!Potřebuju ho vidět!
Jednoho dubnového dne,přesně čtyři měsíce od našeho setkání,jsem seděl na sedačce v letištní hale.Letenka,kterou jsem žmoulal v ruce už byla pozohýbaná snad ve všech směrech a snad i trošku propocená.Udělal jsem to!Teda přesněji-udělám to!Rozhodl jsem se.Poletím domů!Domů,do Belleville.Za svým Mikeym!Zarazil jsem se.Co když zapomněl?Co když to ani nebral vážně?CO když...? Zastavil jsem najednou proud myšlenek i neprolitých slz.Musím být silný.Slíbil.Slíbil že nezapomene.Jako já.Mikey...
Letadlo vzlétlo.Ani jsem se nestihl ponořit do svých myšlenek (dobře,spánku) a už zase přistávalo.Moc rychle.Všechno bylo zrychlené.Lidi okolo mě.Auta na ulici.Možná i mraky pluly po obloze rychleji než by měly.Poprvé po dlouhé době jsem se nadýchl štiplavého amerického vzduchu.Chyběl mi,tolik mi chyběl!Ale bylo tu něco,kvůli čemu bych i přestal dýchat.Spíš někdo.Zatřepal jsem hlavou abych se vzpamatoval.Teď musím mít čistou hlavu.Zavolal jsem taxík a jak jel,znovu jsem si prohlížel ty kdysi tak známé budovy.Nádraží,škola,pošta...Vyvolávalo to ve mně strašně moc vzpomínek.Šťastných i smutnějších.Šílených i krásných.
Nevěděl jsem,kam jet.Neznal jsem jejich adresu,neznal jsem jejich příjmení,vůbec nic.Rozhodl jsem se vzít to směrem domů.Domů.K rodičům.Zaklepal jsem.Nic.Zazvonil jsem.Teď teprve se přišoural kdosi ke dvěřím. "Kdo to je?" Sakra!Nepoznával jsem ten hlas! "Frank Iero!" Dveře se otevřely.Do obličeje mi koukala jakási šedovalsá stařenka.Její oči byly jasné,modré,dobrácké,rámované tisícem droboučkých vrásek.Vypadala jako by si jen odskočila z pohádkové knížky. "Frankoušku!Jsi to ty?" SAKRA!Teprve teď jsem z mozku dostával souvoslosti.Kdo je tahle dáma. Přece vychovatelka ze školky! Ale pořád to nevysvětlovalo,co tu dělá.Nechtěl jsem ze sebe dělat pako a na rovinu se jí zeptal. "Já tu přece bydlím!Vaši se odstěhovali hned jak jsi odjel!Oni ti nic neřekli?" koukala na mě jako na bílou paní co se zničehonic zjeví uprostřed nákupního střediska. "Ne-e,neřekli paní Jonesová.A nevíte kde bydlí teď?" "Je mi líto,chlapče,to opravdu nevím." "Tak se omlouvám.Nechtěl jsem vás zdržovat.Asi půjdu najít Gerarda a Mikeyho." Dal jsem si záležet na tom,aby to slyšela.Třeba mi pomůže,třeba je zná. "Waye?Gerard je umělec,viď,líbí se ti jeho obrazy?" No jupí,tleskejte mi!Už znám jejich příjmení. "Ano.Ti se snad nepřestěhovali,nebo ano?Bydlí pořád na tom samém místě?" "Nee,ti bydlí pořád stejně,pořád na rožku té dlouhé ulice co vede z náměstí ke škole.Pořád v tom stejném oprýskaném domě a vymlácenými okny do dvora." zasmála se.Já taky.Už jsem věděl,kde je hledat! Poděkoval jsem staré paní Jonesové a odešel.
Proplétal jsem se uličkami.Narážel jsem na tolik známé detaily.Jé,ta stará kadeřnice s klepavýma rukama ještě žije!A na staré poště se ještě pořád scházejí pochybná individua s kterými jsem tu chodil do školy.Ještě je to nepřešlo.Ani mě nepoznali.Květinářeství.Něco mě napadlo.Vběhl jsem dovnitř a koupil Mikeymu růži.Ne tuctovou bílou.Rudou.Krvavě rudou.Nádherně rozkvetlou.Pokračoval jsem.Dvě ulice.Dvacet metrů.Dva metry.Dva schody.Dvě zaťukání. A ... dvě nejnádhernější oči na světě.Vyděšeně na mě koukající,jako by nemohly uvěřit.Vrhl jsem se na něj.I kdyby tu nebyl sám,někoho měl nebo kdoví co,musel jsem to udělat.Musel jsem mu skočit kolem krku a se vší vášní tak dlouho dušenou uvnitř sebe sama jsem přitiskl svoje rty na jeho.Jeho jazyk na můj.Nádhera. Ale on se najednou odtrhl. "Frankie!Frankie!Jsi to opravdu ty?Nevěřil jsem že opravdu přijedeš! Pojď dál,brácha není doma." usmál se.Tak mu to slušelo,když se smál!Zul jsem si boty a nechal ho zavřít dveře.vytáhl jsem zpoza zad růži. "Ta je pro tebe,LÁSKO." Vrátil jsem mu neposlušný pramínek vlásků (ještě o kousek delší než posledně) za ucho a růži k němu přidal.Zachichotal se jako holka a přitáhl si mě blíž. "Tak tys nevěřil že si pro tebe přijedu?Tak tě teda budu muset přesvědčit!" zašeptal jsem zatímco jsem mu cucal ucho. "Neodložíš si?" zeptal se mě hravě. Nechal jsem ho sundat mi bundu i mikinu,venku byla přece jenom přád zima a dubnové počasí bývá zrádné. "Čekal jsem na tebe,celou dobu.Čekal bych až do konce života.Miluju tě!" "Je t´aime aussi!Je t´aime!Je t´aime!" šeptal jsem pořád dokola zatímco mě zbavoval posledních kousků oblečení. "Mikey?Měl jsi někoho...předtím?" Stydlivě zavrtěl hlavou. "Jsi můj jediný!" věděl jsem to,věděl věděl věděl!Zavrtal se mi do nahých paží.Jeho brýle ležely zapomenuté na botníku. "A ...chceš to?Zrovna se mnou?" "Když ne s tebou tak s nikým!" prudce vydechl. ...
Leželi jsme v Mikeyho posteli,já měl své paže obmotané kolem jeho hrudníku.Najednou jsem si všiml několika modřin na jeho jinak bezchybném těle."Kdo ti to udělal?" "G-gerard!" Hlas se mu zatřásl. "Proč?Proč si necháš ubližovat?" "Já...bojím se...on to myslí dobře...Kvůli tobě.Nechtěl abych se trápil pro tebe." "A proto tě mlátí?Mikey!Uteč se mnou!Kašli na něj!Odjeď se mnou do Evropy,pamatuješ?Pamatuješ jak jsme se měli krásně?Spolu!" "A co Gerard?" "necháme ho vydusit a pak...mu třeba napíšeme pohlednici.Souhlasíš,mon amour?" "DObře,i když... kdy pojedem?" "Když sebou hodíš tak za půl hodiny." zasmál jsem se. Vzal si jenom doklady a peníze a čistý prádlo a už jsme pádili na letiště.
Týden.Tak dlouho se ve zprávách vysílí zpráva Interpolu o Mikeyho zmizení.Týden.Tak dlouho žijeme s Mikeym spolu.Týden,tak dlouho trvá než dojde pohlednice z paříže do belleville.Nakonec za námi gerard přijel.Tušil,co se stalo.měl svého brášku opravdu rád,přesto první když ho uviděl bylo,že mu vlepil facku."To abys viděl že z domu se neutíká.Neutíká se těm,kteří tě mají rádi." Pak ho objal. "Frankiemu neuteču,viď?On si mě totiž hlídá!" Políbil mě. Týden.tak dlouho u nás pobyl. Do konce života.Tak dlouho budu Mikeyho k smrti milovat a chránit ho.Do konce života.L´amour pour toujours.

Son of Egypt 8

22. prosince 2007 v 20:39 | Anique |  Son of Egypt
Abych nebyla za největšího blba,a protože jste mě potěšili těma komentama (náhodou ste trhli rekord,CELÝCH 5 komentářů) ,tak jsem se rozhodla,že dopíšu aspoň ty dva příběhy co mám rozepsaný (Son of Egypt a Wait for me).Snad jsem vám tím udělala radost. Takže,enjoy a díky že čtete:)Dlouho nebudete.

Vjeli jsme v našem voze taženém třemi páry velbloudů do hlavního tábora. Projížděli jsme neširokými uličkami mezi jednotlivými stany.Mohl jsem vidět všechno.Úplně všechno.Obyčejní lidé,zcela obyčejní,odkázaní na mě.Odhodlaní bojovat,ale ne zemřít.Odhodlaní chránit,ale ne obětovat.Já patřím mezi ně.Jsem stejný jako oni.Jen můžu tohle všechno ovlivnit.Podle toho,co mi řekl generál,byly síly vyrovnané.Záleželo pouze na schopnostech.Ré,stůj nad námi,prosím tě!Pokud vyhrajeme,obětuji ti nejlepší ovci.Nebo velblouda.Co budeš žádat,bože všeho!
Sotva jsem dosedl do křesílka,už tu byli generálové,aby mi předvedli návrh bitvy.Pořád se mi na tom něco nezdálo.Proč jít se všemi vojsky rovnou na ně?Ale nic lepšího mě nenapadlo,protože z jedné strany naše nepřátele chránil posvátný Nil.Moment!A co ta druhá?Nevěděl jsem.Obětovat nebo ne?Frank stál v pozadí a koukal.Nevypadal,že by někdy bojoval,proto jsem ho do toho nechtěl zatahovat.Uchránit ho. Proto jsem byl překvapen,když se za chvilku ozval."A nebylo by lepší je obklíčit z prava?Neutečou a my budeme mít výhodu když začnou panikařit." V podstatě jenom vyslovil moji doměnku.Generálové na něj uznale koukli. "Vy jste válečník?" "Ne ne,nejsem,jen mi to přišlo na místě." "Je to velmi dobrý nápad.Náš vládče,souhlasíš s návrhem tohoto muže?" Usmál jsme se.Dokázal jim,že stojí za to,aby ho již nenazývali otrokem.Naznačil jsem prsty,aby šel za mnou,když generálové odešli aby oznámili plán vojákům. "To byl geniální nápad,Frankie!" posadil jsem si ho na klín a políbil ho na tvář."Teď je porazíme!Jsi hlavinka!Opravdu tě to napadlo jen tak?" "Můj otec...on byl...vojevůdce.Generál.Odešel když mi bylo pět.Nechal nás s matkou samotné aby mu nevyčítala že všechen svůj čas tráví zbytečnými válkami.Ne ochrannými.DObyvatelskými." Tahle válka byla přesně taková.Zbytečná.Vypadalo to tak. Poprvé jsem se zeptal Franka na jeho zemi.Jestli nebude válčit se svými.To by nešlo.Odpověděl.Sakra! "Frankie!Řekni že to není pravda!To oni nás napadli!Řekni že zůstaneš se mnou,pokud prohrajeme!Prosím!Je to složité.Určitě teď chceš abychom prohráli.Vrátit se domů.Být znovu svobodný.Ode mě..." Přitáhnul mě k sobě a zabořil svůj obličej do mých vlasů. "Poslouchej mě.nevím,jak tohle dopadne.Ale chci abys věděl,že ať už prohraješ nebo vyhraješ,pořád tu budu s tebou.I kdybych padl,věz,že moje srdce i moje duše patří navždycky tobě,můj pane.Osvobodil jsi mě ze zakletí samoty,dostal jsi z neviditelných pout noci moje city.Miluji tě." Nemůžu brečet když chci bojovat!Bojovat nejen za naši zemi ale i za náš vztah.Pokud teď prohraju,přijdu nejen o Egypt,ale i o Frankieho!vrátí se zpátky,se svým otcem,a už se nikdy neuvidíme...
Přišel čas boje.Naoko odvážně jsem vylezl ze stanu.Choval jsem se sice neurčitě,ale ve mě všechno křičelo,že na tohle jsem příliš mladý.Málo zkušeností,málo vědomostí,ale snad až příliš motivace.Naposledy jsem stiskl Frankieho ruku v té své,naposledy jsme se n něj usmál.Kdo ví,jestli ne úplně naposledy.jestli v téhle bitvě nepřijdu o život.Nesejdu do Anupova podzemního království.Nenechám je ve štychu. Ne!Musím přežít!Musím žít ještě dlouho!Vždyť ještě nemám dědice!Zakázal jsem si tyhle myšlenky.Mojí jedinou láskou je a vždycky bude Frank.Ale kdo bude po mě vládnout?Ne,nebudu to řešit.Jenom já a Frank,žádné překážky,žádná válka.Nic.Žádné problémy. "Osedlej mi velblouda!" křikl jsem na nějakého sluhu po mé pravici.Cizáci jezdili na koních,jenže naši plnokrevníci nebyli nijak rychlí ani na bitvu stavění.Velbloudi byli dokonalí. Hned jsem nasedl.Obvyklé povzbudivé řeči byly v mém podání kratší a snažily se působit na hrdost a emoce lidí.Aby měli sílu bojovat.Motivaci.Jako já.Připomněl jsem jim jejich ženy,jejich děti,jejich majetek,jejich slavné předky.Připomněl jsem jim sílu bohů.
Pak jsem pobídl velblouda do klusu.Toulec s šípy jsem měl pevně přivázaný na zádech.Luk v ruce se třásl současně s mými prsty.Frank na svém velbloudovi se řítil za mnou.Vymínil jsem si to.Neunesl bych pomyšlení,že je někde v bitevní vřavě a nemůžu se bít za něj.Čekal jsem,kdy se z obzoru vynoří první kopí nebo šípy.Nemusel jsem se tím nenadálým tichem trápit dlouho.První střela proťala vzduch během několika chvilek.Dopadla pár loktů před čenich mého zvířete.Nechtěl jsem střílet,dokud nepřítele neuvidím.Taky jsem nemusel čekat dlouho.Za chvíli už byli všichni v sobě.Nechápal jsme sám sebe,jak jsem dokázal ještě ve všem tom chaosu vydávat rozkazy.Ani vojákům,že mě vůbec vnímali.Všichni byli mezi všemi,nikdo si nemohl být jistý jestli ten šíp co mu právě probodl břicho nebyl původně mířen druhé straně.Viděl jsem umírat muže.Cizí,ale i svoje.Byl jsem tak blízko smrti.Blízko krvi.Blízko bohům.
Skoro najednou všechno utichlo.Nebylo zcela poznat,kdo vyhrál,ale víc živých bylo našich.Takže asi...MY!My vyhráli!Egypt je zachráněn!Budeme slavit!Budeme pít,budeme tančit a budeme veselí.Každý z vojáků dostane slíbený žold a bude si moct žít jako pán.Minimálně než se nás zase někdo pokusí obsadit.Bude moct milovat svoji ženu bez obavy že mu ji nějaký cizinec vyvleče přímo z postele.V mém případě muže.Franka.Frank?Kde je Frank?Neee!Nedělejte si ze mě legraci!Ukažte mi,kde je!Nikde jsem ho neviděl. "Frankiiie!" Zakřičel jsem zoufale do prázdna.Kde je?Zabili ho?Unesli ho? Prosím ne!

Indique le chemin á moi

21. prosince 2007 v 17:48 | Anique |  L ´amour pour toujours
Moje poslední story.Tak nějak jsem uznala že to co dělám nemá cenu.Nehodlám přestat s psaním,to ne,ale už to nebudu dávat na net.Budu psát jenom pro sebe.Bez nějakýho viditelnýho zájmu o čtení nemám ani chuť dopsat rozepsaný story.Takže pokud se na celé zeměkouli našel aspoň jedinej človíček komu se to líbilo,tak se mu omlouvám.Nemám sílu publikovat něco o co nikdo nestojí.Vysává mě to,pokud mi rozumíte...Nejsem schopná psát tak dokonalý příběhy,aby aspoň někomu stály za přečtení,za to se taky omlouvám.A poslední věc :dávám všanc tuhle adresu.Někomu lepšímu než já,který by z ní dokázal něco udělat.Není sice kdovíjak lukrativní,ale...

No k příběhu: Je to Frikey. Původně měl mít volný pokračování,ale to zůstane utajeno a můžete si ho domýšlet.(viz.výše)

Zůstal jsem stát a koukal kolem sebe.Nic,ani jediný předmět mi tu nepřipadal známý.Ani název ulice,ani žádný člověk.Zase jsem se ztratil!To už není možné.Když ony ty cesty vypadaly všechny úplně stejně!Všechny chodníky měly stejné dlaždičky,všechny se stejně kroutily,zahýbaly,rozdělovaly v křižovatkách.Všechny mě vedly jinam.Jinam než bych chtěl,jinam než chci dojít.Jak dlouho mi bude trvat než si na tohle město zvyknu?Půl roku?Rok?Do konce života?Nebo si nezvyknu vůbec?Všechno co jsem měl jsem nechal v mém starém městě,na mé staré adrese,v mém opravdickém domově.Můj nový byt byl sice nádherný,moderní,živý,ale prázdný.Tolik bolestivě prázdný.Snažil jsem se v něm zdržovat co nejmíň,vždycky mě z toho nenaplněného prostoru píchlo u srdce.Vždycky mě v něm přepadaly divné myšlenky.Trochu pozdě na pubertu,ne?O smyslu existence,o účelu bytí,o způsobech životních cest.O sobě.Před očima se mi míhaly scénáře,scénky,konce.A já se o ně neměl s kým podělit.O svůj strach i otázky.O svoji samotu.Říkal jsem si,že s mými vzpomínkami zůstalo v mém rodném městě i moje srdce.Chyba lávky.Kdyby tam zůstalo,nemohlo by mě bolet teď a tady,nemohlo by mi donekonečna připomínat,že jediný jeho úkol je pumpovat krev do žil.Žil,které byly ač plné krvinek prázné.Nemělo jimi co proudit,nic podobné radosti nebo jiným emocím.Jako ledová socha.Možná jen..smíření.
Přestal jsem litovat sám sebe a rozhodl se hledat dál.Zuby se mi třásly zimou div jsem si nevyklepal všechny plomby.Oči se mi od mrazu začaly trošičku zamlžovat.Neměl jsem žádné peníze,kdybych se šel ohřát do kavárny,vyhodili by mě. Začínal jsem panikařit.I když můj současný život stojí za starou bačkoru,nemyslím že by bylo dobré ukončit ho v ulicích Paříže na podchlazení.Rád bych se někoho zeptal,ale copak by mi rozuměli?Moje francouzština se mezi nejlepší zrovna řadit nedá.Výslovnost minimální,americká,slovíčka se mi nevybavovaly ani kdybych chtěl.A ti lidi si zřejmě ještě navíc mysleli,že jejich jazyk je světový jakzyk,takže jsem s angličtinou moc nepochodil.Je teda pravda,že jsem se ptal samých důchodců,jenže koho jiného hledat v pondělí dopoledne na ulici?Prodíral jsem se mezi obchody s vánočními cetkami a snažil se zamrkat zpět slzy.Ani jsem nedokázal jasně určit jestli byly jejich příčinou moje myšlenky nebo mráz.Možná obojí.Najednou se přede mnou zjevila fontána.Nejspíš jsem narazil na náměstí.Nadějné.Třeba tu budou mít informační službu.Asi čtyřikrát jsem celou plochu obešel a pořád nic.Unaveně jsem si sedl na okraj fontánky.Teda spíš kašny.Popravdě v sochařství jsem se opravdu nevyznal,pro mě byla všechno podobného typu fontánka.Na záda mi dopadaly kapičky studené vody a já se nemohl přinutit vstát.Kýval jsem nohama a přemýšlel jak se dostat z téhle zapeklité situace.Najednou jsem uslyšel prudký a naštvaný výkřik. "Michaele,je ti dvacet!Přestaň se chovat jako malý děcko!" Tohle samotné by mě ani tak nepřekvapilo jako to,že to bylo proneseno...ANGLICKY! Jsem zachráněn! Otočil jsem se,kdo to volal.První jsem uviděl chudáčka seřvaného Michaela.Tvářil se jak zmoklá slepice.Musel jsem se smát.Kdyby mi nebyla tak pekelná zima,možná bych chtěl taky skočit do fontánky.Ale já opravdu mrzl a chtěl jsem se odstat co nejdřv domů.Zamířil jsem za osobou,která na něj předtím volala.Byl to kluk,určitě starší než on.Okamžitě jsem poznal,co jsou zač.Takhle se k sobě chovají jenom bráchové.Ten mladší pokorně přišel blíž a nastavil tvář aby mohl dostat facku.Tak tohle jsem ještě neviděl.Cvok,absolutní blázen.Nechá si dát dobrovolně do držky.Ale rozhodl jsem se nechat Michaelovu "držku" u ledu a zeptat se na tu zatracenou cestu na jekékoliv známé místo. "Brý den." zazubil jsem se na toho staršího.Prohlídl si mě zkouamvým pohledem."Dobrý.Můžu vám nějak pomoct?" "Nevíte prosím vás,kde bych našel nádraží?" Pochyboval jsem že bude znát moji ulici,ale od nádraží už snadno trefím. "Jistě.Stačí když zahnete za roh a půjdete pořád rovně." ukazoval mi cestu a legračně přitom máchal rukama."Děkuju vám,opravdu jste mi pomohl." "A pokud chcete stíhat ten vlak v 9:38 tak právě ujel.ŽE,BRÁCHO?"provrtal ho pohledem. "Omlouvám se,Gee.Já nechtěl." zamumlal mladší.Byl opravdu smutný.Ale jinak.Nevím jak.Netuším proč. "Ne ne,dík to je dobrý.Já bydlím kousek odsud,jen se tu ještě nevyznám.Ztratil jsem se. Propána,snad vám ten vlak neujel kvůli mě!" napadlo mě najednou. "Ne ne,to ne.Tady díky Michaelovi." hodil na něj ohled á la "zamáčknu tě do země,červe".Ten zčervenal a hodil pohled k zemi. "A můžu vám nějak pomoct na oplátku já?" zeptal jsem se vděčně,i když jsem doufal,že nebudou nic chtít.Byl jsem zmrzlý a chtěl jsem domů. "Ne-e,ale díky.Tady člověk narazí na anglicky mluvícího člověky málokdy." "Jsem američan.Frank." podal jsem oběma ruku.Ten starší ji sebevědomě přijal,zato ten mladší dělal cavyky.Nedíval se na mě.Pořád se červenal.Tak roztomile.Stop!Nechtěl jsem nechat svoje myšlenky otočit do téhle slepé uličky.Myslel jsem,že obdibí kdy jsem si nebyl jistý svou orientací je dávno pryč,že to bylo jen pubertální bouření hormonů.Jenže teď tu stál ON.Pokušení.Rozkol.Anděl.S dlouhýma řasama a plachým pohledem.A hlavně pěkně pedantskym bráchou. Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhl hrubý hlas. "Já jsem Gerard.Jsem taky Američan.Odkud jsi?" dokonce mi i začal tykat. "Belleville." Rozzářil se jak slunko na filipínským prápoře."My taky!Ale neznám tě." "Nevadí.Třeba to stihnem napravit.Za jak dlouho vám jede další vlak?" "Transoceánský spoje jednou za den.Nemůžeme tě přece otravovat celejch 24 hodin,to nejde." Při pohledu na Mikeyho jsem chtěl zařvat třeba do konce života,no ale Gerard mi to zkazil.Jestli ho už nikdy nebudu vidět,bude to jediný štěstí. "Mě to nevadí,klidně u mě můžete přespat.Aspoň se nebudu nudit." "Bydlíš sám?" Veškerou konverzaci obstarával Gerard. "Jo,bydlím.Tak pojďme,nebo zmrznu na místě.U mě to můžeme doprobrat." "Budeme ti strašně vděční.Vážně hrozně moc.Nebýt toho blbýho...M....vlaku..."Chtěl říct Mikeyho,viděl jsem to na něm.Ale proč?Co mu udělal?Já to nechápu.
Vedl jsem je ulicemi a snažil se nenápadně pokukovat po Michaelovi.Michael,Mikey,Miška,miláček...tak blízko měla k sobě takhle slova.Ale přitom daleko.Tak daleko.Pozoroval jsem linie jeho těla schované pod kabátem.I tak byl snad až příliš hubený.Nádherný.Delší vlasy mu vítr foukal do očí a on si je sundával z brýlí.To gesto bylo takové obyčejné ale přitom milé.Když mě přistihl,že na něj koukám,usmál se na mě.Já jsme se styděl.Je opravdu krásný,ale...bylo příliš moc ale.Je kluk,má strašnýho bráchu,zítra odjede zpátky do Ameriky.Zítra!Tohle slovo mi v hlavě cinkalo jako siréna.Zítra!Zítra!Zítra!Ne! Vytáhnul jsem z kapsy klíče a pustil je oba do svého bytu. "Máš to tu nádherný." ozval se Gerard znovu.Věděl jsem to,nemusel mi to připomínat.Byl jsem na sebe docela pyšný,dneska ráno jsem totiž z nějaké neznámé prozřetelnosti uklidil. "Proč jste vůbec přijeli do Paříže?Zeptal jsem se." Gerard byl plně zaměstaný prohlídkou méo "paláce" a tak poprvé odpověděl Mikey. "Brácha tu měl nějakou výtvarnou soutěž.On je umělec,víš?" "Drž hubu,Mikey.Na otázku snad odkážu odpovědět sám.Ale v podstatě má pravdu." Poslední věta patřila mě.Proč je na něj sakra tak zlý?Proč ho nenechá mluvit? Jediný důvod co mi bránil vykopnout ho z mého dosahu byl Mikey. "Já tu bydlím,už celý tři týdny.Ale uvažuju o tom,že se brzo vrátím.Státy jsou můj domov,ne tohle." Udělal jsem gesto á la kněžna Libuše a přidal jsem k němu kyselý škleb."Děláš dobře.Mě se tu taky nelíbí." No jo,mě by se tu líbilo,kdybych tu nebyl tak sám.Paříž je nádherná.Ve dvou...V duchu jsem si pomyslel že tu soutěž určitě projel.Hahaha.Ne že bych mu to přál,že ne.Nechal jsem je složit tašky v chodbičce a pak jim ukázal,kde budou spát.No jo,moje krásná velká postýlka.Tak se jednou vyspím na gauči,no co.Když už bylo všechno připraveno,udělal jsem jim čaj.Oběma.Aby gerard nic netušil.Ale v mé hlavě se honil jenom Mikey.nevím co mě to zas napadlo,přidal jsem Gerardovi do toho čaje nenápadně prášek na spaní.To je jak z nějakýho filmu! Pak se šel umýt a rovnou zalehl.Byl unavený.Haha,a já vím z čeho.Ze soutěže to nebude.Za chvilku chrněl jak malý prase.Tak,ten je z cesty.Teď jsem měl pro sebe celý byt.I s nejnádhernějším tvorem na téhle planetě. Seděl na gauči a nepřítomně koukal z okna.Mezi dlaněmi svíral hrníček ještě teplého čaje.Nohy pevně zaklesnuté do tureckého sedu. "Tak jak se ti tu líbí,Mikey?" Trhnul sebou a rozhldl se kolem,jakoby se potřeboval přesvědčit v tom jestli opravdu mluvím na něj.Pak se usmál. "Líbí!Moc.Jseš moc hodnej že si nás tu nechal.Museli bychom přespat v čekárně jako bezdomovci.Jsi vážně strašně milej." červenal se.Ačkoli bylo teprve odpoledne,sluníčko už bylo docela nízko a osvětlovalo jeho tvář jako svatyni.zapil jsem se do jeho očí.Z dostatečně velké vzdálenosti,abych zas něco nevyvedl.Stačilo mi se na něj dívat.Dívat se a divit,jak mohla příroda vytvořit něco tak dokonalého. "To nic nebylo.Jsi taky tak unavenej jako tvůj brácha a nebo něco podnikneme?Zdáš s emi fajn." Odpověděl jsem. Znovu zrudl až na nejvyšší metu a sklopil hlavu. "Nepřipadám si ospalý." Přesně tohle jsem chtěl slyšet. "ALe co řekně Gee?Až se vzbudí?Zabije mě!Já se bojím..." "Ale co by ti ubližoval,už seš plnoletej,minimálně v téhle zemi určitě!Kašli na něj,dělej co sám chceš." "Nemůžu si dovolit chtít.Gerard je starší,stará se o mě!" "Tím že ti pokaždé vrazí?Vzpamatuj se,to není výchova,to je koncentrák!" Začal natahovat.Nechtěl jsem na něj křičet! Sedl jsem si k němu.Obejmul jsem jeho třesoucí se ramena a hladil ho po vlasech. "Ššššt,to bude dobrý,bude to dobrý.Omlouvám se!" "Nemáš za co.To já.Já jsem vždycky příčina všeho špatného..." Ježiš to zas nějaká emerická psychomóda,o kterou jsem poslední dobou přišel nebo co?Ne.On je opravdu takovej,Je to on,on takový jakého jsem ho neměl vidět. "Šššt,ty jsi nic špatného neudělal.Jen se necháš trápit." "Já nikoho jinýho nemám!Jsem příliš stydlivej abych měl kámoše,příliš škaredej abych měl přítele.." nedořekl a rychle si zakryl pusu rukou. "A ještě moc žvanim.Teď mě určitě vyhodíš,že?" teď už opravdicky plakal. "Neplač,Mikey,neplakej.Jsem tady.Jsem tu s tebou.S tou stydlivostí je to sice pravda,ale to se vynahradí.A nikdy si nenech namluvit že jsi ošklivý.Jsi krásný.Tak zku*veně nádherný." Nevěřícně na mě hleděl.Já sám nevěřil tomu co jsem řekl.A pak už si pamatuju jenom jeho obličej tak blízko mého.Jeho rty tak blízko mých.Jeho dech vonící žvýkačkou propletený v ten můj.Nekonečné sekundy.Nikdy nekončící naděje.Čirá krása.Mikey...
Sice nehrozilo,že se Gerard brzo probudí,ale já nechtěl tak nádherné odpoledne trávit v bytě.Oba jsme se oblékli a vyšli ven.Gerardovi jsme nechali na nočním stolku lísteček,aby se nevyděsil až se probudí.Mikey to chtěl.Ale pak už jakoby se oprostil od jeho tyranie.Tentokrát byl se mnou a já na to byl pyšný.Ještě nikdy se mi nezdála Paříž tak úžasná.Ve dvou.V nestřeženém momentě jsme propletli svoje prsty navzájem a už jsme je nenechali vyplést.Nenechali jsme je být znovu samotné když poznaly co je to láska,blízkost.Pozval jsem Mikeyho do pizzerie a pak jsem se rozhodl odělat to nejromantičtější gesto,které mě napadlo. "Mišáčku?Netrpíš mořskou nemocí,že ne?" "Ne.Proč se ptáš?" Už jsem nic neřekl a najal nám loďku.Pluli jsme po Seině a já mu ukazoval všechny památky které jsme mohli vidět.Byl nadšený.Zajímal se,ptal se,usmíval se.A já byl strašně šťatsný. "Miluju tě Mikey...Slib mi že nikam neodjedeš.Prosím!Že tu zůstaneš se mnou..." "Frankie...já..nemůžu...nejde to...Asi...asi tě taky miluju,ale...Pochop mě,prosím.Gerard on..Prostě nemůžu...Až se vrátíš do Belleville,už to bude zase jiné.Jiné.bezpečné.Nádherné.Když se vrátíš,budeme moct být spolu.Já...pokud mě miluješ jak říkáš,počkáš.Já na tebe taky počkám.Budu čekat každý den,jestli se nezjevíš naproti mě a znovu mě nepolíbíš abys mi řekl že jsi zpátky.Pro mě.Nemůžeš to chápat,nesnaž se o to.Musíš se rozhodnout sám..." Měl pravdu,nelezlo mi to do hlavy.Tak jsem se snažil užít alespoň tenhle den.Hýčkal jsem Mikeyho jako svoji dámičku,cokoliv se mu zalíbilo,to jsem mu koupil.Nebyl vybíravý ani náročný.Jen malinké skleněné srdíčko a řetízek s křížkem.Prý mě bude mít blízko srdce i když budeme daleko.Věděl jsem,co tím myslí.No a potom ještě pár prkotin,ale ty už si nepamatuju.
Už bylo hodně pozdě když jsme se vrátili domů.gerard pořád spal.Mikey si k němu starostlivě sedl."Co mu je?"Podíval se na mě tím jeho plachým pohledem. "Nic,jen spí.je asi opravdu unavený." "Já taky.Půjdu si lehnout,okay?" "Dobře." Naposledy jsme ho hluboce políbil a uložil ho.Pak jsem se odplížil na svůj úžasný gauč.
Ráno mě vzbudilo zimní slunce,Muselo už být opravdu pozdě.Ku*va,Mikey! kouknul jsem na mobil.Ne! 9:30.Už jsou pryč!Poplašeně jsem vyletěl z postele a na stole četl velkými písmeny "DĚKUJEME ZA VŠECHNO.OPRAVDU MOC.AŽ SE VRÁTÍŠ DO BELLEVILLE,OPLATÍME TI TO.GERARD A M." Ani jeho méno mu nestojí za to,aby ho napsal celé.Ale já je chtěl ještě vidět!Naposledy! Vyběhl jsem z bytu jako střelenej jelen.Vrazil jsem na násupiště.Vlak už odjížděl.Prolétl jsem celou jeho délku,jestli někdě z okénka nekouká střapatá Mikeyho hlava.Ano!Támhle! Zamával mi.Oči měl slité slzami,které stíral tak rychle,aby to gerard neviděl.On ho nenáviděl. "Je t´aime!" zakřičel jsem na něj. Věděl jsem,že můžu.včera jsme si povídali,prý sem jel jenom aby dělal bráchovi pochodující slovník. "Moi aussi!Je t´attend!Ne oublie pas!" "Jamais!Mon amour..." Hlas se mi zlomil,když vlak zmizel na obzoru.Tolik slibů a tak maličká naděje,že se ještě uvidíme.Tolik rozdílů a tolik lásky.Tolik překážek a tolik víry...Ukázal jsi mi cestu,ale ztratil jsem ji s tvým odjezdem.Nezapomeň! Je t´aime pour toujours...


Tes yeux,mon muerte

15. prosince 2007 v 0:08 | Anique |  Tes yeux,mon muerte
Další do sbírky jednorázovek.Jak asi poznáte,vypráví Mikey.Je to celý nějaký divný,napadlo mě to toi ráno když jsem čekala na autobus. A znovu vás moc moc moc prosím,komentujte.Já pak nevím co si mám myslet,jestli mi sem vůbec někdo chodí nebo jenom zbytečně blokuju místo na blogu.Stačí klidně i jedno jediný slovo:)

Seděl jsem v bezpečí svého auta.Nohu položenou na plynu,na dálnici jsem si to mohl dovolit.Měl jsem rád rychlé věci a moje krásně nablýskané červené autíčko mezi ně rozhodně patřilo.Ty chvíle jsem miloval.Kdy jsem byl sám mezi čtyřmi sedačkami,mohl jsem si pustit svoji oblíbenou hudbu jak nahlas jsem chtěl,dokonce si i zpívat i když jsem věděl,že to moc neumím.Chvilky svobody.Kdy za okny vlál studený vítr,možná i pršelo,ale mě bylo ve vyhřátém interiéru nádherně.Bílá středová čára.Spousta bilboardů po stranách silnice.Sem tam nějaká zatáčka.Odbočil jsem na té správné,ale tady už jsem musel trošku povolit plyn a donutit se nastartovat mozek.Cíl nebyl daleko,ale moje myšlenky ano.Zase nějakej rozhovor.A zase nuda jako obvykle.Vždycky jsem si stěžoval,že mě brácha nepustí ke slovu,že se nikdy nemůžu prosadit jako slavnej basák když zůstanu napořád ve škatulce bratr zpěváka.Přesto jsem neměl rád,když Gee z nějakýho důvodu nemohl na rozhovor přijít a mluvit jsem musel já.Nešlo mi to,často jsem plácal nesmysly.Ale musel jsem.A vůbec nejhorší bylo,když jsem věděl,že Gerard by přijít mohl,ale prostě nechce.Jako dneska.Sotva se doslechl,že ten rozhovor má být společnej s The Used,rezolutně prohlásil :"Tak pánové,příští čtvrtek mě sklátí chřipka." Jen aby nemusel vidět Berta.Moc jsem ho neznal,ani nevím co se mezi těma dvěma stalo,ale tak nějak jsem nepochyboval že on taky nepřijde.Ale kdo to okecá místo něj?No jistě,Quinn.To bude teda rozhovor,frontmani "na marodce",u mikrofonu já a Quinn.Myslím že zbytek kapely umře smíchy.A nebo se ukouše nudou.A moderátorku z nás klepne.Už to vidím.To bude zas řvaní jestli jsme to nevěděli dřív.Na co se nás můžou proboha pořád ptát?
Zaparkoval jsem svýho miláčka na čtyřech kolech za budovu a tichoučce vešel dovnitř.Byli jsme domluvení s klukama,že se sejdeme až na místě.Neohlížel jsem se okolo sebe,takže mě docela vyděsilo náhlé ale tiché "Baf!" za mými zády.Vystrašeně jsem se otočil.Jistě,byl to ten blbec Quinn.Neviděli jsme se snad dohromady ani pětkrát,ale vždycky si ze mě dělal srandu.Ale musím přiznat,že většinou mě opravdu rozesmál.To se povedlo málokomu.Vždycky mi dokázal zvednout náladu,takže ty chvilky kdy bych ho nejradši zabil byly opravdu jen ty první.Někdy jsem se na něj i těšil.Ale nepřiměl jsem se navrhnout mu,že bychom třeba mohli jít spolu někam zapařit.I ve svým věku se bojím poznávat nové lidi.Spíš se jim skoro vnucovat.Ne,to opravdu není můj styl.Snad i proto jsem dnešní rozhovor neodmítl.Abych si s ním mohl zase pokecat.No výraz pokecat je v tomhle případě relativní.Prostě jsem se těšil,až ho zase uvidím,až mě zase dobije tou jeho věčnou pozitivní energií. Musel jsem vypadat hodně rozzářeně když mi padl kolem krku. "Ahoj!Sem tak rád žes dorazil!Jak se těšíš na ten rozhovor?" vychrlil na mě strašnou rychlostí spoustu slov,chvilku mi trvalo než sem si to přebral,ale to už stál zase na půl metru ode mě a zjevně očekával odpověď. "Taky tě rád vidím.Vždycky tě rád vidím,třeštidlo." V byznysu je tohle úplně normální.Dva lidi se spolu baví jako nejlepší kámoši a nikdy nevíš jestli jsi tomu někomu opravdu sypatický nebo to jenom hraje.Ale já to myslel vážně.Asi jsem řekl moc,pár vteřin vládlo docela nepříjemné ticho.Moc jsem se rozkecal.Další pravidlo byznysu.Někdo je ti sympatickej?Smůla! Jednoduché.Očekával jsem snad pohrdavý pohled?Popravdě ne.Taky jsem se ho nedočkal.Teď zbývalo jen číst z jeho očí reakce.Já chci být sakra obyčejnej kluk,nechci se plácat jako zlatá rybka v sítích společnosti.Potkat přátele je zatraceně těžké. Usmál se,přišel ke mně a pročechral mi vlasy.Neměl s tím problém,byl přibližně tak stejně vysoký jako já.Nikdy dřív jsem si toho nevšiml.Stejně jako jsem si nikdy dřív nevšiml barvy jeho očí.
"Tak půjdem?Kluci už na nás určitě čekají!".Byl jsem ještě maličko v šoku,tak jsem se za ním trošičku opozdil.Koukal jsem do horního rohu místonosti,do toho stínu a srovnával ho s barvou Quinnovy duhovky.Bez urážky stínu,Quinnovy oči jsou mnohem zajímavější.Tu barvu budu dostávat z hlavy ještě hodně dlouho.Sám nevím,proč mě tak upoutaly.Radši jsem rychle zatřepal hlavou a doběhl ho.Celou cestu zase něco kecal a já zalamoval smíchy skoro až k dlaždičkám.On je prostě super.A teď je navíc můj kamarád.Teď už vážně.Kamarád.Fíha! Vlezli jsme do místnosti,kde se mělo natáčet.Bylo tam přetopíno,uprostřed jediná a k tomu docela malá pohovka.No kurnik.Sem se nevlezem ani v tomhle složení o dva členy chudším.Je nás...počkat...jedna,dva...moc.Je nás prostě příliš.Nevlezeme se sem ani omylem.Frank s Rayem a Bobem už tam byli nasáčkovaní a Jepha s Danem se je právě snažili nějak zpacifikovat (teda spíš vyhodit).A co my?My budeme mluvit!Přece nemůžeme stát.Budeme si muset nějak posedat na klín,tak jak to občas dělají Frank s Geem. Chrbvpz,kdo tohle vymyslel?Já rozhodně nechci sedět dole,to ne.Na Frankiem sedět nemůžu,toho bych rozmáčkl.Kluci co jsou menší než já mě taky vyhodili,že by přes mě nebyli vidět.Já už to vidím,plácnu tady sebou na zem a budu se celou dobu akorát tupě usmívat.Je nás lichej počet,stejně to nevyjde.No,možná jo,Frankie se s tou svou kostnatou prdelkou vmáčne i na opěradlo.Kdo mi zbývá? "Co tam stojíš jak na podojení?Sedej vole,ne?" smál se Quinn mým rozpakům když na mě zbyl zrovna on.Nemohl jsem storpocentně slíbit,že aspoň pět minut svýho pohledu věnuju kameře,to fakt ne.Když už jsem si všiml té magické barvy jeho očí,nedokážu se toho zbavit.Bude mě strašit ve snech.Jo.Ale zas lepší než celou dobu stát.Plácl jsem teda sebou,protože režisér už byl nervózní a choval se jako totální psychopat.Zpěváci nikde a ten zbytek se nedokáže ani domluvit na tom jak budou sedět.To je teda organizace.Známé červené světýlko oznámilo začátek natáčení.Vždycky jsem nenáviděl přímý přenosy.Zvlášť když jsem měl mluvit já. Jako bych to nečekal,první otázka byla,proč nemohli přijít frontmani.Já jsem teda omluvil Geeho,že je nějakej nechcípanej.A Quinn okecával Bertovu nepřítomnost.Všem muselo bejt jasný,že ti dva se prostě nechcou potkat.Bohužel i moderátorce.Zeptala se nás na to.Já jsem horlivě bránil neexistující bacily v Gerardově krku a Quinn radši držel hubu. Další otázka na ty dva. Tohle není hudební stanice,tohle je nějakej bulvár!Známe.Pomluvy4ever. Prej co ti dva spolu měli. Zdvořile jsme odpověděli,že nevíme.Byla to pravda,to nevěděl nikdo kromě nich. Ta ženská byla úplně otrávená,myslela že z nás něco dostane. "A co ty fotky,jak se líbají,to pro vás není dostatečný důvod pokládat otázky?" Začínám být vážně naštvanej. "Mě do toho vůbec nic není.Musíte se zeptat přímo jich,pokud se s vámi po tomhle ještě budou chtít někdy setkat.Ale pokud chcete znát můj názor na tu líbačku: bože,lidi,neberte to vážně.Znáte Gerarda.Je tak trochu extravagantní.To bych i já mohl mohl klidně tady na místě začít líbat třeba Quinna." Whaaaa!Že byl v tom čaji co jsem si ráno dal rum?!Tady melu absolutní nesmysle!Jenže...sakra!Quinn to bohužel vzal vážně a chtěl dát divákům názornou ukázku.Ne!Stop!Už stačí jeden cvok v jedné pokrevní linii.Nechci být další.Chtěl jsem ucuknot,jenže jsem se zase zapil do těch jeho hypnotických kukadel.Nenechal mě uhnout.Ježiši to bude trapas!Je pozdě!Jeho rty se přilepily na moje.Byly trošičku popraskané a voněly kávou.Na kratičký moment před dotykem jsem přemýšlel,jestli je jiné líbat muže než ženu.Možná jsem příliš emocionální,ale tohle všechno jsem dělal doopravdy.Naivní.Hloupý.Uhranutý.Začarovaný. Zamilovaný? Podvědomě jsem přivřel oči a sklonil hlavu na pravou stranu.Vžil jsem se do toho.Síla okamžiku.Poblouznění.Přitažlivosti.Možná se mi to zdálo,ale on si to užíval stejně jako já.Že nezdálo jsem poznal z toho,že to byl on,kdo náš polibek prohloubil.Jenže my byli přece v přímým přenosu!Ne,tohle nešlo.Možná kdybychom byli sami,kdo ví jak by to dopadlo.Ale ne teď.S posledním přitisknutím jsem naše rty oddělil. Pokusil jsem se zatvářit omluvně,protože Quinn se tvářil vyděšeně,že snad něco zkazil.Ne!Nezkazil!jenom mi způsobil menší šok.Během půl hodiny se staneme přáteli a pak dokonce.Co jsme teď?Cítil jsem ten magnetismus mezi námi.Ne,to nebylo hrané.To bylo doopravdy.Ale jak to může fungovat?Mám svoji ženu kterou miluju.Nevím jak je na tom on,k bulváru mám odpor a v řeči jsme k tomu ještě nedošli.Tohle se nemělo stát.Nebo mělo?Měl jsem si tohle uvědomit?Puberťačky v hledišti pištěly nadšením. A já byl rudý snad až na zadku.Věnoval jsem Quinnovi poslední pohled,abych zjistil,jestli tím zrychleným dechem jenom vyrovnává poslední minuty nebo jsem ho právě udusil.Už se zdál celkem v pořádku.Ani nevím,jak jsme ten rozhovor dotočili...
Hned potom jsem utekl do studené chodby.Z toho vedra se mi trošku točila hlava.Těžko se mi dýchalo a já nechtěl pokoušet svoje astma.Ale hlavně jsem chtěl přemýšlet.O tom co se stalo.I o tom co se stane.Dlouhými kroky si to ke mě čároval Quinn.Tvářil se smutně,umluvně.Kluci si ničeho nevšimli,nejspíš to vážně brali tak jak to mělo být myšleno původně a dál se o nás nestarali.Možná to bylo dobře.Nevěděl jsem co se bude dít.Ani co řeknu. Naštěstí začal Quinn. "Mikey?Já...ty...promiň.Neovládl jsem se." Koukal do země,obličej rudý jak vánoční krocan a rukou si prohraboval vlasy. "Neomlouvej se.To já za to mohl.Já jsem řekl že bych tě klidně políbil.Neber si to zle,ale udělal bych to znovu." Jeho výraz se během zlomku sekundy úplně změnil.Byl teď nedočkavý a natěšený. "Tak na co čekáš?" Rozhlédl jsem se kolem,všude byla pořád spousta lidí. "Tady ne,Quinne.Nechceš jít ke mně do auta třeba?Můžeme jet ke mně,nikdo nebude doma." Vím,bylo to rychlé,ale jediná vzpomínka na jeho rty ve mně vzbuzovala nečekanou energii a touhu. Kývnul.Vyšli jsme do deště.Smáčel nám vlasy,zamlžoval mi brýle,ale to pako Quinn poskakoval mezi kapkama a řepil se.Prostě smíšek.Upozornil jsem ho na drobný fakt,že poslepu k autíčku netrefím.zachichotal se a vzal mě za ruku.Jeho dlaň ohřívala tu mou a jeho prsty se propletly mezi mými. Jeho pevný stisk mi dával pocit bezpečí,takový jaký jsem s křehkou Aliciou nemohl nikdy mít.Věřil jsem jeho krokům stejně jako jsem věřil jeho polibkům.Byly tak opravdové jak jen mohly být.Nikdy předtím mě žádný muž nepřitahoval,ale nějakým způsobem jsem tohle nepovažoval za nenormální.Za obyčejné zamilované pobláznění.Sedl jsem si za volant a Quinn na sedadlo spolujezdce.Vevnitř byla docela zima,tak jsem zapnul topení.Ale ani jsem nestihl ruku položit zpátky,už ji držel ve své Quinn.Přitáhl si mě za ni blíž.Nebránil jsem se.Znovu mě líbal.Ale tentokrát jsem ho nechal pokračovat.Nechal jsem jeho jazyk ochutnat ten můj.Brejle ležely někde na zemi a já si jen stihl uvědomit,že bych je měl asi zvdnout abych si na ně nešláp.Ale neudělal jsem to.Radši jsem se věnoval Quinnovi.Nechtěl jsem aby to vypadalo že veškerou iniciativu nechávám na něm.Opatrně jsem mu zajel rukou pod tričko.nevěděl jsem,jestli chce pokračovat nebo ne.Ale nic nenamítal,tak jsem zajel ještě o kousek výš.jak rád bych mu ho na místě sundal. "Tak na co čekáš?" skoro na mě zavrčel. Chtěl jsem prohlásit něco duchaplného,ale nešlo to,slova se zasekla někde v krku.Mozek nespolupracoval. "Yeah,love?Máš rád sex v autě?" "S tebou kdekoliv.Tak dlouho jsem o tom snil..." Teď už jsem vypnul úplně a nechával se unášet extází z jeho dotyků a vůbec jeho přítomnosti.Mimochodem,zvukotěsný a ještě k tomu čouzený skla jsou velmi dobrá věc.
Nastartoval jsem.Oba už jsme byli zase oblečení a Quinn odpočíval na mém rameni.Cítil jsem se strašně šťastný.Bylo to to nejlepší co jsem kdy zažil.Netušil jsem,jak to vyřeším s Alic,ale v tuhle chvíli pro mě byl jen Quinn a ta nová láska mezi námi.Pohladil jsem ho po vlasech.Usmál se a ospale zamručel.Brýle jsem měl zpátky na nose a nohu na plynu.U mě doma si ho položím do postýlky a budem spinkat spolu.Máme za sebou náročný den.Pošeptal jsem mu to.Objal mě a dostal jsem roztomilou pusinku na nos.Podíval jsem se na něj.Vypadal tak nádherně. "Miluju tě!" pošeptal jsem mu."Já tebe taky."Odpověděl mi.

Skřípění brzd.Náraz.Hluk.Ticho.Křik.Miluju tě!Tma......

Son of Egypt 7

13. prosince 2007 v 20:36 | Anique |  Son of Egypt
Slunce ještě neopustilo svoje nebeské lože,alkohol z mého těla ještě nestihl úplně vyprchat.Hloupé ráno.Hloupá bitva.Jen málo věcí na tomhle světě má smysl.Jenže mě se vyhýbaly dalekým obloukem jako nějaké nakažlivé nemoci.Nedovolily mi být šťastný.Ty kratičké okamžiky,kdy jsem si myslel že bych mohl být,byly pokaždé spojené s přítomností jiné osoby.Dalo se říct,že těch několik málo lidí bylo mým štěstím.Můj bratr,moje sestra a Frank.Moje všechno.Jednou nás nechám vyobrazit v nádherném veledíle.A nikdo z nás nebude větší či menší podle společenského postavení,všichni rovni.Necítím se být bohem,nevím proč by mě za něj měli považovat.Možná až sestoupím do Anupovy říše mrtvých,ale ne teď.Jsem člověk a budu svému lidu vládnout tak,jak by člověk měl.Lidsky.
Rozhlédl jsem se kolem sebe,co mě probudilo.Nikde jsem nezahlédl cokoliv podezřelého,až jsem nakonec usoudil,že to byla prostě boží vůle.Naposledy jsem přelétl pohledem pokoj.Všechny vázy byly na svém místě,závěsek ve vánku slabě vlál,Frank ležel jako každý jiný otrok u mojí postele na zemi a spokojeně spal.Slušelo mu to.Přišlo mi škoda takové krásy.Proč se musel narodit jako chudý?CO to povídám?Nezáleží mi na tom za jekého je rodu.Největší poklad nosí v sobě.Nemá velké množství zlata,ale to mu můžu poskytnout,když on se se mnou podělí o svoje bohatství.A on to dělá.Dělí se se mnou o svou lásku.Ne jako k pánovi,ale jako k muži.A to je to nejcennější.Sdílí se mnou veškerý majetek.Mám ho tolik rád,že bych mu věnoval i celý Egypt,kdyby si o něj řekl.ale vím,že to neudělá.Je skromný.Možná proto ho miluji.Ano,miluji ho.A nikdy nikoho nebudu víc.Rozhodl jsem se udělat ho nejbohatším na zemi.A nejen ve zlatě.A hned jsem udělal první krok.Vstal jsem z postele,sklonil se k němu a pohladil ho po hlavě."Co se děje,můj pane?" vykoktal vyděšeně."Nic Frankie,jenom...pojď za mnou,PROSÍM."Dal jsem schválně důraz na poslední slovo,jen aby to nevyznělo jako rozkaz.Spíš jako prosba."To není dobrý nápad.Jsem jenom sluha." "Nejsi,Frankie nejsi.Jsi mnohem víc v mých očích.To já nejsem hoden být prachem u tvých nohou." nenechal jsem ho nic odvětit,prostě jsem ho vzal do náruče.Možná stále ještě mírně posílen vínem,možná jen kvůli síle okamžiku,nebo už i mé tělo chtělo přiznat,že ho miluju.Políbil jsem ho.Odvážně.Rty na rty.Jakoby něco nepozemského vedlo moje pohyby.Moje rty,můj jazyk.I jeho.Nevzpomínal jsem si v pooslavovém rauši,jestli už jsem ho někdy políbil,všechno mi připadalo jako poprvé.A možná i opravdu bylo,nevím.Nebránil se. "Už mi věříš?Jsi mi víc než celý Egypt,víc než všechno zlato všech zemí.Miluji tě." Usmál se,ale neodpověděl.Jen se nechal vtáhnout do mé postele,nechal se obejmout,nechal se ukolíbat zpět do spánku.
Přišlo mi,že nespíme ani pět minut,když nás přišel probudit vezír.Hlasitě zaklepal na rámy vchodu do komnaty.Nečekal,až se úplně probudím,jen oznámil že za chvíli odcházíme.Frankie se s mírným zabručením probudil až po jeho odchodu.Pořád jsem ho svíral. "Co tu dělám?Omlouvám se,já...vlezl jsem sem,že?" "Nemusíš se omlouvat,já to chtěl,nepamatuješ se?" "Já myslel,že je to jen nádherný sen." abych mu dokázal,že nesnil,znovu se stejnou vroucností jako v noci jsem ho políbil.Červenal se.Nádherný.Ale teď jsem byl vyplašený strachem z příchozí bitvy.Vyjeli jsme a stále jsme se přitom drželi za ruce.Ptal jsem se velitele armády,jestli je tahle bitva důležitá,přece jenom je moje první a nevím,jak zvládnu velet.Ale jeho odpověď mě málem stála život ještě před začátkem boje. "Ta nejdůležitější.Farao,jestli teď prohrajeme,obsadí nás.Prohrajeme a Egypt je jejich." Můj otec asi vedl úžasnou zahraniční politiku.Ale co mám teď dělat? Nebylo by lepší se rovnou vzdát?Ne,nedám svoji zemi lacino...

Wait for me 5

11. prosince 2007 v 21:28 | Anique |  Wait for me
To jediné slovo jakoby napíchlo moje vnitřnosti na ostrou tyč a v tuhle chvíli je rožnilo nad rozpáleným ohněm.Jediné jméno.Gerard.Jméno mýho bráchy.Je možný,že by tohle udělal?Nevěřím tomu!Ale to co řekl před chvilkou ve mě jenom podnítilo zlé pocity.Můj brácha?Vždycky největší odpad společnosti,vždycky ten který byl otloukaný.Nevěřil jsem,že po těch zkušenostech je schopný udělat něco takového.Někoho zmlátit.A ještě k tomu tak surově.A ještě navíc ke všemu někoho,koho by vůbec nemusel.Co mu udělal?Hloupě na něj koukal.Ale vždyť musí vidět,že Bertie na tom není nejlíp.Že vlastně jenom kouká.Pořád.Jen v mé přítomnosti se dokáže usmát.Jen přede mnou se nebojí promluvit.A já dokážu jedině v jeho přítomnosti zapomenout na všechny starosti,myslet jenom na to krásné,co mezi náma je.Na to,jak ho potřebuju.I teď.Teď když tu sedí,slzy mu smáčejí nádherné tváře,trochu se třese.Pro mě je přesto stále dokonalý.Líbnul jsem ho do vlasů."Šššt Berty,bude to okay,okay,uvidíš.Miluju tě." Přitulil se ještě blíž,nevěděl jsem,že to ještě jde.Sevřel jsem jeho ramena.Nemohl jsem v té koupelně zůstat dlouho,Gerardovi by to bylo podezřelý.Naposledy jsme mu slíbal ze tváře všechny slzičky a řekl mu,ať tu na mě počká.Rozloučím se s Gerardem a pak ho vezmu za doktorkou,aby s tím něco udělala.Že brácha není zlej,jenom mu Bert nesedl a já nechci aby to soužití rozčilovalo jednoho nebo druhého.I když jsem ho chtěl bránit,Gerardovo chování jsem nechápal.Pak si to s ním vyřídím.Ale ne dřív než se jeden z nich někam odstěhuje.Nemohl jsem to riskovat.Moc jsem se o ně bál.O oba.
Otevřel jsem dveře do Geeho pokoje.Poslušně na mě čekal."Je ti dobře,bráško?Byl jsi tam nějak dlouho. "Jo jo,jsem okay.Zdržel jsem se na chodbě s jakousi sestřičkou.Ptal jsem se,jestli mi tu nezlobíš." zachichtal jsem se a šťouchl ho prstem do žeber.Jeho tváří se mihl temný stín.Ne,teď jsem se o tom nechtěl bavit.Radši jsem ho začal lechtat.zase se smál,zase jsem si připadal jako když jsme byli malí.Šťastný.Ale teď je mezi náma bariéra.Bariéra jménem Bert.Během pěti minut jsem se rozloučil,že mám ve škole hrozný fofry ale chtěl jsem ho strašně vidět.Usmál se a nechal mě jít.Nevím,jestli mi věřil.Ale neřešil jsem to.Vpadl jsem na hajzlíky za svou láskou.Pořád tam byl,ale už stál.Opřený o umyvadlo,klouby prstů skoro bílé jak pevně se držel.Možná se mu točila hlava,možná byl jen příliš slabý aby se udržel na nohou.Přistoupil jsem k němu zezadu a sepnul mu ruce kolem pasu.Poprvé.Poprvé jsem se dotkl jeho těla o ždibec víc.Vychutnával jsem si ten pocit.Byl pro mě tolik krásný!Zvedl hlavu.Usmál jsem se na něj a on můj odraz v zrcadle zopakoval.Položil jsem mu hlavu na rameno."Půjdeme?" zeptal jsem se opatrně.Zase sklopil ty jeho nádherný pomněnkový očka,ale slabě přikývl.Pohladil jsem ho po rameni,vzal jeho dlaň do své,jen aby cítil že jsem tu s ním a vyšli jsme ven.Tiše jsem doufal,že nikde nepotkáme Gerarda.Uf,naštěstí ne.Po nejhorších třech minutách na jednom patře jsme konečně scházeli schody.Zase ta chladná chodba.Ale já se teď měl o koho ohřát.Zaklepal jsem a tiše vešel,Berta táhnouc za sebou. "Dobrý den.Máme tu takový problém." "Pojďe dál,prosím.Posaďte se." Nabídla mi volnou židli.radši jsem ji nabídl Bertymu,vypadal pořád slabý.Stoupl jsem si za něj a jemně ho hladil po rameni,pod vlasy,aby si toho nevšimla.Začal jsem mluvit.Přednesl jsem jí to přesně tak jak jsem chtěl.Aby vlastně vyšli jako oběti oba.Nevěděl jsem,kdo je víc.Nevěděl jsem, příčinu.Ale nic nemůže být tak hrozné aby ho kvůli tomu musel takhle vyřídit.Doktorka na nás chvilku koukala. "U vašeho bratra se nejspíš začínají projevovat abstinenční příznaky,obvykle to začíná agresivitou.V jeho případě jsme to neočekávali.Je mi to líto,pane McCrackene.Jenže...v tomto případě musíme vaši léčbu odložit.Nemáme víc volných míst a s panem Wayem být nemůžete." Bertovi se začaly z očí kutálet slzičky jako perly,jedna po druhé a zanechávaly mokré proužky na zarudlých tvářích."Já vážně chci přestat,chci přestat brát.Musím přestat." "Já vím,já vím.Chápu vás.Jenže,rozumějte taky vy mě,teď to nejde.Jste první v pořadí až se uvolní místo.Opravdu se moc omlouvám,ale nemůžeme riskovat váš život.Abstinenční příznaky mohou být nebezpečné." "A tím že mě nenecháte skončit,tím mnetiskujete můj život?" "Zní to krutě,vím,ale když jste dokázal přežít takovou dobu,ještě měsíc zvládnete." Sklopil hlavu. "Už jsem myslel,že je to za mnou.Nechci tam znovu.Všechno mě donutí vzít si zase." "Je mi to opravdu líto." S pohledem á la -už se nemáme o čem bavit- nás skoro vykopla ze dveří.Stáli jsme na té studené chodbě.Nepříjemné ticho vládlo i mezi námi.Chtěl jsem se ho zeptat na tolik věcí,jen jsem nevěděl,na kterou dřív.Vybral jsem si asi tu nejpodstatnější. "Kam se necheš vrátit?Proč?" "Prosím,Mikey,neptej se mě.Já...já teď nevím vůbec nic.Jsem napůl vyléčenej feťák kterej nemá kam jít.Mikey..." začal natahovat jako malý dítě,krčil nos jako králíček..bylo mi ho líto.To jako že vůbec nemá kam jít?Ale já mám teď přeci prázdný byt! "Lásko?A nechtěl bys...nechtěl bys teď bydlet u mě?Však víš,brácha je tady.Mohli bychom být spolu,spolu,bez všech rušivých vlivů.Možná bys už potom sem ani nemusel.Tak co na to říkáš?" místo odpovědi mi padl kolem krku. "Vážně smím?" "Že se ptáš." odpověděl jsem mu a pak už se věnoval jeho dokonalým rtům.Maličko vyschlým ale přesto tolik přitažlivým.Jeho.
Hned poslali Gerarda na terapii,takže jsem mohl pomoct sbalit Bertovi jeho věci.Na dvě kufru jsem zahlédl fotku.Fotku nějaké holky.Společnou.Líbali se.Ku*va!To není možný!To nemůže být pravda.On někoho má a se mnou si jen tak hraje. "Berte?" "Co se děje,love?" "Kdo to je?" "Kate...ona..." nedořekl.Z dobré nálady že budeme spolu se během zlomku vteřiny propadl na samé dno.Zhroutil se do postele a už potřetí během jednoho dne jsem ho viděl plakat.Jenže tentokrát jsem netušil,jak ho z toho dostat.Klekl jsem si na kolena a přiblížil se k němu.Znovu jsem ho objal."Prosím,řekni mi kdo to je.Jestli ji miluješ,pochopím to.Můžu zůstat kamarád,jen mi prosím tě nelži." "Nikdy jsem ti nelhal a nikdy nebudu.Ale tohle je třináctá komnata.Nechci o tom mluvit.Možná jednou.Jednou ti to řeknu.Jednou ti řeknu úplně všechno.jen mě nenuť o tom mluvit.věř mi,prosím.Jsem tu pro tebe,potřebuju tě.Miluju tebe..." Ta řeč mě dostala.jednou mi to řekne.Zůstane se mnou.Už v trochu smutnější náladě,ale pořád stejně zamilované jsme dobalili a vydali se k NÁM domů.Ani nebudeme muset používat druhou postel,vejdeme se do mojí.Nebylo uklizeno,nečekaljsem že dnes někdo přijde.V kuchyni nebyla jediný prázdná židle.Bert se teda usadil na kuchyňské lince.Už se cítil líp, v očích mu hrály veselé jiskřičky.Postavil jsem na čaj a než konvice vypla,věnoval se svému příteli.Ano,zní to neuvěřitelně.Mám kluka!Zrovan když jsem se věnoval ocucávání jeho uštního boltce,ozval se v předsíni telefon.Kdo to ku*va je?A zrovna teď?!

Son of Egypt 6

9. prosince 2007 v 9:58 | Anique |  Son of Egypt
Nechal jsem se unášet těmi nádhernými pocity.Otevřeným oknem pronikl do pokoje teplý vítr.Pročechral mi vlasy a ty zůstaly přilepené na zpoceném čele.Frankie mi je letmým pohybem upevnil za ucho.Podvědomě jsem přivřel oči když jeho jemné prsty přejely po boltci.Voněly všemi těmi olejíčky,tisíci vůní a tisící přání.Ale já měl jenom jedno.Smět s ním zůstat.Smět až nadosmrti čichat to,co je v té vůni tak kouzelné.Tajemná přísada navíc.Dokonalá vůně jeho kůže.Magický způsob bohů jak dát dohromady človíčky,kteří k sobě patří.Pouto.Síla.Láska.Přitažlivost.
Frankieho ruka přejela přes moji šíji zpět na záda.Vtiskl mi drobný polibek na vystouplý krční obratel.Ano,už jsem mohl téměř s jistotou říct,že tohle nedělá z donucení,že se mu to líbí.Že touží stejně jako já být s tím druhým.Být s ním šťastný.To bych chtěl.Jenže nikdo neví jaké a ním mají bohové plány.Nikdo.Mezi lidem se věří,že ani bohové samotní neplánují osudy.Rozhodují se podle momentální nálady.Proto jim obětují každé ráno,aby si zajistili,že aspoň ten den přežijí.Nic není jisté.Měl bych taky zajít do chrámu.Pomodlit se a hlavně-ukázat svému božskému otci Franka.Jak jsem s ním šťastný.Před ním bychom si byli ještě blíž.Všichni lidé si jsou rovni,možná by můj Frankie na chvíli přestal pochybovat.Dokázal bych mu,že pro mě je stejně božský jako on.Jako nikdo jiný.Nejzářivější.Ano,vezmu Franka do zlatého chrámu.Abych mu dokázal,že ho beru opravdu vážně,jak ho mám rád,jak ho...miluju.Ano,to je to správné slovo."Miluji tě."zašeptal jsem.Nevím,jestli to slyšel,ani nevím jestli jsem chtěl aby to slyšel.Znovu jsem cítil jeho hebké rty na svých zádech,ale níž jak ke konci žeber se neodvážil.I rukama se bál.No tak!Nakreslil mi malinké sluníčko,symbol boha Ré,na místo kde končí páteř.Otřásl jsem se,ale tak příjemně.Stydlivě se vrátil k mojí hlavě.Plaše mě líbnul mezi pramínky vlasů.Nechtěl ještě zajít dál.Chápal jsem ho.Svými dotyky mi působil peklo v ráji,ale bál jsem se.Nejvíc sám sebe.Možná jsou moje pocity k němu příliš pevné,příliš uvazující.Podíval jsem se do jeho očí.Všechno mi bylo najednou jasné.Jednoduše příliš spěchám.Chtěl jsem se mu omluvit,tak jsem si ho přitáhl do náruče a líbl ho něžně na špičku nosu."Díky za masáž."Usmál se a přitulil se blíž.Sláva,není naštvaný!
Jenže příjemné odpoledně uběhlo mnohem rychleji než bych si byl býval přál.Přiblížil se čas ceremoniálu.Moje srdce zaplavil strach.Jako by se chvílemi vracelo moje dětské ka(duše).Moc mladý na vládnutí.Příliš.Frankie cítil moje obavy a přitisknul si mě blizoučko k sobě,snad abych cítil,že nejsem sám.Že mi věří.Byl jsem mu za to strašně vděčný.Tři a půl písku v přenosných hodinách před obřadem za mnou přišli oba moji nejoblíbenější sourozenci.Mikey a Aisha.Oni byli moje opora,dokud jsem nepotkal Franka.Říkal jsem jim úplně všechno i ikdyž tomu málokdy rozuměli.Hlavně Aisha.Ale dokázala mi pomoct jenom tím,že mě poslouchala a pak mě pohladila a pak tím jejím hláskem zašeptala že to bude dobrý.Nechtěl jsem před nimi tajit svoje city k Frankovi.Oni teď byli moje všechno.Pořád jsem bal opřený o jeho rameno,z druhé strany seděl na posteli Mikey a přes nohy všech tří se natáhla sestra.Dalo by se říct,dokonalá idylka.Ale jen na omezenou dobu.
Frank mi pomohl obléct si sváteční šat i obtáhnout černou linkou unavené oči.Pak mě naposledy políbil a provedl nad mým čelem divné znamení,snad motlitbu k bohu jeho země."Hodně štěstí,pane." "Už jsem ti říkal,že mi nemáš říkat pane,lásko." "Dobře, v tom případě,hodně štěstí,lásko." Půlnoční barva Rudého moře by se v porovnání s jeho tvářemi měla téměř stydět."Půjdeš tam se mnou,prosím?" vyslovil jsem svoji jedinou myšlenku posledních minut.Sklopil hlavu,ale přikývl.
Vešli jsme ruku v ruce do sálu.Dál už jsem musel sám.Všechno bylo tak nádherné,nablýskané,nazdobené,květiny visely možná z každého kousku zdí.Bolely mě z toho oči,ale přesto jsem šel dál.Ujal se mě nějaký kněz.Na začátek rituálu mi dal něčeho čichnout.Nedokážu rozeznat,co to bylo,nepamatuji si tu vůni.Nebo zápach?Nevím.Nepamatuji se.Vlastně od té doby se nepamatuji vůbec na nic,jako bychtam vůbec nebyl.Šedá mlha přes každičký kousek vzpomínek.Když jsem pomalu začal nabírat vědomí,knez mi právě vkládal na hlavu korunu dvojí země.Červenou a bílou.Netušil jsem,jestli mám na sebe být pyšný nebo jestli mám snad sám sebe litovat.Seděl jsem na trůně,na kterém ještě před dvěma západy slunce seděl můj otec.Na kterém vládl.na kterém zemřel.Čekal mě taky stejný osud?Jistě,jednou ano.Proto musí faraoni zanechat dědice,aby v přímé pokrevní linii dokonalosti nevznikl jediný šrám.Jen faraonova rodina je blízko bohům.Jenže co když jí to odepřu?Co když budu (a to budu) chtít zůstat s Frankem?S Frankem a nikým jiným,neuznával jsem otcovy způsoby,přišlo mi hloué milovat několik žen najednou,ale ani jednu z celého srdce.To já Franka zbožňoval,každičkým kouskem svého těla.Kde vůbec je?Aha,támhle!Kouká na mě.Usmál jsem se v jeho stranu a on mi úsměv oplatil.Když byl obřad u konce a začala hostina,jsem jsem znaveně rovnou za ním.Políbil jsem ho na tvář,v tom rožku nás nikdo nemohl vidět."Byl jsi skvělý." pochválil mne,pořád s ruměncem ve tváři když mi tykal.Bylo to nádherné.Ne,o tohle nesmím přijít.Nejde to!Bohové nejsou tak proradní aby mi ho vzali.Chtěl jsem už být zase jen s ním,odpočívat v jeho objetí a vychutnávat společné chvilky plnými doušky,ale už na odchodu do ložnice nás vyrušil generál."Farao,počítáte tedy s tím obranným tažením?Vyrážíme brzy ráno!" Asi mi něco uniká?Jaké tažení?A proč tak hloupě kouká po Frankiem?Ale nemohl jsem dát najevo chybu,tak jsem prostě jen přikývl.Zeptám se Frankieho,jistě má lepší informace než já.tak jsem taky udělal. Do čeho jsem se to zase namočil?Ráno vyrážíme do války!

Wait for me 4

7. prosince 2007 v 21:00 | Anique |  Wait for me
Další den jsem ze školy skoro utíkal.Táhlo mě to pryč,a to nejenom kvůli pos*ané písemce z matiky.Jako skoro každý den poslední dobou hodně pršelo.Proplétal jsem se mezi kapkami deště,boty vydaly pokaždé ošklivý plácavý zvuk,když dopadly do blátivé louže.Dokonce jsem se málem natáhl.Naštěstí jsem to neměl zas tak daleko.Zmoklý jako myš jsem zůstal chvilku stát za dveřma do známé černobílé chodby.Musel jsem se vydýchat.Ale pak jsem hned pokračoval rovnou nahoru.Že bych se šel ohlásit té babě mě ani ve snu nenapadlo.Doufal jsem,že Gee bude zas na nějaké terapii a my budeme mít s Bertem chvilku pro sebe.Ale dneska už musím bráchu vidět.Slíbil jsem mu to a navíc,trošku mi už i chybí.Ale miláček ještě o trošku víc.Chtěl jsem vpadnout do pokoje,ale nějaká slušná část mě mě donutila zaklepat."Dále?" A jejej.Brácha.Dobře,odbydu si ho.Ale co Bert?Neva.Nějak se to vyřeší.
Odvážně jsem vstoupil.S rozpolcenými pocity co vlastně chci.Ještě týden zpátky neexistoval kromě bráchy pro mě vůbec nikdo.A teď je tu Bert a já kvůli němu Geeho zanedbávám.Zastyděl jsem se za to.Musím mu to vynahradit.Opatrně jsem za sebou zavřel."Jeee,to si ty,bráško?" viděl jsem tu upřímnou radost v jeho očích.Vrhnul se mi kolem krku.A já se zase cítil tak v bezpečí jak mi to nemohl dát nikdo jiný.Ani Bert ne.V bezpečném náručí staršího brášky,který mě ochrání před vším zlem.Ach jo,Gee."Pomalu pomalu,nemusíš mě udusit.Taky sem rád že tě vidím.Byl jsem tu včera,ale ty ses někde flákal." přátelsky jsem ho šťouchl do žeber. "Jo,jasně,byl jsem dole.Promiň.Měl jsi za mnou zajít." "Mě to bylo blbý,nechtěl jsem rušit.Určitě jsi "navazoval kontakty"." "Jo jo,kluci jsou super.Ukážu ti je,jestli chceš." Se smíchem jsem zavrtěl hlavou. "Díky!Ale radši povídej ty!Jak se tu máš?" "Začal něco kecat a já se mezitím posadil na Bertovu postel.Tentokrát byl totiž pryč on.Kde?Proč? Chtěl bych ho zase vidět,zase stisknout jeho ruku a koukat do jeho dokonalých očí.Bylo mi po něm smutno. Počkal jsem až Gerard dokončí ten výklad,kterej jsem mimochodem stejně neposlouchal, a opatrně se zeptal na spolubydlícího.Nasadil trpitelský výraz a začal hořekovat."Tyjo,Mikey,to je ti takovej debil!Upe vymaštěnej!Sem tu s ním dva dny a nejradši bych ho vyprovodil ven zavřeným oknem.Prostě kretén.Ty jsi s ním mluvil,že?Asi jsi udělal rekord,jinak je totiž úplně apatickej,nikam nechodí,jenom kouká.Docela blbě kouká.Ať se pak nediví až mu dá někdo do zubů." Koukal jsem na něj jak na zjevení.Tohle přece není můj milej citlivej a chápavej brácha!Jen nějaká jeho brutálnější kopie.Mě se teda Bertie včera moc apatickej nezdál.Možná na něj mám dobrý účinky.Vzpomněl jsem si na jeho úsměv.I on na mě má vliv.Vznáším se.Když jsem s ním. "A kde je?" "Nevím,asi se šel umejt?" Prohlídl si mě divným a...znechuceným...?pohledem.Ještě chvilku jsem dělal že poslouchám,ale pak jsem se vykecal,že musím na wecko.Tak mě nasměroval a říkal že počká.Doufal jsem,že tam Berta potkám.Sotva jsem vzal za zrezivělou kliku,zaslechl jsem slaboulinké vzlykání.A v rožku místnosti zahléd dřepící postavičku.Skoro se mi zastavil dech.Byl to on.Rychle jsem za ním přiskočil a obejmul ho co nejpevněji jsem si troufl."Copak se stalo,lásko?Šššt,jsem tady,jsem tady s tebou.Bude to dobrý.Šššt." Zabořil jsem mu obličej do rozcuchaných vlasů a jemně ho líbnul.Stočil se mi do náručí."Mikey..." zněl roztřeseně.Vyděšeně.Utrápeně.Hladil jsem ho po tváři a jemným způsobem jsem se z něj snažil dostat,co ho trápí.Nechtěl mi to říct.Ani se na mě nepodíval.Jen se přitulil blíž a snažil se přestat brečet.A já ho respektoval.Přece jenom vím,že není zrovna v pořádku.Tichoučce jsem ho líbal do vlasů a šeptal že to bude okay.Nevím,jestli mi věřil.Ale po nějaké době zvedl hlavu a podíval se na mě.S nadějí. "Bože!Kdo ti to udělal?" přes jeho levou tvář šla velká červená skvrna,nejspíš budoucí modřina.Oči měl úplně červené a řasy slepené.Z natrženého rtu vytékal slabounký proud krve.Utřel jsem mu ji a na napuchlé rty ho opatrně políbil.Usmál se.Ale ten úsměv byl smutný."Buď se mnou,Mikey." "Jsem s tebou,Bee.Miluju tě.Ale teď mi prosímtě řekni,kdo ti to udělal.Ať mu můžu rozbít hubu!" Sklopil oči a podíval se do země.Z jeho rtů vyšlo sotva slyšitelné: "Gerard."

Clothes shop

5. prosince 2007 v 21:05 | Anique |  Clothes shop
Tak jedna trochu rychlejší,ani trochu vánoční:)

Jak já nesnáším nakupování spodního prádla!Žere to můj drahocenný čas,těžce našetřené peníze a hlavně-je to pěkně trapný.Ale stejně jsem jednou za čas nevybíravě donucen.Proč bych sakra nemohl chodit naostro?Jednoduchá odpověď.Protože s tím nesouhlasí moje matka.A s čím nesouhlasí moje matka,je automaticky skoro trestné.Takže je povětšinou lepší držet pusu a krok.A do tohohle bohužel zapadá i položka nakoupit spodní prádlo.Ještě že mám bráchu.Kterej je samořejmě taky v nátlaku.Můžem tu otravu aspoň zmáknout spolu.
Dneska jsme museli zase vyrazit.Copak vážně potřebuju každýho půl roku nový trencle?No zjevně ano.Otráveně jsem popad bráchu který očividně hodlal protestovat a táhl ho k nejbližšímu obchoďáku.Ať to máme rychle za sebou.Kde je sakra oddělení pánskýho textilu?Od posledně to tu tak trochu přestavěli.Uf,tady!Teď něco vybrat,vyzkoušet a padáme.Mezi haldama jsem našel jedny vcelku ucházející boxerky.Černý a na pravým okraji měly bílej čínskej znak.Vpadl jsem do kabinky a natáh si je.Jo,seděly vcelku slušně,ale já přece jenom rád víc volnosti.Ale slušely mi.Tyjo to je dilema!No co,zeptám se bráchy."Mikeyyy?" "Co jeee?" "Poď seeem!" "A prooč?" "Potřebuju poradit." zaslechl jsem jak kváká prodavačce,podle hlasu docela mladé,jak má neschopnýho bráchu.Když přestal žvanit,myslel jsem si,že konečně přijde.Ale pořád nic."Tak sakra kde seš ty vole!Já se chci jenom zeptat jestli mi tyhle slušej!" Už vážně nasraně jsem rozhrnul závěs.Musel být přece blízko.Přede mnou stál docela vyděšenej kluk.Koukal na mě,na moje zkoušený spodní prádlo,zpátky do obličeje a nevěděl co si má myslet.Celý to muselo vypadat,že poslední věta patřila mu.Jsem to ale vůl!A nebyl jsem mu to schopný ani dostatečně vysvětlit.Mlel jsem nesmyslnou změt písmenek a slabik.Ježiš,takovej trapas!A to jsem ještě nevěděl co bude následovat.Chápavě se na mě usmál a prohlásil:"sice ti absolutně nerozumim,ale když už ses zeptal...Jo,seknou ti." Nemohl jsem přeslechnout malý dodatek "A to zatraceně moc!" ,který jsem nejspíš vůbec neměl postřehnout.Možná jsem blbej,ale hluchej rozhodně ne.Ups,to jsem nevychytal.Existujou jenom čtyři procenta takovýchle lidí a já se zrovna jednoho z nich musim zeptat jestli mi sluší moje nový boxerky.Ujetý!To jsem pro tuhle skupinu tak přitažlivej?Vypadám jako jeden z nich?Podíval jsem se za sebe do zrcadla.Chjo,moc mi to na náladě nepřidalo.Asi fakt jo.Asi fakt vypadám jako buzík.Ale nejsem!Ne!Jak jsem byl otočený,cítil jsem jeho ostrý tápavý pohled na mém tělesném pozadí.Vrrr,Gerard Way není....Ani jsem to slovo nechtěl říkat.Bohužel pravda byla,že s každou vteřinou jsem o tom začínal víc a víc pochybovat.Jeho pohled.Podíval jsem se na něj.Měl delší tmavé vlasy,široké oči neurčité barvy,drobnou postavu.Ne!Stop!To nejde.I kdybych chtěl něco zkusit,byl tu brácha.Přece se neponížím.Ne před ním.Je to přece jenom moje soukromá věc.Chci se s ním seznámit.Ano,chci!Je zajímavý,opravdu hodně zajímavý.Přitažlivý.Kde je ten pitomec Mikey?A hele,zuřivo nabaluje prodavačku.Hm,fakt kost.Ale já tu mám přece jenom o chlup zajímavější objekt.Chvilku jsem mezi nima pendloval pohledem.Ale nakonec jsem se mu začal věnovat. Prolomil jsem to ticho,navázal jsem na jeho odpověď. "Tak dík.Myslíš že bych si je měl vzít?" "Hmmm." Ups,proč mě vyvádí z míry když mi tak kouká do rozkroku?Stojí tu podle jeho mínění kluk z kterýho je paralyzovanej a ještě k tomu jenom v boxerkách.Cítil jsem se tak nějak...pyšně?Možná je to silný slovo.Poctěn,to bude přesnější. Co to tu melu?Brrr.Ale dnešní den je výjimečný.Jiný.Nechám se tedy unášet tím co cítím.A to byla v tuhle chvíli skoro hříšná touha poznat toho kluka blíž. "Díky za pomoc.Někde tu mám bráchu ale vůbec se mi nevěnuje." pokusil jsem se o smutný výraz. "Smím znát aspoň jméno svého zachránce?" "Echmf....Frank?" Jejda,červenal se.Roztomile. Přišel jsem blíž a podal mu ruku. "Gerard." Podle jeho výrazu nebyl ten pocit elektriky jenom jednostranný.Ale rozhodl jsem se ho dráždit ještě víc.Bavilo mě to!Líbilo se mi to!?! "Nechceš třeba taky pomoct něco vybrat?Na oplátku?" "Uhm...tak...jo?" Možná už si všiml jak okatě se s ním snažím dát do řeči.Nikdy mi to moc nešlo ani s holkama.Vykašlal jsem se na nejistotu,prostě jsem začal dělat to co by se líbilo mě.Byl přece taky kluk.A to zatraceně přitažlivej! Usmál jsem se na něj. "Myslíš že by se ti líbily stejný jak mám já?Sekly by ti." přeměřil jsem si ho naoko kritickým pohledem. "Akorát v trochu menší velikosti." Jejda,asi jsem ho urazil!A já jsem kurňa myslel že má malej zadek. "Sorry,nemyslel jsem to zle.Jenom seš hrozně hubenej." Zasmál se."Tak to dík.Všichni mi to říkaj.Už mě to se*e." "Fakt,promiň Frankie.Nechtěl jsem tě urazit.Seš docela hezkej kluk." Začervenal se.Byl děsně roztomilej. "Myslíš?" Provokativně jsem neodpověděl a radši z hromady vytáhl trencle odhadem v jeho velikosti. "Zkus si je." pobídl jsem ho. "O-okay." zašeptal a vpadnul za závěsek.Za chvilku vyplul. "Tak co?Ukaž se!" Myslím že víc rudej už být nemohl.Přišel jsem blíž,nenápadně jsem ho donutil vrátit se zpátky do kabinky.Závěs jsem nechal zatažený.Vypadal prostě božsky.Jeho úsměv.Jeho tělo.Jak jsem jen mohl považovat některou holku za víc přitažlivou než je on?Nemožno!Neznal jsem ho,přesto jsem z něj byl totálně vyřízený. Teď jsme tu stáli v omezeném prostoru zkušební kabinky a on skoro hořel a já cítil jenom jak moc bych se ho chtěl dotknout.Oba v boxerkách. "Tak se ukaž.Já říkal že ti budou slušet." Opatrně jsem mu přejel prsty přes vrchní lem nového spodního prádla."Otoč se!" Byl překvapený,ale udělal to.Na zadní straně těla už jsem se odvážil víc.Bože,já ho tu snad přefiknu.Na místě.Hned.Pohladil jsem ho po zadku. Cítil jsem jak mu tělem projela křeč.Ztuhnul.Ale já byl jak zhypnotizovaný,nedokázal jsem přestat.Jel jsem konečky prstů zase zpátky dopředu.Podíval jsem se mu do obličeje.Pevně tisknul rty k sobě.Znal jsem ten pocit.Chtěl by se "vyjádřit" nahlas,ale situace nedovolovala.Možná ani nechtěl.Přece jenom jsem mu oficiálně pomáhal vybírat spodní prádlo.Nic víc.Možná to tak pořád chápal.Musel jsem něco udělat,aby mi neutekl."Vážně ti seknou." řekl jsem nahlas.A pak jsem tiše,ale dost na to aby to slyšel,dodal:"Ale bez nich by to bylo ještě lepší." Odtrhl se.tak to sem posral.fakt že jo!Teď určitě uteče.A nebo rovnou zavolá polišmeny za sexuální obtěžování. Ale ne,je vážně formát.Nikam nešel.Jen se otočil,aby jsme si koukali do obličeje.Koukali jsme aspoň dvě minuty.Tiše.Nevěděli jsme co říct.Ani jeden.Věděli jsme,jak moc je pro nás ten druhý blízko a zároveň daleko.Za nekonečnou ledovou bariérou studu a předsudků.Ale on musel být přece jenom zkušenější.Čekal jsem,co udělá.Nic.Jsem odvážnej?Asi jo. "Promiň Frankie.Neměl jsem tě ošahávat.Už se to nestane.Stejně už se asi nikdy neuvidíme." Snažil jsem se vypadat smutně.Ruka,kterou jsem nechal viset podél těla, se najednou ocitla v jeho velké teplé dlani.Jo,je to moje!Usmíval se."Neomlouvej se.To já,provokoval jsem.Líbil ses mi,chtěl jsem vědět,jestli mám nějakou šanci.A zjevně..." Nedořekl.Nechtěl utýct!Natěšeně jsem se přilepil na jeho rty.Hluboko.Předchozí dotyky ve mě vyvolaly krásné pocity.Pocity...zamilovanosti?Možná.Jediné co jsem věděl bylo,že ho chci.Strašně moc.A nejen na pokusy.Že chci tuhle kouzelnou bytost s plachýma očima sevřít v náručí a zašeptat jí do ouška aby tu byl se mnou.Aby mi oplácel,co jsem cítil.Lásku?Možná.Vykašlal jsem se na bráchu a domů odešel v objetí nejkrásnějšího kluka ve městě.Co kecám ve městě,na světě!?MÉHO kluka...

Son of Egypt 5

3. prosince 2007 v 21:10 | Anique |  Son of Egypt
Probudil jsem se časně.Proč?Sám nevím.Možná strach.Obava z toho,co přijde.Je to všechno strašně rychlé.Pomoz mi,Ré!Dej mi nějaké znamení,prosím.Jako na povel vešel Frank.On je to znamení!Rozkošně se na mě usmál a já se v tu chvíli necítil vůbec silný nebo dospělý.Prostě jako zamilovaný.Očarovaný. "Dobré ráno,pane." "Dobré,Frankie!"Pokynul jsem mu rukou,aby šel blíž.Díky jeho levanduli jsem se cítil odpočatý i po tak krátkém čase a teď tu byl se mnou a já se mu mohl věnovat.Zatím jsem mohl.bylo ráno,já měl energie na rozdávání a každým kouskem těla jsem cítil,jak mě ten kluk mění.Chtěl jsem,ne,potřeboval jsem ho mít u sebe.Až hříšně blízko u sebe.Tak blízko jak by obyčejný muž nikdy nemohl jinému muži být.Připadal jsem si v tu chvíli odvážný,strašně odvážný,když jsem si pomalu posadil Frankieho na klín.Takhle to dělal otec se svými otrokyněmi.Jim se to líbilo,tak proč ne Frankovi?Byl jsem ochoten udělat v podstatě cokoliv abych ho učinil šťastným.Aby se v mé přítomnosti cítil tak dobře jako já v jeho.Neopatrným pohybem jsem mu přejel svaly na břiše,když jsem ho chtěl obejmout.Otřásl se. "Je něco špatně?Omlouvám se." Nevěděl jsem,jak bych se ho mě dotknout,aby se mu to líbilo,aby ho to...vzrušilo?Styděl jsem se o tom slově i přemýšlet.Jenže pokud se týkalo Franka,myslel jsem ho naprosto vážně.Ano,chtěl jsem ho umět rozpálit. "Ne,v pořádku pane.Jen,trochu mě to vyvedlo z míry,nic víc." "Omlouvám se.Nevím jak,aby se ti to líbilo.Ještě jsem nikoho neměl.Rozumíš mi.Nevím co a jak mám dělat.Chtěl bych to všechno prožít s někým tak dokonalým jako ty,Frankie." "Cítím,to stejně můj pane." "Neříkej mi pane.Jsem Gerard.Přijde mi to nerovné.Jsi víc bůh než já." "Nejsem roven.Jsem sluha." sklopil oči. "Nejsi sluha.Jsi mnohem víc." povzbudivě jsem si otočil jeho obličej ke svému.Usmál se na mě.Neodolal jsem.Jeho rty mě lákaly jako nejvoňavější a nejsladší ovoce.Neodolal jsem.Moje tělo teď samo vědělo,jak se chovat.Ale mírnil jsem se.Spokojil jsem se s tím,že jsem ho držel kolem pasu a opatrně hladil na místech,kde jsem se ho předtím omylem dotkl.Neodtrhl mě.Možná se pořád bál. Ale dál už jsem opravdu zajít nechtěl.Teď ne.I když,kdo ví kolik času nám ještě zbývá.Za jak dlouho mě donutí vzdát se ho?Frankie už se tvářil jistěji.Pohladil mě po tváři. "Dnes se musíš připravit.Je tvůj velký den." pořád se zadrhával,než mi tykal.To ho přejde.Opatrně mě položil na postel.Přejel mi rukou přes záda.Otřásla mnou prudká vlna chladu a horka najednou.Sundal mi háv.Styděl jsem se (a on možná ještě víc) když mi roztřeseným pohybem uvolňoval bederní roušku.Copak nejsem málo nahý? Donesl vonné oleje a různé masti a začal mi je jemně vtírat do kůže.Začal u ramen.Bylo to...příjemné.Dokonalé.Pobídl jsem ho a on se po malinké chvilce osmělil.Lehkými dotyky rtů jako křídly kolibříků obdarovával má záda.V tu chvíli jsem byl nejbohatší.Na světě.Frank byl můj!Dal jsem mu najevo,že může odejít,pokud tohle nechce.Ale on mě jen umlčel a pokračoval.Může být něco lepšího?Nemůže.Nejraději bych se vykašlal na svou korunovaci a věnoval se Frankiemu.Mému Frankiemu...

Happy Xmas (War is over)

2. prosince 2007 v 18:54 | Anique |  Happy Xmas...War is over
Tuhle písničku zbožňuju.Nemůžu si pomoct,klasická vánoční.Tak to máte i s hudební kulisou,pusťte si k tomu a enjoy!


Byly čtyři hodiny ráno,ale já nespal.Nesměl jsem.Říká se tomu noční hlídka.Co kdyby najendou nepřítel zaútočil?Co bych dělal?Už se vidím,zpanikařil bych.Utekl.Kam?Přímo do středu bojiště.Umřel bych tam a nikdo by si toho ani nevšiml.Mezi tisíci jiných.Známých i cizích,bojujících za dobrou i za zlou stranu.Co je vlastně dobro a zlo?Kdo má pravdu?Kdo bojuje za správnou věc?To vědí jen ti na nejvyšších místech.Ale každý je přesvědčený o své verzi.A kdo bojuje?Ti,co nevědí za co.Obyčejní.My...
Zima třásla mým tělem.Koho sakra napadlo válčit v prosinci?Vánoce mají být svátky míru.Nejsou.Nebudu.Doma jsem vždycky strašně rád pozoroval sněhové vločky,když se snášely černou tmou směrem k zemi.Ne teď.Studily mě na celém těle a já se jich chtěl zbavit.Rozstřílet je svým samopalem.Do jediné.Na maličkaté střípky chladu.Vidíte,co se mnou dělají tři měsíce války?Sotva jsem dosáhl plnoletosti,musel jsem sem.Čekali na to.Vojáků je málo a každý den jich o spoustu přicházejí.Nezajímá je to.Je třeba obětovat pěšáky když chcete vyhrát,jako v šachu.Jenže těch pěšáků bylo už snad až příliš.Když už jsem někdy v noci usnul,viděl jsem před očima jejich tváře.Tváře těch,které jsem tu poznal.Ztrápené,zmučené,zraněné,osamělé.Těch,kteří už se s námi rozloučili.Vlastně ani to netihli.Mladí i staří.Kulka si nevybírá.Každý den,každou minutu,tu byl všudypřítomný strach.
Ucítil jsem na rameni nečí teplou dlaň.Lekl jsem se.Naštěstí to byl jenom jeden z mých přátel.Tedy přátel.Když s někým žijete,bojujete,bojíte se o něj,začne být vaším přítelem chtě nechtě.Ale tenhle opravdu byl.Byl moje vrba,někdo kdo mě chápal,rozuměl mi,nemusel jsem se před ním stydět vůbec za nic.Dá se říct,nejlepší přítel.Usmál se. "Běž si lehnout,Berte.Vezmu to za tebe.Stejně nemůžu spát." Byl na mě vždycky tolik milý. "Já taky ne,Gee.Tak tu zůstaň se mnou.Ve dvou se líp hlídá." Zase se usmál a sedl si za mnou na provizorní sedačku zabořenou do půli do sněhu.Byla maličká a on se ke mě docela tisknul.Aspoň mi nebyla zima.On byl jediný,komu na mě záleželo.Gerard.Ani neznám jeho příjmení,tady není důležité.Všichni jsou si rovni před smrtí.Ale přede mnou je důležitější než kdokoli jiný.Vycítil mou slabou chvilku a pevně mě obejmul.To dělal často.V tu chvíli mi bylo vždycky dobře.Ale když odešel,všechno se zhoršilo.Propadlo do tmy.Neuvěřitelné neproniknutelné tmy a trvalo dlouho než jsem se z ní zase vyhrabal.Ale nikdy jsem ho neposlal pryč.Nedokázal bych to.Jenom jsem se nechal obemout a nechal všechny starosti uletět daleko,pryč.Za hranice válečné zóny,tam kde bych mohl být šťastný.Seděl jsem opřený o Geeho hrudník.Vločky mi najednou připadaly nádherné.Nestudily,jen ochlazovaly horká oční víčka.Nerušily,jen tiše prolétaly.Tisknul jsem se na Geeho.Už dávno pro mě nebyl jen přítelem.Byl mnohem víc.
"Kolik je hodin?" zeptal jsem se. "Čtvrt na jednu." "Už čtvrt hodiny je Štědrý den.Veselé Vánoce,Gee!" Dal jsem mu pusu na tvář.Věděl jsem,že to pochopí.Mohl cítit,jak to myslím.Byl se mnou jakoby propojený.Chtěl jsem mu jen popřát.Válka není vhodná pro lásku.A už vůbec ne zakázanou,mezi dvěma muži.Bylo vůbec to něco,co jsem cítil,láska?Nepochybuji o tom.Ale nezeptal jsem se ho,jestli cítí to samé,příliš jsem se bál odmítnutí.Že bych zůstal uprostřed bitvy sám.Z toho má strach i největší generál.Nechtěl jsem o něj přijít kvůli své hlouposti.Kvůli tomu, že jsem svůj vztah k němu nechal zajít tak daleko.Byla to moje chyba! Jenže teď jsem nechal svoje rty sklouznout po jeho tváři.Musel to poznat.Jsi hlupák,Berte McCrackene!Zase jsi všechno pokazil!Chtěl jsem vstát a odejít,ale on mě ze svého sevření nepouštěl.Žádal vysvětlení. "Promiň,neovládl jsem se.Jsem cvok,cvok a nic víc.Nech mě jít.Půjdu a nechám se zastřelit prvním nepřátelským vojákem kterého potkám.Nemůžu za to.Miluju tě." To jsem se zase vyznamenal.Asi budu muset udělat to co jsem řekl. Vykulil na mě oči.Nemohl jsem se do nich dívat.Lákaly mě pořád blíž,jako Sirény lákaly své oběti. "M-myslíš to vážně?" vykoktal. "Myslíš že bych si dělal srandu zrovna takhle?" Místo odpovědi se přiblížil ještě o několik milimetrů blíž.A ještě.Zdá se mi to,nebo mě chce políbit?Plní se mi nejtajnější vánoční sen nebo jsem jenom děsivě naivní?Všechny pochybnosti se rozplynuly když jemně položil své rty na moje.Nebránil jsem se tomu,jen jsem si říkal,jak je tohle všechno možné.Jestli se mi to nezdá.Jestli mě třeba v nestřežené chvilce nezasáhla kulka mezi lopatky a já nemám halucinace před koncem.Všechno bylo tak opravdické.Jeho rty,jeho oči,jeho hlas,on. "Taky tě miluju,Berty." zašeptal mi po nekonečných minutách. "Nechci se rouhat,ale děkuju tomu,kdo mě poslal do téhle války.Jinak bych tě nikdy nenašel." A já mu věnoval rozesmátý polibek.Teď jsi můj !
Najednou se odnikud vynořil cizí člověk v uniformě. A rozhodně nebyla naše. Prudce jsem vyskočil a namířil na něj zbraní.Jen se chladně zasmál a stihl vystřelit dřív než já.Všechno se odehrálo tak děsně pomalu.Skoro jsem viděl každý milimetr pohybu nábojnice.Prorážela vzduch a pak i moji kůži někde kolem ramene.Zakřičel jsem od bolesti,ale pak jsem omdlel.Nevěděl jsem vůbec nic.Jenom černo a ticho.
Probudil jsem se a rozhlédl se okolo.Všude bylo bílo.Copak jsem v nebi?Armádní nemocnice byla úplně jiná.Temná a ne zrovna voňavá.Ale tady bylo příjemně.Měkce,teplo,bezpečně.Někdo mě držel za nezraněnou ruku."Konečně!Konečně jsi vzhůru.Bál jsem o tebe." Ani jsem nemusel přemýšlet,kdo to je.Gerard.Matně jsem si vzpomínal na poslední chvilky před tím zásahem.Byl se mnou.Líbal mě.A teď je tu se mnou znovu.Jako strážný anděl.Možná jen díky němu jsem pořád tady. Lehoučce přilepil svoje rty na moje čelo. "Kde to jsem,Gee?" "U mě.Neboj se,všechno bude dobrý.Jsem tu s tebou,lásko." Při tom posledím slově jsem se zatetelil blahem.Lásko... "Ale jak jsme se tu ocitli?A kdo byl ten chlap?" "Všechno je za náma,všechno.Teď už budeme jenom spolu,ano?Válka je za námi!Ten chlap prohlásil,že si myslel že ho chceš zabít.Nesl poselství.Mírový poselství.Válka skončila!Dnes ráno.Hned nás rozpustili domů.Vzal jsem tě k sobě.Ale už se na nic neptej.Musíš odpočívat,ztratil jsi hodně krve." Takže válka skončila a já jsem teď s Geem.Sakra,tohle jsou ty nejlepší Vánoce jaký jsem si kdy mohl přát.Vykašlal jsem se na doktorovy pindy a posadil se.Přitáhl jsem si Gerarda hříšně blízko a hladově líbal jeho horké rty. Happy Christmas.War is over.... I love you Gee...

Christmas is all around me...but you´re not

1. prosince 2007 v 23:30 | Anique |  Christmas is all around me...but you´re not
Dneska jsem měla nějakou vánoční náladu,tak vzniklo tohle....dá se očekávat že do vánoc jich bude víc,takže se mnou mějte trpělivost,čtěte dál a komentujte prosím :)
Stojím u okna a koukám na každou jednu vločku dopadající na vyhřáté sklo.Dopadne a rozpustí se.Ani nestihne dát pozdrav a už je pryč.Pomíjivá,krásná.Ale já jsem tu pořád.Proč?Nevím,neznám odpověď.Ale jedno vím jistě.I když jsem fyzicky tady,moje duše dávno opustila tohle tělo,tenhle byt,tuhle čtvrť,tohle město.Odjela s tebou.Nikdy se nevrátí jako já už nikdy neuvidím tebe.Jedna jediná slza našla cestičku očním kanálkem k mojí tváři.Myslel jsem,že už je to za mnou.Lhal jsem sám sobě.Není a nikdy nebude.Tahle slza není první a rozhodně ani poslední.Tolik mi chybíš,ale je to všechno moje vina.Moje chyba,že tu nejsi.Radši jsem se otočil zpět do místnosti.V rohu stál ještě složený umělý vánoční stromek.Ano,dnes je Štědrý den.Svátek míru a lásky.Lásky?Měl bych ho vůbec ještě slavit?Moje láska odešla s tebou.Zase jsem si představoval,jaké by to bylo,kdyby se to bylo nestalo.Byly by to naše třetí společné vánoce.Vybavily se mi do detailu ty loňské i ty předchozí.Byly úplně stejné.Ráno jsi mě vzbudil jemným polibkem."Vstávej lásko,jsou Vánoce!" Byl jsi jako malý.Společně upečené (takže na chuť nic moc) cukroví se ani nestačilo rozležet ve špajzu.K snídani jsi udělal kávu a donesl pár těch našich vanilkových rohlíčků.Do postele.A já si v tu chvíli myslel,že jsem nejšťastnější a hlavně nejzamilovanější člověk na světě.Proč je to všechno pryč?Kvůli mě! Potom jsme šli společnými silami nazdobit stromeček.A já chtěl vždycky vyvěsit špičku.Nedosáhl jsem na ni,tak jsi mě vzal na ramena a já ji mohl nasadit.Odměnou jsem tě líbnul a ty jsi byl naprosto šťastný.Naše společné vánoce byly prostě kouzelné.Nikdy jsem od tebe nechtěl žádný dárek,ty jsi mi přesto nosil přesně to,co jsem si tajně přál.Ale to největší přání jsi mi plnil vlastně celoročně-sebe.Tolik jsem tě miloval! A tak jsem to pokazil...Už je to měsíc.Byli jsme spolu venku,pamatuješ?Možná že ani ne,možná jsi na to chtěl zapomenout.Ožral jsem se jak prase.A podvedl jsem tě s tím prasákem.Nejhorší je,že jsem se ani nestyděl.Snad poprvé jsem zapomněl,jaké je to mezi námi krásné.Na chvilinku.Chtěl jsem být s ním.A možná ani nechtěl.Nevím,měl jsem plnou hlavu alkoholu a jeho trička.Nebyl jsi u mě,abys mě varoval.A já udělal hloupost,strašnou hloupost.Myslel jsem,že mě miluje.Omyl,chtěl si jenom pohrát o odkopl mě.A já byl tak zbabělý,že jsem ti o tom neřekl.Dodnes si pamatuju minutu,kdy jsi se to dozvěděl od kamarádky.Nebyl jsi naštvaný.Jen zklamaný.Zlomený.Sbalil sis věci a odstěhoval se za bráchou do New Yorku.Nekřičel jsi na mě,jenom jsi se zeptal Proč,Frankie?.Nebyl jsem ti schopný ani odpovědět.Nechal jsem tě odejít.Opravdu jsem to udělal,ani jsem se nepokusil ti vysvětlit,že za to mohl alkohol a jak moc tě miluju.Odpusť mi to,Gee.I když vím,že nebudeš mít příležitost.Nikdy ti to nebudu moct říct. I když bych snadno zjistil tvoji novou adresu,neudělám to.Nemohl bych se ti podívat do očí. Zanechal jsem přemýšlení a radši jsem šel nazdobit ten pitomej stromek.K čemu mi bude,když jsem tu sám? Už tak nějak ze zvyku jsem si začal zpívat Christmas is all around me.Tu jsme vždycky zpívali spolu,pamatuješ?Možná ani to ne.Možná na mě chceš zapomenout úplně.A možná už jsi zapomněl. Smutně jsem vyndal ze skříňky krabici s ozdobami.Přehraboval jsem se mezi báňkami a vnímal chlad třpytek,kterými byly poseté.Vybavilo se mi přísloví Není všechno zlato co se třpytí.Nevím proč.Najednou mi pohled padl na malinkou krabičku,kterou jsem tam nikdy předtím neviděl.Byl jsem zvědavý,co v ní může být.Plast tichounce zakřupal a panty se otevřely.Mezi prsty mi proklouzl tenoučký zlatý řetízek s přívěskem.Křížek.A jako motlitbička bylo přes kratší stranu vytryté Gerard&Frank4ever.Přesně na milimetr.Nechal jsem miniaturní články sklouznout po mé dlani,avšak stihl jsem je včas zachytit,aby nedopadly na zem.Gerarde!Bože Gee!Udělal jsi to schválně,viď?Tohle měl být vánoční dárek.Schválně jsi mi ho tu nechal.Abych poznal,co jsem ztratil.A do toho ta melodie.Zase a znovu jsem si připadal jako největší bídák.Looser.Odpad.Ublížil jsem ti a musím proto trpět.Mohl bych ti napsat,pořád mám tvoje číslo uložený v mobilu.Ale neudělám to.Nedokážu to.Pokoušel jsem se dostat tu zpropadenou písičku z hlavy.Udělal jsem první co mě napadlo-zapnul jsem rádio.Ozvala se znělka jakýhosi pořadu Na přání či co.Asi speciální vánoční vydání.Ne!Já se té písničky nezbavím.První,tolik známé tóny.Christmas is all around me.Ano,vánoce jsou všude okolo,ale ty tu nejsi!Všechno mě nutilo do pláče.Úplně všechno.Tolik bych tě chtěl zpět,ale už to nejde.Nevěřil bys mi a vlastně ani já sám sobě.Ale stejně,miluju tě.A nikdy nepřestanu.Namotával jsem si řetízek na prsty.Mezitím písnička dohrála. "Tenhle song tu byl od Gerarda.Cituju : Vím že teď asi neposloucháš,ale...pamatuješ?Tohle byla naše vánoční.Nedokázal jsem si bez ní představit vánoce,stejně jako bez tebe.Chybíš mi.Chybíš mi strašně moc.Pořád tě miluju,Frankie.Šťastný a veselý... Wau,horký vyznání.Jestli se chcete taky někomu omluvit,nebo říct někomu co pro vás znamená,nebo prostě jenom popřát veselé vánoce,napište mi na email...." Bla bla bla,dál už jsem toho chlápka neposlouchal.Srdce mi hlasitě tlouklo.Gee,lásko,jsi to opravdu ty?Opravdu?Opravdu stojíš o mou omluvu?Několik vteřin jsem váhal,když jsem vyťukával tvoje číslo.A ještě dýl než jsem zmáčknul to tlačítko volat.Ale křížek to vyřešil za mě.Neopatrným pohybem jsem jím přimáčkl čudlík.Vezmi to,Gerarde,prosím.I když nevím,co bych ti měl říct. "Ano?" ozval se tvůj hlas.Sláva! "Ahoj Gee.Chtěl jsem jenom..." všechna omluvná slova vyprchala stejně rychle jako přišla. "Chtěl jsem ti prostě popřát veselý vánoce." "Jo,jasně,tobě taky,Franku." Franku?Prosím,zní to tak studeně.Neznal jsem tohle z tvého hlasu. "Já...vlastně jsem se ti chtěl omluvit.Vůbec nevím co mám říkat a tak.Jenom chci abys věděl,že tě mám strašně rád.Pořád.Pořád tě miluju.Udělal jsem strašnou chybu.Promiň.Vím že to těmahle slovama nemůžu vyžehlit,ani se o to nesnažím.Zasloužíš si někoho lepšího než já.Já vím,že je pozdě.Cokoliv.Ale co vím nejvíc je,že tě,že tě zatraceně potřebuju." Mluvil jsem zmateně,ani mě samotnýmu to nedávalo smysl.Ty jsi jenom poslouchal.Nebo jsi to položil? "Gee?" "Hmm?""Jsi tam ještě?" Celkem zbytečná otázka. "Ne!" Myslel jsem,že mi tím praští.Ale on se pořád k ničemu neměl. "Omlouvám se,zku*veně moc se ti olmouvám." Teď už jsem vážně brečel do telefonu. "Ty...poslouchal jsi teď rádio?" Mám kecat nebo se rozhodnu pro pravdu?Jestli mi dáš šanci,už jenom pravdu."Jo,poslouchal." "Proto voláš?" "Asi jo...Jinak bych to neudělal.Styděl bych se podívat se ti do očí.Zkazil jsem to.Všechno." "V tom případě víš...Víš to.Nikdy jsem tě nepřestal milovat,Frankie.Vrátíš se ke mně?" Osudová otázka.Mám nebo nemám? "Tohle je ten nejhezčí vánoční dárek jaký jsem kdy mohl dostat!"Dostal jsem ze sebe jenom.Domluvili jsme se na druhý den a odložili Vánoce.No co,den je den,ale byly o to krásnější.Naše...