Sun sometimes wakes up bloody 1

27. října 2007 v 19:08 | Anique |  Sun sometimes wakes up bloody
Jdu temnou ulicí.Den už dal dávno svoje sbohem ale noc ještě nebyla připravená ukázat se v celé své kráse.Při každém dotyku mé boty s mokrým chodníkem se ozve hlasitý čachtavý zvuk.Voda v loužích je zkalená a mrazí.Mrazí na špičkách prstů u nohou když se dostane skrze slabou látku tenisek.Chlad postupuje celým mým tělem směrem vzhůru.Zachumlám se hlouběji do šály a přes hrubou vlnu se snažím dýchat na zkřehlé konečky prstů.Jakoby se mi kolem nich míhala neviditelná vílička foukající na ně svoje nezkrotitelné plameny mrazu.Chtěl jsem si s ní hrát ale ona mi utíkala a nedala se vidět,přesto jsem cítil že tam je.Zrychlil jsem krok.Kapičky vody mi špinily džíny a hned přijímaly nově určené skupenství.Občasná sněhová vločka jakoby se snažila potěšit moji ztrápenou mysl pohlazením po nose.Ale já nechtěl rozveselit,potřeboval jsem se ve všem tom smutku utopit abych už nic necítil.Nebyl žádný konkrétní důvod,ale já si připadal naprosto mizerně.Jakoby mi něco svíralo vnitřnosti mezi obrovské kleště,kroutilo jimi a otáčelo aby mi způsobilo ještě větší bolest.Když jsem spatřil první blikající cedulku,zdála se mi krásná,hrající všemi barvami,lákající abych ji přišel prozkoumat blíž."Jimmyho bar" stálo na ní.Uprostřed spojů mezi malými buňkami mozkovými se mi zasekla myšlenka.Rostla a sílila a přemáhala moje vědomí.Už byla mnohem slinější než já. Popadla mě za lem bundy a drsně táhla dovnitř.Nevěděl jsem,jestli chci křičet o pomoc nebo ne.Každá částečka mého těla chtěla něco jiného než ty ostatní,bylo mi jako bych se měl každou chvilku rozstřelit na miniaturní částečky.A ty částečky by měly ostré hroty,kterými by jedna druhou zranily ještě po tom všem.Ostré jako rozbité sklo,jako střípky spadených skleniček upuštěných neopatrným zoufalcem hledajícím útěk v alkoholu.Útěk?Vysvobození.Zapomnění.Pomoc.Smím?Překonám svůj strach,toho zlého démona držícího mě u zdi a čekajícího na ten správný čas,kdy mě dostane úplně?Jako už tolik lidí přede mnou a nepochybuji že i po mě.Vytáhl jsem z kapsy několik drobých mincí.Byly horké od tepla mého těla.Podal jsem je barmanovi a poručil si dvojitou vodku.Opustil jsem pultík a sedl si k nejvzdálenějšímu stolku.Teď teprve jsem si místnost prohlédl.Bylo tam pološero a u stropu se vznášel cigaretový dým.Naplňoval vzduch,sám o sobě už dost vydýchaný,divnou příměsí vůně i něčeho co mě vyhánělo zpátky na ulici.Sundal jsem si bundu i šálu položil je přes dřevěné opěradlo židle.Opřel jsem se a zavřel oči.Nechtěl jsem přemýšlet,prostě jenom odpočívat.A čekat na pití.Na skleničku,která mě zachrání od myšlenek na nejbližší hodiny.Uslyšel jsem tiché cinknutí o desku stolu.Líné oči sotva stačily přivyknout novému světlu,abych mohl zatím všemi smysly vychutnat první doušek.Barman už byl pryč,ani jsem nestihl poděkovat.Vytáhl jsem ruku z příjemna kapsy a natáhl ji pro skleničku.Dlouhé štíhlé prsty se klepaly jako před popravou.Nedokázal jsem přesně určit jestli ještě zimou nebo už natěšeností na čirou tekutinu od které je dělily sotva centimetry.Dotkly se chladné skleničky a v tu ránu byly zase klidné jako vodní hladina.