Who are you?

24. října 2007 v 22:24 | Anique+Syrdarya |  Who are you?
Je zajímavé ,jak hluboko může člověk klesnout.Ještě před pár lety, na škole, jsem měl spoustu kámošů.Byli jsme dobrá parta, samý srandičky,vtípky,zkrátka - uměli jsme si užívat života.
Jen co jsem vyšel,dolehla na mě krutá realita.Připadal jsem si jak v nekonečném oceánu,kde musíte plavat i když vás vlny smetávají.Nic!Mácháte kolem sebe rukama,bojujete o každou vteřinu nad hladinou.Pak vám dojdou síly a začnete se topit……
Ano,tak jsem si poslední dobou připadal.Svět kolem mě jen plynul a já se jen bezmocně plácal v tom chaosu.Bez žádného záchranného kruhu,žádné pomoci.Bez nikoho.
Toulal jsem se po chladných,osamocených nocích, kdy jsem chtěl zapomenout na všechno.Proto jsem vždy zapadl do nejbližší putiky a domů se vracel až nad ránem.
Jednou takhle jsem přebral - zase na mě totiž dolehla ta tíha samoty. Bylo mi špatně,moc špatně.Vrávoral jsem od okraje chodníku k druhému,když v tom se spustil liják - a pořádný.
A ku*va,pomyslel jsem si,to mi ještě scházelo.
Částečně jsem vystřízlivěl,nicméně mozek byl stejně otupený.Schoval jsem se pod podloubí jednoho domu.Moc jsem si tím nepomohl,kapky dopadaly i sem.Začínal jsem panikařit,pršet nepřestávalo a mě byla zima.Najednou za mnou vrzly dveře.Vylekal jsem se.Pomalu se otevíraly,ale nikdo nevcházel ani nevycházel.Jakoby čekaly na mě.Možná to bylo způsobeno alkoholem,možná zvědavostí - prostě jsem vstoupil.Rozhlédl jsem se.Uvnitř byla tma,jen asi po každém metru visela na zdi rudá svíčka.Nešlo to jinak,musel jsem je následovat.I když se všude zdálo prázdno a pusto,zámek ve vchodových dveřích najednou cvaknul. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Osvětlená cestička mě vedla stále stejnou chodbou až ke schodům.S těmi jsem měl díky své náladičce problémy,ale nakonec se mi je podařilo zdolat.Nahoře to vypadalo úplně stejně jako dole.Svíčky mě vedly za roh,poslušně jsem je následoval.Věděl jsem,že jednou musí přijít konec.Poslední byla položená ve výklenku jedněch dveří.Skoro jakoby vyzývala - otevři je!Udělal jsem.Jediné,co bylo vidět,bylo absolutní černo.Dveře za mnou zapadly a nešly otevřít.Nadával jsem sám sobě,že jsem tak hloupě naletěl a teď jsem tu uvězněný.Zkoušel jsem přivyknout očima,ale nešlo to.Tma byla příliš velká a moje oči příliš ovlivněny alkoholem.Najednou další úlek!Někdo mě chytil za ruku.Myslel jsem,že tu jsem sám!Nikoho jsem neslyšel přicházet.Co když je to duch?Ale blbost,duch by mě nemohl držet za ruku.Ten někdo měl studené prsty a jemnou dlaň.Pevný stisk - byl to muž.
Pořád mi jaksi nedocházelo,co tu vlastně dělám.Ten chlap mě malinko pobídl,abych ho následoval.Nedovolil mi dotknout se ho jinak než jeho ruky i když mi chůze dělal menší problémy.Došli jsme j nějakému nábytku,nejspíš posteli.Pohladil mě po tváři a položil.Opravdu,byla to postel.Široká a pohodlná.Vzal deku a opatrně mě přikryl.Pak se naklonil nad můj obličej,cítil jsem jeho dech,byl horký a voněl kávou.Snažil jsem se na něj dívat,ale to temno bylo neúprosné.Už mě z toho bolely oči,musel jsem je zavřít.Dal mi pusu na čelo a odešel.Prostě zmizel! Záhadou mi zůstalo,jak prošel těma dveřma.V místě,kde se mě dotkl rty,jakoby najednou vypukly tisíce požárů.Hořely,spalovaly,ale nebolelo to.Tupě jsem se usmál a usnul.
Ráno mě probudilo slunce.Závěsy byly roztažené a světlo naplňovalo pokoj,kde jsem spal.Vypadal opravdu úžasně.Povlečení bylo bílé se zlatými výšivkami.Jako v pohádce.
Přestal jsem se rozplývat nad tou nádherou. Hlava mi připomínala včerejší pitku,tak jsem šel najít koupelnu.Byla hned vedle. Bouchly dveře - jistě signál,že neznámý vejde.Ale ono nic.Umyl jsem se a šel prozkoumat zbytek.Dráždilo mě to.Věděl jsem,že tady někde je,ale nechtěl se mi ukázat.Přestávalo mě to bavit.Sedl jsem si do křesla v jakémsi obýváku.Už jsem se vzdal.Chtěl jsem odejít,ale vchodové dveře byly pořád zamčené. Kopl jsem do nich. Sakra,to jsem neměl.Bolelo to jako čert.Nějak jsem vyhopkal do ložnice a plácnul sebou do postele.Na nočním stolku ležel rohlík a hrnek kávy.Přesně té,jakou voněly rty toho neznámého.Nemysli na něj,kdyby tu chtěl být,byl by.! okřikl jsem sám sebe.Napil jsem se.Všechno to mnou znova projelo.A znovu se dostavila včerejší deprese.Přemítal jsem,proč mě musí všichni tak nenávidět.Těžká vůně linoucí se kolem mojí hlavy jakoby mě mlátila palicí.Jak jsem mohl věřit, že by mě snad mohl mít někdo rád? I když byl neznámý,byl ke mně milý….Kruci,nevěděl jsem,že ještě dokážu brečet.Teď mi to pomáhalo,tolik mi to pomáhalo.Sice bylo ještě ráno,ale já přesto usnul.Zdálo se mi o něm.Tisíce podob,ale jeden jediný nezaměnitelný dotyk rtů.
Nemohl jsem spát déle než hodinu.Když jsem se konečně probral,měl jsem zavázané oči.Bože,co se bude dít? chtěl jsem si šátek sundat,ale zachytila mě cizí ruka.Jeho ruka.
"Nedělej to prosím…" zarazilo mě.Ten hlas - mluvil tiše,ale naléhavě.Tón mě hladil a zároveň srážel na kolena.Byl možná zoufalejší než já.Ale tolik milý! Poslechl jsem. Ruku jsem teda spustil zpátky.
"Kde…kde to jsem? U tebe doma?"
"Ano. Nemohl jsem tě tam nechat, venku,v dešti…" Krátce lapl po dechu,jako kdyby si až teď uvědomil,co řekl.
"Ale proč? Nikomu na mě přece nezáleží.."
"Pšššš,neříkej tyhle hlouposti. Někdo se přece jen najde." letmý polibek do vlasů.Zatetelil jsem se blahem.
"Vážně?" odvětil jsem nejistě a on si mě schoval do náručí.Vznášel jsem se v obláčcích.
"Jak se vůbec jmenuješ?" vypadlo ze mě naráz.
"Gerard" špitl.
To jméno!Já ho znal.Před pár lety byl na škole kluk jménem Gerard.Už tehdy byl podivín,samotář. Nicméně já s ním párkrát mluvil a zdál se mi hrozně fajn, i když ho ostatní nesnášeli.Potom se prý dostal do nějaké sekty a…od té doby žádné zprávy.
"Znám tě,přeci. Tak proč ty tajnosti?"
"Kdybys mě viděl……..radši ani nepokračuju.. Utekl bys pryč a proklínal mě." smutně odvětil.
"Co to plácáš,Gee,tohle bych nikdy neudělal.Spíš naopak.Nech …."
Odtáhl se.Cítil jsem se bolestně prázdný,chtěl jsem zpátky do jeho bezpečí.
"Ne Frankie, tohle jediné po mě nechtěj.Nechci abys mě nenáviděl,díval se na mě opovrživě jako ostatní." téměř zavzlykal.Bolest,veliká bolest byla cítit z jeho hlasu. Strach a panika.
"Ale no tak, nikdy bych tě nemohl nenávidět…"
"Ne!Prosím! ……………víš co bude nejlepší? Když půjdeš.Nikdy se nic nestalo, zapomeň na mě…." No to snad ne!Slyšel jsem,že pláče. I mě už stékaly slzy po tvářích.
"Jak tohle můžeš říct? Vždyť já tě miluju!" zaskočen vlastními slovy jsem si strhl prokletý šátek.
Seděl tam,rukama si zakrýval obličej.Prsty si obtáčel pramínky černých vlasů a tahal za ně. Tělo se celé chvělo. Vypadal v pořádném šoku.
Vstal jsem, došel k němu a chytnul ho za ruce.
"Franku…" zmučeně zakňučel,zatímco já si odkryl výhled.
Na každé tváři měl dvě obrovské jizvy.Oh můj bože.Tohle……….na místě bych je postřílel.Proč proboha? Co hrozného udělal, že ho tak ztrestali?
Oči krásné,zelené.Ovšem teď se v nich zračilo jen utrpení a smutek.
"Miláčku..." vzdychl jsem a přivinul si ho k sobě.Pomalu se začal uklidňovat.
"Říkal jsem ti, abys mě radši nezkoumal." pravil hořce.
"Líbíš se mi takový,jaký jsi. Gee, já tě miluju, chápeš to? Chci být s tebou."
"Ale …"
"Tiško…"
Přesunuli jsme se na postel a schoulili se do klubíčka.Pevně jsem ho objal.
"Taky tě miluju , andílku" špitl měkce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | 25. října 2007 v 14:38 | Reagovat

no toto..

pojdem odfiknuť čuráka tomu kto mu to urobil...XD

2 Syrdarya Syrdarya | 25. října 2007 v 20:07 | Reagovat

radikální řešeníxDxDxD

3 Anaj Anaj | Web | 12. listopadu 2007 v 18:37 | Reagovat

ja by som bola v trestani krutejsia.. :D strcila by som tomu clovceku do zadku dynamit :D

4 danka danka | Web | 19. března 2008 v 20:20 | Reagovat

to je krásne...vážne ...úžasne krásne...nikdy by sme nemali byť sami...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama