Listopad 2007

Wait for me 3

29. listopadu 2007 v 21:35 | Anique |  Wait for me
Ten den už jsem do školy nešel.Táhlo mě to rovnou domů.Stejně bych tam neměl co dělat.Ale to ani doma.Bez Gerarda se dala očekávat jedině tichá a prázdná nuda.Bez rozmýšlení jsem zapnul televizi a hodil nohy na stůl.To jsem jinak nesměl.Aspoň nějaká výhoda na tom,že tu brácha není.Ale nevýhod je víc.Hlavně-jsem sám.Možná tak nepůsobím,ale chtěl bych mít přátele,nejsem jako Gerard.Opravdu bych chtěl,ale nikdo o mě nemá zájem.Ten divnej kluk co má bráchu feťáka,to jsem byl v jejich očích.A nemohl jsem s tím nic udělat.No co.Vždycky jsme si s bráškou vystačili.A teď jsem ještě poznal Berta.Takový děcko v dospěláckým těle.Je mi ho líto.Snad ještě víc než Geeho.Už jenom proto,že nevím proč do toho spadnul.Tak smutný a já nevím proč.Chtěl bych mu pomoct.Chtěl.Ale nemůžu.Léčebna to snad zvládne.Můžu být jeho psychická opora.Bude chtít?Stojím za to?Uvidíme.Nicméně jsem se rozhodl,že za nima budu chodit jak nejčastějc to půjde.S širokým úsměvem na rtech jsem se propadl do toho krásného světa,ve kterém nic není proti pravidlům a nikdo není nešťastný.Do kouzelného snění...
Znovu nepříjemný zvuk budíku.Zachraňte mě někdo!Ale dneska už do školy musím.Ne!Nechci!Ale co by tomu řekl Gee?Dobře,dneska půjdu.Aspoň se konečně pořádně prospím a nebudou mě honit šílený myšlenky.Taková biologie...výjimečné místo ke spánku.A tak jsem taky udělal.Takže když se všichni zoufale trousili ze školy,já měl energie za dvanáct.Běžel jsem rovnou za klukama.Nechtěl jsem se bavit s tou doktorkou,takže jsem se rovnou tiše proplížil do prvního patra.Opravdu opatrně jsem zaklepal.Žádná odpověď rovná se kladná odpověď.Vstoupil jsem. Brácha nikde a Bert spal.Pak se divím,že mi nikdo netevře.Sednul jsem si k Bertově posteli na židličku.Díval jsem se na něj.Jak dýchal,jeho rty se pohybovaly a pravidelně se špulily.Řasy se mu chvěly,možná měl zlý sen.Přes to všechno vypadal kouzelně.Ale tak zranitelně.Jako panenka z porcelánu.Pohladil jsem ho po tváři.Zachvěl se. "Šššt Berty,spinkej.Nechtěl jsem tě vzbudit." Usmál se na mě.Jemně chytil moji ruku do svých sepnutých dlaní.Vrhl na mě pohled á la kocour v botách.Zářivě modré oči mě skoro rentgenovaly. "Zůstaň tu se mnou.Prosím." "Samozřejmě že zůstanu,Berty.Jen mi řekni,kde je brácha?" "Ve společenské místnosti a ostatníma.Říkal mi,že jestli se tam ukážu,dá mi co proto.Bál jsem se.Stejně bych tam nešel.Já.Usnul jsem." Tak roztomile koktal.Ještě napůl spal.Jenže já měl v tu chvíli plnou hlavu toho,co tu proboha vyvádí můj bratr,můj vzor,moje modla!Je možný že by s ním tohle udělal absťák?Nebo byl takový vždycky a já si toho nevšiml?Byl jsem zmatený. Ale z mého přemýšlení mě vytrhl Bertův hlas. "Běž za ním,jestli chceš.Nedržím tě tu." Nejspíš to myslel obrazně,protože fakticky mě popravdě ještě pořád držel."Jenže já chci být tady,s tebou,teď." Zachumlal se hlouběji a pevně zavřel oči.Kdybych nebyl tak pozorný,třeba bych si nevšiml první slzičky,kterou nestihl potlačit.Ale já si jí všiml.A hned jsem ji setřel. "Neplakej,prosím tě." Abych ho uklidnil,dal jsem mu pusu na tvář.Odvrátil se,ale já věděl,že to nechce.Chce abych ho utěšoval,tak proč...?Nikdy jsem netvrdil,že jsem stoprocentně na holky,ale zase ne agent s teplou vodou.A Bert mi přišel zatraceně přitažlivý.Možná jsem se zamiloval,nevím.Ale hlavně jsem chtěl,aby byl šťastný.Ať už se mnou nebo beze mě. "Co se děje,Berte?Co jsem udělal?" "Ty nic,ty vůbec,to všechno já,Mikey." Rozeštkal se ještě víc.Nebránil se,když jsem ho vzal do náruče,posadil a houpal s ním. "Řekni mi to.Nikomu to nepovím,neboj." Po chvilce se rozmluvil. "Měl jsem přítelkyni,Kate.Strašně jsem ji miloval.Měli jsme se brzo brát.Navíc,Kate byla těhotná.Měli jsme mít holčičku.Poznali jsme se v jednom feťáckým doupěti.Taky brala.Až jednou přebrala.Odešla,opustila mě,sakra.Obě dvě moje holky.Proto jsem tady.Abych dokázal Kate i sám sobě,že to dokážu.Dokážu přestat.Musím.Miluju ji.Ale..." "Ale co?" "Teď ses tu objevil ty.Promiň,jestli tě to uráží.Vím,že tě nikdy nemůžu mít,ale přesto si připadám nevěrný.Slíbil jsem Kate,že je moje jediná..." Překvapilo mě to.Na férovku mi řekně že po mě jede a v jedné větě že mě nechce,bo měl přítelkyni.Ale ucítil jsem příležitost.Vzal jsem jeho hlavu do dlaní.Byl tak blízko.Pustí mě tentokrát blíž?Ano!Jo!Jsi můj,Berte McCrackene.Už tě nepustím.Líbal zcela dokonale.Moje brýle skončily něde v jeho posteli a jeho ruce kolem mého pasu.Rozmazané kontury jeho obličeje se ztrácely a obláčku zamilované aury. "Miluju tě." Vzdychli jsme oba najednou.Museli jsme se tomu smát.Byl jsem tak rád,že jsme si to tak hezky vyjasnili.Tulil jsme se k sobě hezky dlouho.Ale pak mě přece jenom napadlo jít navštívit mého drahého bratra.Rozloučil jsem se s Bertym a celý rozradostněný odcházel. Ve dveřích mě ještě stopnul a doběhl za mnou.Dal mi malou pusu a zazpíval tichoučce ale přesto krásně. "Do you wanna wait for me?Cause without you,I couldn´t be!Wait for me!" Usmál jsem se. "Jistě že na tebe počkám.Až se vyléčíš,až tě odsud pustí,už budeme jenom spolu,okay?" A pak už jsem odešel.Za Gerardem.Ale v půli cesty jsem si to rozmyslel.CO bych mu řekl? Dělám ti do spolubydlícího? Vzpamatuj se Mikey,prohodil by tě zavřeným oknem.Radši jsem šel domů a těšil se,až zítra Berta uvidím.A možná zbude nějaký čas i na Gerarda.

Snowboarding master 6 THE END

28. listopadu 2007 v 21:36 | Anique |  Snowboarding master
Zbytek dne se vlekl jako smůla.Frankie se příliš bál vůbec se ke mě přiblížit,jen občas vysílal mým směrem letmé zamilované pohledy,kterých si ale nikdo kromě mě nemohl všimnout.Zdálo se mi to všechno na palici.Po večeři jsme se slezli i s klukama na pokoji.Povídali jsme si,oni taky seděli na posteli po dvou,takže mohl Frankie být blíž u mě.Jen nic podezřelýho!Jen ležel a já mu dřepěl u nohou.Nenápadně,ale opravdu nenápadně jsem mu prstem kreslil neurčité obrazce na nahé chodidlo.Neurčité?Většinou to byly srdíčka nebo obyčejné čáry.Frankie,lásko,co s náma bude?Chtěl jsem ho držet za ruku a spolu čekat co nás čeká.Ale k tomu tu bylo příliš lidu.Ale ti naštěstí odešli vcelku brzo se ještě bavit do klubovny.Na to jak brácha horlivě bojoval,abych byl s ním na pokoji se o mě pramálo zajímal.Ani o moje podivné brzké spřátelení s Frankiem.Není snad možný že by on?Ale,ne,i přes to všechno je to můj bratr,aspoň nějaký rodovný pudy by ho snad mohly držet.Tak kdo kua?Zase jsem se na chvíli cítil bezpečně,když jsem v náručí svíral Frankieho drobná ramena a směl ho líbat a směl mít pocit že nejsem tak úplně ztracený.Jenom jsme se k sobě tulili a dokazovali jak moc je naše láska silná,i když netrvá bůhvíjak dlouho.Jenže už se blížil určený čas.Jen neochotně jsme se vyhrabali z peřin.Rychle jsme se oblékli a seběhli dolů.Srdce mi bušilo čím dál prudčeji.Prosmýkli jsme se mezi děckama cajdajícíma po chodbách.Co nejtišeji a nejnenápadněji to šlo.Sotva se za námi zabouchly dveře,udeřil mě do tváře prudký vítr.Prudký ledový fičák který mi metal do očí ostrá zrnka sněhu.Prosím,ať se mi tohle jenom zdá!Ale bohužel ne.Blížili jsme se ke svahu.Mohl jsem skoro rozeznat obrys postavy.Kdo to je?Kdo nám nepřeje naše štěstí?Zdála se dívčí. "To ne!" zaslechl jsem z Frankových úst.Zná ji?Ku*va!Angel!Jeho ex-přítelkyně!Ale jak nás mohla sakra špehovat na těch záchodech? Leda že by nasadila někoho ze svých četných poskoků.Frankie říkal že o kluky nikdy neměla nouzi.Ale co by po nás mohla chtít?Po obou!Bez výsledku jsem zašeptal tichou modlitbičku,aby se snad rozplynula.Nic.Pořád tam stála a škodolibě se usmívala.Jak rád bych jí vrazil!A ne jednu,hned celou sadu.Až by se ocitl ten její nafrněný nosánek tam kde má normální člověk týlní kost. "Ahoj." pozdravila,když jsme došli až k ní. "Hm.Tak to vybal rovnou,co po nás chceš?" "Upřímně?Jenom abyste se vy dva rozešli a Frank se vrátil ke mě." Zalapal jsem po dechu.Oba jsme teď koukali na Frankieho. "Teď je to na tobě,lásko.Vyber toho,koho miluješ víc." Pošťouchl jsem ho. Angel se při oslovení lásko zjevně málem pozvracela. "Přeci nejsi nějaká buzerantská troska Franku." Sklopil hlavu a přemýšlel.Frankie,tak kurňa.Copak to nevidíš?Já tě potřebuju! Dával si proklatě na čas. "Máš pravdu,Angel."Vykulil jsem oči. "Nejsem nějakej zku*venej buzík.Okay,vracím se k tobě.Ale dej mi teď chvíli času,ať to můžu s Gerardem probrat,prosím." Ta mrcha se rozzářila jako slunko na filipínským prápoře.Dala mýmu ...tak strašně těžko se to říká...teď už svýmu Frankiemu pusu na tvář a odcupitala zpět do tepla.Bylo mi jedno,že nastydnu,plácnul jsem sebou do sněhu a brečel.Jako malej Jarda.Frank ke mě přidřepnul a pohladil mě po koleni. "Nešahej na mě,podrazáku!Šmejdská zrůdo!Tohle jsi chtěl?Tohle?Podívej se!Dělá ti to radost vidět mě zničenýho?Tak se koukej.Anebo vypadni.Vypadni,už tě nechci vidět.Nikdy!" "Gee,lásko,poslouchej mě prosím." Bodlo mě to. "Neříkej mi tak!TY už ne!" "Nech si to vysvětlit.Chtěl jsem nás jenom chránit.Miluju tě a ty to zatraceně víš.Naoko budu s ní.Ale přece s tebou.chápeš?" "Jo jasně,chápu.Jenže...nechci to tak,rozumíš mi?Nemůžu prostě kolem tebe chodit a sledovat jak se ocucáváš s tou fuchtlí a za pět minut po tom se mnou.Netoužím po tom mít tě na pokusy,toužím tě mít opravdicky,se vším všudy.A jestli je tajný šu*ání na zapadlejch hajzlíkách to o čem sníš ty,tak já rozhodně nejsem ta správná osoba se kterou se může tvůj sen uskutečnit.Já chci kluka,kterej by se za naši lásku nestyděl!" "Gee neblbni!" "Neblbnu!" "Ale blbneš!" "Já ku*va neblbnu,já jsem jenom zas*aně zklamanej...z tebe!Jsi jenom nemožnej srab!Srab,nic víc!Už se mi nemotej do života.Měl jsi možnost a vybral sis.Ji.Tak táhni!" V tu chvíli jsem se prudce napřímil a zdrhal z toho blbýho klouzavýho svahu,kterej mi na snowboardu připadal tak krásný.rychle.Frank za mnou.Rychleji.Pořád za mnou.Naučeným grifem jsem sjížděl i bez prkna.Taky se o to pokoušel,no nešlo mu to.Utíkal jsem oklikou zpět k hotelu.Na pokoji už budou určitě kluci.Moje záchrana.Za sebou jsem neslyšel žádné kroky.Jak jsem očekával,hotelové chodby už byly tiché.Sundal jsem si jenom boty a bundu a zapadl do postele.Frank pořád nikde.Snad se mu nic nestalo!Ne,spíš trucuje.Ráno mě budil bráška.Po dlouhé době. "Gee,no tak Gerarde,vstávej.Máme se všichni sejít ve společenské místnosti!" Rozespale jsem se vyhrabal z pěřin.Nezdálo se,že by spal Frankie ve svém lůžku. Zvědavě jsem sešels ostatními dolů.Starý učitel zatleskal. "Kvůli jisté tragické události jsme nuceni ukončit náš kurz dřív.Běžte si sbalit věci,za hodinu odjíždíme.Nemůžeme dělat,že se nic nestalo.Bylo by to zneuctění vašeho kamaráda,kterého vám dnes v noci vzala lavina.Vím,je to pro vás těžžké.Pro mě taky.Nevěděl jsem,jak vám tu hroznou zprávu sdělit.Dáme si teď minutu ticha pro všechny,kteří znali a měli rádi Franka Iera..." Ne!Frankie!Ne,to nemůže být pravda! Zhroutil jsem se.Je to moje vina!Nebýt té hloupé hádky,nešel by nikdy sám do svahů.Moje vina!Moje!Ne Frankie!Miluju tě!Miluju tě a vždycky budu!Minuta ticha se proměnila v dest,deset minut v hodinu a hodina na celý život.Už nikdy jsem nepromluvil,stejně jako už jsem nikdy nestoupl na snowboard.Nikdy na tebe nezapomenu,lásko!

Wait for me 2

27. listopadu 2007 v 20:16 | Anique |  Wait for me
Mohl jsem skoro cítit jak se mezi studenými obkládačkami šíří elektrizující napětí.Díval jsem se někam na pěšinku v Bertových vlasech,protože jeho obličej směřoval k zemi.Nezdál se mi zlý.Ale tu psychárnu by asi vážně potřeboval.Na dláždění dopadla jediná jeho slza,ostatní,ač jsem je neviděl,se skoro jistě vsákly do vlněné šály,kterou měl kolem krku.Nevím co mě k tomu přimělo,ale prostě jsem cítil,že tohle musím udělat.Už jenom kvůli svýmu svědomí.Zasyčel jsem na Gerarda: "Brácha ty seš ale debil." a pevně jsem Berta objal.Třásl se jako lístek ve větru.Každý jeho nádech byl plný bolesti a zklamání.Šeptal jsem mu do ucha tichá uklidňující slůvka beze smyslu,ale jemu pomáhaly. "No tak,Berty." Byl jako malé dítě.Malé dítě které postrádá maminku. "Pane McCrackene,pojďte dál." ozval se z ordinace hlas té doktorky.Byl jsem vyšší než Bert,takže jsem mu mohl dát pusu na čelo.Mohl.A taky jsem to udělal.Upřel ty svoje hluboký studánkový očička někam daleko za moje zorničky.Říkal jsem studánky?Ne,jsou to jezera,ne,moře,oceány bez konce a beze dna.Bez bodu,kterého by se mohl tonoucí zachytit.Malinko se usmál a já mu ukazováčkem setřel slzy ze zarudlých tváří.Ale pak už musel dovnitř.Ještě jsem se za ním díval,dokud mi Gerard nepoklepal na rameno. "Já myslel že jsi tu se mnou." neříkal to vyčítavě,spíš tak...smutně? "Ale Gee...Ty víš že ty jsi ten nejdůležitější človíček na světě.Tenhle kluk,on jenom potřeboval utěšit." A na důkaz,že to myslím vážně jsem ho pevně obejmul.Ano,on je ten nejdůležitější,můj velkej bráška,kterej mi vždycky pomůže,když ho potřebuju.Prostě Gee.Omluvně se usmál.Pak už jsme lezli špinavým schodištěm do druhého patra.Každý jeden dřevěný schod byl prolezlý červotočem skrz na skrz.Skoro jsem se divil,že pacienty rovnou neubytujou ve sklepě,když se tam stejně co nevidět propadnou.Vyviklané železné zábradlí pokrývala snad na každém kousku silná vrstva pavučiny,takže jsme se dokonce báli i chytit.Konečně nahoře.Aspoň to tu nevypadalo tak strašidelně.Sice tu byly ještě pořád ty divný černobílý kachle,ale už se tu dalo aspoň dýchat.Chodba se rozcházela do dvou směrů.Přibližně každé dva metry se nacházely dveře.A na každých dveřích visela více či méně nakřivo mosazná číslice. "Kolik máš vlastně číslo pokoje?" "17." Nic víc neřekl.Hlas se mu třásl,byl vyděšený.Koukl jsem do uličky.Napravo byly čísla od dvaceti výš,takže jsem automaticky zamířil podél své levé ruky. "Já se bojím bráško." Chytil mě za ruku.Nemohl jsem mu říct,že já taky.O něj.Co s ním tadyto prosředí udělá.Já musel hrát silného. "Neboj se.Zvládneš to tady.Budeš v pořádku,Gee.Pak odsud vypadneš a budeme zase jenom spolu,okay?" Snažil jsem se o povzbudivý úsměv.Zjevně mi to moc nešlo.Radši jsem pokračoval v hledání pokoje.19...18...17.Tady to je.Cedulka visela extrémně nakřivo.Tak jsem ji trochu narovnal.Nemůžu za to,že mi to tak vadí! Otevřel jsem dveře,abych případnou katastrofu stihl odvrátit od svého už tak osudem zkoušeného sourozence. Neozývaly se žádné podezřelé zvuky,žádné podřelé vůně či extrémní počasí.Klídek.Tak jsem odvážně vstoupil,brácha za mnou. Přede mnou se rozprostírala nevelká místnost.První místo v téhle budově,které se mi zdálo jakž takž útulné.Relativně čisté okno osvětlovalo asi polovinu pokoje,druhá se ztrácela v nejasném šeru.Pod ním stál stařičký dřevěný stůl bez jedné nohy zamaskovaný zašlým leč vcelku čistým kytičkovaným ubrusem.Po obou stranách místnosti se nacházely postele.Zastlané,ale už od pohledu studené.Brrr.Gerard se prosmýkl kolem mě a dopadl do bílého povlečení.Zdál se unavený.V obličeji ještě bělejší než obyčejně.Jistě,ráno si nedal.Už si nikdy nedá.Drobné kapičky potu na jeho čele mě zneklidňovaly.Co když to nezvládne?Musí...Prohlížel jsem si znovu každý detail pokoje a mlčel.Mlčel a přemýšlel.V tu chvíli ale vešel Bert.Tváře měl stále maličko červené,ale už se tvářil trošičku klidněji.První pohled mu padl na Gerarda.Vyděšeně zrak zase sklopil a snažil se předstírat zaujetí tkaničkami u svých bot. Můj drahý bratr na něj hodil xicht plný největšího opovržení. Gerarde,co to děláš?Sám si stěžuješ,že tě nikdo nemá rád a děláš tohle!Oplatil jsem mu to a dal Bertovi najevo,že já ho vidím docela rád.Všechny ty krásné čisté kontury tolik smutného obličeje.Vlasy jako havraní křídla ve větru.Nebojím se to přiznat,zdál se mi přitažlivý.Vždyť holky nad těmi svými časopisy taky říkají Té to ale sluší.Tak proč bych to já nemohl říct o něm? Podíval se na mě a jeho rty vykouzlily nádherný úsměv.Ale pak mu pohled sjel opět k mému bratrovi a oči se mu opět nebezpečně zaleskly.Ne,nebudu je proti sobě štvát.Bude lepší,když odejdu. Znovu jsem dal Bertovi drobnou pusinku na čelo a zašeptal mu,ať si z bráchy nic nedělá,že za ním brzo přijdu. Stejně jsem se rozloučil i s Geem,ale tomu jsem pošeptal,ať se drží,že je můj velkej bráška a že ho mám strašně rád. Nelhal jsem ani jednomu,přesto jsem se cítil prapodivně prázdný. Opatrně jsem za sebou zavřel dveře a nechal je tam napospas jednoho druhému.Snad to přežijou...

Horses feathers

24. listopadu 2007 v 21:28 | Anique |  Horses feathers
"Víš určitě,že tohle je ta správná volba?" "Jistě,bude to dobré pro nás oba.Doktor to říkal." Držel jsem svoji manželku za ruku.Bál jsem se snad víc než ona.Druhou dlaní jsem pohladil její vystouplé bříško.Už brzy budeme tři.Jak já se těším!Ale přijde mi,že s tím moc nadělá.Není jí blbě,nic.Jenom má prý divné pocity.Tak jí ten její šarlatán doporučil jakousi hypo..hypo..jak to slovo kurňa bylo?Spíš by potřebovala někoho kdo se zabývá hypochondrií.Ale nechtěl jsem jí to říkat,ještě by se naštvala.A to jsem nechtěl,měl jsem ji vážně rád a chtěl jsem,aby se cítila dobře.Proto jsem souhlasil i s touhle blbinou.Prej jezdit na koni.A to jí jako nějak pomůže?Vždyť ji ta bestie může akorát tak shodit.Nemám je rád a nijak se tím netajím.
Pomalu jsme vešli do stájí.Hrozně to tam smrdělo a koně mi posměšně frkali do obličeje.Zdáli se neklidní,ale sotva je Alicia pohladila po nose,najednou byli krotcí jako beránci na obloze.Jak jen to dělá?Kde bere to osobní kouzlo,to které uchvátilo i mě?Je prostě úžasná!Prošli jsme až na konec uličky.Zrovna tam zametala podlahu taková menší holka.Nebyla o moc mladší než my. "Dobrý den.Já jsem Alicia Way,jsem tu objednaná." podala moje drahá polovička té osobě ruku.No fuj.Já bych se k ní nepřiblížil ani na deset centimtrů.Nějaká špinavá koňačka. "Mia.Těší mě." usmála se.Třeba nebude tak špatná.Ale děsilo mě,že jí mám svěřit Alíc. "Nejdřív vybereme správnýho koně.Ale to mi musíš popsat,co přesně od toho čekáš." No skvěle.Už jí i tyká.No co."Budu tu ještě něco platnej,nebo už můžu jít?" otočil jsem se na ni.Byli jsme domluvení,že na ni počkám v autě.Co bych tam taky tak dlouho dělal?Aspoň si můžu pustit nějakou hudbu a prostě vypnout.Relax.Nohy na palubku,volume doprava a jedem. "No jistě,můžeš jít." Líbla mě na tvář a propustila ze svých služeb. "Vy nechcete jezdit?" podivila se najednou ta...Mia. "Tsss.Ještě to tak.Těhotná je moje manželka,ne já!Nepotřebuju nějaký hypo...hypo..." "Hypoterapie."dořekla za mě."A pro vaši informaci,hypoterapie je pro všechny,ne jenom pro těhotné.Pomůže skoro na všechno.I na pocuchaný nervy." Pocuchaný nervy?Kdo má tady pocuchaný nervy?Já ku*va ne! "Ale jestli se bojíte,nebudu vás nutit." "Nebojím se." A ještě k tomu se přidala Alicia. "Zkus to Mikey,za to nic nedáš." "Dobře,kvůli tobě." Nechtěl jsme to přiznat,ale měl jsem strach jenom jsem se na to úděsné zvíře podíval.Jestli mi ještě jednou někdo řekne že mám koňskej obličej tak mu dám vlastnoručně přes hubu.Takovejhle příšernej ksicht nemá ani můj brácha.A ještě ten hnusnej bílej flek!A zuby!Byli strašně velcí a tlustí.Kdyby mi šlápl některý z nich na nohu,už v životě bych se na ni nepostavil.Já se přece nebojím!Dobře...nebojím se,mám strach. "Frankie!" zavolala Mia někam za stáj.Ve vteřině přiběhl drobný klučina,asi tak v našem věku. "Ahoj!" pozdravil nás přátelsky a podal mě i mojí ženě ruku.Pak mi Mia sdělila,že bude jezdit se mnou.Zkoumavě si mě prohlédl."V pořádku.Chceš nějakej speciální druh terapie nebo prostě jenom voraz?" "Jo,jenom voraz.Já jsem úplně v pohodě." "Tak pojď,vybereš si koně." Cože?Já vybrat?Nesnáším je všecky!Ale stejně jsem ho pokorně následoval. Ukázal mi tři hřebce a jednu klisnu.Ale mě se nelíbil ani jeden.Jak by taky jo.Třeba se z toho ještě vyvlíknu! "Je mi líto,ani jeden." jenže Frank byl neodbytný. "Ukážu ti svýho koníka.Normálně ho nepučuju,ale ty se zdáš sympatickej."No,děkuju pěkně.Sympatickej?Leda tak pořádně blbej že jsem se k tomu nechal ukecat. Vedl mě někam ven,do takové menší stáje.Mia s Aliciou už byly pryč.Vtáhl mě do maličké místnosti.Zprvu jsem koně nikde neviděl,ale pak vystoupil ze stínu.Byl tmavý jako noc.Jen jeho oči zářily.Čisté linie těla byla dokonale přesné.Uši nastražené v pozoru.Zvědavým pohledem si mě prohlížel.Jestli jsem někdy neměl rád koně,po tomhle jsem změnil názor.Frankie k němu přišel blíž,něžně se k němu přitulil a odněkud z kapsy vytáhl kostku cukru.Pohladil ho po hlavě a koník si dárek vděčně vzal.Byl to pohled pro bohy."Líbí se ti?Midnight rose.Měl běhat dostihy,ale zranil si nohu a už nemůže.Ale je velmi citlivý a vyzařuje velkou energii.K hypoterapii se prý velmi dobře hodí.Na rozhašený nervy a vnitřní neklid." Popošel jsem blíž a pohladil ho po lysině.Snad měl Frank pravdu a Midnight rose měl opravdu tolik energie,že se se mnou mohl podělit.Tím jediným dotykem jako by mnou projela elektřina.Spousta voltů.Díval jsem se na Franka,na jeho koně a zpět na zem.Je tohle možný?Frankie vyvedl Midnight rose ven ze stáje.Jak se na to zvíře sakra leze?Styděl jsem se,ale musel jsem Franka požádat o pomoc.Poznal jsem na něm,že nemá daleko k záchvatu smíchu.Nicméně bez kecání přišel blíž a nečekanou silou mě prostě popadl za boky a vysadil nahoru.Šermoval jsem nohama jako všichni tři mušketýři najednou."Nezkopej toho koně.Taky by mohl udělat to samý." Pokusil jsem se nějak koordinovat svoje po

Son of egypt 4

24. listopadu 2007 v 0:03 | Anique |  Son of Egypt
V naší krásné chvilce nás vyrušil královský vezír.Zničehonic vešel a zůstal na nás zírat.Ale nedal na sobě nic znát,pouze se hluboce uklonil a pohledem přejížděl půdu pod svýma nohama.Poplašeně jsme od sebe odskočili. "Potřebuji s vámi mluvit,výsosti.Mezi čtyřma očima." Jen nerad jsem poslal Franka pryč. "Co potřebuješ?" Sluhům jsem odjakživa tykal,ať byli jakéhokoli postavení. "Velký farao zemřel a je třeba řešit otázku jeho nástupnictví.Jste první v linii,můj pane.Musíte přebrat vládu co nejdříve.Země je stále ohrožována Nubijskými vojsky a potřebuje vládce,který by ji vedl k vítězství.Domluvil jsem vše s kněžími.Vím,je to proti zvyku korunovat nového faraona ještě před pohřbem toho starého,ale lid to potřebuje.Zítra při západu slunce dosedne na vaši hlavu červená a bílá koruna dvojí země." Seděl jsem na vlastní posteli a nebyl schopen vůbec ničeho.Ani se pohnout.Už zítra?Ne,to nejde!Jsem příliš mladý,nedokážu vést svůj národ.Nezvládnu to!Ale je to moje povinnost! Hádaly se ve mě dva hlasy a já se nemohl rozhodnout,který poslechnout.I když jsem víceméně neměl na vybranou.Musím,i kdybych nechtěl. "Děkuji ti.Ale teď odejdi.Zaskočil jsi mne touto zprávou.Potřebuji být nyní sám." Znovu se hluboce uklonil a pozpátku vycouval ze dveří.Zůstal jsem sám,podle svého přání.Ale chci tovůbec?Potřebuji teď někoho,kdo mi dodá odvahu a pomůže mi vyprostit se ze sítí smutku a bezmoci.Ne že by vládnout bylo špatné,spíš jsem měl pochybnosti sám nad sebou.Potřeboval jsem aby mě někdo blízký sevřel v náručí a šeptal mi uklidňující slůvka dokud všechny starosti neuletí pryč jako jestřáb božského Hóra.Zastyděl jsem se za tu tužbu.Jsem jako malé dítě!Malé dítě kterému zítra svěří zemi.Ale pořád jen malé dítě.Jenomže mě nikdo nemůže obejmout,protože já jsem faraon!Sám bůh podsvětí mi snad přisoudil tento úděl.Proč nemůžu být normální chlapec z normální ulice,který má spousty normálních přátel?Protože to tak nejde,ty blázne!Já mám jenom Franka.Jenom?Je mi cennější než všichni otroci této země dohromady.Není pro mne otrokem,je mi téměř bratrem.Srdcem.Snad i...ano.Láskou.On by mne dokázal utěšit,kdyby tu byl.Já ho požádal aby odešel a nečekal jsem že se sám od sebe vrátí.A navíc jsem neměl ani tušení kde ho hledat.Znaveně jsem si lehl a nechal hlavu spočinout na složených pažích.Tížila jako závaží a hořela jako tisíce ohňů.Uslyšel jsem cinknout závěsy ve vchodu.Ale nezvedl jsem hlavu.Jistě je to znovu někdo z důstojnictva."Smím,můj pane?" Srdce mi radostí poskočilo.Ten hlas jsem poznal.Obával jsem se,že jej nenajdu,ale on se vrátil sám. "Samozřejmě.Jsem rád,že jsi tu." "Co se stalo?" Najednou ve mě něco křičelo,ať mu to neříkám,že mu to způsobí pouze bolest.Větší jak mně.Budu si muset najít manželku a ho opustit.Já to nechci,copak to nevidíš,Ré? "Nic,Frankie.Jen je mi smutno.Moc smutno." Popošel blíž,sedl si na okraj postele a drobnou ručkou mě pohladil po vlasech.On jediný se nebál dotknout se mě. "To přejde." Opakoval pořád dokola.Nepřejde,Frankie.Nepřejde to.Chci být s tebou,ale není nám to přáno.Ale nemohl jsem mu to říct.Pořád jsem cítil jeho ruku přejíždějící po mojí hlavě hezky odzhora dolů.Pravidělně.Měkce.Uklidňujicně. Ty pohyby mi byly nesmírně příjemné.Tichnounce jsem vrněl jako kočka.Zase mi bylo jednou krásně. "Vyprávěj mi něco,prosím.Třeba nějaký příběh,pohádku." Málokdy jsem prosil,jenom když jsem o něco hodně stál.A o tohle jsem stál pravdu moc. "Dobře tedy.V nádherné zemi jménem Babylonie se před mnoha lety narodil chlapec.Jeho otec byl lékař a matka šila pro bohaté dámy.Neměli jiných dětí,proto se jejich jedinému synovi dostávalo nejlepšího vzdělání a vůbec všeho.Jenže on pro svou plachost zůstával věčně sám se svými knihami.Ani ho nenapadlo jít si hrát ven s ostatními dětmi.Chodil pouze do chrámu modlit se ke svému bohu,obětovat mu a žádat o radu.Jednou se mu bůh uprostřed motlitby zjevil a pravil mu."Jsi čestný a spravedlivý a zbožný.Bude ti pomoženo ve tvé samotě.Již brzy někoho potkáš,kdo zamotá tvými prioritami.Někoho,kdo tě bude milovat víc než sebe.Nevyhýbej se tomu,věz že je to z mé vůle."Pak zmizel.Chlapec se vrátil domů,zpět ke své knize.Byl do řádků tak zabraný,že si nevšiml hluku z ulice.Než do jeho jizby vtrhli dva cizí vojáci a odvlekli ho i s matkou.Otce zabili.Plakal,hodně plakal.Několik dnů strávili na cestě.Nebyli jediní,zajatců se za válečnými vozy vleklo snad několik tisíců.Až jednoho dne dorazili do cíle.Do Egypta.Byl ze všechno hrozně vystrašený.Všichni se tísnili v jediné malé místnosti a čekali,až si král vybere několik nových otrokyň.Ale tentokrát to bylo jinak.Byl s ním i jeho syn.Poprve na něj pohlédl a bylo mu jasné.Jeho bůh nelhal.Nezvyklé pouto ho nutilo pronásledovat následníka neodbytným pohledem.Až si jej všimnul.Stalo se něco neuvěřitelného.Vybral si místo ženy právě jeho.Nikdy předtím nic takového nazažil.Nevěděl,jak se má chovat.Jen věděl,že tento muž je dar od boha..." Poslouchal jsem se zatajeným dechem.Poznal jsem v tom jeho příběh.Můj smutek se na jednu stranu ještě prohloubil,ale na druhou jsem cítil zvláštní krásný pocit.Že snad ke mě cítí to samé jako já k němu,že tohle nepovažuje za svoji povinnost. "A jak skončila tahle pohádka,Franku?" "Zatím nijak,můj pane." "Přál bych tomu mladíkovi aby s ním byl šťastný.Navzdory předsudkům a jiné kultuře.Bohové jsou všemocní a jestliže mu vyvolili tuto cestu,není již jiné možnosti." nedíval jsem se mu do obličeje,pořád jsem jej měl zahrabaný v polštáři.Stále jsme vnímal jeho prsty přejíždějící mezi pramínky mých vlasů.Pak to najednou přestalo,snad na zlomek sekundy. "Dobrou noc,můj pane." A slabě přitiskl své rty na moji šíji.Za krk,přesně v místo,kde páteř vytváří maličký výstupek.Téměř se mi zatočila hlava. Než jsem stihl odpovědět Tobě taky,Frankie ,už byl dávno pryč.Toho dne jsem usnul velmi rychle.

Snowboarding master 5

21. listopadu 2007 v 20:33 | Anique |  Snowboarding master
Málem jsem Franka rozdrtil,jak jsem ho k sobě tisknul.Miluju ho přece,proč bych měl dbát na nějakýho debila?Klidně se k tomu přiznám sám.Ale co on?On se ještě nechce přiznat veřejnosti.Co když...co když mě nemá rád tolik jako já jeho?Co když to bude chtít skončit aby si zachránil pověst?
"Co budeme dělat,Frankie?"
"Já...já nevím.Bojím se."
"Nebylo by snad lepší přiznat se sami,lásko?"
"Gee...prosil jsem tě,jestli bysme nemohli ještě počkat.Na mě je..moc brzo.Rozumíš mi?Mám tě strašně rád,ale bojím se co na to řeknou ostatní."
"Nerozumím.Stydíš se za mě?"
"To nemyslíš vážně miláčku.Ty jsi to nejlepší co mě kdy potkalo.Zkus mě prosím pochopit-nikdy jsem s klukem nechodil.Ještě jsem si na to nezvykl ani sám.Dej mi čas,prosím tě."
Pořád jsem mu nerozuměl,ale nějak mě tahle řeč uklidnila.On chce jenom čas,nic víc! "Dobře Frankie.Ale jak to budem řešit?"
"Zatím počkáme co bude mít ten šmejd za podmínky,souhlasíš?"
"Okay.A jak to bude zatím...mezi náma?"
"Tím se nic nemění miláčku.Jenom si prostě budem dávat větší pozor.Aby nás nikdo nemohl vidět.Hajzlíky holt nejsou nejlepší místo."
Zasmál jsem se.Bere to trochu na lehkou váhu.Ale to je vlastně dobře.Když to nebudeme hrotit,třeba se nic nestane.Třeba to byla sranda!Ale nevypadalo to tak.Já se kurňa bojim!Kvůli Frankiemu.Nedivil bych se mu,kdyby si někde v koutku duše myslel,že s tím mám něco společnýho.
Nestihli jsme si říct už nic dalšího,museli jsme dolů.Naposled mi dal pusu.Naposled mě chytil za ruku a pošeptal mi cosi,čemu jsem tak úplně nerozuměl.Skoro jsme seběhli schody.Srdce mi bouchalo jako sbíječka.Někdo z těchhle lidí o nás ví.Ale kdo?A nebo někdo úplně jiný?Nemůžeme si být jistí vůbec ničím.Oblíkli jsme se a zase šli na svah.Frankovi to vůbec nešlo.Padal,zase se zvedal a zase padal.Vzhledem k tomu,že jsem měl nejhorší skupinu,jsem to tak trochu čekal.Ale ne u něj.Vždyť předtím jezdil dobře.Že by nervy?Nedokázal jsem ani myslet.Co se bude dít?Nejradši bych teď zalezl někam do koutku,obejmul Franka a nechal se utěšovat že všechno bude dobrý.Nevěřil jsem tomu.Všichni už byli někde v polovině kopce,jen Frankie stál jediný na okraji.Se mnou.
"Frankie?Co se děje?Nevěřím,že by ses bál,předtím jsi jezdil docela dobře."Nikde nikdo,chytnul jsem ho zezadu za boky.
"Ty dobře víš co mi je.Mám strach,Gee.Pořád na to musím myslet,nemůžu vnímat nic okolo sebe.Já..já spadnu!" křičel skoro hystericky,ale jen tak hlasitě aby nás nebylo slyšet.
"Ne,miláčku,nespadneš.Zvládneš to.Oba to zvládneme." Znovu jsem se bázlivě podíval,jestli nás nikdo nemůže vidět a lehce jsem ho políbil na tvář.Obmotal jsem mu roce kolem pasu.Nejspíš jsem mu tím dodal odvahu.Oplatil mi pusu a sjížděl dolů.Vážně krásně.Přesné geometrické obloučky a sníh který za ním odlétal dával dojem jako by se právě vynořila zprázdna nějaká nadpozemská bytost.
Zničehonic mi u nohou přistála papírová vlaštovka.Rozložím ji.Moje nejhorší obavy se naplnily.Další vzkaz.
"JAK VIDÍM,NEROZMYSLELI JSTE SI TO.DNES VEČER VÁM SDĚLÍM SVOJE PODMÍNKY.PŘESNĚ O PŮLNOCI.TADY NA SVAHU.PŘIJĎTE OBA."Rozhlédl jsem se kolem sebe.Široko daleko nikdo nebyl.
Rychlostí kulového blesku jsem sjel dolů za Frankem.Dal jsem mu vzkaz přečíst.Málem omdlel.Nedivil jsem se mu.Co po nás může chtít?

Wait for me 1

19. listopadu 2007 v 21:05 | Anique |  Wait for me
Neopatrným pohybem jsem rychle zaklapl nepříjemně zvonící budík.To už je vážně ráno?Připadalo mi,že jsem ještě ani neusnul.Za okny vládla nekonečná tma,kterou přerušila jen občasná sněhová vločka prolétající pod lampou veřejného osvětlení.Rozmrkal jsem unavené oči.Věděl jsem, že mému zraku to nepomůže,proto jsem hned nahmatal na nočním stolku brýle.Zdál se mi tak krásný sen,jen jsem si nemohl vzpomenout jaký.Ještě napůl ztracený v nádherném teple postele jsem se posadil.První pohled mi padl na kalendář.Pátek,třináctého prosince.Ne že bych byl pověrčivý,ale právě tohle se vždycky splnilo.V pátek přináctýho se vždycky něco sesype.Na moji hlavu i jiné tělesné části.Já se vážně bojím!Rozespale jsem vklopýtal do kuchyně.Můj jediný a ještě k tomu starší bratr už tam seděl.Jak může někdo vstávat tak nelidsky brzo?Tohle bylo snad poprvé,kdy se po ránu neládoval.Jen sklesle seděl a zíral do podlahy.Zoufale se na mě podíval.I když míval své slabé chvilky,měl jsme ho strašně rád.Teď mě potřeboval.Láskyplně jsem ho obejmul,tak jak to dělával on když jsme byli menší. "Neboj se Gee,zvládneš to." Okolo se rozprostírala stejná tma jako venku,takže jsem nemohl vidět jeho výraz.Možná se usmál,možná svěsil rty,opravdu nevím."Budu za tebou chodit,neboj se." Mluvil jsem radši já.Bál jsem se,opravdu jsem se o něj bál.Jak to dopadne?Ale oba jsme věděli,že tohle je opravdu nutný.Že sám se z toho nedostane.Ztratil víru sám v sebe,že to dokáže.To já jsem ho přihlásil na léčení.Sice jsem mladší,ale tolik rozumu abych poznal,že je můj velkej bráška trvale zfetovanej,mám.Domluvy nic nepomáhaly tak jsem se odhodlal k tomuhle.Možná mi za to byl i vděčný,nevím.
Chtěl jsem tam jít s ním,ale on mi jenom mateřsky připoměl školu.CO škola?Bych se mohl akorát tak.Vypadal,že mu na tom hodně záleží. "Nemůžeš nejít do školy kvůli trosce jako já.Já tam nechodil a podívej se na mě.Nechci abys takhle dopadl." Objal jsem ho.Projednou jsem věřil že to myslí vážně.Nebyl pod vlivem,poznal jsem to z toho,jak se mu třásly prsty,stejně jako z jeho bledého obličeje.Ale v mysli jsem byl pevně rozhodnutý.Kašlu na školu,půjdu za ním.Projedenkrát se nic nestane.Předstíral jsem,že jsem normálně odešel,ale ke škole jsem nedorazil.Zasekl jsem se v parku.Gee měl být v léčebně až na devět,takže jsem měl ještě čas.Poprvé za školou.Posadil jsem se na opěradlo lavičky a batoh si položil k nohám.Sledoval jsem,jak látka pomalounku nasává sníh roztopený mým teplem.Jak vytváří nádherné obrazy,rozpíjí se do stran a odbourává hranice.Půl deváté.Sledoval jsem lidi,kteří chodili okolo.Jakejsi maličkej prvňáček,co nejspíš zaspal.Starý muž o berli,snažící se nesklouznout po uchozeném ledu.Maminka s kočárkem.Učitelka táhnoucí za sebou školku na procházku.Jenom Gee pořád nikde.Za pět devět.Tak to už nestíhá ani můj superbrácha.Za minutu.Najednou se vyřítil zpoza rohu a fofroval až za ním tmavé vlasy vlály. "Gee,počkej." Ohlédl se ale nezastavil.Rychle jsem seskočil a běžel za ním. "Miško,co tu děláš,říkal jsem ti že máš jít do školy." Teď už nevypadal že by to myslel vážně.Byl rád že jsem tady.Tady a nikde jinde. "Nemohl jsem tě v tom nechat." Chtělo se mi brečet,přece jenom jsme spolu trávili veškerý čas a nedokázal jsem si představit,jak to teď bude.Budu bydlet sám.Smím ho sice navštěvovat,ale to mi nenahradí vůbec nic.
Nepustil jsem ho ani když jsme vešly za brány toho ústavu.Už vím,co znamená léčba šokem,protože jakmile se někdo dostane sem,zapomene i na to,že si chtěl dát dávku.Z leknutí.Takhle děsivě nevypadá ani Gerardův pokoj!Budova byla tmavá a i z takovéhle dálky jsem mohl skoro vidět každou jednu pavučinu.Některá okna byla vytlučená,jiná zabedněná.Ani zahrada nevypadala o moc líp.Trochu jsem se zastyděl,když jsem se přistihl myslet na to,za kolik vteřin vyskočí z některého hustého a strašidelného keře něco ve stylu godzily.Lipová alej lemovala popraskanou štěrkovou cetičku.Radši jsem se podíval zpátky na brášku.Vypadal stejně vyděšeně jako já.S tím rozdílem,že on tu teď bude bydlet,on si musí zvyknout.Otevřel silná dubová vrata a nechal mě vejít dovnitř.Studená chodba byla dlážděná černými a bílými kachličkami.Nikde žádné dveř,nic.Šli jsme dál.Za prvním rohem jsme konečně uviděli nenápadná dvířka do nějaké kanceláře.Zaklepal jsem.Zevnitř ze ozval hluboký ženský hlas. "Dále." Gerard vešel první. "Vy jste?" "Gerard Way." Našlav kartotéce nějaký lístek. "Ano,jistě.A vy?" "Bratr,jenom doprovázím." "V tom případě vás prosím abyste počkal venku.Asi tak za půl hodiny se můžete vrátit a pomoci vašemu bratrovi vybalit si věci." Vyšpulila odporné ropuší rty a nevybíravým mlasknutím mě v podstatě vyhodila.Poslechl jsem ji.Přesto jsem nešel daleko.Kecnul jsem k zemi a dřepěl a čekal. Zdáli se začaly ozývat opatrné krůčky.Ta osoba našlapovala jako myška.Ani jsem nedýchal.Co když je to nějaký psychopat?Ve zlomku vteřiny vykoukla za zlomem stěny černovlasá hlava.Byl to muž,spíš ještě kluk,nějak v mém věku.Tvářil se hrozně vyplašeně.Oči měl modré jak lesní studánka protkaná paprsky noci.Pramínky vlasů mu padaly do očí.Měl je ještě delší než já,a to už je co říct.Ne učesané,ale jemné a hladké.Ještě se mu v nich třpytilo pár vloček.Bál se,měl to v očích. "Promiň,ty tu taky čekáš?" promluvil zvláštním vychraplaným ale přitom jemným hlasem.Je plný protikladů! Zakroutil jsem hlavou. "Já tu čekám na bráchu,on je teď vevnitř." Přičapnul ke mě.Prostě dřepěl a koukal se do země.Bylo mi ho líto. "Ty jsi tu sám?" zeptal jsem se.K mému překvapení se po tváři skutálela slzička.Rychle ji setřel,ale stejně se na mě nepodíval.Jenom kývnul. "Promiň." řekl jsem pouze."Jak se jmenuješ?" musel jsem prolomit nepříjemné ticho. "Bert." "Mikey." podal jsem mu ruku.Jenom se zachumlal hlouběji do bundy.Bylo mi to trapný,radši jsem tu svoji rychle stáhnul.V tu ránu rozrazil dveře Gee.Z výrazu jeho obličeje jsem nemohl přečíst vůbec nic. "tak co bráško?" "Ále,budu prý na pokoji s njakým psychotikem,co ho nechtějí vzít ani na psychárnu,dokud si to neodkroutí tady.Tak si du rychle zabrat tu postel,na které mě nebude moc vidět,abych ještě nedostal do úsměvu.Nějakej Bert McCracken." Podíval jsem se na něj a pak na Berta.Je to pravda?

Son of Egypt 3

18. listopadu 2007 v 14:05 | Anique |  Son of Egypt
Procházeli jsme se zahradou.Byl ze všeho strašně vyplašený,chvílemi mi přišlo,že bych se měl starat spíš já o něj.Vedl jsem ho ke své nejoblíbenější části.Levandulový záhon.Naši mořeplavci přivezli tu rostlinu ze země za severním mořem.Voněla dálkou a něčím neznámým ale lákavým.Omamným.Často jsem tu sedával a snil.Snil o všem krásném co by mě jednou mohlo potkat.Je to něco Frank?Podíval jsem se na něj.Přivřená víčka sem tam odhalily jeho nádherné oči.Myslím,že ano.
Posadil jsem se na svoji oblíbenou lavičku.On stál stále u mě."Sedni si,prosím." nechtěl jsem,aby to vyznělo jako rozkaz.I když možná vyznělo.Poslechl,opatrně a tiše se sesunul na druhý konec uměleckého díla našich nejlepších tesařů.Dost daleko ode mě.Mezi námi panovalo docela napjaté ticho.Chtěl jsem ho zlomit,zrušit."Líbí se ti tu?" "Líbí,pane." "Můžeme sem chodit častěji." Usmál se.Ré,tvoje vtělení mám být přeci já!Nemožno vytvořit něco takhle dokonalého aby to nemělo božský původ.Přisunul jsem se o něco málo blíž.Bál jsem se.Mým tělem projela v jedné chvíli vlna prudkého chladu i tepla.Je sotva poledne,není možné,že by se stmívalo.Co když se bohové zlobí?Podíval jsem se na oblohu.Byla najednou černá a nehostinná. "Nepůjdeme radši dovnitř?" Pouze přikývl.Zvedl jsem se a odcházel jako první.Frank nedaleko za mnou.Z nebe se snášely první těžké dešťové kapky.Dopadaly mi do vlasů.Nebylo to nepříjemné,jen jako by mě hladily.Frank,oproti mě menší a zranitelnější,to očividně tak klidně nebral.Nedokázal rozmlouvat s bohy,nechápal jejich znamení.Já ano.Sotva za námi zapadly silné dřevěné dveře,přiblížil jsem se k němu."Měli bychom se usušit." navrhl jsem.Ani jsem nečekal na jeho odpověď a skoro se rozběhl do svého.Slyšel jsem jeho kroky.Dotyk nezvykle cizí obuvi na dlážděné podlaze.Přesto jsem bezpečně věděl,že je to on.Rozhrnul jsem závěsy a bez rozmyslu padl do postele.Necítil jsem kolem sebe žádný pohyb.Vyděsilo mě to."Kde jsi,Frankie?" "Tady,pane."Uklonil se,ruce u kolen.Držel v nich nádobu s vodou a okvětními plátky růže a lotosu.Jak to mohl stihnout?U mých nohou nechal ležet suchý ručník.Pak odešel.Každý jiný otrok by mě usušil sám,ale on ne.A přitom zrovna u něj bych si to tolik přál!Ale až za nějakou dobu,ne hned.Hned jak jsem byl aspoň trochu suchý,zavolal jsem ho k sobě.Potřebuju ho aspoň vidět.Ležel jsem na posteli a on seděl vedle mě.Bylo mi nádherně,Frank totiž položil do mého polštáře několik květů levandule.Prý to tak dělávala jeho maminka.Sice neměli levaduli,ale používala jiné léčivé rostliny.Svěřil jsem mu,že moje matka by tohle nikdy neudělala.Byla to taková ta typická vznešená žena.Nikdy mi to nepřišlo,ale najednou mi bylo ze všeho tak nějak smutno.Schoulil jsem se do klubíčka jako to občas dělá malá Aisha.Chtělo se mi brečet.Ucítil jsem pohlazení drobné dlaně na tváři.Bez rozmyslu jsem ji chytil do své.Nepozastavoval jsme se nad jeho odvahou.Jen tak někdo se nesmí dotknout následíka trůnu,dědice dvojí země.Ale on ano.Byl jsem jako malé dítě.Styděl jsem se za to,ale nešlo to,prostě to nešlo.Šeptal pouze tiché Šššt,žádná slova.Já se přesto cítil lépe.Porušil jsem zákony společnosti a stulil jsem se svému sluhovi do náručí.A on mě pevně držel a ze mě vyprchával veškerý smutek i starosti.Byl jsem tu jen já a on.A to něco krásné mezi námi.
Najednou vběhla dovnitř malinká postavička.Aisha.Z boží vůle světlé oči vytřeštěné na nás dva.Vlásky roozčepýřené a tvářila se vylekaně.Za ní v patách můj jediný zcela vlastní bratr.Mikey.Koukal stejně jako ona.Ale vzpamatoval se podstatně rychleji.Co tu to procesí vůbec dělá? "Gee!Máš přijít rychle do trůnního sálu.Něco je s otcem!" Vyděsilo mě to.Věděl jsem,že otec je již starý a nemocný,ale ne...Nemůže odejít!Ještě nechci vládnout,i když bych podle zákona mohl.Chci být s Frankem,a to přece nejde!CO budu dělat?Třeba to není tak vážné,uklidňoval jsem se v duchu.Hlavou mi projely všechny vzpomínky na něj.Nebylo jich moc,většinou se věnoval správě země nebo uctívání bohů.Ale i ty chvilky stačily.Nesmí!Anup není tak proradný aby ho vzal k sobě zrovna když jsem našel Franka.Snad.Vyhrabal jsem se z bezpečného sevření a smutek jako by mě opět natěšeně vítal do své země.Vzal jsem Aishu do náručí a v patách za Mikeym odcházel.Spíš skoro utíkal.
Vběhl jsem do místnosti.Oči plné slz zoufalství.Už jsem mohl vidět jen královského otvírače lebek spokojeného po čistě odvedené práci.Proč mi nikdo nedal vědět dřív?Proč?Před očima se mi míhala snad celá hvězdná obloha.Její bohyně,tajemná Nut,stála ve své vznešenosti uprostřed a usmívala se na mě.Určitě to dělá naschvál.Otočil jsem se,otřel slanost z tváří i když jsem věděl že další na sebe nenechá dlouho čekat.Podal jsem Aishu Mikeymu,který nevypadal o moc líp než jsem se cítil já.Znovu jsem se dal do běhu.Všudypřítomná vůně balzámů mi zamotávala smysly.Strop a podlaha jako by si vyměnili místa.Zavřel jsem oči a ještě zrychlil.Znal jsem cestu zpaměti,tolikrát jsem po ní šel.Otevřel jsem je až když jsem opět seděl na své posteli a můj Frank mě zase uklidňoval.Jakoby i slunce zmizelo z oblohy.Božský otec Ré též smutnil.
Podíval jsem se do jeho očí.Hřály v nich plamínky co chladily mou bolest.Nevím jak.Ještě víc jsem se přiblížil.Tlukot jeho srce udával rytmus toho mého.Tma mě osmělovala.Jindy bych se bál,bál bych se že tím ztratím důstojnost,víru sám v sebe a v zaběhnuté hodnoty života.Opřel jsem svoji tvář o jeho.Byla hladká a teplá.Jen jinak tvarované líce a méně vystouplá brada daly poznat že není egypťan.Zdál se mi nádherný,přitažlivý.Víc než kterákoli žena kterou jsem kdy potkal.Mezi otcvými otrokyněmi se nenašla ani jediná,která by mu sahala byť jen po kotníky.Jenže já jsem následník,budu potřebovat dědice."Nechci o tebe přijít,Frankie." Pošeptal jsem mu.Byl tak blízko mě.Cítil jsem,že tohle je možná poslední příležitost."Nikdy vás neopustím,můj pane.Nejen proto,že jsem vám povinnen sloužit.Jste jiný než jsem si myslel.Lidštější." To o mě musí kolovat hezké věci. "To já bych měl prostit abys mě neopouštěl.Nevím jak tohle všechno dopadne,jediné co vím je,že chci být s tebou." Sklopil oči.Barvou ve tváři chvíli připomínal Rudé moře.Styděl se.Tak krásně.Byl jsem mu ještě blíž než před chvílí.Nevěděl jsem co dělat.Naše rty dělily už jen milimetry.Ta síla nešla překonat.Táhla mě k němu až na dotyk.Při prvním náhodném setkání jakoby mnou prolétl blesk a zanechával jen jiskřivé šimrání po celém těle.Netušil jsem jestli je to dobře nebo špatně,jen jsem věděl že to je krásné.Neptal jsem se bohů,jednal jsem snad poprvé podle toho co jsem chtěl já.A Frank podle všeho taky.

Snowboarding master 4

16. listopadu 2007 v 23:16 | Anique |  Snowboarding master
Nechali jsme si věci na ven dole a pomalu vycházeli do prvního patra.V druhém spaly vždycky holky abychom jim v noci necajdali kolem pokojů.Paradox,zrovna my dva to nepotřebovali.Tichounce jsme se zasmáli,rozhlídli jestli není nikdo poblíž a naposledy se políbili."Řekneme to klukům?" "Nechci aby sis to vzal špatně,ale já bych ještě počkal,souhlasíš?Nejsem tak odvážnej jak vypadám.Prosím." "Jasně,počkáme dokud...dokud budeš chtít,okay?Jenom jsem chtěl abys věděl že se za nás nestydím.Nestydím se za to že tě miluju." Zatvářil se tak nějak potěšeně.Pak prozvonil bráchu a on nám odemknul. "Kde jste se tak dlouho cajdali?" "Nemohl jsem ho najít,byl ještě jezdit." odpověděl Frank. Mikey mě hezky sjel,ale pak už dal pokoj.Hráli jsme nějaký přiblblý karty ale já stejně pořád myslel na Franka.Nikoho to nebavilo a už byli i hodně ospalí,tak jsme brzo zalehli.Místností se ozývalo pravidelné oddechování,jen já nejspíš nemohl usnout.Ale spletl jsem se.Najednou se moje deka zvedla a pod ni se nasoukala malá osůbka a uličnickým výrazem ve tváři."Ahoj lásko!" zašeptal co nejtišeji dovedl."ležel ke mě obličejem a já ho pažemi objal kolem hrudníku.Místo odpovědi jsem ho líbnul.Přitiskl se ještě blíž."Bylo mi po tobě smutno.Nemohl bych spinkat dneska u tebe?" "A co řeknem klukům?""Prostě že jsme se bál nebo něco takovýho." "Okay,ale o nic se nepokoušej.Brácha má lehký spaní." Sténavě jsem mu zašeptal zrovna v momentě kdy mě začal nevybíravě dráždit.Copak já můžu za to že obyčejně spím jenom v tričku a boxerkách? "Copak se o něco pokouším?" Mrknul na mě. "Nezašel bys teda se mnou aspoň na wecko?Já se sám bojím,když se tu toulá ten cvok." Když už nic tak je ten lupič bezvadná výmluva.Vůbec jsem nemyslel na to,že tam může kdykoli někdo přijít.Olízl jsem Frankovi ucho a zvedli jsme se.Radši jsme kluky nezamykali,kdyby chtěli taky někam jít.Nohy jsem měl jako z rosolu.Líbali jsme se snad celou tu kratičkou cestu,divím se že jsme vůbec došli.Byl jsem tolik natěšenej! Konečně za náma zapadly dvěře kabinky.Sklopil jsem prkýnko a posadil se na něj.Frankie obkročmo na mě.Líbal mě tvrdě a přitom se o mě třel.Tělo na tělo.Cítil jsem jak moc mě chce a já na tom nebyl jinak.Rukama jsme jel po linii jeho dokonalých boků,bez bundy tak droboučkých.Zajel jsem mu vzadu pod boxerky a začal je nenápadně sundávat.Až byl ve spodní části těla úplně svlečený.A hlavně vzrušený.Maličko jsme ho odstrčil abych mohl vstát.Taky mě zbavil spodního svršku.A pak už si toho ani moc nepamatuju.Jenom že byl prostě senzační.Leželi jsme zase v mojí posteli,oba naprosto unavení,ale dokonale šťastní.
Nebylo divu že jsme ráno nechtěli vstávat.Naštěstí nám kluci sežrali naši výmluvu i s navijákem.Den začal jako každý jiný.U snídaně jsme se drželi pod stolem za ruce a snažili se nesálat teplo na půl kilometru daleko.Během ježdění jsme se vždycky schovali za některou dunu a zuřivě a chtivě se líbali.Aby na nás nikdo nepřišel.Jenže...V obědové pauze zůstali Mikey,Danny a Pete dole v jídelně a kecali s kámošema.Já a Frankie jsme okamžitě zapadli do mojí postele. "Auu!Co to bylo?Něco mě píchlo!Atentááát!" Slabě jsem ho odsunul. Nějaký lístek.Rychle jsem si ho přečetl a málem mě museli omejvat.Dal jsem ti přečít Frankovi. TAK CO VY DVE HRDLICKY?ZASE SI UZIVATE JAKO VCERA V NOCI?VIM VSECHNO.MUZU VAS PRASKNOUT ALE TAKY NEMUSIM.ZALEZI JENOM NA VAS KDY A JESTLI VUBEC BUDETE MIT DALSI PRILEZITOST. Co to má znamenat?A kdo za tím stojí?Přitáhl jsem si Franka blíž k sobě,jako bych se bál že v příští vteřině zmizí. Jsem spolu přece jenom krátce.Proč mi ho chce někdo brát?Včera jsem s ním poprvý vyspal a nemůžu s ním ku*va bejt.Proč?Komu naše láska vadí?

Sun sometimes wakes up bloody 7 THE END

16. listopadu 2007 v 21:15 | Anique |  Sun sometimes wakes up bloody
Zmatenými pohyby se mi podařilo zastavit krvácení.Nebylo to vážné,ale mě to přesto strašně vyděsilo.Chtěl jsem být něžný a přesto jsem mu znovu ublížil.Nejsem ho hoden!On,tak krásný,tak milý,tak jemný.A já,zrůda.Troska,která nestojí ani za to aby ji někdo litoval.Ne,to nemůže vyjít.Nikdy nemůže milovat takový šmejd jak já.Jestli dřív mohl,tak teď už ne.Zranil jsem ho.Promiň,Frankie,promiň promiň promiň,že jsem se ti opovážil vlízt do života.Sledoval můj obličej.Jako by v něm četl.Sedl jsem si zase dál od něj.Natáhl ke mě ruku. "Co jsem udělal špatně?" Prsty se mi klepaly když jsem ťukal písmenka do mobilu. "Ty nic,ty prece vubec nic..." "Tak proč?Proč se najednou tak chováš?Musíš vidět že tě potřebuju a ty ucukneš.Prosím,řekni mi,co se děje." "Bojim se.Bojim se ze ti znovu ublizim..." "Víc mi ubližuješ takhle,nevidíš to?" Sklopil jsem oči a chvíli mi trvalo,než jsem odepsal. "Nevim co mam delat.Ani nevis jak rad bych ti vyhovel,ale nejde to." "Je mi to jasný.Věděl jsem to,vždycky jsme to věděl.Nikdy mě nebudeš chtít.Jsem jenom malá buzna.Malá naivní buzna co věřila že by ji snad někdy mohl někdo milovat." Začal trochu natahovat a krčit nos jako králíček.Chtěl jsem chytil jeho ruku,ale dřív než jsem to udělal,ji stačil schovat pod peřinu. "Prosím tě běž,běž pryč.Svědomí už máš čistý,omluvil ses mi.Tak prosím tě odejdi a už se nikdy nevracej." Stočil se do klubíčka.Frankie,kdybys věděl,kdybys jenom věděl...Chtěl jsem ho pohladit po vlasech,ale nedal se. "Nebuď tu jenom proto že jsem si o to řekl.Klidně odejdi,já se s tím nějak vyrovnám.Sám." Natáhl jsem ruku víc a přece jenom ho pohladil.Nedíval se na mě.Maličko se stulil.Vstal jsem.Asi čekal,že odcházím,ale já jen popošel blíž k němu.Sedl jsem si na okraj postele a opatrně,opravdu opatrně ho políbil do vlasů. Pak jsem se oddálil.Pramínek,který jsem mu náhodou uvolnil se mu svezl přímo do očí.Musel vytáhnout ruku,aby ho posunul zpět.Chytil jsem ji ještě než to stihl udělat a sevřel ji do své.Druhou jsem provedl to co chtěl udělat on.Koukal na mě.Ty oči.Jeho oči.Jako by dokázal vidět skrze mě. Teď jsem mu mohl podat mobil a svoje sdělení.Čtyři slova."Nechci odejit...Miluju te." A pak už mobil letěl směrem k zemi a moje pocity k nebi...

Už jsou to tři měsíce.Tři měsíce.Tak dlouho jsme s Frankiem spolu.Z nemocnice ho pustili teprve nedávno.A já si ho hned nastěhoval k sobě.Miluju ho a potřebuju aby to věděl.Myslím že to ví.Aspoň mi to pořád říká.Vždycky když se vedle mě vzbudí,když spolu usínáme,když se spolu smějeme,když sedíme v kině u filmu s titulkama a on si šeptem stěžuje na chuť popcornu,vždycky...I teď.Jdeme ruku v ruce parkem.Sluníčko už roztavilo ranní jinovatku a svítivě se usmívalo vstříc novému dnu.Vytáhl jsi mě sem,prý máš pro mě překvapení.Šli jsme beze slov,jenom si tiše užívali navzájem své přítomnosti.V trávníku na boční straně chodníku spatřím první letošní sedmikrásku.Urhnu ji a vetknu ti ji za ucho.Zasměješ se a políbíš mě na tvář.Schováš studené ruce do mých kapes a já ti pošetám obyčejné ale přesto nádherné Miluju tě.Otevřeš rty a oplatíš stejným tónem :"Já tebe taky."

Snowboarding master 3

14. listopadu 2007 v 21:04 | Anique |  Snowboarding master
Už byla skoro tma,věděl jsem,že nemůžu zůstat venku příliš dlouho.Rychle jsem popadl prkno a vracel se zpět na svah.Zdálo se mi,jako by šel někdo za mnou,sledoval mě.Proto jsem se otočil.Ale nikoho jsem neviděl.Pokračoval jsem v chůzi,ale ten pocit byl neodbytný.Máma mi pořád říká,že bych měl navštívit psychiatra.Asi budu muset,začíná mě to vážně děsit.Zapnul jsem vázání a nacvičeným pohybem se rozjel.Vítr mi čechral konečky vlasů čouhající z přilby.Cítil jsem se svobodný jako už dlouho ne.Jako bych byl odvážný,silný,jako bych něco znamenal.Věděl jsem,že v normálním světě to tak není.Proto jsem si vytvořil jakousi paralelu,nereálný svět ve kterém jsem ale šťastný.Snowboard,to je ta moje paralela.Únik od skutečnosti.Pod jeho ostrými hranami odlétávaly jemné sněhové částečky a vytvářely kolem mě jakýsi oblak.Můj svět,který trval jenom tak krátce,jen než jsem dojel ke konci.
Vyšplhal jsem zpátky nahoru.Musel jsem po svých,protože vlek už nejezdil.Přemýšlel jsem,jestli si to dám ještě jednou.Ale nakonec jsem se rozhodl,že ne.Nejenom kvůli pozdní hodině,ale zítra bych měl být teoreticky schopný se postarat o ty děcka.Takže do hajan,za klukama.Hey,zase mě začal pronásledovat ten divný pocit.Fuj,jsem paranoidní debil!Ale radši jsem se rozhlídl. "Gee?" "AAAA!" zařval jsem.Ten někdo (tušil jsem kdo to je) mě vylekal až skoro k zástavě."Franku,ty magore,co mě tu strašíš?"otočil jsem se na něj.Chtěl jsem si na něm vylít všechno co mi nevědomky provedl.I když vlastně nic nebylo.Jeho jediný prohřešek proti mě byl,že je hetero.A to je ku*va normální,už se s tím musím smířit. "No tak promiň.Poslal mě za tebou Mikey.Prej ti mám vyřídit abys nikam nelezl a přišel co nejdřív na pokoj,chceme zamknout,prej se tady toulá nějakej zloděj nebo co.Čekám tu na tebe jak idiot až se laskavě projedeš a ty mě ještě seřveš.Taky jsme tě mohli nechat spát na chodbě,ať tě ten šílenec třeba zabije." Zatvářil se děsně naštvaně. "Promiň,nemyslel jsem to tak.Díky." pokusil jsem se o omluvný tón.Jenom něco nevrle zavrčel a pak dodal: "Deme už,nebo tady zmrznu.Chceme s klukama ještě zahrát karty nebo tak něco.Přece se nebudem na pokoji nudit." "Co ty,ty si můžeš skočit za tou svou a bavit se s ní." "Angel?No to teda děkuju pěkně." zatvářil se kysele.Ale moje myšlenky začaly tančit čardáš rovnou v divokém tempu a partenerem jim byla ta nekonečná touha po Frankovi. "Copak?" zeptal jsem se naoko starostlivě. "Dyť je úplně pitomá!Neříkej že sis nevšiml,plazí se po každým druhým a pak přileze a čeká že ji ten blbec Frank vezme zpátky.A já to udělám,protože mě nikdo jinej nechce." valil jsem na něj oči jak žába pod kolama náklaďáku.Nečekal jsme že bude až tak upřímný. "Ale no tak.Takhle nemluv." "Proč?Vždyť je to pravda!" "Ale není.Proč by tě nikdo neměl chtít?Vždyť jsi skvělej a navíc moc hezkej kluk!" sakra sakra sakra,co jsem to zas vyputil z huby?Nejradši bych se teď zahrabal sto sáhů pod zem a díru po mojí hlavě přikryl svým snowboardem. "Myslíš to vážně?" zeptal se opatrně.Už nejde cuvnout,teď už ne. "Naprosto." Zastavil se.Já taky.Zadíval se mi hluboko do očí. "Zopakuj to,prosím tě." "Jsi krásný." Přišel blíž.Obtočil ruce kolem mého pasu a mě vypadlo prkno z ruky.Jen jsem si ho přitáhl ještě blíž.Naše obličeje se přibližovaly a já se ztrácel v obláčku horkého dechu,který mu vycházel z úst.Tohle musí být sen!Jeho rty se dotkly mých a mě se zatočila hlava.Z té blízkosti,z toho snění.Bylo to to nejdokonalejší co jsem v životě zažil. Po několika chvílích jsem se oddálil.Ne že bych nechtěl pokračovat,ale potřeboval jsem se nadechnout. "Promiň,neudržel jsem se.Teď už víš,co jsem zač.Proč jsem říkal,že mě nikdo nechce.Nikdo nechce podělanou malou buznu!" omlouval se překotně."Ale já tě chci,Frankie,zku*veně moc tě chci." "Vážně?" "Všechno co říkám myslím vážně." V tu chvíli mu cinknul mobil.SMSka.Mikey.Dal mi ji přečíst. "Kde sakra jste vy dva?Tady sedime polomrtvi strachy kdy se objevi ten padouch a vy se nekde flakate." Začali jsme se řepit jak malí,ale přece jenom jsme zamířili směr hotel a pokoj mého drahého bratra,Dannyho,Petea a nás dvou.Nás dvou!Chytili jsme se za ruce (já vzal do druhé prkno) a vyšli.

What can I do to make you loving me? 2

14. listopadu 2007 v 15:12 | Anique |  What can I do to make you loving me?
David byl hodně nažhavený.Nechtěl,abych kohokoli pouštěl,ale já prostě musel.Oblékl jsem si aspoň to nejnutnější a vystřelil ke dveřím.Vykašlal jsem se na kukátko,stejně existovala jenom jediná osoba,která se tu teď mohla zjevit.Měl jsem pravdu-za dveřmi stál Frank.Oči měl červený jak angorák,rty se mu třásly a ruce taky.Snažil jsem se o překvapený výraz."Ahoj Frankie!Co se stalo?Pojď dál!" No jo,nic inteligentnějšího ze mně nemohlo vypadnout.Tiše poděkoval a vrazil dovnitř.Rovnou do obýváku.Už se tu vyznal,nebyl tu poprvé.Sedl jsem si do jednoho křesla a mu ukázal naproti na gauč.Otevřely se dveře do ložnice a z nich vystrčil hlavu Davie.Koukal se,kdo přišel.A pak vstoupil.Franka znal,už si na sebe docela zvykli.Měli jsme s Frankiem nepsané pravidlo že jako nejlepšímu kamarádovi je třeba představit toho,s kým zrovna chodíme.On mi ji taky představil.Ale zajímalo mě to asi...no...možná to jde pochopit i z toho,že jsem si nezapamatoval ani její jméno.Zato on vzal Davida vcelku klidně.Davie si mi sedl na klín.Nemohl jsem se ubránit myšlenkám,jaký to bude,až na tomhle místě bude sedět ON.Nepochyboval jsem o tom,že jednou to přijde.Musím být trpělivý,zatím se všechno daří na jedničku.Kdyby měli podezření,už dávno by tu oxidoval nějakej polishman.Koukali jsme na Franka.On...otevřel pusu...nic neřekl...a začal brečet.Davie,ta moje princezna citlivá,ze mně slezl a obejmul ho.Nemeškal jsem ani sekundu a scucnul ho z druhé strany.Musel si teď připadat jako sardinka.Ale ani jsem se nedivil,když po desíti minutách oboustranného uklidňování začal mluvit.Neposlouchal jsem ho,věděl jsem co chce říct.Visel jsem mu na rtech.Byl zatraceně k sežrání i za takovýhohle stavu.Ale pak přišly ty slova,ty zatracený slova,který mnou projely jak kulovej blesk:Už nikdy se nechci zamilovat.Počkej chlapče,donutím tě.Teprv teď jsem ho začal vnímat.Mlel cosi o tom,jak ji strašně miloval.Trhlo to se mnou.Sakra,co to bylo?Žárlivost?Možná...Svědomí?To přece už dávno nemám.Nevím.Ale všechno ve mě se radovalo,že je ta malá mrcha pryč.Tak proč si lámat hlavu s nějakým přiblblým svědomím?Pro mě z toho všeho plyne jenom to,že budu muset počkat trochu dýl než jsem měl původně v úmyslu.Věřím si,ten kluk bude můj.Nejasno za jak dlouho,ale bude.Trochu jsme ho s Daviem dali do pořádku a pak odešel.Nemělo smysl se teď o cokoli pokoušet,byl úplně mimo.Ale to se časem poddá.Zapomene,znovu bude jako blázen.Do mně.Už se těším.Ale zatím tu mám Davida.A něco,co jsme předtím nedodělali.Sotva za Frankem zapadly dveře,zoufale se na mě vrhl.Potřeboval mě.A já ho taky.Ale celu dobu jsem myslel na Frankieho.Musel jsem si dávat moc velkýho bacha,abych nezačal sténat jeho jméno.David,jedině David...Kurňa,proč nás vždycky těsně v nejlepším musí někdo rušit?Mobil.Sakra,asi se odstěhuju na severní točnu.Podíval jsem se na displej.Šéf.Musel jsem to vzít.Omluvně jsem se podíval na Davida. "Pane Wayi?Já vím,že jste si na dnes vzal na dovolenou,ale my potřebujeme mít vaši práci odeslanou ještě dnes a vy jste si ji vzal domů,pokud se dobře pamatuju.Mohl by jste ji nějak dopravit?" "No jo,jistě,za deset minut jsem tam."Vyslechl jsem si ještě nějaký kázání o morálce a důvěryhodnosti zaměstnanců.A taky,že když už tam budu,mám zůstat do konce pracovní doby,že jim ještě něco dlužím.Měl jsem co dělat,abych ho neposlal do háje.Měl jsem toho už vážně dost.opravdu,skejsnul jsem tam až do sedmi.Buzeroval mě jak najatou kozu.Dnes jsem chtěl SLAVIT,ne se mořit v práci.Odpočívat po precizně provedeném zákroku,ne datlovat do počítače čísla,který si ten idiot stejně vycucal z prstu.Celej tenhle podělanej den jsem mohl trávit s Frankiem.Utěšovat ho,pomáhat mu přijít na to,kdo to mohl udělat,svádět ho (a to nejenom ze správné stopy).Nebýt Davida a nebýt šéfa.Potřeboval jsem si odpočinout.Od všech a všeho.Půjdu do parku.Sednu si na lavku a budu relaxovat.Bože ne,kdo to tamhle sedí?To nemůže být.Ale je....

What can I do to make you loving me? 1

14. listopadu 2007 v 15:08 | Anique |  What can I do to make you loving me?
Tuhle story jsem začala psát ještě na starým blogu a nestihla jsem ji dopsat.Takže ji přesouvám sem.První dva díly už byly,tak je sem dávám hnedka.Další pokračování už můžete vybrat sami.Doufám že sebude líbit:)
Běžím.Sprintuju.Schody beru po dvou,ale přitom vím,že mě nikdo nevidí.Jsou dvě hodiny ráno,sousedi touto dobou stejně spí.A cizích bych si všimnul.Sahám po klice.Moje ruce jsou od krve,stejně jako košile a kapesník.Do něho jsem totiž utíral nůž.Já to udělal!Zabil jsem ji!Jsem dobrej,musím se pochválit.Takovej pocit zadostiučinění už ze mně dlouho netryskal,jako když ta svině křičela.Její krev ze mně smývala moji bolest.Věděl jsem,že teď bude všechno jinak.Že teď už nebude nikdo,kdo by mi Franka bral.Miloval jsem ho,musel to vidět,ale on předstíral,že nic neví.Ale teď,když jeho krásná přítelkyně leží v kaluži krve někde v průjezdu u jejich domu,už nebude nic hrát.Já mu řeknu,co k němu cítím a bude nám dobře.Nechápu co na ní viděl.Jistě,snad byla hezká,možná měla sympatický hlásek-to jsem slyšel,když můj nůž jel po jejím tenučkém krku,možná byla i milá.Ale nikdy nedokázala Franka milovat tolik jako já,to vím určitě.Nikdy ho nedokázala milovat tak,aby kvůli němu zabila...
Otevírám dveře do svého bytu.První vpadnu do koupelny a všechno za svým činem hezky uklidím.Umyju nůž,košili strčím do pračky a radši ji hned pustím.Pak zalezu do vany,musím ze sebe dostat ten špatný pocit.A taky krev.Málem jsem tam usnul.V teplé vodě mi bylo krásně,ale musel jsem vstát.Oblíkl jsem si jenom boxerky a šel jsem do postele.Nerozsvěcoval jsem.Už ve dvěřích mě do očí prašila silueta.Spal.Oooh,sqělá zpráva.Zalehl jsem vedle něj.Pohladil jsem ho po hlavě.Moje alibi.David,moje krásná malá kurvička.Oficiálně můj přítel.Neměl jsem problém s tím,že jsem na kluky.Větší průser byl,že jsem na Franka.Protože on byl hetero.V marné snaze zapomenout jsem si nabrnk tady Davea.Nějaký čas jsem si myslel,že všechno bude okay.Ale Frank mě pořád lákal.Ale já už jsem měl Davida.Nemohl jsem.A on měl tuhle potvoru.Aspoň že mám s Davidem krásný vztah.Z mé strany určitě.Dokážu být přesvědčivý,když chci.Když chci,aby mi s něčím pomohl nebo tak,udělám mu snídani do postele.Když si ho chci pro něco získat,stačí být jenom něžný a sladký.Ne že bych jindy nebyl.Jenom o něco víc.Davie-moje princezna křehoučká.Byl zamilovanej jak školačka,položil by za mně život,tím jsem si jistý.Škoda,že to samé nemůžu říct já.Bylo by to o tolik jednodušší.Ale teď už nemůžu zpátky.Přitulil jsem se k němu.Spal jako mimino.Dobře jsem to vymyslel.Prášky účinkovaly stoprocentně.Nepotřeboval jsem,aby se uprostřed noci vzbudil a hledal mě.Bylo mnohem lepší,když nevěděl,co jsem udělal.Pro nás oba.Pokud mi to s Frankem vyjde,prostě mu oznámím,že je mezi náma konec a hotovo.A pokud ne,vlastně se nic nestane,asi s ním zůstanu až do konce svýho života.Včera jsme slavili roční výročí.Potřeboval jsem mu nějak podat ty léky na spaní,aby mě v noci nepřekvapil.Byl jsem na něj extra milý.Vzal jsem ho do kina,pak jsem mu uvařil večeři u nás doma.Špagety,přesně tak jak je má rád.Zapálil jsem svíčky,načal víno a donesl z kuchyně skleničky.Nalil jsem nám oběma.Ale Daviemu jsem do pití přidal...hádejte co...Nenápadně.Nevšiml si toho,měl oči jenom pro mě.A vypil to.Abych si to pojistil,jal jsem se ho vyčerpat i fyzicky.Chtěl jsem,aby byl absolutně spokojený.Byl jsem strašně něžný.Až nudně.Ale mu se to líbilo,vrněl jak malé kotě.V posteli byl totální jednička.Skoro bůh (i když jsem byl přesvědčený,že Frank je ještě mnohem lepší).Když jsem mu řekl,co se mi líbí,udělal to pro mě.Když jsem ho chtěl řezat,poddal se.Všechno abych s ním byl šťastný.Promiň,Davie...Usnul jsem s rukama kolem jeho ramen.
Asi v deset ráno se najednou všude rozlilo světlo.Vzbudilo mě to.David roztahoval závěsy.Slušelo mu to-světlý trochu delší vlasy mu padaly do čela,velký modrý oči zářily do daleka a na sobě měl jenom spodní svršek,takže jsem mohl vidět jeho nádherné tělo.Sice jsem byl ještě pořád utahaný,ale strašně šťastný.Zvládl jsem to.Odstranil jsem ji.Zničil jsem ji.Teď mám Franka jenom pro sebe.Všiml si,že jsem vzhůru.Položil se na všechny čtyři do postele a přilezl ke mně.Oblízl mi ucho.Ahhh,měl jsem tak úžasnou náladu,že jsem byl ochotný souhlasit naprosto se vším.V hlavě se mi pořád objevovaly její prázdné oči a pořezané ruce.A ve mě to všechno skákalo radostí skotačilo a slavilo.Bude mě teď potřebovat minimálně jako nejlepšího kamaráda.Do té doby jsem se mohl věnovat Davidovi.Byl dneska extrémně při chuti.Asi mu to včera nestačilo.Násilí jsem si už užil dost,teď jsem byl docela vděčný za Davieho touhu po romantice.Zůstal jsem ležet a on laskal moje tělo drobnými dotyky rtů i jazyka.Krása,krása,krása.Ale pak....kua...už jsem skoro byl...když někdo zazvonil...

Son of Egypt 2

14. listopadu 2007 v 15:04 | Anique |  Son of Egypt
Všichni na mě koukali.Ano,stál jsem mezi otroky a připadal si neskutečně trapně.Zavrtal jsem pohled hluboko do země,ale Frankovu dlaň jsem nepustil.Ale on je taky otrok,pouhý sluha.Teprve teď jsem si to uvědomil.To já jsem syn faraona,ten který by měl mít všechno pod kontrolou.Ale já nemám!Ré vyvolil tohoto muže,spíš chlapce,aby mi změnil život.Mám ho poslechnout?Zvedl jsem oči zpět k jeho tváři.Nepřestal se usmívat.A já se cítil naprosto neskutečně.Jakoby tisíce posvátných skarabeů spěchaly po mých nohou,lechtaly mě a tím nutily smát se.Ale zároveň mít strach,co mi udělají.Co se stane?A proč to není nepříjemné?Proč zůstává jedině ten pocit štěstí?Otázky se mi míhaly v hlavě jako voda v Nilu.
Otec si mezitím stihl vybrat tři nové otrokyně.Přišel si pro mě.Prý jestli jsem si vybral."Hathor mi vybrala,otče." Hathor,bohyně lásky.Je tohle láska?Nevím,nikdy jsem se o ni nezajímal.Ale to co se děje teď;je to jiné a přitom krásné,neznámé a přitom mi to dává pocit bezpečí.Jako bych se vznášel na obláčku.S Frankem. "V tom případě,pojďme.Nezapoměl jsi,doufám,že jsi dědic a jednou budeš potřebovat následníka.Zatím si užívej,ale.." zvedl varovně prst.Chápal jsem ho.Osud této dynastie závisí na mě.Několik okamžiků jsem přemýšlel i nad tím,že bych následnictví postoupil ve prospěch mladšícho bratra.Ale v neprospěch země.Měl jsem ho moc rád,ale nevěřil jsem,že by dokázal vládnout Egyptu.Ré,odpusť mi,ale záleželo mi víc na zemi než na něm.Myslím že by ani nechtěl.Já musím zajistit pokračovatele.Ale jsem příliš mladý.Až to přijde,budu to řešit,teď je mým osudem něco jiného.A to něco se jmenuje Frank.
Povzbudivě jsem se na něj usmál a chtěl ho táhnout za sebou.Nedal se.Zčervenal do barvy granátového jablka. "Směl bych,rozloučit se s matkou,prosím,mocný?" Stisk mé ruky povolil a já se jen díval.Přišel k jedné z mnoha žen,které měly být za chvíli odvedeny.Nevím kam,nikdy jsem se o osudy otroků nezajímal.Poklekl před ni a zašeptal."Sbohem,maminko.Jednou se sejdeme,věřím tomu."Skoro plakal.Žena se sklonila a vykroužila nad jeho hlavou neznámé znamení.Nakonec ho políbila na čelo. "Sbohem,Frankie."
Pak už ji stráže vlekly někam ze dveří.Neměl jsem sílu je zadržet,i když bych mohl.Radši jsem přišel blíž k Frankovi a jemně mu položil ruku na rameno.Chytil ji do své dlaně.Vytáhl jsem ho zpět k sobě.Opustili jsme místnost a vydali se přes celý palác směrem do mé ložnice.Nemohl jsem si nevšimnout jak fascinovaně zírá na všechno bohatství okolo.Vždycky jsem z něj byl unešený taky.Ne dnes.Dnes bych věnoval všechny tyhle poklady za to,kdyby se takhle díval na mě.Nechtěl jsem si to přiznat,ale začínal jsem padat čím dál hlouběji do pasti vlastních citů.Zpevnil jsem stisk,ale ne tolik,aby ho to bolelo.Rozhrnul jsem korálkové závěsy a nechal "hosta" vejít prvního.Neměl bych,vím to.To on je můj otrok.Ale vůbec mi tak nepřipadal.Cítil jsem něco jako dluh,nevím.Vrátit mu vše,čím se do něj osud podepsal.On není otrok,on je kouzlo...
Posadil jsem se na svoji postel.Byla nádherně měkká,pokrytá nejdražšími látkami z celého světa.Prstem jsem pokynul Frankovi,ať jde blíž.Bál se,viděl jsem to.Já taky.Nevěděl,co dělat.Já taky ne.Nesměle se posadil vedle mě.Já znovu našel jeho prsty a propletl je mezi své.Je tohle normální?Pořád očima hypnotizoval podlahu.Jemně jsem chytil jeho bradu a otočil ji k sobě. "Podívej se na mě." Odhalil závoj tmavých řas a mě se už podruhé málem zastavilo srdce. "Co..co mám dělat,pane?" "Nevím."přiznal jsem popravdě. Položil jsem se na postel a vzal ho s sebou,nohy nechaje na zemi.TeĎ jsme na sebe neviděli."Povídej mi něco."dostal jsem ze sebe."A co,pane?" "Všechno.O sobě,o tvé rodině,o tvé zemi.Prosím." Křečovitě stiskl víčka a zakroutil hlavou.Mohl jsem vidět,jak se mu z očí vyhrnuly slzičky.Bylo mi jedno,že tohle není správné,ale setřel jsem je vlastním rukávem.Několikrát za sebou.Už neplakal,možná proto že už jsem se víc neptal. "Sluší ti to,když se usmíváš." Musel jsem mu to říct.Odjakživa jsem byl upřímný,někdy až moc.Začervenal se.Teplo,které z něj sálalo by ohřálo vodu v bazénku s krokodýly tak,že by z něj byl jeden velký kotel krokodýlí polévky. Položil jsem se zpět,neschopen absolutně čehokoliv.Chtěl jsem ho poznat blíž,byl pro mě jako zakázaná komnata.Netoužil jsem ho mít jako sluhu pro potřeby svého těla,chtěl jsem aby byl se mnou.Jenom to a nic jiného."Nechtěl by ses jít projít do zahrad?" zeptal jsem se ho.Nadšení v jeho hlase,když odpovídal,mě téměř odrovnalo.Vstali jsme z pokrývek a ruku v ruce jsme vyšli z pokoje.

Sun sometimes wakes up bloody 6

12. listopadu 2007 v 21:22 | Anique |  Sun sometimes wakes up bloody
Tu noc jsem spal neklidně,spíš vůbec ne.Zdály se mi strašné sny.A většinou v nich hrál hlavní roli Frankie.Jenom dřepěl a plakal.Nic víc,nic míň.Já stál opodál,připoutaný silným řetězem k obrovské skále.Nemohl jsem hnout ani hlavou,natož přiblížit se k němu.Nevěděl jsem co se mu stalo a to mě rozčilovalo ještě víc.Chtěl jsem být v jeho blízkosti a postarat se,aby byl v pořádku.Tmavé vlasy mu překrývaly oči,přesto jsem skoro mohl vidět jeho výraz.Zoufalý a zlomený.
Náhle jsme se probudil.Seděl jsem na posteli a ze spánků mi stékaly tenučké pramínky studeného potu.Ne!Už bylo světlo,ale nevěděl jsem ani přibližně kolik je hodin.Půl deváté.Už půl hodiny jsem u něj mohl být.Už půl hodiny jsem mohl koukat do jeho nádherného obličeje.Už půl hodiny jsem se mohl pokoušet odčinit svoji chybu,i když vím,že to nejde.Ale myslím,že nejpravděpodobněji bych už půl hodiny brečel na nejbližší lavičce od nemocnice a všechno si zas a znovu vyčítal.Šel jsem si radši udělat kafe.Energie,to je přesně to co potřebuju.Nebo jeho úsměv?Donutil jsem svůj mozek vnímat radši hořkou vůni tmavé tekutiny.Její hladina se pohybovala v rytmu mých klepajících se prstů.Vytvářela hustou pěnu jako sníh všude za oknem.Hrnula se přes okraj jako obrovská nezadržitelná lavina.Nedbala ohledu na okraje hrníčku.Dělala si co chtěla.Rychle jsem ji slízl.Na jazyku jsem ucítil její hořkou ale přitom ne nepříjemnou chuť.A teplo.Rozpínavé teplo šířící se celým mým tělem s tím jediným dotykem.Možná jsem si malinko opařil jazyk,kapku to zaštípalo,ale dál už jsem necítil nic.Dál jsem usrkával teď už poslušnou pěnu a užíval si,jak je krásně jemná.Držel jsem hrnek v dlaních uchem od sebe.Pěna už byla dávno pryč stejně jako ostatní obsah.Zůstal jen vysušený lógr.Mohl bych si z něj zkusit vyvěštit budoucnost.Ne,radši ne.To bych dnes ani nevyšel z bytu.Už nikdy bych nevyšel z bytu.Možná ani z pokoje.
Vrazil jsem hrníček do dřezu a šel se oblíknout.Žádný extrémní vyfikundace.Triko,džíny,mikinu,v chodbičce boty a kabát.Šálu jsem si zase jako ten večer obmotal skoro přes půl obličeje.Zase hustě sněžilo.Jedna vločka po druhé se mi usazovaly do vlasů.Opatrně jsem je vytřásl a pokračoval dál.Čím jsem byl blíž té proklaté budově,tím pmaleji jsem šel.Táhla mě tam stále větší síla,ale ta opačná byla mnohem výraznější.Nevěděl jsem co vlastně chci.Sedl jsem si na lavičku a naposledy se jal všechno si rozmyslet.Zavřel jsem oči.Do zorného pole se mi neznámým způsobem dostal Frank.Měl na sobě takovou tu nemocniční noční košili a nad hlavou svatozář.Víčka měl sklopená.Zpod jednoho z nich se vyhrnula tmavá slza.Byla to...krev.Koulely se dolů jedna po druhé a zbarvovaly jeho tvář do ruda.Najednou prudce rozevřel oči."Gee..." slyšel jsem jakoby z velké daláky.Jsem sobec,ku*va,strašnej sobec.Zraním ho,ublížím mu,a pak se mu nemůžu ani omluvit.Jenom proto,že jsem sakra sobeckej.Bojím se,že mě vyhodí a já na tom budu ještě hůř než jsem.Jenomže ten šmejd jsem já!Ve zlomku sekundy jsem vstal a skoro se rozběhl.Musím,musím tam jít!
Zase jsem koukal na ty divně bíle polstrované dveře a čekal co se bude dít.Neklepal jsem,stejně mě nemohl slyšet.Jen jsem si dodával odvahy.Prudce jsem se nadechl a vešel.Frankova střapatá hlavinka byla otočená k oknu,takže mě nemohl ani vidět.Přišel jsem blíž.Opatrně jsem ho pohladil po rameni.Škubnul sebou.Strašně se lekl,poznal jsem to.Díval se na mě jako na zjevení.Chvíli jen bezcílně pohyboval rty.Nic jiného jsem nedokázal pozorovat.Pak ze sebe ale vypravil pouhé."Ty?" "Jo,jsem to já." "Neslyším tě,ale chtěl bych ti něco říct.Poožádal jsem Mikeyho ať mi tě sem pošle.Promiň,promiň promiň.Nevím čím jsem tě tenkrát naštval,ale je mi to strašně líto.Omlouvám se ti." Zíral jsem na něj jak největší pitomec pod onou žhavou koulí zvanou slunce.On se omluvá mě?Ne,to nejde. Chtěl jsem mu to říct,ale zas jsem si uvědomil,že mě neuslyší.Najednou jsem dostal nápad.Vyndal jsem z kapsy mobil a všechno mu to napsal do textovky. "Frankie,prosim te,dokazes mi odpustit?To ja jsem ten kreten,co vsechno zkazi.Nechtel jsem ti ublizit,byl jsem ozralej jak puma.Ty vubec za nic nemuzes.To vsechno ja.Vyhod me,klidne me zmlat,pochopim to.Pochopim ze uz me nikdy nebudes chtit videt.Ale nedokazal bych zit s tim ze jsem se ti ani neomluvil." podal jsem mu telefon a s klepajícím srdcem čekal na odpověď.Podíval se na mě a já se v tu chvíli cítil jako nahý.Průhledný.Jako bych mu dával číst všechny svoje pocity. "Tobě bych odpustil snad i kdybys mě zabil.Můj zku*venej život nestojí za to aby ses kvůli tomu trápil.Běž klidně domů a nemysli na mě.""Nerikej tohle.Urcite mas nekoho komu na tobe zalezi." Zakroutil hlavou. "V tom pripade mas ted me.Nechci aby to vyznelo jako prazdna fraze,ale nenecham te samotnyho dokud nebudes okay.Neni to jenom nejaka odplata nebo neco takovyho.Potrebuju citit ze jsi v poradku." Nevěřícně na mě koukal.Vypadal tak nádherně.Měl mírně pootevřené rty,plné překvapení.A já v tu chvíli věděl úplně přesně,co mám dělat.Chytil jsem svůj mobil a jeho dlaň do jedně ruky a pamaličku,opravdu pomalu se přitahoval.Moje rty přesně pasovaly do jeho,moje tváře byly přesně tvarované aby se dotkly těch jeho v tom jediném jedinečném momentu.Nevím jestli to bylo správné,ale bylo to to jediné co jsem chtěl udělat.Po maličké chviličce jsem se odtáhl.Šeptal jsem mu pořád dokola "Promiň." Věděl jsme že mě nemůže slyšet,ale mě v takovýchle situacích uklidňovala jenom a zoufalá blízkost mezi mými rty a jeho uchem. "Co se to stalo,Gee?" "To co se melo stat,Frankie.Potrebuju te,zoufale moc te potrebuju,mam takovej dojem ze...asi..." Nechal jsme nedokončeno.A on si místo odpovědi přitáhl sám blíž moji hlavu. "Tak dlouho jsem tě miloval.Tajně.Teď jenom přemýšlím,jestli tohle není vlivem prášků a já nemám halucinace.Něco takhle dokonalýho jsem si nikdy ani nedokázal představit."Chtěl jsem mu dokázat,že jsem opravdu tady a že všechno tohle myslím smrtelně vážně.Nechtěl jsme ho líbat,přišlo mi to ukvapené.Prostě jsem ho jenom pohladil po tváři.Drsná kůže na mých dlních se setkala s jizvami a maličko je poškodila.Z rány začal znovu téct pramínek krve.Co jsem to za debila?Znovu jsem ho zranil!Ne,to přece nejde!Vytáhl jsem z kapsy čistý kapesník,rychle ho namočil pod kohoutkem a začal mu to červené neštěstí smývat.

Snowboarding master 2

11. listopadu 2007 v 0:28 | Anique |  Snowboarding master
S hořkým pocitem zklamání jsem se rychle otočil.Zběsilým mrkáním jsem se snažil zahnat slzičky,které se vytvořily někde v koutcích mých očí neznámo z čeho.Začínal jsem se malinko třást,ale ze zimy to nebylo."Gerarde,no tak sakra,Gee!"Jak příjemný slyšet Mikeyho hlas!Podotýkám,tohle jsem si předtím myslel jenom jednou,když jsem zdrhal před vlastní babičkou na oslavě jejích narozenin.Vždycky se radši věnovala jemu,když byl v dohledu. "Tady jsem.Co se děje,bráško?" "Poď za náma,ne?" Jindy bych ho poslal přesně tam kam bych ještě před pár minutama nakopal tu holku a Franka s ní.Zkopat do kulata,roztrhat na cucky a ty cucky ještě utopit,to by byla krása.Jenže on za to nemůže,to já jsem divnej!Divnej úchylnej a věčně samotářskej Gerard Way,to jsem celej já.Zatřepal jsem hlavou,abych vyklepal nepříjemný myšlenky a protlačil se za bráchou.
Přitáhl mě k sobě. "Děcka,to je můj velkej bráška Gerard.Gee,tohle jsou Danny a Pete." Podali mi ruce.Ani jsem si je nijak zvlášť neprohlížel,nějak jsem nepochyboval,že je v průběhu tohohle týdne potkám víc než bude nezbytně nutné.Zvlášť když jsou to Mikeyho kámoši.Nechápal jsem,proč mi je vůbec ukazuje."Gee bude s náma na pokoji,viď?" Mrknul na mě.Cože?To jsem z toho los!On chce,abych s ním byl v jednom pokoji celý týden?Teď opravdu nevím jestli jsem cvoknul já nebo on.No očividně asi on,protože ti dva koukali jak největší retardi. "No klidně,bráško." přitakal jsem.Stejně jsem neměl kde jinde být.
Zase se odněkud z prázdna vynořil ten učitel. "Takže,máme pokoje akorát po pěti.Nějak se rozdělte a přijďte nahlásit kdo s kým bude spát." Pár pubertálních holek se rozřehtalo na celé kolo.Sjel je uraženým pohledem a dál už se nestaral.Nám ale vyvstal problém,kde sebrat pátého? Stáli jsme jak idioti před hotelem a čekali až se někdo domluví.Najednou se ze předu ozval rozčilený hlas.Ženský hlas. "Opravdu nemůžete být na pokoji se slečnou,pane Iero.Chlapci zvlášť,děvčata zvlášť.Říkám vám to pokaždé.Kdo chce spát tady s panem Ierem?" Poslední větu směřovala mezi lidi.Heh,kdyby myslela kdo s ním chce spát tak jak jsem to myslel já,byl bych první kdo by se hlásil.Ale proč ne?Budu první,kdo ho ráno uvidí,až se bude probouzet.Budu poslední,kdo mu dá dobrou noc,až půjde večer do hajan.Rychle jsem zdvihl ruku."My ho vezmem." kluci na mě nechápavě zírali.Jenom jsem pokrčil rameny. "Stejně bychom si museli někoho shánět."Tenhle byl aspoň milý.Přišunul si to k nám se svým obřím batohem.Mikeyho,Dannyho a Petea očividně znal už z dřívějška a mě si snad ještě pamatoval.
Pokoj byl docela prostorný.Dvě palandy a jedna samostatná postel.Tu si okamžitě rezervoval můj drahý mladší sourozenec.Protože ti jeho kámoši si vzali palandu.Mám takovej dojem,že on je tak trošku pátý kolo uvozu.Zalezl jsem si na zbývající palandu,na její spodní postel.Nahoru se vyškrábal Frank.Strašně se tam vrtěl.Co když se propadne?Napadlo mě.Ale naštětsí hned slezl.Měli jsme málo času.Hned po obědě se začínalo jezdit.
Měl jsem dostat nejhorší skupinu,úplný začátečníky.Už jenom proto,že do ní patřil Mikey.Oni si snad neumí ani stoupnout jak jim řeknu.Padaj jak zralý hrušky ze stromu.Co mě překvapilo,že nejvíc padal Frank.Ono mě vůbec překvapilo že je zrovna v mojí skupině.Vypadal docela zkušeně.Musel jsem ho přidržet za boky a nastavit mu správně těžiště.To by už vychytalo líp snad i dubový poleno.Co mi to sakra děláš,Franku?Nevrť se kurnik tak rajcovně,nebo se neudržím a tady tě přede všema přefiknu!Radši jsem ho nechal svýmu osudu a věnoval se ostatním.Hlavně bráchovi a jeho kámošům.Celkem nás bylo asi deset a po jednom odpoledni už skoro všichni zvkádali aspoň ten nejzákladnější základ.Skoro.Až na Franka.Ale jakmile si všiml,že se mu nechci věnovat,jako zázrakem se proměnil skoro v mistra.Simulant.Já jsem to věděl,chtěl mě provokovat.Nakonec stáli všichni přede mnou v řadě a já jim jako nějaký pako říkal. "Byly ste dobrý,děcka.Zítra budem pokračovat." Oni utíkali na večeři,ale já si šel ještě zajezdit.Pořeboval jsem to.Pročistit si hlavu...

Son of Egypt 1

10. listopadu 2007 v 23:37 | Anique |  Son of Egypt
Trochu jiná story.Odehrává se ve starém Egyptě(takže dávám na vědomí že při hodině dějepisu opravdu jde i přemýšlet).Jména jsem nechala,znělo by to strašně divně je poegyptšťovat.

Rozlepil jsem oči.Sluneční kočár boha Ré už se vynořil zpoza obzoru a zaléval krajinu odlesky nákolníků.Světlo bylo sice ještě slabé,ale rozhánělo noc jako sluha odhání dotěrné mouchy.Pomalu jsem vstal a zůstal jsem koukat na nádhernou scenérii.Egypt se probouzel do dalšího dne a jedině bohové mohli určit,jaký bude.Ó,božský Ré,dej mému Egyptu nikdy nezaniknout!Mému?Předbíhám čas.Zatím vládne otec,ale já jsem první v nástupnické linii.Až zemře faraon,jeho božství se přesune na mě a já povedu lid Dvojí země.Převezmu korunu symbolizující Horní i Dolní Egypt,které vévodí majestátní kobra.Nebezpečná,ale mocná.Takový musí být správný vládce.I já takový budu.Jednou...Usmál jsem se pro sebe.Má země je nádherná a já udělám cokoliv pro její slávu.
Hlasitě jsem tlesknul.Ve vedlejší místnosti bylo již jistě připraveno několik poskoků,kteří čekali jenom na to,až se vzbudím.A taky že ano.Rozrazily se dveře a v nich se objevil nejřív tlustý muž s lavorkem s vodou na omytí,následován docela pěknou dívkou nesoucí mé roucho.Usmál jsem se na ni,ona jen bázlivě sklopila oči a natáhla ke mně ruce."Zde je tvůj šat,božský." Uklonila se a vyšla zpět,abych se mohl upravit v soukromí.Když jsem si oplachoval obličej,když jsem se oblékal,když jsem si tmavým barvivem obtahoval oči,myslel jsem na ni.Myslel jsem na ty oči.Možná se mi to zdálo,ale zahlédl jsem v nich strach.Ona se mě bála?Je správné zachovávat faraonovu synovi respekt,ale bát se?Možná ano.Mám v sobě část boha.Toho se bojí každý,dokonce i já.Věřím,že je dobrý,ale mám z něj strach.
Sešel jsem po schodech do místnosti,kde otec vykonával své "povolání".Trůní sál.Byl jsem poslední,kdo ještě chyběl.Přidal jsem do kroku a za pár vteřin už usedal a menší sedátko po vládcově pravici.Nalevo od něj seděla jeho hlavní manželka.Nebyla to moje matka,tu si již dávno povolal Anup na svoji nekonečnou plavbu.Tahle žena byla podstatně mladší a ani si nepamatuji její jméno.Na klíně jí seděla její malá dceruška,vlastně moje sestra.Mohly jí být tak tři roky.Byla moc krásná a já ji měl opravdu rád.Otec měl velký harém a spoustu dětí,ale skutečně jsem si oblíbil kromě svého jediného vlastního bratra jenom ji.Malá Aisha.S tím jménem se úplně ztotožňovala.Mír.Byla mírná,hodná,nezlobila tolik jako ostatní děti.Snad proto jsem ji tolik miloval.A ona mě taky.Jakmile viděla,že jsem přišel,opustila bezpečí klínu své matky a běžela za mnou."Ahoj princezno!"Popadl jsem ji do náručí a posadil si na kolena.Rozesmála se tak krásně,zvonivě a dala mi pusu na tvář.Její matka se na nás dívala.Měla radost,že jsem si ji tak oblíbil,doufala,že jednou by mohla snad dostat nějakou funkci,až se stanu faraonem.Určitě.Aisha je moje sluníčko.
Vtom se rozrazila vstupní brána.Dovnitř vzpochodoval velitel otcových armád.Padl před ním na kolenaa sklonil hlavu. "Zdravím tě,ó božský." "Výborně.Čekal jsem vás již.Jak dopadla moje výprava?" "Proto jsem tu,farao.Dopadla lépe,než jsme očekávali.Získali jsme velké území,spoustu majetku i velké množství otroků.Velký vládce,byl bys tak laskav a sám určil,kteří budou vyvoleni?" Otec potěšeně vstal.Ale pak jeho pohled sklouzl ke mně.Zdálo se mi,že chvíli přemýšlel,ale pak kývl hlavou,na znamení,že se přesvědčil.Přišel blíž. "Synu,zdá se mi,žes dost starý již,aby sis mezi otroky vybral první do harému.Dlouho jsem nad tím dumal a zdá se mi že jsi již připraven.Pojď tedy se mnou." Připraven?Necítil jsem se ani za mák připraven.Připadal jsem si teď mnohem víc dítě než kdy jindy.Ale nemohl jsem svému božskému rodiči odporovat.Pohladil jsem sestřičku po vláskách a ona poslušně odcupitala zpět za matkou.Zhluboka jsem se nadechl a čekal co se bude dít.
Vyšli jsme do rozlehlé vstupní síně.Stálo tam nepřeberné množství lidu.Strach mnou třásl až do konečků prstů.Mám si někoho vybrat.Ale koho?Prohlížel jsem si jejich obličeje,Vypadali všichni stejně,ztrápeně,zmučeně,jakoby je bolel každičká milimetr těla i duše.Sjížděl jsem z jedné osoby k druhé.Byla tu spousta žen,ale i několik mužů.Nebral jsem to jako něco zvláštního.Faraon si může vybírat.A koho si vybere,musí být poctěn.Že bych si taky zkusil napoprvé vybrat muže?Znám své tělo,nebudu se tolik stydět,jako kdybych viděl svlečenou ženu.Ale nebudu v jejich očích odpad?Jsem syn faraona!Božský Ré,pomoz mi! Nevím,zda se mi to nezdálo.Jakoby seslal svůj paprsek skrz zdobené okno,ale nikdo jiný jej neviděl kromě mě.Toulal se po hlavách žen i mužů,a já čekal,koho mi přisoudí.Se zatajeným dechem.Zpomaloval a já se k němu přibližoval.Zastavil se a já s ním.Naposledy slabě blikl a byl pryč.Pamatoval jsem si zcela přesně,kde skončil.Potvrdilo to mé myšlenky.Byl to muž!Spíš ještě dítě.Mladší než já.Stál ke mě zády,ale tohle jsem poznal.Pevně jsem ho chytil za paži a opatrně otočil.Když jsem se mu podíval do obličeje,jakoby na mě shlížela Eset,bohyně krásy,v mužském těle.Dokonale rovný nos,oči nemohly být počaté z ničeho pozemského,ústa...rty měl na první pohled jemné,plné.Poprvé v životě mě napadlo,jaké by bylo je líbat.Koukal se na mě vyděšeně.Sklonil jsem se k němu.Nemusel jsem šeptat,ale přitahoval mě jako kousky magnetické hory železo.¨"Neboj se." Přestože já sám jsem byl zmatený a moje srce bilo jako splašené.Moje ruka sjela níž,k jeho dlani,a pevně ji stiskla.Ré,dej mi znamení,že je to tak správně!Jeho bezchybné rty se usmály."Jak se jmenuješ?"zeptal jsem se. "Frank..."

Sun sometimes wakes up bloody 5

7. listopadu 2007 v 20:50 | Anique |  Sun sometimes wakes up bloody
Radši jsem šel domů.Nesnesl bych další nadávky ani ten zoufalý pohled.Zastavil jsem se v parku.Sedl jsem si na opěradlo lavičky a pozoroval ptáčka sedícího na větvi.Zpíval krásně ale strašně smutně.Jakoby do mě viděl.Jakoby vyjadřoval moje pocity.Dívá se na mě,nebo si to jenom namlouvám?Ptáčku?Zeptal jsem se ho v duchu.Zdálo se mi to,nebo pohnul hlavičkou jakoby kýval?Jsem vážně blázen,povídat si s v parku s kdejakým opeřencem.Ale třeba je toto jediné k čemu se zmůžu.Nikdo jiný si se mnou povídat nechce.Taky jsi tak sám,ptáčku?Opět kývnul.Tak budeme sami spolu,souhlasíš?Kývnu do třetice a slétl blíž.Na kousíček ode mě.Chtěl jsem ho pohladit,ale on se lekl a uletěl.Co jsem to za zrůdu?Nechtěl jsem mu ublížit,ale on se přesto bál.Jsem opravdu tak zlý?
Odhrnul jsem si z čela pramínek vlasů a pomalu šel dál.Ani nevím jak jsem odemknul dveře,nevím jak jsem si sundal boty a bundu,ani jakjsem zalehl do postele.Vnímal jsem jenom to teplo okolo a chlad uvnitř.Pořád mě bolela hlava.Křečovitě jsem sevřel polštář a objímal ho.Vsedě jsem se opřel o zeď a přisunul si kolena k bradě.Chtělo se mi brečet,tak strašně brečet,sám nad sebou,nad tím,jaký jsem.První slzičky začaly zkrápět moji jedinou útěchu.A pak další a další,až to byla skoro řeka,Niagarské vodopády.Jen se špetkou soli a hromadou smutku.Tvář zabořenou v polštářku jsem nechtěl ukazovat světu.Jsem zlý!Pomalinku jsem sjížděl do polohy vleže.Vzpoměl jsem si,jak mi kdysi máma ukazovala fotky z ultrazvuku.Přesně takhle zamotaný v klubíčku jsem býval než jsem se narodil.To ještě nikdo nevěděl,co z toho krásného dítka vyroste...Hořce jsem se usmál a pak už jsem o sobě vůbec nevěděl.
Vzbudila mě hrozná rána.Lekl jsem se.Vyděšeně jsem rozlepil oči.To je jenom bouřka ty troubo!Křikl jsem sám na sebe.Za oknem se míhaly blesky jeden za druhým a svítily přímo na moji postel.Hřmění by snad vzbudilo i hluchého.Hluchého...Připomíná mi ho každé slovo.Nejhorší je,že tohle všechno jsem mu způsobil já.Já zapříčinil,že už nikdy neuslyší moji omluvu.Že jsem mohl mít tolik šancí vidět jeho dokonalou tvář a zahodil jsem je jako sombréro v dál.Jsem blbec,strašněj blbec!Další rána.Moment,tohle nebyl hrom!Někdo se ke mě mermomocí snaží dostat.Kolik je vůbec hodin?Venku je docela tma,ale nemůže být zas až tak pozdě.Kouknu na mobil.Rovných pět.Vyštrachal jsem se z tepla a bezpečí postele.Kdo mě to sakra ruší?"Brácha,seš to ty?" málem jsem vyletěl tři metry vysoko.Čekal bych v podstatě kohokoliv kromě něj. "No jak se zdá tak mořská sépie tě opravdu navštívit nepřišla."ucedil kysele. "Chci s tebou mluvit." "A o čem?" "O Frakovi.Pustíš mě aspoň do chodbičky ať nemaj sousedi postaráno o večerní program?" "Jo jasně,poď dál.A můžeš dokonce do obýváku,aby sis nestěžoval." Nakýbloval se rovnou na gauč a sedl si do tureckého sedu. "Dáš si čaj?Moment,ten nějak nemám.Tak kafe?Ne sorry,to došlo taky.Asi bude muset stačit voda z kohoutku." "Tak tu si vetkni za pokrývku hlavy,můj drahý sourozenče." Vyplázl jsem na něj jazyk. "Jsem tu kvůli něčemu jinýmu než abych se pokoušel převtělit na žábu." "Tak spusť,ty vodomile." "Mluvil jsem s Frankiem.Je ochotný tvoji omluvu přijmout.Tak za ním zajdi a vyřiď si to.Žádám tě jenom o jedno: Frankie je hrozně citlivej kluk,neubliž mu znovu,prosím tě.Vím jak to mezi váma vypadá,ale...bojím se,rozumíš mi?" Zízal jsem na něj s otevřenou pusou.Takhle přímý nikdy nebyl!A jak to myslel?Že by snad...?Ne,zbytečný naděje.Ale aspoň ho ještě jednou uvidím.Jedinkrát,naposledy...Než navždy zmizím z jeho života a vezmu s sebou všechno čím jsem mu ublížil.

Snowboarding master 1

7. listopadu 2007 v 7:09 | Anique |  Snowboarding master
Proč jsem se nechal překecat k takové blbině?Ale znáte to,když se šprajcne mladší bráška,většinou neodoláte.O to víc já.Moje jediná blízká osoba byla totiž schopná použít i ty nejnekalejší prostředky aby mě dostala tam kam chce.Bráška začne maličko natahovat a já abych se rozkrájel.I když už je mu 16.Jsem normální?No nejsem,vím to.
Stál jsem jak PAKObylka před školou.S obrovskou krosnou plnou všemožných pitomostí a hlavně příšernou náladou.Mikey,to on mě k tomuhle překecal.Asi ho zastřelím.Nomálně tady,na místě,i kdybych siměl prak vyrobit z nejbližší zasněžené větvičky.Skoro mě donutí jet a pak se ztratí za nějakýma kámošema.Skvělý,takže budu týden zase úplně sám.Ne že by to byla nějaká novinka,ale myslel jsem,že třeba...Zmizel mezi spoustou lidí a na mě si očividně ani nevzpomněl.Příště se mu můžu akorát tak vybodnout.Nasraně jsem si sedl na svoji krosnu a botkou rozhrnoval kroužky ve sněhu.Kde je sakra ten zas*anej autobus?Začínaj mě bolet záda.A to jsme ještě ani nevyjeli.Prkno co jsem měl opřený za sebou se svezlo někam mezi nohy Mikeyho spolužáků.Rychle jsem se ho jal zachraňovat.Ale sakra proč?Nebýt něj tak tu nejsem.Kdybych si sakra neudělal papíry na lektorství snowboardingu nebo kdyby aspoň bylo dost jiných,nemusel bych tu teďka takhle trapčit.Jenže brácha se rozhodl machřit a dohodil mě škole.Jak už jsem říkal,ten jeho kukuč zvládne všechno.Možná to bude i tím,že jsem si myslel,že něco zažiju.A teď mě čeká lyžák s bandou ujetejch prváků.Hezký vyhlídky.Bože,za co mě tak trestáš?Stejně jsem to udělal jenom kvůli Mikeymu.
Konečně!Nalezl jsem do busu a zapadl k dozadu k nejvzdálenějšímu volnýmu okýnku.Proč musí sakra jet lektoři se studentstvem?Kvůli přátelské atmosféře?Pche!Nacpal jsem do uší slechy a pustil si cosi na plný pecky.Už ani nevím co,jenom že se mi z toho chtělo děsně spát.Pomalinku mi padala hlava.Jeden tón za druhým a centimetr po centimetru. "No tak ku*va chlape,máš tu volno?" probralo mě drsné zacloumání.Ospale jsem si protřel oči a ještě přitom zamumlal "Jasně.Trochu jsem zabral,sorry." "Všiml jsem si.Nechal bych tě spát,ale všude už je plno.Jako vždy na poslední chvíli,to jsem celej já." "To mi povídej,já vyhlásil času vojnu na život a na smrt snad už když jsem se naučil chodit.Můj nejhlavnější nepřítel.Já jsem Gerard Way." Podal jsem mu ruku. "Frank Iero." usmál se.Páni!Měl jsem sice ještě maličko zamlžené oči,ale tohle mě dostalo do kolen.Můj srdeční sval začal mlátit SOS.Pomozte mi někdo nebo se z něj sesypu!Hluboký zelinkavý oči,dokonale rovný nosánek,úžasně plný rtíky...Jak to mám vydržet celej týden abych se na něj nevrhnul?Jenže takovejhlenádhernej klučina má určitě na každým prstě deset holek.Takže já nemám šanci.Nevadí.Co kecám,vadí,ale nic s tím nenadělám.Jsem holt na kluky a on je přesně můj typ. "Ty jsi Mikeyho brácha?" zeptal se najednou."Jo,jsem,proč?" "Jenom že si nejste ani trochu podobní." zachichotal se.Bože,on se tak nádherně směje!Nechtěl jsem aby přestal,tak jsem ho celou cestu bavil přiblblými vtípky.Cesta která měla trvat asi pět hodin se scvrkla na nějaké ubohé nic.On je úplně báječnej!Slovo fascinovaný bylo proti mému stavu slabý jako čajíček.Proto mě docela naštvalo,že už jsme na místě."No tak děcka,vystupujem!"Zařval zepředu jakýsi postarší a ne zrovna tenký učitel.Všichni se vyhrnuli ven,já jako vždycky úplně nakonec.Hledal jsem očima Frankieho,který se mi ztratil v té valné hromadě.Znám ho tak krátce a jsem jím úplně unešený.Co se to se mnou děje?Jenže...našel jsem ho.Teda spíš si ho našla nějaká holka."Kde jsi byl,myšáčku?Hledala jsem tě!""Přišel jsem poslední a už jsem tě nenašel." A ona ho začala líbat!Ku*va,říkal jsem že bude mít holku,a to jednu při hodně dobré vůli...Všechno okolo měj ako by se najednou propadloa zůstal jsem jen já a bolestné prázdno ve mě.

Sun sometimes wakes up bloody 4

6. listopadu 2007 v 20:21 | Anique |  Sun sometimes wakes up bloody
Opatrně jsem otevřel dveře a jednou nohou našlápl dovnitř.Otočil jsem se zpět a tiše za sebou zavřel.Bylo tu hodně teplo.Posunul jsem šálu abych mohl dýchat volněji."Co tu děláš?"uslyšel jsem za sebou známý hlas.Až moc známý.Teprve teď jsem si uvědomil kdo že mě to pozval dál.Mikey.Kolem postele seděli kromě něj ještě dva kluci.Nenechali mě ani podívat.Viděl jsem jen čistě bílé povlečení.Sněhobílé.Znovu se mi hlavou mihnul obrázek krví poznamenaného sněhu.Jeho krve.Neodpověděl jsem a přistoupil kousek blíž.Civěl jsem na jeho ruce.Strašně jsem se styděl podívat výš.Ono mi tohle skoro stačilo.Dlouhé štíhlé skoro aristokratické prsty měl položené na dece.Maličko se klepaly.Nemohl jsem si nevšimnout,jak má čisté nehty a jemné dlaně.Výš už ale vůbec nebylo tak slavné.Přes obvazy nebyl vidět ani kousek kůže a krev už se pomalinku začala prodírat i přes ně.Ku*va,to já jsem mu tohle způsobil!Bez jediného slova,zato s otevřenou pusou jsem putoval očima dál.Drobná brada mě neochotně pouštěla k obličejíku.Na tvářích měl dlouhé jizvy potřené nějakým hnusným žlutým svinstvem.Dezinfekce.Začínalo mi být blbě.Nejenom z toho pohledu.Ze mě.Žlutá nenápadně přecházela v různé odstíny fialové.Skoro jsem poznával otisk své ruky.Modřina se rozprostírala přes líčko a cípem se dotýkala oka.Podíval jsem se do něj.Čekal jsem náznak čehokoliv.Ale nedokázal jsem jej vnímat.Zapil jsem se do něj a připadal jsem si jako bych se topil v lesním jezírku stejné barvy.Jeho řasy byly víry které mě vtahovaly hloubš a hloubš.Připadal jsem si hůř než kdy jindy.Dokázal jsem ublížit něčemu tak krásnému...Krásnému?Řekl jsem ku*va krásnému?Už mi šibě,jinak to není možný.Dívám se na kluka a jsem schopný použít slovo krásný?Dívám se a divím jak je možné stvořit něco tak dokonalého.Nebo tak dokonale zkaženého jako já.Ne,Gerard Way přece nemůže být nějaká buzna,to ne!To ne to ne to ne!Ale přiznej si to,nelži sám sobě.On...líbí se ti,viď?Ne,nelíbí,nesmí!Ale líbí!Ne!Jo! Dobře,líbí,ale co je mi to platné?I kdybych snad někdy chtěl,on už mě nebude chtít nikdy vidět.Tohle setkání bude poslední...
"Tak co chceš?"vyrušil mě z přemýšlení Mikey.Nedokázal jsem pohnout rty.Nedokázal jsem totiž vůbec nic.Přesto po chvíli moje tělo povolilo a já ze sebe dostal pouhé "Omluvit se."Pozdvihl jsem sklopená víčka.Zdá se mi to,nebo jsem na té zjizvené ale tolik krásné tváři zahlédl maličký náznak úsměvu?Ale hned se zase zkřivil v bolestnou grimasu.Muselo ho to bolet.někde v hloubi duše mě to strašně bodlo.Zase a znovu jsem si opakoval že za tohle všechno můžu já.Brácha něco pošeptal kámošům,pohladil pacienta po rameni a vyvedl mě z místnosti. "Nech mě,musím mu to vysvětlit!" "Ty debile,buď rád že tě vyvedu ven hezky v klídku,i když bych ti mohl rozbít hubu.Málem si Franka zabil!" Hmmm,tak Frank.Jo,něco mi to říkalo.Frank,Frank,Frankie...Krásný jméno.Zatřepal jsem hlavou abych vypudil myšlenky,které tam neměly co dělat.Třeba na to jak tam ležel a byl tak nevinný,tak zranitelný,tak nádherný.Jsem v loji,a to pořádným.Chci,ne,já ho potřebuju vidět znovu. "Můžeš mi sakra vysvětlit proč se tu jenom tak zjevíš a mermomocí se chceš omlouvat?V tu chvíli jsi nevypadal že by ti to bylo nějak zvlášť nepříjemný." "Byl sem ožralej jak puma!Normálně bych to neudělal." "Co já vím co bys udělal a co ne.Jenom vím že už ti nedovolím se k němu přiblížit.Nemůžeš mu ublížit,je to můj nejlepší kámoš,ale ty asi nevíš co to je,že?"poznamenal hořce.Uhodil do citlivýho místečka.V takových chvílích se neznám,začínám nadávat a hlavně mluvit pravdu. "Ku*va Mikey,myslíš že zrovna já bych ublížil něčemu tak krásnýmu,čistýmu...Myslel jsem že si můj brácha." Zízal jak puk a já s emu nedivil.Jsem kretén a ještě k tomu ukecanej kretén.Měl jsem držet pusu.Jenže on...usmál se?CO to má znamenat? "Gerarde?Jak tomu mám rozumět?" "Ále,nijak brácha.Zapomeň na to.Ser na mě jako vždycky a budeme oba spokojení,okay?" "Tak na to zapomeň.Nejlepší kámoš se mi svě%