Černé rovné zrcátko vodní plochy zčeřené jen občasnou piruetkou vážky na jejím jediném jevišti.Před očima se mi mihl obrázek jak tu hladinu čeří něco většího.Nějaké tělo.Moje tělo.Topím se a nehledám záchranu.Všechno končí a já se směju.Směju se jako šílenec...Moje nenadálé vidění přerušil silný průvan.Do baru vstoupil někdo další.Neohlížel jsem se kdo,bylo mi to jedno.Důležité bylo,že jsem byl opět zpátky v realitě schopný vnímat skleničku před sebou.Pomalým posuvným pohybem jsem ji sesunul z okraje stolu.Zvedala se pomalu k mým rtům.Zase ten divný záblesk.Nechci teď vnímat tohle,když mám příležitost se opít.Žádné masy vody když se smím přátelit s vodkou.Ne opít.Upít!Stejně nikomu nebudu chybět.Rychlá slza putující napříč mou tváří skápla do mé jediné naděje a zředila doposud nepoznanou chuť na o něco slanější.Při dopadu vytvořila stejná kola jako v tom zjevení moje tělo.Pochopil jsem.ONA je ta tekutina,kterou jsem hledal.Která mě vysvobodí.Položil jsem tenké sklo ke spodnímu rtu a malinko nahnul.Nevnímal jsem chuť,byl jsem příliš opojený touhou po něčem jiném.Jazyk posouval jednotlivé doušky hlouběji do krku.Hořce pálivé pozůstatky na samém konci ústní dutiny mi připomínaly všechny vzpomínky.Bez nich bych tu nebyl.Možná bych někde trávil šťastné a veselé s rodinou a ani si nevzpomněl na ty co na tom jsou hůř než já.Jenže rodina mě zavrhla a já upadl mezi ty,které bych dřív nazval póvlem.Proč?Sám nevím.Jediný s kým jsem se občas setkal byl můj mladší bratr.Popravdě nevím kdy jsem ho viděl naposledy ani jestli ta dlouhá odmlka je způsobena nedostatkem času nebo tím že mě prostě vidět nechce.Zničehonic jsem za sebou uslyšel kroky."Už zase piješ,bráško?"Zase?Vždy já nikdy nepřestal! "Nech mě žít,Mikey." Věděl jsem kdo to je,ani jsem se nemusel otáčet."Nechávám tě žít.Jestli budeš takhle pokračovat,už dlouho nebudu muset." No to nebudeš.Nejdýl zítra.Usmál jsem se směrem k zemi.Nemohl to vidět. "Jsem tu s pár kámošema.Nechceš jít za náma?" Myslíš to vážně?Vždycky se za mě styděl. "No pokud mi cvakneš ještě jednu tak bych snad mohl."Chtěl jsem vědět co má v plánu.Snad nic,nemohl vědět že tu budu.Ani já jsem to nevěděl. Když jsem přecházel,musel mě podpírat.Hodil mě na kraj jedné lavice u stolu.Ucítil jsem na sobě pohledy jeho přátel.Přátelé...to slovo vždycky tak zahřálo u srdce.Ale já směl vždy jen říkat JEHO přátelé,nikdy ne moji.Nikdo o mě nestál.Troska na okraji společnosti."Tohle je můj brácha,Gerard." představil mě.Každý jeden mi podal ruku.Překvapilo mě to.Říkali nějaký jména,ale já je snad ani neslyšel.Hodně pili.A pokaždý mě některý z nich pozval.Světe,jsi tak...kulatý?A ještě se točíš,ty svině...Sedět rovně byl skoro nadlidský úkol.Pak někdo vzal prázdnou flašku a že budem hrát.Bylo to strašně rychlý,z víření rozmazaných skvrn se mi dělalo špatně.Hlava mi padala směrem ke stolu,když najednou Mikey vykvikl."Geraaard." "So s-se d-děje?"Rychle jsem se v rámci možností napřímil. "No flaška,ne?" "Sakra...a co mám za úkol?" Jako na povel se všichni rozchechtali. "Musíš..hehehe...dát francouzáka...hehehe...tady našemu...hehehe...Frankiemu." Mrknul jsem míň zakaleným okem na toho týpka.Byl rudej až za ušima,delší vlasy jsem ani nedokázal zařadit barevně a celej se tak divně vlnil.Možná to bylo tím kolik už jsem toho měl v sobě. Prstem jsem ho pobídl,aby se naklonil blíž,už jsem nebyl schopný se ani pohnout.Popravdě teprv teď jsem si toho kluka všimnul.Ale nijak mě nezaujal.Vypadal že pomalu neví co tam dělá,nenapil se za celej večer ani jednou.V jedné ruce jsem držel skleničku a druhou jsem si podpíral hlavu.Přibližoval se.Zdál se mi čím dál ošklivější.A tohleto mám líbat?Nikdy!Jeho tvář byla jakoby za mlžnou oponou,oči bez zorniček mě propalovaly i přes ni.Tisknul jsem sklenku jak nejvíc jsem mohl.Od okraje se objevila tenká prasklina a rostla a větvila se jako větve stromu.Nebo jako jeho kořeny.Zhluboka vpíjely tekutinu která zůstala na dně a co nemohly zvládnout skapalo na dřevěnou podlahu.Najednou byl strom suchý,scházela mu vláha a on začal usychat a odlamovat jednu po druhé svoje větve-kousky skla.Rozsypávaly se po zemi a mě zůstal v ruce jsem jediný.Ucítil jsem na tváři jeho teplý dech.Už jenom milimetry.Lehce otřel rty o moje.Projela mnou vlna čehosi zvláštního,asi hnusu.Líbám se s klukem,totálně nametenej,poslední (snad) noc svýho života.Prudce jsem se od něj odtrhl ještě než stačil polibek podle úkolu prohloubit.Drsně jsem ho ostrčil. Moje ruka letěla sama od sebe vzduchem a v návalu zlosti se dotkl jeho tváře.Největší silou co jsem dokázal.Takhle kdybych se pral za střízliva tak jsem dávno mistrem světa v boxu.Jo!Zakymácel se,zlomek sekundy tápal rukama ve vzduchu a pak se bez varování sesul k podlaze.Ještě jsem do něj kopl .Nereagoval.Musel jsem praštit opravdu silně,asi byl v bezvědomí.Ale já neměl dost.Popadl mě šlený záchvat.Chtěl jsem si na něm všechno naposled vybít.Střepem který jsem ještě stále svíral mezi prsty jsem ho řízl do ruky.Několikrát.Pak do tváře.A ještě jednou...Najednou jsem cítil jak mě něčí silné paže pevně obemknuly.Několik.Pavouci?Ne.Brácha a jeho zbývající kámoši.Drželi mě a jeden z nich poskytoval první pomoc tomu na zemi.Jak že se vlastně jmenoval?Už ani nevím.Pak rychle volal sanitku.Přijela v momentě a všichni co tu byli odjeli s tím chudákem.Chudákem?To já jsem chudák!Neměl mi připomínat že v normálním světě mě nikdo nechce líbat.Přisunul jsem si k sobě všechny zbytky chlastu co po nich zbyly.Snad všechny možný i nemožný druhy.Jestli tohle vydržím tak už fakt nevím...Zapadnul jsem pod stůl aby mě nikdo neviděl.Skleničky stály za sebou ve víceméně rovné řadě poskládané kolem mě.Pil jsem.Každý lok byl jako roztavené železo.Ale já doufal že už to brzo skončí.Všechno skončí...Osvobozující ticho se přikrádalo blíž a blíž až zničehonic zaplavilo moje nevědomí........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Syrdarya Syrdarya | 27. října 2007 v 19:22 | Reagovat

No ty jo.............to snad to nejlepší co jsem kdy od tebe četla...................

2 pájina pájina | 27. října 2007 v 21:33 | Reagovat

dost dobrý (tady máš inteligentní komentář když potom toužíš:D)

3 Anique Anique | Web | 27. října 2007 v 22:23 | Reagovat

pájina: omF,já to myslela spíš jako že potěší i úplně blbej komentář (jaký píšu třeba já)

4 pájina pájina | 30. října 2007 v 21:54 | Reagovat

hm jasně chápu:)

5 XDXD XDXD | Web | 28. února 2008 v 15:51 | Reagovat

Eeey, já nemůžu psát, musím číst dál, promiňte xD..

6 sveetwampire sveetwampire | 11. srpna 2008 v 17:52 | Reagovat

to je takovej kokot ten gerardXD

7 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 23. srpna 2008 v 20:26 | Reagovat

lidi du dál xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama