Říjen 2007

Sun sometimes wakes up bloody 2

29. října 2007 v 21:08 | Anique |  Sun sometimes wakes up bloody
Pod tichými víčky se mi objevovaly zářivé barvy duhy.Žlutá,červená,oranžová,zelená,fialová...Jasné,světlé,krásné,ale vpíjely se do sebe a za chvíli už tvořily ošklivou olejovou skvrnu.Chtěl jsem ji dostat dolů,ale jakoby se mi přilepila na bělmo.Při každém snad jen nanometrovém pohybu zabolelo jako by mi do něj tisíce indických fakírů bodaly všechny svoje jehly.Chtěl jsem vykřiknout,ale měl jsem slepené rty.I vteřinové lepidlo drží míň,nedokázal jsem je od sebe oddělit ani na zlomek milimetru.V rámci možností jsem přemýšlel co mám za vyhlídky.Nemůžu otevřít oči ani pusu.Zkusil jsem čich.Okolo mě se vznášel odporný zápach alkoholu a možná něčích ponožek.Chtělo se mi z toho zvracet,ale nemohl jsem,ústa mi pořád držela ta neviditelná přepážka.Testovat jestli mi slouží hmat už jsem neměl sílu.Cítil jsem jak se mi klepou prsty,takže snad ano.Soustředil jsem všechnu dostupnou enrgii do mozku.Hlavu jsem měl jako atom těsně před rozštěpem.Slyšel jsem zvuky které vůbec neexistovaly,přesto mě vedly cestou bolesti někam kde mě čekalo jenom utrpení.Strašně moc roztomilých koťátek se mi pokoušelo vyškrábat do spojů mezi jednotlivými myšlenkami co nejhlubší rýhy,snad abych nemohl přemýšlet.Abych nemusel přemýšlet.Proč se to ku*va nepovedlo?Proč tu ještě jsem?Neměl tu být dávno někdo průhledný,nebo bílý kdo by mě odvedl do bezpečí?Mile by se usmál a řekl mi "Gerarde,všechno bude okay.Jsem tvůj anděl,vezmu tě tam kde tě budou mít všichni rádi.".Vím že je to příliš naivní,za prvé se nikdy nedostanu do nebe a za druhé pochybuju že by i tam se našel nějaký blázen který by měl rád zrovna mě.Mě,který zvoře dokonce i vlastní sebevraždu.Teď už jsem nepochyboval.Bolela mě snad každá částečka těla a nejvíc hlava.Moje pitomá hlava.Nedokázal jsem to...
Dal jsem se do boje s tím něčím,co mi bránilo otevřít oči.Barvičky se pomalinku měnily,tmavly,vpíjely se do dírek po jehlách fakírů a zanechávaly ostře pálivou stopu všude kudy projely.Nedal jsem na ně.Víčka vážila mnohem víc než slon po svatební hostině.Těžce jsem se je pokoušel zvednout.Po kouscích.Po polovinách kousků.Pak už jenom po čtvrtinách.Nemohl jsem ani křičet.S obrovskou vůlí jsem nakonec oči otevřel.Tma okolo mě byla světlem proti tomu před chvílí.Viděl jsem rozmazaně,spíš skoro neviděl.Ale poznal jsem,že pořád sedím pod tím stolem.No,víceméně ležím.Prostě jsem tam.Kolem mě třícentimetrová vrstva odpadků z každé strany,některé i na mých kalhotech a mikině.Napravo (nebo nalevo?nevím,všechno se točí) odě mě leží střípky skleničky.Marně jsem si snažil vzpomenout.Vím,že včera se něco stalo.Au,zase prudký zážkub vzadu v mozku.Ano,něco se stalo,někde v duši vím že by mi to mělo být líto,ale přesto si to nedokážu vybavit.Co jsem sakra provedl?Vzal jsem jeden kousek skla do ruky a lehce se jím dotkl naběhnuté žilnatiny zápěstí.Mám?Co když to zase zkazím?Na tomhle přece není co zkazit!Ale já dokážu zkazit i to co vůbec nejde!Zrovna včera.Někomu jsem ublížil,vím to,cítím to.A moje zpropadená hlava mi nechce vyjevit vůbec nic.Žije vůbec ještě?To já jsem měl umřít,ne on!
Mezi tím smetím jsem pomalinku vylézal zpod stolu.Každou chvilku jsem do něčeho vrazil.Už tak dost bolící tělo dostávalo další rány,zdálo se mi že to nevydržím,že prasknu jako mýdlová bublinka-při jakémkoli dotyku.Nakonec jsem přece jenom zůstal stát opřený o stůl.Neměl jsem sílu jít,všechno mě táhlo zpátky k zemi.Jako magnet špendlík.Tak maličký a bezbranný.Vláčený příliš těžkými myšlenkami i obyčejnou kocovinou.Zase se mi protočil obzor.V jedné setině sekundy jsem stihnul shlédnout třistašedesát stupňů kolem sebe.Ještě že tam byl ten stůl,jinak bych znovu ležel.Prosím už ne!Netrapte mě!Zkusmo jsem udělal jeden krok,stále se drže.Kolena jsem měl jako z rosolu,nechtěla nést moji váhu,nechtěla nést ani sama sebe.Přesto jsem zůstal stát.Po chvíli už jsem se sám dopravil ke dveřím.Sláva.Otevřel jsem.Do tváře mi vrazil ledový vítr.Fackoval mě studenými dlaněmi posetými miliony trnů a foukal mi do očí abych viděl ještě míň.Netrestej mě už víc!J-si zrůda,zasloužíš si to!Dokážeš někomu ublížit úplně bez důvodu a ani tě to nemrzí.-Ale mrzí mě to,ku*va mrzí mě to,ale nic s tím nemůžu udělat!Nic si nepamatuju,nic,ani jeho tvář ani jeho jméno,ani co jsem mu udělal.-Ty to nechceš vědět,příliš se toho bojíš,bojíš se co se to z tebe stalo.Přiznej to.-Sakra ale já vím že jsem zrůda.A opravdu se bojím,ne sebe,ale toho co jsem udělal.Chtěl jsem to udělat,ale nevím proč.Vím jen že tu byla touha zranit ho,způsobit mu bolest,nějakou odplatu nebo něco takového.Ale za co?-Něco špatného ti připomněl.Možná zrovna tohle:nedokážeš se ovládat.Pro drobný náznak jsi mu ublížil,on nevěděl co se stane a ty jsi bez varování zaútočil.Říkám ti to naposledy,jsi zrůda.-Neee,musím ho najít,vysvětlit mu to,omluvit se...Ale za co?Vždyť ani nevím co se stalo!A co když doopravdy umřel?Ne,nemohl...Potřebuju vědět,proč....potřebuju znát odpovědi...
Kouknul jsem se do slunce.Sněhová pokrývka co napadala přes noc v něm jiskřila jako úlomky slídy.Bílá a čistá jako křídla andělů.Sklopil jsem oči.Tady už sníh nebyl tak nádherný.Byl protkaný sítí čevených linií,splétajích se v nějasné obrazce.Krev.Jeho krev.Znovu jsem si všechno uvědomil.Každá myšlenka mi vrážela obrovskou kudlu někam mezi srdce a žaludek.Jenže já krev neprolil.To on.Já prolil jeho krev.Jsem odpornej...V ten moment jsem se rozhodl.Musím ho najít!Najít ho,omluvit se mu...Ale jak?Nevím.....

Se musím pochlubit:)

28. října 2007 v 19:43 | Anique |  About blog
Vím že je vám to asi jedno ale stejně se musím pochlubit: na Romance in danger byla soutěž a já jsem tam poslala svoje dílko(pod jinou přezdívkou).No a...asi se líbilo,protože jsem vyhrála!Je mi jasný že chlubit se nemá ale já z toho mám vážně radost:)No a tady kopíruju ten menší obrázek z ceny,protože ten je fakt upe maximálně nádhernej.Ten druhej je taky super ale nad tímhle jsem měla desetiminutovej zásek:)


Komentujte!

27. října 2007 v 19:49 | Anique |  About blog
Achojki lidičkové:)

Vím že je tenhle blog teprve v rozjezdu,ale chtěly bychom vás požádat,když už si přečtete článek,jestli byste ho nemohli okomentovat.Sama vím jak se těžko píše inteligentní komentář,takže klidně piště i absolutně neinteligentní.Takhle nevíme jestli se vám naše story líbí nebo ne,popřípadě co zlepšit a tak.Takže moooc prosíme,komentujte:)
Taky jsem se chtěla sama za sebe zeptat: Souhlasíte s tím abych na tenhle blog psala i příběhy typu On your wish?Kdysi už jsem je psala,takže to není pro mě nic nového.Někteří z vás už si mohli zvyknout na způsob mého psaní těchhle příběhů (moji milí čtenáři Frerard-on-your-wish.blog.cz(touto dobou zrušeného blogu)-opravdu jsem to já,jsem zpět,inkognito,ale jsem).Takže zahlasujte do anketky,prosím:)

Sun sometimes wakes up bloody 1

27. října 2007 v 19:08 | Anique |  Sun sometimes wakes up bloody
Jdu temnou ulicí.Den už dal dávno svoje sbohem ale noc ještě nebyla připravená ukázat se v celé své kráse.Při každém dotyku mé boty s mokrým chodníkem se ozve hlasitý čachtavý zvuk.Voda v loužích je zkalená a mrazí.Mrazí na špičkách prstů u nohou když se dostane skrze slabou látku tenisek.Chlad postupuje celým mým tělem směrem vzhůru.Zachumlám se hlouběji do šály a přes hrubou vlnu se snažím dýchat na zkřehlé konečky prstů.Jakoby se mi kolem nich míhala neviditelná vílička foukající na ně svoje nezkrotitelné plameny mrazu.Chtěl jsem si s ní hrát ale ona mi utíkala a nedala se vidět,přesto jsem cítil že tam je.Zrychlil jsem krok.Kapičky vody mi špinily džíny a hned přijímaly nově určené skupenství.Občasná sněhová vločka jakoby se snažila potěšit moji ztrápenou mysl pohlazením po nose.Ale já nechtěl rozveselit,potřeboval jsem se ve všem tom smutku utopit abych už nic necítil.Nebyl žádný konkrétní důvod,ale já si připadal naprosto mizerně.Jakoby mi něco svíralo vnitřnosti mezi obrovské kleště,kroutilo jimi a otáčelo aby mi způsobilo ještě větší bolest.Když jsem spatřil první blikající cedulku,zdála se mi krásná,hrající všemi barvami,lákající abych ji přišel prozkoumat blíž."Jimmyho bar" stálo na ní.Uprostřed spojů mezi malými buňkami mozkovými se mi zasekla myšlenka.Rostla a sílila a přemáhala moje vědomí.Už byla mnohem slinější než já. Popadla mě za lem bundy a drsně táhla dovnitř.Nevěděl jsem,jestli chci křičet o pomoc nebo ne.Každá částečka mého těla chtěla něco jiného než ty ostatní,bylo mi jako bych se měl každou chvilku rozstřelit na miniaturní částečky.A ty částečky by měly ostré hroty,kterými by jedna druhou zranily ještě po tom všem.Ostré jako rozbité sklo,jako střípky spadených skleniček upuštěných neopatrným zoufalcem hledajícím útěk v alkoholu.Útěk?Vysvobození.Zapomnění.Pomoc.Smím?Překonám svůj strach,toho zlého démona držícího mě u zdi a čekajícího na ten správný čas,kdy mě dostane úplně?Jako už tolik lidí přede mnou a nepochybuji že i po mě.Vytáhl jsem z kapsy několik drobých mincí.Byly horké od tepla mého těla.Podal jsem je barmanovi a poručil si dvojitou vodku.Opustil jsem pultík a sedl si k nejvzdálenějšímu stolku.Teď teprve jsem si místnost prohlédl.Bylo tam pološero a u stropu se vznášel cigaretový dým.Naplňoval vzduch,sám o sobě už dost vydýchaný,divnou příměsí vůně i něčeho co mě vyhánělo zpátky na ulici.Sundal jsem si bundu i šálu položil je přes dřevěné opěradlo židle.Opřel jsem se a zavřel oči.Nechtěl jsem přemýšlet,prostě jenom odpočívat.A čekat na pití.Na skleničku,která mě zachrání od myšlenek na nejbližší hodiny.Uslyšel jsem tiché cinknutí o desku stolu.Líné oči sotva stačily přivyknout novému světlu,abych mohl zatím všemi smysly vychutnat první doušek.Barman už byl pryč,ani jsem nestihl poděkovat.Vytáhl jsem ruku z příjemna kapsy a natáhl ji pro skleničku.Dlouhé štíhlé prsty se klepaly jako před popravou.Nedokázal jsem přesně určit jestli ještě zimou nebo už natěšeností na čirou tekutinu od které je dělily sotva centimetry.Dotkly se chladné skleničky a v tu ránu byly zase klidné jako vodní hladina.Černé rovné zrcátko vodní plochy zčeřené jen občasnou piruetkou vážky na jejím jediném jevišti.Před očima se mi mihl obrázek jak tu hladinu čeří něco většího.Nějaké tělo.Moje tělo.Topím se a nehledám záchranu.Všechno končí a já se směju.Směju se jako šílenec...Moje nenadálé vidění přerušil silný průvan.Do baru vstoupil někdo další.Neohlížel jsem se kdo,bylo mi to jedno.Důležité bylo,že jsem byl opět zpátky v realitě schopný vnímat skleničku před sebou.Pomalým posuvným pohybem jsem ji sesunul z okraje stolu.Zvedala se pomalu k mým rtům.Zase ten divný záblesk.Nechci teď vnímat tohle,když mám příležitost se opít.Žádné masy vody když se smím přátelit s vodkou.Ne opít.Upít!Stejně nikomu nebudu chybět.Rychlá slza putující napříč mou tváří skápla do mé jediné naděje a zředila doposud nepoznanou chuť na o něco slanější.Při dopadu vytvořila stejná kola jako v tom zjevení moje tělo.Pochopil jsem.ONA je ta tekutina,kterou jsem hledal.Která mě vysvobodí.Položil jsem tenké sklo ke spodnímu rtu a malinko nahnul.Nevnímal jsem chuť,byl jsem příliš opojený touhou po něčem jiném.Jazyk posouval jednotlivé doušky hlouběji do krku.Hořce pálivé pozůstatky na samém konci ústní dutiny mi připomínaly všechny vzpomínky.Bez nich bych tu nebyl.Možná bych někde trávil šťastné a veselé s rodinou a ani si nevzpomněl na ty co na tom jsou hůř než já.Jenže rodina mě zavrhla a já upadl mezi ty,které bych dřív nazval póvlem.Proč?Sám nevím.Jediný s kým jsem se občas setkal byl můj mladší bratr.Popravdě nevím kdy jsem ho viděl naposledy ani jestli ta dlouhá odmlka je způsobena nedostatkem času nebo tím že mě prostě vidět nechce.Zničehonic jsem za sebou uslyšel kroky."Už zase piješ,bráško?"Zase?Vždy já nikdy nepřestal! "Nech mě žít,Mikey." Věděl jsem kdo to je,ani jsem se nemusel otáčet."Nechávám tě žít.Jestli budeš takhle pokračovat,už dlouho nebudu muset." No to nebudeš.Nejdýl zítra.Usmál jsem se směrem k zemi.Nemohl to vidět. "Jsem tu s pár kámošema.Nechceš jít za náma?" Myslíš to vážně?Vždycky se za mě styděl. "No pokud mi cvakneš ještě jednu tak bych snad mohl."Chtěl jsem vědět co má v plánu.Snad nic,nemohl vědět že tu budu.Ani já jsem to nevěděl. Když jsem přecházel,musel mě podpírat.Hodil mě na kraj jedné lavice u stolu.Ucítil jsem na sobě pohledy jeho přátel.Přátelé...to slovo vždycky tak zahřálo u srdce.Ale já směl vždy jen říkat JEHO přátelé,nikdy ne moji.Nikdo o mě nestál.Troska na okraji společnosti."Tohle je můj brácha,Gerard." představil mě.Každý jeden mi podal ruku.Překvapilo mě to.Říkali nějaký jména,ale já je snad ani neslyšel.Hodně pili.A pokaždý mě některý z nich pozval.Světe,jsi tak...kulatý?A ještě se točíš,ty svině...Sedět rovně byl skoro nadlidský úkol.Pak někdo vzal prázdnou flašku a že budem hrát.Bylo to strašně rychlý,z víření rozmazaných skvrn se mi dělalo špatně.Hlava mi padala směrem ke stolu,když najednou Mikey vykvikl."Geraaard." "So s-se d-děje?"Rychle jsem se v rámci možností napřímil. "No flaška,ne?" "Sakra...a co mám za úkol?" Jako na povel se všichni rozchechtali. "Musíš..hehehe...dát francouzáka...hehehe...tady našemu...hehehe...Frankiemu." Mrknul jsem míň zakaleným okem na toho týpka.Byl rudej až za ušima,delší vlasy jsem ani nedokázal zařadit barevně a celej se tak divně vlnil.Možná to bylo tím kolik už jsem toho měl v sobě. Prstem jsem ho pobídl,aby se naklonil blíž,už jsem nebyl schopný se ani pohnout.Popravdě teprv teď jsem si toho kluka všimnul.Ale nijak mě nezaujal.Vypadal že pomalu neví co tam dělá,nenapil se za celej večer ani jednou.V jedné ruce jsem držel skleničku a druhou jsem si podpíral hlavu.Přibližoval se.Zdál se mi čím dál ošklivější.A tohleto mám líbat?Nikdy!Jeho tvář byla jakoby za mlžnou oponou,oči bez zorniček mě propalovaly i přes ni.Tisknul jsem sklenku jak nejvíc jsem mohl.Od okraje se objevila tenká prasklina a rostla a větvila se jako větve stromu.Nebo jako jeho kořeny.Zhluboka vpíjely tekutinu která zůstala na dně a co nemohly zvládnout skapalo na dřevěnou podlahu.Najednou byl strom suchý,scházela mu vláha a on začal usychat a odlamovat jednu po druhé svoje větve-kousky skla.Rozsypávaly se po zemi a mě zůstal v ruce jsem jediný.Ucítil jsem na tváři jeho teplý dech.Už jenom milimetry.Lehce otřel rty o moje.Projela mnou vlna čehosi zvláštního,asi hnusu.Líbám se s klukem,totálně nametenej,poslední (snad) noc svýho života.Prudce jsem se od něj odtrhl ještě než stačil polibek podle úkolu prohloubit.Drsně jsem ho ostrčil. Moje ruka letěla sama od sebe vzduchem a v návalu zlosti se dotkl jeho tváře.Největší silou co jsem dokázal.Takhle kdybych se pral za střízliva tak jsem dávno mistrem světa v boxu.Jo!Zakymácel se,zlomek sekundy tápal rukama ve vzduchu a pak se bez varování sesul k podlaze.Ještě jsem do něj kopl .Nereagoval.Musel jsem praštit opravdu silně,asi byl v bezvědomí.Ale já neměl dost.Popadl mě šlený záchvat.Chtěl jsem si na něm všechno naposled vybít.Střepem který jsem ještě stále svíral mezi prsty jsem ho řízl do ruky.Několikrát.Pak do tváře.A ještě jednou...Najednou jsem cítil jak mě něčí silné paže pevně obemknuly.Několik.Pavouci?Ne.Brácha a jeho zbývající kámoši.Drželi mě a jeden z nich poskytoval první pomoc tomu na zemi.Jak že se vlastně jmenoval?Už ani nevím.Pak rychle volal sanitku.Přijela v momentě a všichni co tu byli odjeli s tím chudákem.Chudákem?To já jsem chudák!Neměl mi připomínat že v normálním světě mě nikdo nechce líbat.Přisunul jsem si k sobě všechny zbytky chlastu co po nich zbyly.Snad všechny možný i nemožný druhy.Jestli tohle vydržím tak už fakt nevím...Zapadnul jsem pod stůl aby mě nikdo neviděl.Skleničky stály za sebou ve víceméně rovné řadě poskládané kolem mě.Pil jsem.Každý lok byl jako roztavené železo.Ale já doufal že už to brzo skončí.Všechno skončí...Osvobozující ticho se přikrádalo blíž a blíž až zničehonic zaplavilo moje nevědomí........

University of love - part 6 (end)

26. října 2007 v 23:14 | Anique |  University of love
tak a máme tu konec......doufám že se to líbilo
Nemůže to být pravda.Prostě nemůže.Zase jsem se zamknul u sebe a brečel.Kua jsem čím dál větší zoufalec.Vzpomněl jsem si na minulý týden.Jak jsem si v tom vlaku říkal,že chlapi nepláčou.A teď to bylo to jediné co se mi chtělo.Proč si se mnou takhle hraje?Šel jsem do koupelny a opláchl si obličej.I když bylo teprve odpoledne,byl jsem strašně ospalý.Navlíkl jsem si na sebe zase jenom vršek pyžama a vlezl si do postele.Na zuby jsem se vykašlal,snad se ještě dneska vzbudím.Nesmělé zaklepání na dveře."Sakra který pako me nenechá vyspat!"Nenapadlo mě že na Lukase s Tylerem je ještě brzo a tím pádem jedinej možnej příchozí je Gerard.Otevřel jsem dveře. "Sakra co tu chceš!Vypadni...Nechci s tebou mluvit.A s tím zítřkem se rozluč."Chtěl jsem prásknout dveřma,ale on mezi ně strčil nohu."Prosím,vysvětlím ti to..." "Nechci nic vysvětlovat." "Prosím..." "Ne!" "Naposledy,přísahám,pokud ti tohle vysvětlení nebude stačit,už se na tebe ani nepodívám." Asi jsem cvok,ale já ho pustil dál.Nechal jsem ho sednout si na Lukasovu postel a sám jsem obsadil svoji.Proč musí vždycky přijít když jsem v pyžamu?Nevadí,tak si ho vyposlechu a pak ho vyhodím. "Frankie...Věc se má tak,že...ehm...do háje...prostě ten koho jsi viděl byl můj brácha!Přijel do Yorku protože tu má podstoupit jakousi těžkou operaci.Sám tomu nerozumím,ale bojím se o něj,akorát vím že se mu budou rejpat v hlavě.On nechtěl aby to někdo věděl.Chápeš mě?Bavili jsme se o tom,že až to bude mít za sebou,bude někoho potřebovat aby mu pomohl,nebude moct moc chodit.Nabídl jsem mu,že bych se k němu nastěhoval.Ale taky jsem mu říkal,že teď mám tebe a nevím jak by se ti to líbilo.A on jenom řekl ať to udělám jak uznám za vhodný.On...dneska je na té operaci..." To už nevydržel a v pláči se sesunul směrem k zemi,ale zůstal víceméně na posteli.Kua tak takhle to bylo!Teď už jsem mu věřil.Přiběhl jsem k němu a silně ho objal."No tak,neplakej,šššt.Vydrží to,uvidíš....Šššt..." Houpal jsem s ním v náručí,snad aby se uklidnil.Po chvíli přestal brečet,ale já se od něch nechtěl odlepit.Ale teď jsem ještě nemohl dát najevo jak jsem oproti včerejšku a vlastně ještě dvěma hodinám zpátky změnil názor.Až zítra.Až mi dokáže,že má chuť mě poznat.Chytil jsem ho za ruku a odvedl k němu do pokoje.Něžně.Potřeboval to.Slabě jsem ho pohladil po tváři a odešel...
Vzbudil jsem se až pár minut po desáté.Měli jsme se sejít v 11,chtěl mě pozvat na oběd.Vystartoval jsem jako rachejtle.Překvapilo mě,že jsme na sebe nenarazili v koupeně.Co když si to rozmyslel?Ne,spíš byl u bráchy.Umyl jsem se,oblík (nic speciálního,jestli mě má rád vezme mě i takhle),na vlasy jsem úplně zapomněl,ale oči podbarvený mojí první vlastní tužkou na oči už jenom zářily nedočkavostí.za pět jedenáct už jsem mohl jenom sedět a klepat nohou.První oficiální rande a nikdo neví jestli není poslední. Zaklepání. Přiběhl jsem ke dveřím. "No páni,myško,sluší ti to." vykouzlil zpoza zad růži,podal mi ji a jemně mě políbil. Já se zachichotat jak pubertální školačka,chytil se ho za ruku a odcházeli jsme.Provlíkl mě uličkama až do nějaké příšerně drahé restaurace." Ale to je moc drahý,nemámu sebe tolik peněz." zatvářil jsem se omluvně."Klid myško,platím já." ještě jsem chvilku protestoval ale pak jsem se vzdal.Usadil si mě jako nějakou dámičku a celou dobu jsme se krmili,znáte to,ne?Akorát že před každým soustem jsme se buď jeden nebo druhý na něco zeptali,abychom se poznali.Dozvěděl jsem se soustu věcí,co má rád i co ne a podobně.Čím dál víc jsem nabýval dojmu,že první setkání bylo správné-patřímě k sobě.Asi po třech hodinách Gee vstal." Pojď lásko,chtěl bych tě někomu představit.Bráška.Operace mu dopadla dobře.Chce tě poznat."Tak jsme oba vyšli ruku v ruce směr nemocnice.Za mužem,který nás dva rozdělil.Ale nebýt něj,podruhé bych Gerardovi neuvěřil.Teď ano.Vím,že on je ten,komu na mě bude vždycky záležet... The end

Lies for love,lies to end

25. října 2007 v 22:58 | Anique |  Lies for love,lies to the end
Stmívá se.Šedavá obloha chrání tenký paprsek světla měsíce.Mlha se rozprostírá po ulicích.Sedím v bezpečí tramvaje a koukám z okna.Už jen jednu zastávku.Chce se mi spát,dnes byl v práci opravdu náročný den.Najednou zazvoní zvonek a já vystoupím.Otřese mnou prudký chlad a nenadálá vlhkost vzduchu.Zachumlám se hlouběji do mikiny a zrychlím krok.Už abych byl doma!A jejej,zapomněl jsem si klíče.Popadnu mobil."No ahoj miláčku,můžeš mi prosím tě otevřít?Zapomněl jsem klíče." "Ale no jistě,ty moje hlavinko děravá.Ale krásná..."Zachichotal jsem se.Vždycky mě potěší,každičký sebemenší kompliment.Každičké slovo z těch perfektních úst když dokazuje svoje city ke mě.Uslyšel jsem tiché škrábnutí zámku.Dveře se pomalinku otvíraly.Nechtěl jsem čekat.Prudce jsem je rozrazil a silně obejmul svého dobrodince."Ahoj miláčku.Těšil jsem se na tebe."Ještě mezi panty jsem zaměstnal svoje rty hlubokým polibkem."Jak ses měl zlato?" "Dnešek byl těžkej,hodně práce." "Nechtěl bys třeba uvařit čaj?" "Díky moc,Frankie." Pohladil jsem ho po rameni.Frank,můj přítel.Je úžasný.Ne,je dokonalý!Jak může být někdo zároveň tak nádherný a tak milý,tak chytrý a tak přátelský?A já mám to štěstí že s ním můžu bydlet,že s ním můžu sdílet jednu postel,můžu si užívat jeho přítomnosti,můžu se k němu tulit a líbat ho.To nesmí nikdo jiný,jenom já.Plácnul jsem sebou do pohovky.Frankie přicupital s hrníčkem teplýho čaje."Pojď ke mě,potřebuju se trošku ohřát." Rozpřáhnul jsem paže a on si mi sedl na klín.Chytil jsem jeho ruce zároveň s ouškem nádobí.Měl je nádherně teplé a jemné jako vždy."Máš krásný ruce,už jsem ti to říkal?" "Říkal,ale mě nevadí když to opakuješ." on mě tou jeho porcelánovou ručkou pohladil po tváři.Napil jsem se."Jak bylo ve škole?" zeptal jsem se.Vím,zní to tak rodičovsky,ale Frank bude už tento rok maturovat,tak se toho brzo zbaví."Ále,šlo to,nic novýho pod slunem.Propletl svoje prsty s mými."Ještě je ti zima?" "Už ani ne,když jsi u mě." Obejmul jsem ho pevněji.Začal mi slíbávat krk."Tak to ti za chvilku bude pěkně horko." Šeptal zrychleně.Pochopil jsem,co tím myslí.Znám ho příliš dobře abych věděl jak vyjádří že po mě něco chce.A zvlášť že chce mě.Nedokáže svůj chtíč maskovat.Ale to je dobře,aspoň vím co se mu líbí.A jsem schopný mu to dát.Moje malá krásná ku*vička.Ale opravdu jenom moje.Musel jsem dát najevo,že jeho hru přijímám.Slabě jsem ho kousnul do ušního boltce."Chci tě,teď hned." odnesl jsem ho do NAŠÍ postele abych splnil všechno to co teď potřeboval....
O pár minut později jsme už leželi v objetí.Líbnul jsem ho na špičku spoceného ale přesto nádherného nosánku."Byl jsi skvělý,miláčku.Jako vždy." Usmál se a mrknul.To vypadá nebezpečně.On nikdy nemrká,jenom když něco chce.Nedokázal jsem v něm číst,zvláště ne takhle brzo po akci."Gee?"Už je to tady. "Copak lásko?" "Můžu se ti s něčím svěřit?" "No jistě,poslouchám tě." Ale radši než jeho slovům jsem se věnoval jeho svlečenému rameni. "Cítím se strašně sám." Podpásovka."Jak sám?Máš přece mě,nestačím ti snad?Nemáš mě už rád?" Přejel mi ukazováčkem po rtech."Pššt,neříkej takový hlouposti.Miluju tě a ty to víš.Ale...jsi pořád v práci,přijdeš večer,unavený,i kdyby jsi chtěl vzít mě někam ven,už nemáš sílu.Nevyčítám ti to,jenom je mi z toho smutno." Nevěděl jsem co na to říct. "A co s tím mám udělat já?Povolit ti někoho dalšího?Nebo....?"Začal jsem hysterčit.Umlčel mě dlouhým polibkem."Ale Gee,já bych nikoho kromě tebe nechtěl.Jenom...Gee,nemohli bychom si pořídit pejska?Prosííííím." Zamrkal dlouhými řasami.Věděl že tohle na mě zabírá.A spolíhal na to,že mě obměkčí i předchozím výkonem,snažil se víc než kdy jindy.Možná jsem ještě nebyl úplně při smyslech."Jo takhle.Ale kam ho dáme?Tenhle byt není zrovna největší.." "Na chodbu?Tak souhlasíš?Prosíííím!" "Nekoukej na mě takhle,víš že neodolám." Vypískl radostí a obejmul mě. "Díky!" Ten den už se nic jiného nestalo,usnul jsem v podstatě ihned.Frank už o tom nemluvil.
Další šedivé odpoledne.Tmí se čím dál dřív.Vejdu domů.Frankie září jako sluníčko."Co tě tak rozveselilo?"Neměl jsem dnes náladu. "Mám pro tebe překvápko.Sedni si a zavři oči."Udělal jsem co řekl,nepřestávaje se ptát co může mít za lubem. Frank je kluk,takže nečekané "překvápko" nehrozí.Všiml jsem si že někam odešel.Za chvíli jsem ucítil něco těžkého a teplého na svém klíně.Zděšeně jsem otevřel oči.On to vážně myslel vážně!Dotáhl domů štěně!Teda ono to štěně mohlo vážit skoro to co on a do výšky mu vážně moc nechybělo.Nepoznal jsem,co to bylo za rasu.Koukalo na mě tím pověstným psím pohledem."No není krásná,Gee?"rozplýval se Frank. "No...jo...je..."Koktal jsem neschopen slova."Pusinku!" myslel jsem že myslí mě a on tím myslel toho přiblblýho psa.Líbl ho na čumák.Mě si ani nevšiml. "Mám se taky stát psem abych dostal aspoň malou pusu?"vyjel jsem na něj naštvaně. "Ale tak,nečil se,Gee.Samozřejmě že dostaneš pusu." a hned splnil.Ale hned se zas věnoval té psí krasavici co s námi ode dneška bude obývat náš 1+1.Nachystal jí večeři,tak jako dodneška mě.A já si musel dát chleba se salámem.A dokonce jsem si po sobě musel i umýt nádobí.To vždycky dělá on.Pomalu mi začalo docházet že si musel připadat jak obyčejná využívaná manželka.Služka.Potřeboval se trochu pobavit.A když jsem mu to nebyl schopný dát já,šel hledat jinde.Naštěstí jenom takhle.Je moc mladý na to abych ho k sobě přivázal,potřebuje svobodu.Byl jsem si jím moc jistý,považoval jsem ho za samozřejmost.Dřív se mi nezdálo,že by se mnou byl něšťastný nebo tak.Začal jsem si to připouštět až teď.Ale je příliš pozdě,te´d už ji nemůžu vyhodit.Tím bych definitivne pohřbil i svůj a Frankieho vztah.Co se mi zdálo dokonalé,bez jediné skvrnky na kráse,bylo najednou šedivé jako dnešní odpoledne.Mám ještě nějakou šanci vrátit to všechno na začátek?Usínal jsem sám ve velké posteli,Frank se rozhodl spát s Briannou,jak ji pojmenoval,na chodbě na zemi.
Druhý den jsem přišel z práce dřív.Chtěl jsem vzít Franka "někam ven",jak říkal.Udělat si pěknej večer,třeba zajít do kina a pak na večeři.Ale on...nebyl doma?Volal jsem mu.Ihned. "Frankie kde jsi?Co se děje?." "Nic se neděje,Gee.Jsem venku,s Briannou,někde...v polu,nevím přesně kde.Přijdem asi pozdě.Skoč prosím tě nakoupit,když už jsi doma.Papa."Típnul mi to,v dáli jsem zaslechl hravý psí štěkot.Aspoň že není s někým jiným.Nebo je?A Brianna je výmluva?Snad ne...Popadl jsem tašku a vyrazil.Už jsem dlouho nebyl dělat takovej ten domácí nákup.
Ani jednou od té doby co žiju s Frankem.Už ho nikdy nenechám mi sloužit,pokud budu mít příležitost.Koupil jsem chleba,nějaký rohlíky,salám,sýr,zeleninu...Vůbec jsem nevěděl.Jak to ten Frankie dělá?Dostal jsem se k pokladně.Pohled mi padl na cedulku s nějakým obsahem že nesmí prodávat alkohol a cigarety mladistvým.Alkohol?To je přesně to co jsem teď potřeboval.Koupil jsem flašku toho nejvrdšího co měli.Všecko jsem to vytáhl nahoru domů.Nějak jsem to naházel po kuchyni,ani jsem se nedíval kam.Zamknul jsem se v ložnici a otevřel si flašku.Klopil jsem to do sebe jak největší alkoholik,ani jsem nestíhal polykat.Upadal jsem do tmy,do té krásné,uklidňující tmy,která mi nedávala myslet na Franka.A na toho zatracenýho psa.Nevymlouvej se kua na něj!Kdyby jsi se svýmu klukovi věnoval,nikdy by ho nepotřeboval!Teď už to vím.Ale ten pes je tady,už s tím nic nenadělám.Leda...S lehkým úsměvem na tváři a opilým uchichtnutím jsem praštil hlavou do polštáře.
Vzbudil jsem se s pěknou kocovinou."Moje palice."zasténal jsem.Frank byl u mě.Teda,seděl na posteli a obouval si ponožky."Moc jsi pil,Gerarde." Proč mi tak říká?Pro něj jsem byl vždycky jenom Gee.Asi jsem to přehnal.On neměl rád když piju a tohle ho možná naštvalo.Chytil jsem ho za ruku."Promiň Frankie.Omlouvám se." "Odpuštěno.Ale už to nedělej,okay,měl jsem o tebe strach."Strach?To určitě?Dokud tu bude ten pes,nebudeš mít strach o nikoho jinýho.Donesl mi studenej obklad a položil mi ho na čelo."Díky Frankie.Co bych si bez tebe počal?" "No rozhodně bys trpěl o něco dýl." Zasmál se a po dlouhé době mi sám od sebe dal pusu. "Jak to tak vidím,tak dneska dám práci vale."zaskuhral jsem."Ale do tří budu okay,můžu se pro tebe stavit před školou,vezmu Briannu a půjdeme se projít,bereš?" "To by bylo skvělý.Zdálo se mi že ji nemáš rád.Uvidíš,zvyknete si na sebe." Ta upřímná radost v jeho tváři.On věřil že všechno bude okay.Nebude,dokud tu bude ona!Šílený plán včerejšího večera začal nabývat konkrétní rysy.Vyprovodil jsem Frankieho jako by se nic nedělo.Bolest hlavy ustupovala neobvykle rychle.Aspoň budu mít víc času na svůj plán.Zašel jsem za jedním kámošem.bydlel nedaleko místa,kam se Frank chodil s tím psem procházet.Nechá ji nějaký čas u sebe,než ji...pošlu pryč.Celý rozradostněný jsem šel rovnou pro Briannu a s ní pro Frankieho.Jeho spolužáci věděli co mezi náma je,tak se vůbec nedivili když jsem si ho hned před školou pěvně obejmul a s jednou rukou mu zajel do zadní kapsy kalhot.Malý polibek na přivítanou nikoho nerozhodil.V druhé jsem svíral vodítko s Briannou.Frankie se smál,když viděl,jak mě táhne loužemi a příkopy.Začal jsem jednat."Nezdá se ti že má nějak moc energie?Já bych se s ní trochu proběh,souhlasíš?" "Bude jedině dobře,včera jsem se vůbec nevyspal,celou noc skákala a štěkala."Odepnul jsem jí vodítko a hnal ji do polí,Frankovi ze zorného pole a zároveň k obydlí mého kamaráda.Předal jsem mu ji.Rychle.Podle smlouvy ještě vystřelil ze své vzduchovky.Chvilku jsme ještě kecali,kvůli alibi.Ale pak jsem se zmateným a zoufalým výrazem ve tváři naběhl za Frankiem.Sotva jsem popadal dech."Frankie,ona...někdo v lese střelil...lekla se...utekla mi....hledal jsem ji...nikde není..."Jsem skvělej herec,musím se pochválit.Vytřeštěně na mě koukal."Ne!"Zakřičel jenom.Hledali jsme po celém lese,snažil jsem se ho odvádět co nejdál od místa kde se nacházela,mohla by ho slyšet.po několika hodinách jsem s ubrečeným Frankem v podpaží opouštěl policejní stanici.Netušil jsem,že je to až tak ...Ale už jsem nemohl couvnout.Doufaljsem,že když je Brianna pryč,budu se moct Frankiemu věnovat.Omyl.On našel zbytek flašky co jsem nedopil a vyklopil ji do sebe.Ne!Co jsem to udělal?Nutím svoji lásku pít.Kvůli své blbosti.Ne!Nechci aby se mu něco stalo.Tak proč jsi mu bral Briannu?Protože jsi sobec!Zítra mu to vyklopíš,on tě vyhodí,ale budeš se cítit líp že máš čistý svědomí.Svědomí?Zalez!Ale budu mu to muset říct...
Udělal jsem to.Hned jak se vzbudil.Alkohol na něj nemá takový vliv jak na mě,i když není zvyklý.nevím čím to je.Smutně se na mě zadíval."Proč?Proč,Gee?" "Myslel jsem,že když tu nebude,budu mít já šanci vrátit ti všechno co ti dlužím.Tak nějak jsem prohlídl,došlo mi co v tobě mám a nevážil jsem si toho.Ale to už tu byla ona místo mě.Cítil jsem se možná jako ty.Zanedbávaný,opomíjený.Chtěl jsem to změnit.Nedal bys mi šanci.Proto..." "Opravdu si to myslíš?Že bych s tebou zůstával kdybych nevěřil že se to změní?Já věřil,ale tohle...Pohnojil sis to u mě.Věděl jsi že tě miluju a nevěřil jsi mi ani to.Můj názor ti byl jedno,žárlil jsi i na ubohýho psa.Dokázal jsem rozdělit svoji lásku mezi vás oba,ale ty jsi to dobrovolně odmítl.TeĎ mi řekneš kde je.A hned.A pak si sbalíš svoje věci a vypadneš,je ti to jasný?Zklamal jsi mě,Gerarde Wayi...
Tohle bylo to poslední co mi řekl.Vrátil jsem mu Briannu,tisíckrát milionkrát se omluvil,ale on neodpustil.Nedivím se mu.Byl jsem schopný podlosti jednou,svedl bych to i podruhé.Tak mi to bylo řečeno.A nezbylo mi než souhlasit.Budiž mi útěchou že moje místo v jeho posteli neobývá nikdo jiný.Útěchou?Pošlapal jsem mu štěstí.....Omlouvám se,miláčku...

University of love - part 5

25. října 2007 v 20:11 | Anique |  University of love
Sice se tvářil zklamaně,ale vypadal,že to možná čekal.Jak by taky ne?Sklopil oči,vypadalo to,že možná začně brečet.Nespletl jsem se.Ale nechtěl abych si toho všiml.Nechtěl dát najevo...slabost?Ničemu už nerozumím.I když jsem nechtěl tak jsem mu to pomalu začínal žrát.Naštěstí mám dost velkej pud sebezáchovy."Nemůžu." zašeptal jsem.Nemůžu mu věřit.Nemůžu věřit někomu koho neznám víc než vlastním očím.To nejde.Vydržím to,odolám mu. "Frankie prosím,seš nejúžasnější kluk jakýho jsem kdy potkal.Buď aspoň kámoš.Moc prosím." Teď už brečel opravdicky.Odhodil jsem všechno za hlavu,myšlenky i odhodlání.Přicupital jsem k němu,přisedl si a objal ho kolem ramen."Gee,neplakej.Bolí mě to.Jenomže já nedokážu zapomenout co jsem jednou viděl.I kdybys mi tisíckrát řekl,že to není pravda,budu mít v hlavě pořád ten obraz.Promiň.Vůbec tě neznám..." Věděl jsem že poslední věta s tím nemá nic společnýho,ale vyjadřovala přesně to nejdůležitější.Možná bych i byl schopen odpustit,kdybych o něm něco věděl.Měla být spíš jen okrajová,ale Gerard se jí chytil."Tak se poznáme!Dej mi jednu šanci,poslední,abych tě přesvědčil.Jeden den.V sobotu,to nemusíme do školy.Jenom tenhle den a nechám tě žít.Prosím..." Pohladil mě po rameni. V tu chvíli jsem se vykašlal na všechny možný i nemožný úsudky.Měl jsem tolik chutí ho líbat,ale věděl jsem,že to nejde.Mám mu dát ten jeden den?I když to bolí,neveřím,že to bude mít nějaký účinek.Jsem rozhodnutý.Nulová šance na vztah,nulová šance na ještě horší bolest než je ta nynější.Ale...?!?Prosím,už někdo zastavte ty zmatený myšlenky.Já nechciii...Přitáhl si mě blíž k sobě a pevně objal a bylo v tom úplně všechno.Tenká hranička mezi cítěním.Mám?Nemám? "Tak projedenkrát." Žbleptnul jsem."Ale teď prosím,odejdi.Uvidíme se v sobotu.Přijdi si pro mě."Pakoval jsem ho ze dveří.Nemohl jsem.Znovu jsem byl naštvanej sám na sebe,že jsem neodolal.Ale v sobotu už musím.Nevěřím v budoucnost.Naši budoucnost.
Luka s Tayem přišli během několika minut.Předstíral jsem,že už jsem spal,jenom proto aby se nevyptávali.Nedokázal bych odpovědět.Dokonce jsem si zakázal i přemýšlet.Vytáhl jsem z kapsy u džín mp3ku a vrazil si slechy do uší.Něco p-o-m-a-l-é-h-o,uklidňujícího.Usnul jsem snad ještě jednou nohou na zemi.Druhý den ráno mě budil Luka.Nijak jemně,popravdě řečeno.Prostě ze mě strhl deku a vychrstl mi na hlavu plný kelímek na čištění zubů vody.Ztělesnění škodolibosti v pyžamu."Frankuuu,vstávej ty lenochode!" Jakmůže mít sakra někdo po ránu tolik energie? Musím vstát,aspoń to...stejně se nepovedlo a já nejspíš znovu usnul. "Sakra klucíííí,nechte toho vy paka!" ti dva magoři se rozhodli mě zlechtat.Po Lukově natrženém rtu a Tayově vyškubaných vlasech po souboji už jsem byl kompletně vzhůru.Tay nám všem udělal kafé a pak už jsme docela fofřili.Moje ranní vstávání nás málem stálo body do zápočtu,ale naštěstí jsme stihli.Natěsno."Budete si muset zvyknout,kluci." šibalsky jsem jim zašeptal sotva začala naše profesorka kecat.Horlivě jsem zapisoval až se mi z notebooku kouřilo.Gee seděl zase dole a dnes se zdál bůhvíproč smutnější.Neměl se spíš radovat?Nebo jde zase o něco co bych neměl vědět?Nepřítomně civěl do prázdna,ničeho si nevšímal.Mohl bych ho o pauze aspoň pozdravit,napadlo mě.Třeba mu to zvedne náladu.Udělal jsem tak,snažil se usmívat,ale bylo cítit,že to není upřímné.Začínal jsem se bát.Opravdu bát...
Luka a Tay se dost divili,když viděli,že s ním zase mluvím.Nastínil jsem jim situaci,ale o sobotě jsem jim neřekl.Spokojili se s tím,že jsme v neutrálním bodě a uvidí se.Nechtěli znát podrobnosti a já se jim nedivil.Vyučování jsem přežil ten den docela bez úhony na mozkových závitech.Dokonce i středu...a čtvrtek....pátek se vlekl jak smůla.Gee se zdál čím dál smutnější.Páteční odpoledne už vypadal jako těsně před zhroucením.Moji spolubydlící měli zase nějakou akci,takže jsem šel poprvé domů s ním.Zeptal jsem se ho,co mu je,jestli nechce ten zítřek zrušit.Zatvářil se ještě navíc vyděšeně. "Prosím ne,ten zítřek je jediný co mě drží nad vodou." "Gee,řekni mi,co se stalo?" "Nechci o tom mluvit.Týká se to toho,co jsi viděl v neděli.Nemůžu...Promiň..." a rozbrečel se.Já taky. "Já myslel že toho druhýho už sis vyřídil,když chceš strávit zítřek se mnou.Nebo takhle blbneš víc kluků najednou a já jsem jeden z tvých vždy-přiběhnu-když-pán-zavolá?" Utíkal jsem.Pryč."Počkej,nic jsi nepochopil........" křičel za mnou ještě.Mě to bylo jedno.Utíkal jsem jako keňský maratonec a zamkl se u sebe.Proč?!?

Who are you?

24. října 2007 v 22:24 | Anique+Syrdarya |  Who are you?
Je zajímavé ,jak hluboko může člověk klesnout.Ještě před pár lety, na škole, jsem měl spoustu kámošů.Byli jsme dobrá parta, samý srandičky,vtípky,zkrátka - uměli jsme si užívat života.
Jen co jsem vyšel,dolehla na mě krutá realita.Připadal jsem si jak v nekonečném oceánu,kde musíte plavat i když vás vlny smetávají.Nic!Mácháte kolem sebe rukama,bojujete o každou vteřinu nad hladinou.Pak vám dojdou síly a začnete se topit……
Ano,tak jsem si poslední dobou připadal.Svět kolem mě jen plynul a já se jen bezmocně plácal v tom chaosu.Bez žádného záchranného kruhu,žádné pomoci.Bez nikoho.
Toulal jsem se po chladných,osamocených nocích, kdy jsem chtěl zapomenout na všechno.Proto jsem vždy zapadl do nejbližší putiky a domů se vracel až nad ránem.
Jednou takhle jsem přebral - zase na mě totiž dolehla ta tíha samoty. Bylo mi špatně,moc špatně.Vrávoral jsem od okraje chodníku k druhému,když v tom se spustil liják - a pořádný.
A ku*va,pomyslel jsem si,to mi ještě scházelo.
Částečně jsem vystřízlivěl,nicméně mozek byl stejně otupený.Schoval jsem se pod podloubí jednoho domu.Moc jsem si tím nepomohl,kapky dopadaly i sem.Začínal jsem panikařit,pršet nepřestávalo a mě byla zima.Najednou za mnou vrzly dveře.Vylekal jsem se.Pomalu se otevíraly,ale nikdo nevcházel ani nevycházel.Jakoby čekaly na mě.Možná to bylo způsobeno alkoholem,možná zvědavostí - prostě jsem vstoupil.Rozhlédl jsem se.Uvnitř byla tma,jen asi po každém metru visela na zdi rudá svíčka.Nešlo to jinak,musel jsem je následovat.I když se všude zdálo prázdno a pusto,zámek ve vchodových dveřích najednou cvaknul. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Osvětlená cestička mě vedla stále stejnou chodbou až ke schodům.S těmi jsem měl díky své náladičce problémy,ale nakonec se mi je podařilo zdolat.Nahoře to vypadalo úplně stejně jako dole.Svíčky mě vedly za roh,poslušně jsem je následoval.Věděl jsem,že jednou musí přijít konec.Poslední byla položená ve výklenku jedněch dveří.Skoro jakoby vyzývala - otevři je!Udělal jsem.Jediné,co bylo vidět,bylo absolutní černo.Dveře za mnou zapadly a nešly otevřít.Nadával jsem sám sobě,že jsem tak hloupě naletěl a teď jsem tu uvězněný.Zkoušel jsem přivyknout očima,ale nešlo to.Tma byla příliš velká a moje oči příliš ovlivněny alkoholem.Najednou další úlek!Někdo mě chytil za ruku.Myslel jsem,že tu jsem sám!Nikoho jsem neslyšel přicházet.Co když je to duch?Ale blbost,duch by mě nemohl držet za ruku.Ten někdo měl studené prsty a jemnou dlaň.Pevný stisk - byl to muž.
Pořád mi jaksi nedocházelo,co tu vlastně dělám.Ten chlap mě malinko pobídl,abych ho následoval.Nedovolil mi dotknout se ho jinak než jeho ruky i když mi chůze dělal menší problémy.Došli jsme j nějakému nábytku,nejspíš posteli.Pohladil mě po tváři a položil.Opravdu,byla to postel.Široká a pohodlná.Vzal deku a opatrně mě přikryl.Pak se naklonil nad můj obličej,cítil jsem jeho dech,byl horký a voněl kávou.Snažil jsem se na něj dívat,ale to temno bylo neúprosné.Už mě z toho bolely oči,musel jsem je zavřít.Dal mi pusu na čelo a odešel.Prostě zmizel! Záhadou mi zůstalo,jak prošel těma dveřma.V místě,kde se mě dotkl rty,jakoby najednou vypukly tisíce požárů.Hořely,spalovaly,ale nebolelo to.Tupě jsem se usmál a usnul.
Ráno mě probudilo slunce.Závěsy byly roztažené a světlo naplňovalo pokoj,kde jsem spal.Vypadal opravdu úžasně.Povlečení bylo bílé se zlatými výšivkami.Jako v pohádce.
Přestal jsem se rozplývat nad tou nádherou. Hlava mi připomínala včerejší pitku,tak jsem šel najít koupelnu.Byla hned vedle. Bouchly dveře - jistě signál,že neznámý vejde.Ale ono nic.Umyl jsem se a šel prozkoumat zbytek.Dráždilo mě to.Věděl jsem,že tady někde je,ale nechtěl se mi ukázat.Přestávalo mě to bavit.Sedl jsem si do křesla v jakémsi obýváku.Už jsem se vzdal.Chtěl jsem odejít,ale vchodové dveře byly pořád zamčené. Kopl jsem do nich. Sakra,to jsem neměl.Bolelo to jako čert.Nějak jsem vyhopkal do ložnice a plácnul sebou do postele.Na nočním stolku ležel rohlík a hrnek kávy.Přesně té,jakou voněly rty toho neznámého.Nemysli na něj,kdyby tu chtěl být,byl by.! okřikl jsem sám sebe.Napil jsem se.Všechno to mnou znova projelo.A znovu se dostavila včerejší deprese.Přemítal jsem,proč mě musí všichni tak nenávidět.Těžká vůně linoucí se kolem mojí hlavy jakoby mě mlátila palicí.Jak jsem mohl věřit, že by mě snad mohl mít někdo rád? I když byl neznámý,byl ke mně milý….Kruci,nevěděl jsem,že ještě dokážu brečet.Teď mi to pomáhalo,tolik mi to pomáhalo.Sice bylo ještě ráno,ale já přesto usnul.Zdálo se mi o něm.Tisíce podob,ale jeden jediný nezaměnitelný dotyk rtů.
Nemohl jsem spát déle než hodinu.Když jsem se konečně probral,měl jsem zavázané oči.Bože,co se bude dít? chtěl jsem si šátek sundat,ale zachytila mě cizí ruka.Jeho ruka.
"Nedělej to prosím…" zarazilo mě.Ten hlas - mluvil tiše,ale naléhavě.Tón mě hladil a zároveň srážel na kolena.Byl možná zoufalejší než já.Ale tolik milý! Poslechl jsem. Ruku jsem teda spustil zpátky.
"Kde…kde to jsem? U tebe doma?"
"Ano. Nemohl jsem tě tam nechat, venku,v dešti…" Krátce lapl po dechu,jako kdyby si až teď uvědomil,co řekl.
"Ale proč? Nikomu na mě přece nezáleží.."
"Pšššš,neříkej tyhle hlouposti. Někdo se přece jen najde." letmý polibek do vlasů.Zatetelil jsem se blahem.
"Vážně?" odvětil jsem nejistě a on si mě schoval do náručí.Vznášel jsem se v obláčcích.
"Jak se vůbec jmenuješ?" vypadlo ze mě naráz.
"Gerard" špitl.
To jméno!Já ho znal.Před pár lety byl na škole kluk jménem Gerard.Už tehdy byl podivín,samotář. Nicméně já s ním párkrát mluvil a zdál se mi hrozně fajn, i když ho ostatní nesnášeli.Potom se prý dostal do nějaké sekty a…od té doby žádné zprávy.
"Znám tě,přeci. Tak proč ty tajnosti?"
"Kdybys mě viděl……..radši ani nepokračuju.. Utekl bys pryč a proklínal mě." smutně odvětil.
"Co to plácáš,Gee,tohle bych nikdy neudělal.Spíš naopak.Nech …."
Odtáhl se.Cítil jsem se bolestně prázdný,chtěl jsem zpátky do jeho bezpečí.
"Ne Frankie, tohle jediné po mě nechtěj.Nechci abys mě nenáviděl,díval se na mě opovrživě jako ostatní." téměř zavzlykal.Bolest,veliká bolest byla cítit z jeho hlasu. Strach a panika.
"Ale no tak, nikdy bych tě nemohl nenávidět…"
"Ne!Prosím! ……………víš co bude nejlepší? Když půjdeš.Nikdy se nic nestalo, zapomeň na mě…." No to snad ne!Slyšel jsem,že pláče. I mě už stékaly slzy po tvářích.
"Jak tohle můžeš říct? Vždyť já tě miluju!" zaskočen vlastními slovy jsem si strhl prokletý šátek.
Seděl tam,rukama si zakrýval obličej.Prsty si obtáčel pramínky černých vlasů a tahal za ně. Tělo se celé chvělo. Vypadal v pořádném šoku.
Vstal jsem, došel k němu a chytnul ho za ruce.
"Franku…" zmučeně zakňučel,zatímco já si odkryl výhled.
Na každé tváři měl dvě obrovské jizvy.Oh můj bože.Tohle……….na místě bych je postřílel.Proč proboha? Co hrozného udělal, že ho tak ztrestali?
Oči krásné,zelené.Ovšem teď se v nich zračilo jen utrpení a smutek.
"Miláčku..." vzdychl jsem a přivinul si ho k sobě.Pomalu se začal uklidňovat.
"Říkal jsem ti, abys mě radši nezkoumal." pravil hořce.
"Líbíš se mi takový,jaký jsi. Gee, já tě miluju, chápeš to? Chci být s tebou."
"Ale …"
"Tiško…"
Přesunuli jsme se na postel a schoulili se do klubíčka.Pevně jsem ho objal.
"Taky tě miluju , andílku" špitl měkce.

University of love - part 4

24. října 2007 v 18:09 | Anique |  University of love
Zabarikádoval jsem se v koupelně.Zuby už se mi leskly jako hladina rybníka uprostřed ledna,vlasy jsem měl vyždímaný snad až ke kořínkům a oči vymytý dvojnásobkem tekutin než obvykle.Byla mi strašně.Z něho.Ze mě.Z všeho. Asi po půl hodině se mi uráčilo vylízt.Všichni už byli pryč.Naštěstí.Nechtěl jsem s nikým mluvit.Přesto ještě nebylo pozdě.Stihl jsem jenom popadnout svůj notebook a neučesaný neupravený a s mokrou hlavou vyběhl do školy.Hezký začátek.I když,horší začátek už byl za mnou,tak co.Už nikdy nebudu věřit.Nikdy.Sotva jsem dosedl vedle Tylera,vyřítil se ze dveří starší vyschlý profesor a začal něco žvatlat.Silné brýle na jeho nose mu nadměrně zmenšovaly oči,takže vypadaly jako špendlíkové hlavičky a na sobě měl oblek z tmavé látky s jemnými pružky.Nejzajímavější na něm ale byl plnovous.Dlouhý a bílý.Odtrhl jsem od něj oči,i když mě tohle zjevení absolutně fascinovalo.Vedlě mě zleva seděli jako vždy pohromadě Lukas a Tyler.Zprava jakási dívka.Měla prstýnkové černé vlasy,sympatický obličejík a na sobě světle fialkový svetřík.Moc hezká.Ale ne tak hezká jako Gerard.Sakra,co ten se mi plete do myšlenek?Nemohl jsme si pomoct,musel jsem ho najít.Byl úplně dole a vypadal,že se totálně soustředí a vůbec nic ho nerozptyluje.Mile se usmíval a já měl v tu chvíli milion chutí skřípnout ho do svěráku,půjčit si od přírodovědné fakulty skalpel,rozřezat ho na cucky a ty cucky ještě nakonec utopit.Jo,pomstím se.To ještě uvidíš...
Ve přestávkách mezi přednáškami jsem se vždycky někam uklidil.Nechtěl jsem být s Gerardem v jedné místnosti.Vystartoval jsem sotva profesor skončil výklad a zavřel jsem se třeba na záchodě.I když jsem byl totálně na dně,nechtěl jsem kvůli tomu zameškávat školu.To bylo to jediné,co mě tu ještě drželo.Nemohl jsem to našim udělat,že bych prostě odjel.Ne,zvyknu si.Najdu si někoho jinýho.Holku.Doteď jsem si myslel,že mě zajímají ony a najednou nějakej z*****ej Gerard Way zničí úplně všechno čemu jsem věřil.Moc hezky jsem si popovídal s klukama "odvedle",prostě s těma,kteří mi byli teď nejblíž.Lukas a Tyler.Zjišťovali jsme,co nás baví,co máme rádi,co naopak ne.Tohle všechno jsme s NÍM přeskočili.Teď mi teprv začalo docházet,že by to možná ani nefungovalo.Určitě.Ale kluci byli přátelští a milí.Po pár hodinách už nám spolustudující začali říkat Tři mušketýři,nehli jsme se bez sebe ani na krok.Možná jsem nebyl dost poučený,ale věřil jsem jim,oni mi říkali svoje a já jim taky.Nikdy jsem nikoho takového nepoznal.Opravdové přátele.Ale přesto jsem byl ostražitější než obyčejně.Nechtěl jsem se spálit.Znovu.Docela mě překvapilo,když mi kluci nabídli,že můžu spát u nich natrvalo.Že dovlíkneme společně moji postel k nim.Byl jsem šťastný.Poslední pauzu už jsem strávil s nimi normálně v posluchárně,když se přišoural Gerard. "Frankie?" tvářil se nechápavě.Zle jsem na něj kouknul.Ale kluci se vytáhli.Říkal jsem jim proč,chápali mě a docela naštvaně na něj vyjeli. "Vypadni.Už mu nebudeš ubližovat.Slyšíš?Zmiz!" udělal xicht ála "sorryhošimizim" a byl pryč.Ale ještě se stačil jednou nechápavě kouknout na mě.To by mu šlo,tvářit se jak andílek a přitom je to ....Nebudu se vyjadřovat,nestojí mi za jediný sprostý slovo.Poděkoval jsem Lukovi i Tylerovi.Znamenali pro mě hrozně moc.Teď už jo.Už dokázali,že jim můžu věřit.Můžu.Společně jsme se odebrali na kolej.Dodrželi slib,pomohli mi odstěhovat postel.Začal jsem se zabydlovat,ale u toho už mě nechali samotnýho,oba měli nějakej kroužek.Znali se už od školky,takže nebylo vůbec divu,že spolu choděj i ven a tak.No problém byl,že mě tam nechaj s Gerardem.Neva,zamknu se a kluci pak zaťukají nebo zabouchají,jestli už budu spát.Vidím to tak na to bouchání,jsem za dnešek utahanej jako kotě.Nenapadlo mě,že by snad mohl můj ex-skoropřítel odposlouchávat.Ale očividně jsem ještě neznal všechny jeho podrazy.Když o hodinu později někdo zaťukal,myslel jsem,že už to jsou Luka a Tay.Skoro jsem spal,takže už jenom víceméně poslepu jsem nahmatal klíč a odemkl.Kua,ten hajzl tam fakt byl!Gerard. A já měl na sobě jenom spodní prádlo a vršek od pyžama a oči totálně slepený.Trapas.Tohle nemůžu vydejchat. "Frankie?Můžu s tebou mluvit?V klidu,teď když tu nemáš ty dva svoje bouchače?Jenom mi prosímtě zase nedej pěstí.Jenom mluvit.Prosím..." Je sqělej herec,po tváři se mu začala kutálet slzička.Ale tentokrát opravdová.Poznám to.
Kývnul jsem ať si teda sedne na postel,když jinak nedá.Ne vlastně ne,na postel ne.Na židli.Na posteli jsem vegetoval já a nechtěl jsem,aby byl příliš blízko.Ať teď řekně cokoliv,nemůže mě to zvrátit v mém rozhodnutí nedat mu šanci.Jestli jsem čekal,že se snad bude vykrucovat,šeredně jsem se spletl.Utřel slzu a rozmluvil se."Franku,nevím proč se ke mně tak chováš a je mi to líto.Měl sis rozmyslet jestli si se mnou chceš začít dřív než jsi mi dal naději.Myslel jsem,že by jsi snad ty mohl být ten,se kterým zůstanu napořád.Chěl jsem.A ty mi ani neřekneš,proč je konec?" Teď jsem musel čučet jako puk já.Teda,mohl by hošík zkusit Národní divadlo,tam by mu tu komedii možná někdo sežral.Ale já ne. Pokusil jsem se nastavit v hlase neutrální tón. "Ty se ptáš proč?Není dnešní noc dostatečně výmluvná?Myslel jsi že spím a šel jsi ven,za jiným.Kout pikle.Proti mě.Nepředstírej že ne.Aspoň jednou mi nelži." "Ty...ty jsi nás slyšel?"Bože o co mu jde?Nebylo důležitější Viděl? "Jo,slyšel.A dokonce i viděl.Takže mi nic nenakecáš." "Nech mě vysvětlit ti to.Tebe se to vůbec netýkalo.Ale nemůžu ti říct o co go.Ani o koho go.Můžu ti jenom říct,že s ním nic nemám.Opravdu ne.Miluju jenom tebe." Chvilku jsem to v hlavě všechno obracel...Jeho slova mi splývaly v jedno dlouhé uvřískané něco,ale nakonec mi to nějak pocvakalo.Otevřel jsem pusu,abych dal průchod myšlenkám.Dvě slova. "Nevěřím ti."

University of love - part 3

23. října 2007 v 20:47 | Anique |  University of love
Byla mi docela zima na chodidla.Kachličky studily a přitom pálily,asi nebyly ani moc čistý.Stejně jako schody.Plížil jsem se tiše jako kočka dolů,stíny jsem bral jako vhodné útočiště.Aby mě neviděl.Ale on si očividně starosti nedělal,ani se neohlédl.Jenom utíkal...Kam sakra tak spěchá?Vyběhl ven z budovy a já pár metrů za ním.Nějaký čas mi trvalo zorientovat se tady.Ostrý štěrk se mi zarýval do nohou a noční vítr mi vháněl vlasy do tváře.Přesto jsem zahnul za roh budovy-sluch mi ještě sloužil docela solidně.Ta chvilka zdržení mě ale docela mrzela.Přišel jsem o to nejdůležitější.Asi.Gerard tam stál s nějakým klukem.Neviděl jsem mu do tváře,ale byl o půl podpatku vyší a o půl stébla hubenější.V ruce držel zapálenou cigaretu,sem tam si ji přiložil k ústům,ale jinak spíš mluvil. "Tak jak to vyřešíš,Gee?Souhlasíš s tím co jsem říkal?" "Zdá se to jako dobrý nápad.Ale co on?" "Jak chceš.Prostě to udělej,pokud chceš." Gerardovy oči najednou ztvrdly,zesklovatěly a on rázně přikývl."Dobře." Při těch slovech vzal druhému muži z ruky cigaretu,hladově popotáhl a vrátil mu ji.Obláček kouře mu vyfoukl přímo do obličeje.Pak...sakra...Měl jsem co dělat,abych nezačal zvracet-on ho políbil!Bylo mi z toho zle.Bylo mi ze MĚ zle.Jak jsem mohl uvěřit člověku,kterého znám sotva pár minut?Kde je ten úžasný pocit dnešního rána,co mi říkal,že k sobě patříme?Sakra a kde je můj podělanej mozek?Kde jsem já?Odpověd byla jednoduchá.V háji.Přesně tam teď jsem.Nechal jsem tam ty dva a se slzami v očích vyběhl zpátky nahoru.Chtěl jsem tam být dřív než Gee.Gee?Ne,už jenom Gerard Way.Konec.Mě nikdo zrazovat a tím pádem ani odrazovat nebude.Jsem blbec.Jsem absolutní blbec.Nic jsem o něm nevěděl a přesto jsem si s ním začal.Málem...Ale teď vím že je lhář.A já idiot. Vrazil jsem k "nám" do pokoje,popadl kalhoty,tričko a polštář a vyhrnul se do chodbičky.Ještě nebylo deset.Zkusil jsem zaklepat na kluky."Klucííí,můžu?" Otevřeli mi,ale asi jsem je vzbudil.Teda jednoho jsem vzbudil.Lukase.Ten druhý,Tyler,ještě spal.Připadal jsem si jako ještě větší blbec než před chvilkou. "Vím,že je to trapný,ale...nemohl bych zůstat na jednu noc u vás?Zítra si seženu něco jinýho,prosím..." Musel jsem vypadat fakt zuboženě.Lukas rozespale kývnul a já s výrazem největší vděčnosti hodil polštář na zem a uvelebil se v něm.Ještě jsem ho poprosil,jestli může zamknout.Buď byl tak ospalej nebo mu to prostě jenom nevadilo,ale udělal to.Co kdyby přišel?Ne,nebudu na něj myslet.Musím spát.Musím...Slyšel jsem vrznutí dveří.A pak už ani zvuk.Nehledal mě,proč taky...Už asi pomilondesátý toho dne jsem si zopakoval,jakej jsem naivní kretén a se slzou na tváři a tichým vzlykem na rtech usnul...
Další den mě vzbudil budík.Docela brzo.A sakra,škola.Pořád jsem byl na podlaze,ale byl jsem přikrytý dekou.Kouknul jsem se,který že dobrodinec.Tyler.Měl na sobě asi dva svetry a tvářil se přesně tak,jak jsem se cítil já.Tudíž rozespale,rozlámaně a zničeně vůbec.Sluníčko svítilo do místnosti a nabíjelo mě.Vyloudil jsem úsměv á la takový to svítící něco na obloze."Brý ráno klucííí." Oba mi odpověděli,zatímco se štrachali z postelí.Já už byl na nohou.Vrátil jsem Tylerovi peřinu,poděkoval a ještě ji hezky zastlal.Polštář jsem chtěl vrátit zpátky k sobě,ale až odejde Gerard.Vzpomněl jsem si na něj teprve teď.Magor.Ale jestli já nebo on to opravdu nevím.Spíš já,že jsem mu naletěl.Nechci,ne,já ho prostě nemůžu vidět.Proč včerejšek?Nejde to všechno nějak vymazat a vrátit?Prosím...Asi nešlo,protože jsem na něj i po těch několika málo hodinách co jsme byli spolu musel pořád myslet.Lukas odemkl dveře,musel si skočit na wecko.Já si šel vyčistit zuby a přitom se tiše modlil,aby Gerard buď ještě spal anebo už byl dávno pryč.Spíš to druhé.Kurňa,bohužel pro mě proběhla možnost číslo jedna.Spal jak zabitej.Taky dobře.Ulovil jsem ze skříně všechno co bych mohl potřebovat.Pak jsem se tiše vracel kolem postele,která měla být naše.Která měla být svědkem jak jsme spolu šťastní.Ale nebude.Už nikdy.Kouknul jsem se na Gerarda.Vypadal tak k******y nevinně.Krásně.Proč zrovna já?Proč si vybral za obět mě?Mohl to být kdokoliv jiný.Třeba Lukas nebo Tyler.Ne,ti dva jsou super,těm to přát nebudu.Nechali mě u sebe,když tadytohle hovado...Snažil jsem se vyčlenit si svoje pocity.Jedním pohledem jsem ho chtěl hladit po zarudlých tvářích i způsobit mu bolet.Ne takovou jakou on mě.Větší.Ale rohodně fyzickou.Teď už si nedokážu představit,že by HO dokázalo něco bolet psychicky.On je zrůda.Zrádná.Lhal mi do očí a ani se nezačervenal.Proklínám den,kdy jsem ho potkal.Proklínám tě,Gerarde Wayi.Proklínám sebe...Naposledy jsem ho přejel pohledem.Na prostěradle mě upoutal malý zlatý přívěšek.Sakra,ten je můj!Musel jsem ho tu včera nechat.Natáhl jsem se pro něj.Zrovna jsem se nakláněl nad Gerarda,když otevřel oči.Usmál se skoro andělsky a obejmul mě kolem pasu.Nejspíš si ani nevšiml,že jsem tu nespal.Nezajímám ho a nikdy nebudu."Krásné ráno,lásko."a políbil mě.Jak se někdo může takhle přetvařovat?Místo abych mu oplatil polibek,odtáhl jsem se od něj,napřáhl ruku a jednu mu vlepil.Jednu?Měl jsem víc,ale tahle byla pořádná."Nech mě na pokoji,hajzle jeden za***nej.Nechci tě ani vidět." A utekl jsem z pokoje,kartáček pevně stisknutý mezi zuby,abych nemohl brečet nahlas.Svině...Jak mohl?Jak jsem já mohl?

University of love - part 2

21. října 2007 v 20:32 | Anique |  University of love
Musel jsem se tvářit hrozně.Ale tak mi taky bylo,tak proč se přetvařovat.Gee mě pohladil po zádech,snažil se mě uklidnit.Ani jeden z nás nic neřekl,ale oba jsme věděli,že odteď patříme k sobě.Nikdo se ani slovem nezmínil.Sice to nebylo vůbec obvyklé,nicméně pro oba jednodušší.Oba jsme to cítili,našli jsme někoho,koho jsme měli najít.Tohle byl osud,nebylo to obyčejné setkání...S nadějí jsem ho chytil za ruku a kouknul na něj.On je prostě zlatíčko!Jemně mi dal pusu na špičku nosu,možná poznal,že to mám rád i z toho,co jsem udělal před chvilkou.Už jsem měl zase důvod usmívat se.Gerard je teď se mnou,nemám se čeho bát,nikdo mi nemůže ublížit.A nebo může?Co když to bude zrovna on?Podíval jsem se na něj.V jeho očích bylo vidět,že myslí na to samé.Zoufalá prosba-Prosím,nezraň mě.Bylo to celé divné-vidíme se poprvé a už se k sobě takhle chováme.Ale bylo nám jasné,že takhle je to správně.Jedině takhle.Nějaká..aura...snad.
Pomohli jsme si navzájem s kuframa ven z vlaku.Následoval vytřeštěný pohled po okolí.To nádraží bylo prostě obrovský!Kolosální!Ještě nikdy jsem nic podobnýho neviděl.Zíral jsem jak největší pako na všechen ten pompon okolo.Ne že bych čekal u nějvětšího americkýho města nějakej vesnickej kamrlík,ale tohle bylo moc...V Yorku jsem byl mockrát,ale na nádraží ještě nikdy.Napadaly mě myšlenky jak jsem strašně malý oproti tomu všemu.Nicotný.Zatraceníhodný.Kdybych zmizel,svět si toho nevšimne.V ten moment mě Gee pevně objal.Je možný že by ovládal telepatii?Šejbnul mi ruku kolem zad,víte jak to myslím,ne?Už jsem si nepřipadal tak ztracený.Teď je tu někdo,pro koho můžu žít.Rozhodl jsem se,že od teď už se budu dívat jenom na Gerarda.Je mnohem hezčí než jakýkoliv nádraží na světě!Než COKOLIV na světě!Jestli jsem se teď xichtil jak zamilovanej debil,tak to byla jedině pravda.Vážně jsem řek zamilovanej?Už to asi bude pravda.Po tak krátké době.Ano,miluju ho!Ihned jsem mu to taky řekl.On se úplně úžasně usmál a zopakoval mě.A já byl ten nejšťastnější člověk na světě.
Vyšli jsme z budovy.Tady už jsem New York poznával.Pořád začouzený a plný věčně spěchajících lidí.Nikde nic,co by se dalo obdivovat.Až na Gerarda teda.Jinak bylo všechno naprosto odporný.Rozkašlal jsem se z návalu prachu a musel zběsile zamrkat,aby moje oči vymyly nánosy smetí.Plně jsem chápal ty Japonce na protějším chodníku,kteří měli přes půl obličeje roušku.Taky bych potřeboval.Radši jsme si rychle zavolali taxík.Přijel docela brzo.Rychle jsme se do něj naskládali,každej k jednomu okýnku a kufry doprostřed.Nemohli jsme se po sobě přece plazit takhle veřejně.Mačkání pacinek sice bylo okay,ale nic víc jsme nechtěli.Dali jsme taxikářovi adresu.Určitě věděl,kudy se k univerzitě odstane,ale pro jistotu.Po půl hodině nekonečných ulic,které stejně vypadaly všechny úplně jako ta první,už jsem začal být pěkně otrávený.Gee si chtěl povídat,ale já byl pěkně nabroušenej.Tiše,aby to řidič neslyšel,mi pošeptal "Zlatíčko,vydrž,už tam budem.Za chvilku." A pohladil mě po koleni.Nenápadně.Co za chvilku,to by se dalo tvrdit i té poslední 3/4 hodiny.Nenávidím obrovský města.Rozmrzele jsem se na něj usmál,ale už jsem nic neříkal.Měl jsem akorát tak hádací náladu a nechtěl jsem to zkazit dřív než to začne.On za to přece nemůže.Ale ani já ne.Když taxík za hodinu zastavil,radostí jsem vyskočil ven jak klokan po narkóze.Vevnitř mi nebylo nijak zvlášť dobře,ale tady...Univerzita se nacházela blízko parku,takže tu bylo opravdu nádherně.Hned vedle ní byly studentské koleje.Tady budeme s Gerardem bydlet.Spolu.Musel jsem se rozchechtat ještě víc.Ještě dnes ráno jsem vůbec nevěděl,že existuje a za pár minut spolu budem opravdicky bydlet.Byl jsem tak strašně vděčný té síle,která mi dala se s ním setkat.Tolik dokonalý...Byl jsem tak nadšený,že jsem nejenom zaplatil,ale dal řidičovi i pořádný dýško.Ani jsem nečekal až poděkuje,rošťácky jsem popadl Geeho za ruku ,do druhé kufr a táhl ke kolejím.Obrovská budova.Na univerzitu odsud nebylo vidět,ale řekl jsem si,že na tu se zajdem podívat pozdějš.Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře.V atriu se tísnila spousta lidí,všichni nováčci jako my dva.A nikde žádná organizace.Pak se konečně vynořila jakási baba a prostě nám sdělila,že maj akorát dvojpokoje po dvou.Postě dva pokojíky po dvou postelích,společnej pidiobýváček,kuchyňka a koupelna.Hezký,mno.Takže si musíme najít dva lidi,kterým nebudeme moc vadit.Což bude problém.Nikdy jsem s lidma nijak moc nekámošil,nestáli o mě.Ale aspoň snýst bychom se mohli.Teď jsme se s Gerardem nedrželi,takže jsem vypadali prostě jako dva obyčejní kluci,kamarádi.Nehledali jsme,prostě jenom čekali,kdo zbyde.A oba jsme zůstali vypleštěně zírat,když za náma přišli dva kluci.Hned jako první.Jeden byl tmavovasej a měl hnědý oči.O dost vyšší než já,ale kdo není,že.Představil se."Ahoj,já jsem Lukas a tohle " ukázal na toho druhého,bloňďáčka modrookýho "je Ryen.Nechtěli byste s náma sdílet "apartmá"?Zdáte se OK." Nevěděli jsme co odpovědět.Jasně,tohle byl pro oba nový život,ale taková změna?A nebude jim vadit náš vztah?Kývnul jsem na Geeho.Ať se radši zeptá on. "Víte,kluci...moc si toho vážíme,ale...je tu menší problém.Vite,my dva...no...my...chodíme spolu."Teď pro změnu zírali ti dva na nás jako kdybychom se je právě pokoušeli zavraždit. Ale asi za pět minut na sebe kývli.Asi se znali dlouho,nepotřebovali mluvit,rozuměli si i tak. "Tak jo...Ale musíte nás v noci nechat vyspat,platí?Žádný prasárny ve společnejch prostorách a v 10 spát." Bože,to je jak na táboře.Hrozný.Ale asi to budem muset přežít. "Co na to říkáš,miláčku?Berem?" pošeptal jsem mu a dal si pekelně záležet abych se dotkl rty jeho ucha. "Tak jo."Odpověděl za nás.Všichni jsme si navzájem podali ruce,sebrali na recepci klíče a vyrazili po schodech nahoru.Prváci jsou vždycky úplně nejvýš. Ryen odemkl. Zdálo se to tu docela útulný.Obsadili jsme s Gerardem pokojík napravo od dveří a hned si ho začali vybavovat podle svýho.První,co nás oba napadlo bylo srazit postele dohromady. "Teda na co to hned myslíš!" vyštěkli jsme jeden na druhého v ten samý okamžik a ihned jsme se začali řepit jak malý cvoci.Bylo nám tolik dobře!Částečně jsme se vybalili a pak se šli projít ven do toho nádhernýho parku.Chtěl jsem se prostě jenom zastavit a začat řvát do světa-Vidíte tadytohohle úžasnýho kluka?Tak na toho mi nešahejte,ten je můj! Byl jsem unavený po náročném dni,takže jsem si šli brzo lehnout.Usnul jsem v Gerardově obětí a v uších mi znělo jeho tiché Miluju tě. Jenže...ještě jsem nespal úplně,když mu přišla SMSka.Přečetl si ji a prozvonil,jako že ji dostal.Kouknul se,jestli už spím-předstíral jsem to docela zdařile-pak položil phouník a odešel do koupelny-nechával si tam večer oblečení.Nedalo mi to,abych se nepodíval na displej.Ještě pořád bylo vidět,komu že to prozváněl-ukončování trvá docela dlouho.Kouknu a vidím- skryté číslo.Kdo to sakra je?A co chce Gerardovi uprostřed noci?Slyšel jsem klapnutí dveří.Byl jsem v tu chvíli rozhodnutý.V pyžamu a nabosky jsem se plíživě vydal za ním...

University of love -part 1

19. října 2007 v 22:38 | Anique |  University of love
9:35.Sedím v čekárně a očima hypnotizuju tenhle časový údaj.Tři čísla,která mi nejspíš změní život.Tři čísla,který říkají,kdy odjíždí můj vlak.Jenom tyhle tři zropadený čísla,který v sobě mají zakódovaný konec.a zároveň začátek.Chci myslet na něco veselého ale nejde to.I když jsem občas nadával,ten starý život jsem měl rád.Nezmění se toho tolik,ale pro mě je to úplně nová etapa života.Obrovský loďák stojí přede mnou a já můžu jenom zírat.A čekat.Hodina,půl,deset minut.
Pak jsem konečně vstal,kufr táhnouce za sebou a s neurčitou tváří vyšel ven na nástupiště.Obloha byla šedá,ale zatím nepršelo.Jenom foukal docela studený vítr.Všude už pobíhala spousta lidu.Tři minuty.Neee,nikam nejedu!Dvě.Třicet vteřin.Čumák vlaku už se vynořil zpoza zatáčky.Rozhlédl jsem se.Uviděl jsem několik lidí,kteří na tom byli stejně jako já.A nikdo z nich se netvářil veseleji.Zastavil.Mám?Dobře,jdu do toho,jsem odvážný.Opravdu velmi statečně jsem otevrřel dveře.Naštěstí nikdo nevystupoval.Hluboce jsem se nadech a snažil se vyšťouchnout svoje zavazadlo do chodbičky. "Chceš pomoct?" "Hmmm,asi jo.Dík." Nechtěl jsem to přiznat,ale kufr byl fakt dost těžkej a ten kluk se zdál docela sympatickej. Tak jsme ho tam společnýma silama vyšoupli.Ještě jednou jsem poděkoval a šel si najít volné kupé.Plácl jsem sebou k okýnku.Obvykle jsem cestoval vyšší třídou,ale teď vážně bylo lepší začít takhle.Za chvilku procházel okolo ten kluk,co mi předtím pomáhal.Usmál jsem se na něj,na znamení,že ho poznávám.On mi úsměv oplatil a otevřel prosklené dveře."Můžu?Všude jsou lidi..." "Jo,jistě."Snažil jsem se mu koukat do očí,no nešlo to.Ten zbytek byl snad až příliš dokonalý.Podal mi ruku a já si přes tu změť pocitů uvědomil,že teď by se měl nejspíš představit."Gerard Way."ANi jsem ho nenechal doříct a vychrlil na něj."Frank Iero." Bože,kdyby se takhle usmívalo slunko,tak by byla země spíš jedna velká Sahara.Ani jsem si neuvědomil,že už sedíme.Vedle sebe.Nevím proč to tak udělal.Viděl snad do mě?Nebo to bylo jen praktické řešení?Nicméně já si to užíval.Líbil se mi,nemohl jsme se přinutit myslet si že ne.Chtěl jsem si povídat. "Taky doškoly?" Kývnul."Univerzita New York.Prvák."Musel jsem se rozzářit jak Polárka."Já taky!Ale nikoho tam neznám..." On mi položil ruku kolem ramen."Tak teď už znáš mě." Rozřehtali jsme se jak šílenci.Pak už jsme toho moc nenakecaliJá idiot totiž usnul.Já neskonalej kretén v noci koukám z okna teď si tady usnu o třičtvrtě na 10 dopoledne.A ještě k tomu přilepenej na nejhezčím klukovi jakýho kdy měly moje oči tu čest spatřit.Začínal jsem se v polospánku trochu obávat v jakým stavu se vzbudím.Rozhodl jsem se řešit to až na to přijde,ale teď jsem si to hodlal užít.Když člověk spí tak za sebe přece neručí.Uvidíme,jak bude reagovat.Asi čtvrtina mého já byla při sobě,a tou jsem dlaní přejel jeho bříško a ustlal jsem si hlavou na jeho hrudníku.Doopravdy spím!Nejsem úchylák co by po tobě jel,fakt ne!Dokážu se tvářit pěkně nevinně,plus ještě kombinace s výrazem spánku.Já přece nic,já jenom spící Frank Iero!Jeho reakce mě dostala.Obejmul mě pevně,snad abych nespadnul.Teď už jsem byl bdělý skoro napůl,ale nechtěl jsem se vzbudit.Potlačil jsem mysl a oddal se.
Probudilo mě slabé pohlazení po tváři.Podvědomě jsem vyšpulil rty."Nech mě spinkat." Bylo mi absolutně jedno kdo že to je,ale kdybych měl teď u sebe jakoukoliv střelnou zbraň,už hodně brzo bych měl tu čest poznat osobně městského soudce.Znovu ta neodbytná leč nádherně jemná ruka."No tak Frankie,za chvilku tam budem,měl bys vstát." Kua no jo!Gerard.Otevřel jsem oči a vystřelil jak Legolasův šíp.Já si říkal že nebude to pravý ořechový takhle se po něm hned válet,kdo ví jak to skončí.A taky skončilo.Já se sakra vzbudil s hlavou v jeho klíně!Tázavě jsem na něj kouknul."Promiň." byl jsem rudej jak popelčiny střevíčky a snažil se provrtat podlahu abych mohl zdrhnout jako vězeň."Dobrý,nic se neděje."Chtěl jsem aspoň odejít na chodbičku.Už jsem nemohl koukat jak kouká.Rád jsem provokoval,to jo,ale ne zas takhle daleko.Jsem docela stydlivka.Ještě nikdy...Ale on se na mě smutně podíval."Jdeš pryč?Udělal jsem něco špatně?Omlouvám se."Vypadal vážně zdecimovaně.Instinktivně jsem chytil jeho ruku,tu která mi jenom před pár vteřinami způsobila tak nádherné probuzení.Teď zneužiju jednu ze svých nejsilnějších zbraní.Zamrkal jsem.Vždycky to zabere.Moje srdce tancovalo čardáš.Taky chce?Tanečním krokem jsem sroloval naše ruce a sednul si mu na klín.Nosem jsem se otřel o špičku toho jeho."Jsi krásný,víš to?" Zavřel oči a slabě zavrněl. "Ne tolik jako ty." V ten moment začal vlak zastavovat. A já si poprvé za celou cestu vzpomněl,kam že to vlastně jedu.Zatřásl jsem se.Ale ne zimou.Chtělo se mi brečet,nevím proč.Ale chlapi přece nepláčou...Cítil jsem Geeho ruce kole msvého pasu,ale byl jsem schopný vnímat pouze svůj strach.Strach z neznáma...