Sun sometimes wakes up bloody 2

29. října 2007 v 21:08 | Anique |  Sun sometimes wakes up bloody
Pod tichými víčky se mi objevovaly zářivé barvy duhy.Žlutá,červená,oranžová,zelená,fialová...Jasné,světlé,krásné,ale vpíjely se do sebe a za chvíli už tvořily ošklivou olejovou skvrnu.Chtěl jsem ji dostat dolů,ale jakoby se mi přilepila na bělmo.Při každém snad jen nanometrovém pohybu zabolelo jako by mi do něj tisíce indických fakírů bodaly všechny svoje jehly.Chtěl jsem vykřiknout,ale měl jsem slepené rty.I vteřinové lepidlo drží míň,nedokázal jsem je od sebe oddělit ani na zlomek milimetru.V rámci možností jsem přemýšlel co mám za vyhlídky.Nemůžu otevřít oči ani pusu.Zkusil jsem čich.Okolo mě se vznášel odporný zápach alkoholu a možná něčích ponožek.Chtělo se mi z toho zvracet,ale nemohl jsem,ústa mi pořád držela ta neviditelná přepážka.Testovat jestli mi slouží hmat už jsem neměl sílu.Cítil jsem jak se mi klepou prsty,takže snad ano.Soustředil jsem všechnu dostupnou enrgii do mozku.Hlavu jsem měl jako atom těsně před rozštěpem.Slyšel jsem zvuky které vůbec neexistovaly,přesto mě vedly cestou bolesti někam kde mě čekalo jenom utrpení.Strašně moc roztomilých koťátek se mi pokoušelo vyškrábat do spojů mezi jednotlivými myšlenkami co nejhlubší rýhy,snad abych nemohl přemýšlet.Abych nemusel přemýšlet.Proč se to ku*va nepovedlo?Proč tu ještě jsem?Neměl tu být dávno někdo průhledný,nebo bílý kdo by mě odvedl do bezpečí?Mile by se usmál a řekl mi "Gerarde,všechno bude okay.Jsem tvůj anděl,vezmu tě tam kde tě budou mít všichni rádi.".Vím že je to příliš naivní,za prvé se nikdy nedostanu do nebe a za druhé pochybuju že by i tam se našel nějaký blázen který by měl rád zrovna mě.Mě,který zvoře dokonce i vlastní sebevraždu.Teď už jsem nepochyboval.Bolela mě snad každá částečka těla a nejvíc hlava.Moje pitomá hlava.Nedokázal jsem to...
Dal jsem se do boje s tím něčím,co mi bránilo otevřít oči.Barvičky se pomalinku měnily,tmavly,vpíjely se do dírek po jehlách fakírů a zanechávaly ostře pálivou stopu všude kudy projely.Nedal jsem na ně.Víčka vážila mnohem víc než slon po svatební hostině.Těžce jsem se je pokoušel zvednout.Po kouscích.Po polovinách kousků.Pak už jenom po čtvrtinách.Nemohl jsem ani křičet.S obrovskou vůlí jsem nakonec oči otevřel.Tma okolo mě byla světlem proti tomu před chvílí.Viděl jsem rozmazaně,spíš skoro neviděl.Ale poznal jsem,že pořád sedím pod tím stolem.No,víceméně ležím.Prostě jsem tam.Kolem mě třícentimetrová vrstva odpadků z každé strany,některé i na mých kalhotech a mikině.Napravo (nebo nalevo?nevím,všechno se točí) odě mě leží střípky skleničky.Marně jsem si snažil vzpomenout.Vím,že včera se něco stalo.Au,zase prudký zážkub vzadu v mozku.Ano,něco se stalo,někde v duši vím že by mi to mělo být líto,ale přesto si to nedokážu vybavit.Co jsem sakra provedl?Vzal jsem jeden kousek skla do ruky a lehce se jím dotkl naběhnuté žilnatiny zápěstí.Mám?Co když to zase zkazím?Na tomhle přece není co zkazit!Ale já dokážu zkazit i to co vůbec nejde!Zrovna včera.Někomu jsem ublížil,vím to,cítím to.A moje zpropadená hlava mi nechce vyjevit vůbec nic.Žije vůbec ještě?To já jsem měl umřít,ne on!
Mezi tím smetím jsem pomalinku vylézal zpod stolu.Každou chvilku jsem do něčeho vrazil.Už tak dost bolící tělo dostávalo další rány,zdálo se mi že to nevydržím,že prasknu jako mýdlová bublinka-při jakémkoli dotyku.Nakonec jsem přece jenom zůstal stát opřený o stůl.Neměl jsem sílu jít,všechno mě táhlo zpátky k zemi.Jako magnet špendlík.Tak maličký a bezbranný.Vláčený příliš těžkými myšlenkami i obyčejnou kocovinou.Zase se mi protočil obzor.V jedné setině sekundy jsem stihnul shlédnout třistašedesát stupňů kolem sebe.Ještě že tam byl ten stůl,jinak bych znovu ležel.Prosím už ne!Netrapte mě!Zkusmo jsem udělal jeden krok,stále se drže.Kolena jsem měl jako z rosolu,nechtěla nést moji váhu,nechtěla nést ani sama sebe.Přesto jsem zůstal stát.Po chvíli už jsem se sám dopravil ke dveřím.Sláva.Otevřel jsem.Do tváře mi vrazil ledový vítr.Fackoval mě studenými dlaněmi posetými miliony trnů a foukal mi do očí abych viděl ještě míň.Netrestej mě už víc!J-si zrůda,zasloužíš si to!Dokážeš někomu ublížit úplně bez důvodu a ani tě to nemrzí.-Ale mrzí mě to,ku*va mrzí mě to,ale nic s tím nemůžu udělat!Nic si nepamatuju,nic,ani jeho tvář ani jeho jméno,ani co jsem mu udělal.-Ty to nechceš vědět,příliš se toho bojíš,bojíš se co se to z tebe stalo.Přiznej to.-Sakra ale já vím že jsem zrůda.A opravdu se bojím,ne sebe,ale toho co jsem udělal.Chtěl jsem to udělat,ale nevím proč.Vím jen že tu byla touha zranit ho,způsobit mu bolest,nějakou odplatu nebo něco takového.Ale za co?-Něco špatného ti připomněl.Možná zrovna tohle:nedokážeš se ovládat.Pro drobný náznak jsi mu ublížil,on nevěděl co se stane a ty jsi bez varování zaútočil.Říkám ti to naposledy,jsi zrůda.-Neee,musím ho najít,vysvětlit mu to,omluvit se...Ale za co?Vždyť ani nevím co se stalo!A co když doopravdy umřel?Ne,nemohl...Potřebuju vědět,proč....potřebuju znát odpovědi...
Kouknul jsem se do slunce.Sněhová pokrývka co napadala přes noc v něm jiskřila jako úlomky slídy.Bílá a čistá jako křídla andělů.Sklopil jsem oči.Tady už sníh nebyl tak nádherný.Byl protkaný sítí čevených linií,splétajích se v nějasné obrazce.Krev.Jeho krev.Znovu jsem si všechno uvědomil.Každá myšlenka mi vrážela obrovskou kudlu někam mezi srdce a žaludek.Jenže já krev neprolil.To on.Já prolil jeho krev.Jsem odpornej...V ten moment jsem se rozhodl.Musím ho najít!Najít ho,omluvit se mu...Ale jak?Nevím.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | 30. října 2007 v 9:27 | Reagovat

neviem sa dockat.......

2 Anaj Anaj | Web | 1. listopadu 2007 v 17:36 | Reagovat

Je to uzasne.. Uplne uzasne :)

3 XDXD XDXD | Web | 28. února 2008 v 15:58 | Reagovat

Bože, jak může někdo psát tak krásně O.O??

4 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 23. srpna 2008 v 20:31 | Reagovat

to je suproví

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama