Son of egypt 4

24. listopadu 2007 v 0:03 | Anique |  Son of Egypt
V naší krásné chvilce nás vyrušil královský vezír.Zničehonic vešel a zůstal na nás zírat.Ale nedal na sobě nic znát,pouze se hluboce uklonil a pohledem přejížděl půdu pod svýma nohama.Poplašeně jsme od sebe odskočili. "Potřebuji s vámi mluvit,výsosti.Mezi čtyřma očima." Jen nerad jsem poslal Franka pryč. "Co potřebuješ?" Sluhům jsem odjakživa tykal,ať byli jakéhokoli postavení. "Velký farao zemřel a je třeba řešit otázku jeho nástupnictví.Jste první v linii,můj pane.Musíte přebrat vládu co nejdříve.Země je stále ohrožována Nubijskými vojsky a potřebuje vládce,který by ji vedl k vítězství.Domluvil jsem vše s kněžími.Vím,je to proti zvyku korunovat nového faraona ještě před pohřbem toho starého,ale lid to potřebuje.Zítra při západu slunce dosedne na vaši hlavu červená a bílá koruna dvojí země." Seděl jsem na vlastní posteli a nebyl schopen vůbec ničeho.Ani se pohnout.Už zítra?Ne,to nejde!Jsem příliš mladý,nedokážu vést svůj národ.Nezvládnu to!Ale je to moje povinnost! Hádaly se ve mě dva hlasy a já se nemohl rozhodnout,který poslechnout.I když jsem víceméně neměl na vybranou.Musím,i kdybych nechtěl. "Děkuji ti.Ale teď odejdi.Zaskočil jsi mne touto zprávou.Potřebuji být nyní sám." Znovu se hluboce uklonil a pozpátku vycouval ze dveří.Zůstal jsem sám,podle svého přání.Ale chci tovůbec?Potřebuji teď někoho,kdo mi dodá odvahu a pomůže mi vyprostit se ze sítí smutku a bezmoci.Ne že by vládnout bylo špatné,spíš jsem měl pochybnosti sám nad sebou.Potřeboval jsem aby mě někdo blízký sevřel v náručí a šeptal mi uklidňující slůvka dokud všechny starosti neuletí pryč jako jestřáb božského Hóra.Zastyděl jsem se za tu tužbu.Jsem jako malé dítě!Malé dítě kterému zítra svěří zemi.Ale pořád jen malé dítě.Jenomže mě nikdo nemůže obejmout,protože já jsem faraon!Sám bůh podsvětí mi snad přisoudil tento úděl.Proč nemůžu být normální chlapec z normální ulice,který má spousty normálních přátel?Protože to tak nejde,ty blázne!Já mám jenom Franka.Jenom?Je mi cennější než všichni otroci této země dohromady.Není pro mne otrokem,je mi téměř bratrem.Srdcem.Snad i...ano.Láskou.On by mne dokázal utěšit,kdyby tu byl.Já ho požádal aby odešel a nečekal jsem že se sám od sebe vrátí.A navíc jsem neměl ani tušení kde ho hledat.Znaveně jsem si lehl a nechal hlavu spočinout na složených pažích.Tížila jako závaží a hořela jako tisíce ohňů.Uslyšel jsem cinknout závěsy ve vchodu.Ale nezvedl jsem hlavu.Jistě je to znovu někdo z důstojnictva."Smím,můj pane?" Srdce mi radostí poskočilo.Ten hlas jsem poznal.Obával jsem se,že jej nenajdu,ale on se vrátil sám. "Samozřejmě.Jsem rád,že jsi tu." "Co se stalo?" Najednou ve mě něco křičelo,ať mu to neříkám,že mu to způsobí pouze bolest.Větší jak mně.Budu si muset najít manželku a ho opustit.Já to nechci,copak to nevidíš,Ré? "Nic,Frankie.Jen je mi smutno.Moc smutno." Popošel blíž,sedl si na okraj postele a drobnou ručkou mě pohladil po vlasech.On jediný se nebál dotknout se mě. "To přejde." Opakoval pořád dokola.Nepřejde,Frankie.Nepřejde to.Chci být s tebou,ale není nám to přáno.Ale nemohl jsem mu to říct.Pořád jsem cítil jeho ruku přejíždějící po mojí hlavě hezky odzhora dolů.Pravidělně.Měkce.Uklidňujicně. Ty pohyby mi byly nesmírně příjemné.Tichnounce jsem vrněl jako kočka.Zase mi bylo jednou krásně. "Vyprávěj mi něco,prosím.Třeba nějaký příběh,pohádku." Málokdy jsem prosil,jenom když jsem o něco hodně stál.A o tohle jsem stál pravdu moc. "Dobře tedy.V nádherné zemi jménem Babylonie se před mnoha lety narodil chlapec.Jeho otec byl lékař a matka šila pro bohaté dámy.Neměli jiných dětí,proto se jejich jedinému synovi dostávalo nejlepšího vzdělání a vůbec všeho.Jenže on pro svou plachost zůstával věčně sám se svými knihami.Ani ho nenapadlo jít si hrát ven s ostatními dětmi.Chodil pouze do chrámu modlit se ke svému bohu,obětovat mu a žádat o radu.Jednou se mu bůh uprostřed motlitby zjevil a pravil mu."Jsi čestný a spravedlivý a zbožný.Bude ti pomoženo ve tvé samotě.Již brzy někoho potkáš,kdo zamotá tvými prioritami.Někoho,kdo tě bude milovat víc než sebe.Nevyhýbej se tomu,věz že je to z mé vůle."Pak zmizel.Chlapec se vrátil domů,zpět ke své knize.Byl do řádků tak zabraný,že si nevšiml hluku z ulice.Než do jeho jizby vtrhli dva cizí vojáci a odvlekli ho i s matkou.Otce zabili.Plakal,hodně plakal.Několik dnů strávili na cestě.Nebyli jediní,zajatců se za válečnými vozy vleklo snad několik tisíců.Až jednoho dne dorazili do cíle.Do Egypta.Byl ze všechno hrozně vystrašený.Všichni se tísnili v jediné malé místnosti a čekali,až si král vybere několik nových otrokyň.Ale tentokrát to bylo jinak.Byl s ním i jeho syn.Poprve na něj pohlédl a bylo mu jasné.Jeho bůh nelhal.Nezvyklé pouto ho nutilo pronásledovat následníka neodbytným pohledem.Až si jej všimnul.Stalo se něco neuvěřitelného.Vybral si místo ženy právě jeho.Nikdy předtím nic takového nazažil.Nevěděl,jak se má chovat.Jen věděl,že tento muž je dar od boha..." Poslouchal jsem se zatajeným dechem.Poznal jsem v tom jeho příběh.Můj smutek se na jednu stranu ještě prohloubil,ale na druhou jsem cítil zvláštní krásný pocit.Že snad ke mě cítí to samé jako já k němu,že tohle nepovažuje za svoji povinnost. "A jak skončila tahle pohádka,Franku?" "Zatím nijak,můj pane." "Přál bych tomu mladíkovi aby s ním byl šťastný.Navzdory předsudkům a jiné kultuře.Bohové jsou všemocní a jestliže mu vyvolili tuto cestu,není již jiné možnosti." nedíval jsem se mu do obličeje,pořád jsem jej měl zahrabaný v polštáři.Stále jsme vnímal jeho prsty přejíždějící mezi pramínky mých vlasů.Pak to najednou přestalo,snad na zlomek sekundy. "Dobrou noc,můj pane." A slabě přitiskl své rty na moji šíji.Za krk,přesně v místo,kde páteř vytváří maličký výstupek.Téměř se mi zatočila hlava. Než jsem stihl odpovědět Tobě taky,Frankie ,už byl dávno pryč.Toho dne jsem usnul velmi rychle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 XDXD XDXD | Web | 28. února 2008 v 17:51 | Reagovat

Ježiš..jaktože píšeš tak nádherně??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama