Wait for me 2

27. listopadu 2007 v 20:16 | Anique |  Wait for me
Mohl jsem skoro cítit jak se mezi studenými obkládačkami šíří elektrizující napětí.Díval jsem se někam na pěšinku v Bertových vlasech,protože jeho obličej směřoval k zemi.Nezdál se mi zlý.Ale tu psychárnu by asi vážně potřeboval.Na dláždění dopadla jediná jeho slza,ostatní,ač jsem je neviděl,se skoro jistě vsákly do vlněné šály,kterou měl kolem krku.Nevím co mě k tomu přimělo,ale prostě jsem cítil,že tohle musím udělat.Už jenom kvůli svýmu svědomí.Zasyčel jsem na Gerarda: "Brácha ty seš ale debil." a pevně jsem Berta objal.Třásl se jako lístek ve větru.Každý jeho nádech byl plný bolesti a zklamání.Šeptal jsem mu do ucha tichá uklidňující slůvka beze smyslu,ale jemu pomáhaly. "No tak,Berty." Byl jako malé dítě.Malé dítě které postrádá maminku. "Pane McCrackene,pojďte dál." ozval se z ordinace hlas té doktorky.Byl jsem vyšší než Bert,takže jsem mu mohl dát pusu na čelo.Mohl.A taky jsem to udělal.Upřel ty svoje hluboký studánkový očička někam daleko za moje zorničky.Říkal jsem studánky?Ne,jsou to jezera,ne,moře,oceány bez konce a beze dna.Bez bodu,kterého by se mohl tonoucí zachytit.Malinko se usmál a já mu ukazováčkem setřel slzy ze zarudlých tváří.Ale pak už musel dovnitř.Ještě jsem se za ním díval,dokud mi Gerard nepoklepal na rameno. "Já myslel že jsi tu se mnou." neříkal to vyčítavě,spíš tak...smutně? "Ale Gee...Ty víš že ty jsi ten nejdůležitější človíček na světě.Tenhle kluk,on jenom potřeboval utěšit." A na důkaz,že to myslím vážně jsem ho pevně obejmul.Ano,on je ten nejdůležitější,můj velkej bráška,kterej mi vždycky pomůže,když ho potřebuju.Prostě Gee.Omluvně se usmál.Pak už jsme lezli špinavým schodištěm do druhého patra.Každý jeden dřevěný schod byl prolezlý červotočem skrz na skrz.Skoro jsem se divil,že pacienty rovnou neubytujou ve sklepě,když se tam stejně co nevidět propadnou.Vyviklané železné zábradlí pokrývala snad na každém kousku silná vrstva pavučiny,takže jsme se dokonce báli i chytit.Konečně nahoře.Aspoň to tu nevypadalo tak strašidelně.Sice tu byly ještě pořád ty divný černobílý kachle,ale už se tu dalo aspoň dýchat.Chodba se rozcházela do dvou směrů.Přibližně každé dva metry se nacházely dveře.A na každých dveřích visela více či méně nakřivo mosazná číslice. "Kolik máš vlastně číslo pokoje?" "17." Nic víc neřekl.Hlas se mu třásl,byl vyděšený.Koukl jsem do uličky.Napravo byly čísla od dvaceti výš,takže jsem automaticky zamířil podél své levé ruky. "Já se bojím bráško." Chytil mě za ruku.Nemohl jsem mu říct,že já taky.O něj.Co s ním tadyto prosředí udělá.Já musel hrát silného. "Neboj se.Zvládneš to tady.Budeš v pořádku,Gee.Pak odsud vypadneš a budeme zase jenom spolu,okay?" Snažil jsem se o povzbudivý úsměv.Zjevně mi to moc nešlo.Radši jsem pokračoval v hledání pokoje.19...18...17.Tady to je.Cedulka visela extrémně nakřivo.Tak jsem ji trochu narovnal.Nemůžu za to,že mi to tak vadí! Otevřel jsem dveře,abych případnou katastrofu stihl odvrátit od svého už tak osudem zkoušeného sourozence. Neozývaly se žádné podezřelé zvuky,žádné podřelé vůně či extrémní počasí.Klídek.Tak jsem odvážně vstoupil,brácha za mnou. Přede mnou se rozprostírala nevelká místnost.První místo v téhle budově,které se mi zdálo jakž takž útulné.Relativně čisté okno osvětlovalo asi polovinu pokoje,druhá se ztrácela v nejasném šeru.Pod ním stál stařičký dřevěný stůl bez jedné nohy zamaskovaný zašlým leč vcelku čistým kytičkovaným ubrusem.Po obou stranách místnosti se nacházely postele.Zastlané,ale už od pohledu studené.Brrr.Gerard se prosmýkl kolem mě a dopadl do bílého povlečení.Zdál se unavený.V obličeji ještě bělejší než obyčejně.Jistě,ráno si nedal.Už si nikdy nedá.Drobné kapičky potu na jeho čele mě zneklidňovaly.Co když to nezvládne?Musí...Prohlížel jsem si znovu každý detail pokoje a mlčel.Mlčel a přemýšlel.V tu chvíli ale vešel Bert.Tváře měl stále maličko červené,ale už se tvářil trošičku klidněji.První pohled mu padl na Gerarda.Vyděšeně zrak zase sklopil a snažil se předstírat zaujetí tkaničkami u svých bot. Můj drahý bratr na něj hodil xicht plný největšího opovržení. Gerarde,co to děláš?Sám si stěžuješ,že tě nikdo nemá rád a děláš tohle!Oplatil jsem mu to a dal Bertovi najevo,že já ho vidím docela rád.Všechny ty krásné čisté kontury tolik smutného obličeje.Vlasy jako havraní křídla ve větru.Nebojím se to přiznat,zdál se mi přitažlivý.Vždyť holky nad těmi svými časopisy taky říkají Té to ale sluší.Tak proč bych to já nemohl říct o něm? Podíval se na mě a jeho rty vykouzlily nádherný úsměv.Ale pak mu pohled sjel opět k mému bratrovi a oči se mu opět nebezpečně zaleskly.Ne,nebudu je proti sobě štvát.Bude lepší,když odejdu. Znovu jsem dal Bertovi drobnou pusinku na čelo a zašeptal mu,ať si z bráchy nic nedělá,že za ním brzo přijdu. Stejně jsem se rozloučil i s Geem,ale tomu jsem pošeptal,ať se drží,že je můj velkej bráška a že ho mám strašně rád. Nelhal jsem ani jednomu,přesto jsem se cítil prapodivně prázdný. Opatrně jsem za sebou zavřel dveře a nechal je tam napospas jednoho druhému.Snad to přežijou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pájina pájina | Web | 28. listopadu 2007 v 14:08 | Reagovat

tak teďka si nejsem jistá jestli bude dvojice gee+bert nebo mikey+bert ae stejně je to zajímavý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama